ECLI:CZ:NSS:2007:8.AZS.25.2007
sp. zn. 8 Azs 25/2007 - 73
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance, Mgr. Jana Passera, JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr.
Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: V. B., zastoupený JUDr. Martinem Köhlerem,
advokátem se sídlem České mládeže 135, Liberec, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
Nad Štolou 3, Praha 7, poštovní přihrádka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 7. 2006, čj. OAM-540/LE-PA04-PA04-2006, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2006, čj. 56 Az
246/2006 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou dne 10. 1. 2007 se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2006, čj. 56 Az 246/2006 - 47, kterým
byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, jímž žalovaný zamítl žádost
stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č.
325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve
znění pozdějších předpisů. Současně byla podána žádost o přiznání odkladného účinku
dle §107 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále též „s. ř. s.“) a dospěl k závěru, že o něm není třeba rozhodovat tam, kde
samo podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Krajský soud shledal žalobu nedůvodnou, neboť žalovaný měl dle názoru soudu
dostatečný prostor k tomu, aby uvedl důvody, které ho vedly k odchodu ze země původu;
z řízení o žádosti o udělení azylu plyne, že potíže žalobce se soukromými osobami v zemi
původu nebyly zapříčiněny některým z taxativních důvodů uvedených v §12 zákona o
azylu. Krom toho podal žalobce žádost o azyl až poté, co na území České republiky
nelegálně pobýval i přes udělené správní vyhoštění a byl zadržen policií.
Kasační stížnost je přípustná a proto Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení
otázky přijatelnosti kasační stížnosti (§104a s. ř. s.), tedy otázky, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle uvedeného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu zdejší
soud pro stručnost odkazuje např. na svoje usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs
13/2006 - 39, publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č.
933/2006.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že uplatňuje důvod obsažený v §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť
se domnívá, že zde existují vady v řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
žalovaný vycházel, nemá oporu ve spise, neboť nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci.
Stěžovatel namítá stejně jako v žalobě, že správní orgán nepodřadil jím uvedené
skutečnosti pod skutkovou podstatu pronásledování upravenou v §12 zákona o azylu,
ačkoliv stěžovatel v průběhu řízení o azylu uvedl, že byl pronásledován z důvodu jeho
příslušnosti k určité sociální skupině (společenské vrstvě) a z Ukrajiny uprchl proto,
že se odmítl podřídit sociálním omezením. Stěžovatel odmítá tvrzení žalovaného,
že důvodem žádosti o azyl byly ekonomické důvody, neboť za ekonomickými opatřeními
záporně ovlivňujícími živobytí příslušné osoby spatřuje záměry namířené proti určité
skupině.
Na námitky obsažené v kasační stížnosti dává dostatečnou odpověď dosavadní
judikatura správních soudů. Nejvyšší správní soud mnohokráte vyslovil, že správní orgán
má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto
ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne (podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 Azs 27/2003 - 59). Nejvyšší správní soud také
uvedl, že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, čj. 4 Azs 35/2003 - 71,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 1 Azs 8/2003 - 90
či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130).
Rovněž skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy z vyhrožování
ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle
§12 zákona o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, čj. 4 Azs 23/2003 – 65).
Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu rovněž vyplývá, že dlužníci, ženy
pronásledované ze strany manželů či partnerů, ani nečlenové zločineckých struktur
netvoří sociální skupiny ve smyslu zákona o azylu (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 6 Azs 45/2003 – 49, ze dne 31. 3. 2004, čj. 6 Azs 41/2004 –
67, a ze dne 26. 8. 2004, čj. 5 Azs 187/2004 – 49, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 401/2004).
1
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců, tak jak jsou
upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je
výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro
poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně
úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak
v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný
v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy
je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody
s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou
natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Protože nebyl shledán ani
žádný další důvod k přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, lze shrnout, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy nutno
ji ve smyslu §104a s. ř. s. považovat za nepřijatelnou a odmítnout ji.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 3,
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže byl návrh odmítnut.
Podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu
1
Všechna zde uvedená rozhodnutí jsou publikována na www.nssoud.cz