ECLI:CZ:NSS:2007:9.AFS.17.2007
sp. zn. 9 Afs 17/2007 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele
Ing. J. D., zastoupeného JUDr. Milošem Vízdalem, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám.
Míru 48, za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové,
Horova 17, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 23. 11. 2006, č. j. 31 Ca 287/2005 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou kasační stížností domáhal zrušení shora uvedeného
pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále také „krajský soud“),
kterým tento soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové
(dále jen „správní orgán“) ze dne 6. 9. 2005, č. j. 3433/130/2005-An. Napadeným
rozhodnutím zamítl správní orgán odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru
Finančního úřadu ve Svitavách (dále jen „správce daně I. stupně“) na daň z přidané hodnoty
(dále jen „DPH“) ze dne 23. 3. 2005, č. j. 19354/05/263911/7778, za zdaňovací období první
čtvrtletí roku 2002 ve výši 6000 Kč.
Krajský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k názoru, že mezi stěžovatelem
a obchodní společností A.-T., s. r. o., nedošlo k uzavření nájemního vztahu a tedy ani k
uskutečnění zdanitelného plnění ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění platném pro rozhodné zdaňovací období (dále jen „zákon
o DPH“), a fakturovaná částka se tak nestala předmětem DPH.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky krajským soudem. Stěžovatel rekapituluje obsah rozsudku krajského soudu
a setrvává na svých žalobních tvrzeních, dle kterých je pro posouzení pronájmu rozhodným
důkazním materiálem list vlastnictví číslo 371 pro k. ú. V., prokazující stěžovatelovo
vlastnictví zemědělské hospodářské budovy č. p. 213, na stavební parc. č. 224 a pozemku
parc. č. 392/2 v katastrálním území V. Dále pak návrh budoucího pronajímatele společnosti
A.-T., s. r. o., na vydání rozhodnutí o změně užívání stavby č. p. 213 ze dne 26. 7. 2000
týkající se přebudová ní hospodářské budovy na zámečnickou dílnu a rozhodnutí Městského
úřadu Březová nad Svitavou - stavebního úřadu I. stupně, ze dne 31. 8. 2000, č. j. 179/2000, o
povolení změny v užívání předmětné stavby. Stěžovatel podrobně popisuje průběh
rekonstrukce hospodářské budovy, potřebu dalších investic a vývoj smluvních vztahů. Uvádí,
že v důsledku uzavření svých provozoven ve S . a ve V. uzavřel dne 2. 1. 2002 s obchodní
společností A.-T., s. r. o., kde byl jediným společníkem a jednatelem, smlouvu o pronájmu
nebytových prostor se záměrem centralizovat skladové hospodářství a opravárenskou činnost
a snížit tak provozní náklady. Uvádí, že správní orgán zejména nesprávně zhodnotil bod III
předmětné smlouvy, nazvaný „Cena za pronájem“. Protože pronajímatel, společnost A.-T., s.
r. o., nevlastní oprávnění na prodej a dodání všech požadovaných druhů energie, nemohla
dodané energie fakturovat stěžovateli, a z tohoto důvodu byl dne 4. 1. 2002 podepsán dodatek
(Anex č. 1), ve kterém byla upřesněna cena za nájem, a to na úr ovni vyvolaného podílu
nákladů na všechny druhy energií. Takto stanovená cena vyplývala z analýzy těchto nákladů
z minulých let. Dle stěžovatele se tak fakticky jednalo o podíl měsíčních nákladů úhrady
za spotřebovanou elektrickou energii, vytápění objektu, spotřebu pitné a provozní
vody a nákladů vyplývajících z předpisů ochrany a bezpečnosti práce. Stěžovatel
trvá na svém tvrzení, že správním orgánům předložil veškeré požadované dokumenty,
a pokud jde o spornou přílohu ke smlouvě, tj. Anex č. 1 ze dne 4. 1. 2002,
tak tato není pro posouzení charakteru budovy žádným způsobem relevantní.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové v rozsahu kasační stížnosti [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná. Nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.).
S ohledem na obsah kasační stížnosti se soud v prvé řadě musel zabývat náležitostmi
podané kasační stížnosti, když její znění z velké části rekapituluje obsah rozsudku krajského
soudu a doslovně opakuje žalobní důvody a v tomto důsledku vznikají určité pochybnosti
o tom, zda lze vůbec kasační stížnost věcně projednat. Podle §102 s. ř. s. je kasační stížnost
opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví. Jde o mimořádný opravný prostředek, který lze podat jen z důvodů výslovně
uvedených v §103 s. ř. s., když vyloučena je mj. kasační stížnost směřující jen proti důvodům
rozhodnutí soudu (§104 odst. 2 s. ř. s.). Důvody uvedenými v kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud vázán (§109 odst. 3 s. ř. s.). Kasační stížnost tedy vždy musí obsahovat tvrzení
nezákonnosti napadeného rozsudku, a to po skutkové i právní stránce, když tato tvrzení
nemohou směřovat jen proti odůvodnění rozsudku. Je pravdou, že stěžovatel
v kasační stížnosti v části III. uvádí, že „nesouhlasí se závěrem krajského soudu…“,
ovšem svým obsahem kasační stížnost směřuje proti právnímu posouzení rozhodné otázky,
na jejímž základě je postaveno zrušující rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel sice v kasační
stížnosti přímo neuvádí, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit,
nicméně z obsahu kasační stížnosti lze dovodit stěžovatelem namítané nesprávné posouzení
nájemního vztahu ze strany soudu a tím i nesprávné posouzení uskutečnění zdanitelného
plnění. Kasační stížnost tedy i přes výše uvedené obstojí a není nepřípustnou proto,
že by směřovala pouze proti důvodům napadeného rozhodnutí a lze ji věcně projednat.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud pak posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Předmětem sporu je nesprávné právní posouzení uskutečněného zdanitelného plnění
mezi stěžovatelem a obchodní společností A .-T., s. r. o. Dle podrobně odůvodněného závěru
krajského soudu byla předmětná nájemní smlouva včetně jejího dodatku (Anex č. 1) ze dne 4.
1. 2002 absolutně neplatná, a to pro rozpor s ustanovením §39 občanského zákoníku, neboť
obchodní společnost A.-T., s. r. o., nemohla jako nájemce nemovitosti současně vystupovat
jako pronajímatel a platně uzavřít se stěžovatelem, který byl vlastníkem této nemovitosti,
nájemní smlouvu. Krajský soud také uvedl, že chtěl -li stěžovatel jako vlastník nemovitosti
pronajaté jinému právnímu subjektu začít užívat tuto nemovitost pro svoji potřebu, mohl
k tomu využít jako její výlučný vlastník jiných právních prostředků. Nevznikl-li mezi
uvedenými smluvními stranami platný právní vztah, nemohlo se tedy ani uskutečnit
zdanitelné plnění ve smyslu ustanovení §2 zákona o DPH a fakturovaná částka nemohla být
předmětem DPH ve smyslu ustanovení §7 zákona o DPH. Nad rámec svých závěrů krajský
soud uvedl, že neuvěřil tvrzení stěžovatele, že se ve skutečnosti jednalo o fakturaci za
spotřebovanou energii, neboť u takové fakturace by musela být účtována DPH podle příslušné
sazby a přiklonil se k názoru, že příloha k nájemní smlouvě (Anex č. 1) byla fakticky
uzavřena až po vystavení faktury. Tomu nasvědčuje také skutečnost, že předmětná příloha
byla poprvé předložena až v řízení o žalobě.
Zdejší soud nevidí žádný důvod se od výše uvedeného závěru odklonit.
V této souvislosti uvádí, že otázku absolutní neplatnosti právních úkonů, k nimž se váže
rozhodnutí správního orgánu, jež je žalobou přezkoumáváno, musí soud posuzovat z úřední
povinnosti. K problematice absolutně neplatných právních úkonů se vyjádřil i Ústavní soud,
a v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 91/98 k tomu uvedl: „…Absolutně neplatné právní úkony
se považují za existující, ale neplatné, takže pro vady, se kterými zákon takovou neplatnost
spojuje, z nich pro účastníky ani pro třetí osoby nevznikají právní následky. Pro absolutní
neplatnost je dále charakteristické, že nastává přímo ze zákona (ex lege), aniž by se musel
jejích následků nejprve dovolávat některý z účastníků, soud, ev. jiný orgán, přihlíží
k takové neplatnosti z úřední povinnosti (ex offo), co do doby působí absolutní neplatnost
od počátku (ex tunc), tj. úkon je neplatný od okamžiku svého vzniku a nemůže vést ke vzniku
právních vztahů…“. Absolutní neplatnost právního úkonu se tak odlišuje svými účinky
od relativní neplatnosti právních úkonů (§40a občanského zákoníku), které se považují
za platné, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu
nedovolá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyla-li v posuzovaném případě v důsledku absolutně
neplatného právního úkonu prokázána existence osobních a věcných podmínek daňové
povinnosti, tj. uskutečněného zdanitelného plnění dle §2 zákona o DPH na straně jedné,
pak na straně druhé nemohl být z takového plnění oprávněně uplatněn dle §19 zákona o DPH
ani odpočet daně.
Námitku stěžovatele, že „pro posouzení pronájmu“ je rozhodným důkazním
materiálem rozhodnutí Městského úřadu Březová nad Svitavou - stavebního úřadu I. stupně
ze dne 31. 8. 2000, č. j. 179/2000, o povolení změny v užívání předmětné stavby,
neboť bylo vydáno obchodní společnosti A.-T., s. r. o., která přestavbu na vlastní náklady
prováděla, soud nesdílí.
V souladu s ustanovením §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), ve znění pozdějších předpisů, lze stavbu užívat
jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Změny
ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření
výroby, popřípadě činnosti, která by mohla ohrozit zdraví a život nebo životní prostředí,
jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby; na řízení
se vztahují přiměřeně ustanovení §76 až 84 citovaného zákona.
Případ rekolaudace, o niž v posuzované věci šlo, a náležitosti rozhodnutí
tu vydávaného se řídí ustanoveními §76 a násl. stavebního zákona, protože rekolaudace
podle §85 odst. 1 stavebního zákona jinou speciální procesní úpravu nemá. V kolaudačním
řízení vedeném na základě §76 a násl. stavebního zákona se stavební úřad otázkou
vlastnického práva ke stavbě představující předmět řízení zabývat nemusí. Otázka
vlastnického práva k takové stavbě je relevantní pouze z pohledu vymezení okruhu účastníků
řízení, neboť z dikce §78 odst. 1 stavebního zákona vyplývá, že účastníkem kolaudačního
řízení je stavebník, vlastník stavby, popř. uživatel (provozovatel), je-li v době zahájení řízení
znám. V dané věci tak otázka, komu bylo vydáno předmětné rozhodnutí, ani otázka změny
v charakteru užívání stavby, není pro posouzení uskutečnění zdanitelného plnění relevantní.
Mimo výše uvedené je třeba konstatovat, že z návrhu na vydání předmětného rozhodnutí,
založeného v soudním spisu, vyplývá, že obchodní společnost A.-T., s. r. o, byla samotným
stěžovatelem označena jako budoucí uživatel stavby, nikoli jako její vlastník.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
K návrhu stěžovatele ze dne 21. 2. 2007 na spojení věcí vedených u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 9 Afs 17/2007 a sp. zn. 9 Afs 39/2007 soud pro úplnost uvádí,
že pro spojení výše specifikovaných věcí neshledal naplnění zákonných podmínek
stanovených v ustanovení §39 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustano vení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, správnímu orgánu náklady řízení nad rámec jeho činnosti
nevznikly. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití §120
s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. května 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu