ECLI:CZ:NSS:2007:9.AFS.45.2007
sp. zn. 9 Afs 45/2007 - 91
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele K.
D., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 163, za
účasti Finančního ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Žitná 12, v řízení o kasační
stížnosti podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2006, č. j. 11 Ca
192/2005 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
faxem dne 8. 11. 2006, doplněnou písemným vyhotovením podaným k poštovní přepravě
dne 9. 11. 2006, se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení městského soudu,
kterým byl stěžovateli vrácen soudní poplatek zaplacený v kolcích ve výši 3000 Kč.
U téhož soudu se stěžovatel v předcházejícím řízení žalobou domáhal
přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 17. 5. 2005, č. j. 3908/05-130,
kterým mu byla vyměřena daň z přidané hodnoty. Tato žaloba byla rozsudkem ze dne
26. 4. 2006, č. j. 11 Ca 192/2005 – 28, zamítnuta. Rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno
dne 3. 5. 2006 a stěžovatel jej v zákonem stanovené lhůtě napadl kasační stížností,
aniž by současně zaplatil soudní poplatek. Soud proto stěžovatele usnesením ze dne
12. 6. 2006, č. j. 11 Ca 192/2005 – 54, vyzval, aby do tří dnů od doručení tohoto usnesení
soudní poplatek uhradil. Předmětné usnesení bylo doručeno k rukám zástupce stěžovatele dne
4. 8. 2006 (v souladu s judikaturou správních soudů bylo doručováno pouze zástupci
stěžovatele, viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 187/2004 – 69, publikovaný pod č. 726/2005 Sb. NSS, dostupný
též na www.nssoud.cz).
Stěžovatel na výzvu nereagoval, proto městský soud usnesením ze dne 5. 9. 2006,
č. j. 11 Ca 192/2005 – 58, řízení o této kasační stížnosti podle ustanovení §9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen „zákon o soudních
poplatcích“), zastavil, a následně usnesením napadeným touto kasační stížností, tj. usnesením
ze dne 23. 10. 2006, č. j. 11 Ca 192/2005 – 68, rozhodl o vrácení soudního poplatku
zaplaceného po pravomocném zastavení řízení.
Soud dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky
§9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, neboť poplatek nebyl zaplacen do té doby,
než usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci, tedy v tomto případě do 3. 10. 2006.
Stěžovatel zaplatil soudní poplatek teprve poté. Zásilka s vylepenými kolkovými známkami
byla podána k poštovní přepravě až dne 17. 10. 2006; byla tedy podána zcela
zjevně opožděně, v době, kdy řízení o kasační stížnosti proti rozsudku ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 11 Ca 192/2005 – 28, již bylo pravomocně zastaveno. Protože poplatková povinnost
stěžovatele již zanikla, bylo rozhodnuto o vrácení poplatku.
Zřejmě i vzhledem k tomu, že v rozhodnutí o vrácení poplatku bylo uvedeno poučení,
že proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost, stěžovatel tuto stížnost podal.
V daném případě se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval tím, zda jsou splněny
podmínky řízení o kasační stížnosti, především pak, zda je proti citovanému usnesení
městského soudu ze dne 23. 10. 2006 kasační stížnost přípustná. Soud se již těmito otázkami
zabýval ve svém usnesení ze dne 23. 2. 2007, č. j. 8 As 25/2006 – 144, a dospěl k závěru,
že „rozhodování o soudních poplatcích by bezesporu svou podstatou náleželo do výkonu
státní správy. Zřejmě však z praktických důvodů, především se zřetelem na často úzkou
souvislost s vlastním rozhodováním, svěřuje zákon o soudních poplatcích rozhodování
o soudních poplatcích soudům (§3 tohoto zákona)“. V souladu s výše citovaným
rozhodnutím zdejší soud konstatuje, že kasační stížností napadené usnesení městského
soudu ze dne 23. 10. 2006 bylo vydáno jakožto součást řízení ve správním soudnictví
a je tedy rozhodnutím soudu ve správním soudnictví ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). V tomto směru je nepodstatné,
že důvody rozhodnutí se opírají o jiný zákon než je soudní řád správní.
V návaznosti na předchozí otázky se pak Nejvyšší správní soud musel dále zabývat
další právní otázkou, zda v daném případě není dle dikce zákona, konkrétně §104 s. ř. s.,
kasační stížnost nutno považovat za nepřípustnou.
Podle §104 odst. 2 s. ř. s. je kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení, nepřípustná. Ačkoli by tedy důsledné použití čistě gramatického výkladu
zákona směřovalo spíše k tomu, že rozhodnutí soudu, které má toliko jediný výrok týkající
se vrácení soudního poplatku, není rozhodnutím o nákladech řízení, neboť předmětné řízení
již bylo pravomocně skončeno jiným usnesením, logickým a zejména systematickým
výkladem lze naopak dojít k závěru, že takové rozhodnutí je možno chápat jako rozhodnutí
o nákladech řízení. Zákon také v §61 s. ř. s. výslovně uvádí, že o nákladech řízení rozhodne
soud „zpravidla“ v rozsudku nebo usnesení, jímž se řízení končí. Není tedy zcela vyloučeno,
aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto i jiným rozhodnutím, v tomto případě usnesením
o vrácení soudního poplatku po skončení řízení.
Jakkoli je soudní poplatek specifickým institutem, svou povahou spíše fiskálním,
v soudním řízení plní funkci blízkou podmínkám řízení a rozhodování o něm zákon svěřuje,
jak již bylo výše řečeno, do pravomoci soudů v rámci rozhodování o nákladech řízení.
Ustanovení §57 odst. 1 s. ř. s. totiž jednoznačně soudní poplatky do nákladů řízení zahrnuje.
Rozhodnutí o vrácení soudního poplatku navíc žádným způsobem nezasahuje do práv
účastníka řízení tak, aby mohl být dán některý ze zákonem stanovených důvodů pro podání
kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.
Ani nesprávné poučení městského soudu o tom, že proti jeho rozhodnutí je kasační
stížnost přípustná, tedy nemůže její přípustnost založit (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 11. 2004, č. j. 3 Ads 37/2004 – 36, publikované pod č. 737/2006 Sb. NSS).
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřípustnou
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d), ve vazbě na §104 odst. 2 a §120 s. ř. s., odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu