ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.13.2007
sp. zn. 9 As 13/2007 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele
Krajského úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a,
zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12,
za účasti společnosti T. I. a.s., zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem
v Praze 4, Zelený pruh 95/97, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 14. 9. 2006, č. j. 30 Ca 5/2006 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel je povinen uhradit společnosti T. I. a.s., náklady řízení o kasační
stížnosti v celkové výši 2 856 Kč, k rukám jejího zástupce Mgr. Zbyška Jaroše,
advokáta se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, do 30 dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou dne 31. 10. 2006 Krajský úřad Olomouckého kraje
(dále jen „stěžovatel“), jakožto právní nástupce Okresního úřadu Prostějov, napadl v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno
rozhodnutí Okresního úřadu Prostějov, referátu regionálního rozvoje, ze dne 21. 5. 2002,
č. j. RR 171/2002 Ti, a rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově, stavebního úřadu
(dále jen „stavební úřad“), ze dne 25. 3. 2002, č. j. SÚ 991/02-Tom.
Napadeným rozhodnutím Okresního úřadu Prostějov bylo zamítnuto odvolání
společnosti T . I., a. s., dříve T. I., a. s. (dále jen „účastník řízení“), proti výše uvedenému
rozhodnutí stavebního úřadu, kterým byl zamítnut návrh účastníka řízení na vydání
rozhodnutí o zřízení věcného břemene podle §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb.,
o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o telekomunikacích“).
Citované ustanovení stanoví, že: „Pro zajištění výkonu oprávnění podle §90 odst. 1 písm. a) a
b) uzavře držitel telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné telekomunikační
sítě nebo držitel osvědčení o registraci ke zřizování a provozování veřejných
telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření televizních signálů po
vedení s vlastníkem dotčené nemovitosti před zahájením stavby písemnou dohodu o zřízení
věcného břemene k dotčené nemovitosti za jednorázovou úhradu. Nedojde-li k dohodě,
rozhodne o zřízení věcného břemene a výši jednorázové úhrady obecný stavební úřad na
návrh držitele telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné telekomunikační
sítě nebo držitele osvědčení o registraci ke zřizování a provozování veřejných
telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření televizních signálů po
vedení.“
V daném případě se jednalo o zřízení věcného břemene na pozemek parc. č. 448/4
v katastrálním území B., a to pro stavbu „Tranzitní telekomunikační trasa“, úsek V. – O., pro
jejíž umístění bylo vydáno územní rozhodnutí dne 8. 3. 2001, pod č. j. SÚ/2026/00/01-Tom,
přičemž stavební úřad dospěl k závěru, že předmětnému návrhu nelze vyhovět, neboť
k předpokládanému provedení telekomunikační stavby již došlo, čímž byla zasažena
vlastnická práva vlastníků dotčených nemovitostí a tuto majetkovou záležitost není stavební
úřad oprávněn řešit.
Krajský soud v napadeném rozhodnutí nejprve provedl stručnou genezi
celého případu, z níž vyplývá, že žaloba účastníka řízení proti uvedenému rozhodnutí
Okresního úřadu Prostějov byla usnesením krajského soudu ze dne 14. 2. 2003,
č. j. 30 Ca 222/2002 – 21, odmítnuta, přičemž kasační stížnost proti tomuto usnesení
byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2004, č. j. 3 As 7/2003 – 44,
zamítnuta. Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, však svým usnesením ze dne 8. 12. 2005, č. j. Konf. 116/2005 – 6,
rozhodl, že v předmětné věci je dána pravomoc soudu ve správním soudnictví a současně
zrušil shora uvedené usnesení krajského soudu i navazující rozsudek Nejvyššího právního
soudu. Celá věc se tak vrátila zpět ke krajskému soudu, který přezkoumal žalobou napadené
rozhodnutí Okresního úřadu Prostějov, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl
k závěru, že ve věci bylo podstatně porušeno ustanovení o řízení před správním orgánem
a toto porušení mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (§76 odst. 1
písm. c) s. ř. s.). Konstatoval přitom, že v posuzovaném případě není rozporován skutkový
děj, když veškerá problematika se soustředí na zodpovězení otázky stran možnosti stavebního
úřadu zabývat se návrhem na zřízení věcného břemene i jindy, než -li pouze před zahájením
dotčené telekomunikační stavby. V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že rozhodnutí
stavebního úřadu sleduje zabezpečení určitého veřejného zájmu a že v tomto ohledu
není zákonem svěřená kompetence stavebního úřadu závislá na tom, kdy je návrh podán
a nezaniká ani se nepřenáší na jiný orgán, není-li dodržen obecný požadavek §58 odst. 2
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), tedy průkaz
právem vlastnickým či jiným k dotčenému pozemku. Odmítnutí rozhodnout ve věci zřízení
věcného břemene příslušným stavebním úřadem proto posoudil jako nedůvodné, připomněl,
že tento závěr koresponduje s právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v rozsudku ze dne 24. 3. 2005, č. j. 5 As 11/2003 – 66, který byl publikován
pod č. 630/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz, a napadené rozhodnutí Okresního úřadu Prostějov
i jemu předcházející rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel v prvé řadě navrhl, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný
účinek. Svůj návrh odůvodnil tím, že opačný postup by byl v rozporu s veřejným zájmem,
když si hypoteticky lze představit, že v době platnosti napadeného rozsudku bude nucen
ve lhůtách stanovených správním řádem vydat rozhodnutí nové a později – na základě
úspěšné kasační stížnosti – bude rozsudek zrušen a budou vedle sebe existovat dvě možná
stejná, možná různá rozhodnutí v téže věci. Dále vyjádřil názor, že krajský soud
při přezkoumávání správních rozhodnutí vybočil z mezí daných §75 odst. 2 s. ř. s. a napadená
rozhodnutí zrušil z jiného důvodu, než bylo žalobou požadováno. Účastník řízení v podané
žalobě totiž tvrdil, že byl zkrácen na svém právu, aby bylo v souladu s §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích zřízeno věcné břemeno k pozemkům, kterým prochází podzemní vedení
telekomunikační sítě. Podle stěžovatele, připomínajícího předchozí i současnou soudní
judikaturu ve věcech spr ávních (konkrétně rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
31. 12. 1993, č. j. 6 A 10/92 – 27, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004,
sp. zn. 5 As 11/2003), však nelze dovodit subjektivní oprávnění na vyvlastnění,
a proto se ani nelze u soudu dovolat zkrácení na takovém právu. Rozsudek krajského soudu
považuje stěžovatel mimo výše uvedené i za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
a nezákonný pro nesprávné posouzení právních otázek. Namítá přitom, že krajský soud
ve svém rozhodnutí nijak neodůvodnil, proč a na základě čeho by měl stavební úřad porušit
čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případě a v mezích stanovených zákonem,
a to způsobem, který stanoví zákon. Mezi účastníky řízení je spornou především otázka,
zda byl stavební úřad povinen zřídit věcné břemeno podle ustanovení §91 odst. 3 zákona
o telekomunikacích i poté, co byla stavba – v tomto případě stavba telekomunikačního
zařízení – již postavena, resp. započata. Stěžovatel má za to, že tomu tak není a domnívá se,
že je jednoznačné, že stavební úřad není takovou kompetencí vybaven, avšak krajský soud
ho svým rozhodnutím „nutí“, aby si tuto kompetenci nezákonně a protiústavně atrahoval.
Podle jeho názoru větu druhou §91 odst. 3 telekomunikačního zákona, podle které je stavební
úřad oprávněn rozhodnout o zřízení věcného břemene, nelze vykládat jinak, než v kontextu
věty první, podle které držitel telekomunikační licence nebo osvědčení uzavře dohodu
s vlastníkem dotčené nemovitosti před zahájením stavby. V této souvislosti stěžovatel
rovněž poukázal na skutečnost, že jeho názor není nijak extrémní či ojedinělý, když stejně
se vyslovil též 7. senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 27. 7. 2006,
pod sp. zn. 7 As 67/2005. Závěrem stěžovatel vyslovil nesouhlas i s výrokem rozhodnutí
krajského soudu o náhradě nákladů řízení.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti stěžovatel ve své kasační stížnosti
navrhl, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen.
Účastník řízení se k podané kasační stížnosti obsáhle vyjádřil, když nejprve celý
případ věcně i procesně zrekapituloval a poté konstatoval, že nesouhlasí s tím, aby kasační
stížnosti byl přiznán odkladný účinek, jelikož pro to nejsou splněny podmínky dle §73
odst. 2 s. ř. s. Kromě toho se neztotožnil se závěrem stěžovatele, že by krajský soud
při svém rozhodování porušil ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. a že by jeho rozhodnutí
bylo nepřezkoumatelné. Věcně zastává na výklad §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích
zcela opačný názor než stěžovatel a tvrdí, že za splnění zákonem stanovených požadavků
byl stavební úřad povinen zřídit věcné břemeno kdykoliv. V tomto ohledu plně souhlasí
s napadeným rozhodnutím krajského soudu, a to i pokud jde o jeho výrok ohledně nákladů
řízení. Závěrem účastník řízení poznamenal, že stěžovatel dlouhodobě trvá na rigidním
výkladu ustanovení §91 odst. 3 telekomunikačního zákona, a to i přes opačný názor
krajského soudu opakovaně potvrzený rozhodnutími Nejvyššího správního soudu
(srov. rozsudek pod č. j. 2 As 53/2005 – 40, rozsudek pod č. j. 5 As 11/2003 – 67 apod.).
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Jako první se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou směřující proti vybočení z mezí
daných §75 odst. 2 s. ř. s. a konstatuje, že krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí
v mezích žalobních bodů tak, jak mu přikazuje citované ustanovení s. ř. s. Argumentaci
předestřenou stěžovatelem, kterou se snaží dovodit neexistenci subjektivního veřejného práva
účastníka řízení, nelze akceptovat. V daném případě se totiž jedná o veřejné subjektivní
právo na zřízení věcného břemene, resp. vydání rozhodnutí ve věci návrhu na zřízení
věcného břemene, a to při splnění zákonem stanovených požadavků. V tomto ohledu
jde tedy argumentace stěžovatele nesprávným směrem, nehledě na to, že použitá judikatura
byla v daném případě použita selektivně a účelově; vždyť samo stěžovatelem citované
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004,
č. j. 5 As 11/2003 – 50, www.nssoud.cz, konstatuje, že rozhodnutí správního orgánu
o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene
je veřejnoprávní záležitostí, a proto přezkum těchto rozhodnutí náleží správním soudům.
V daném případě se při rozhodování o nuceném omezení vlastnického práva uplatňuje
veřejnoprávní metoda právní regulace a je tedy plně na místě přezkum v rámci správního
soudnictví, jemuž lze jistě podrobit i situaci, kdy stavební úřad návrh na zřízení věcného
břemena ve smyslu §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích zamítne tak, jako se to stalo
v případě účastníka řízení.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou otázkou nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí z nedostatku důvodů. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je ostatně vadou
tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel
nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 3 s. ř. s.). Nelze se totiž zabývat
hmotněprávní argumentací, pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí
ani po formální stránce – tedy pokud soud nevyčerpal celý předmět řízení, jak byl vymezen
v žalobě, a ve svém rozhodnutí se nevypořádal se všemi žalobními námitkami.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne
25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 – 93, www.nssoud.cz) platí, že není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského, případně městského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ
jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací účastníka
pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních
aspektech, resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí zdejší soud neshledal důvody pro vyslovení
nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné,
že spornou otázkou v posuzovaném případě bylo, zda-li je stavební úřad oprávněn zřídit
věcné břemeno podle ustanovení §91 odst. 3 telekomunikačního zákona i poté, co byla stavba
telekomunikačního zařízení postavena, popřípadě zahájena. V tomto ohledu krajský soud
dostatečně jasně konstatoval, z jakých důvodů považuje všechny atributy rozhodovací
činnosti příslušného stavebního úřadu za zachované s tím, že zákonem svěřená kompetence
stavebního úřadu není závislá na tom, kdy je návrh podán. Současně rovněž připomněl
judikaturu Nejvyššího správního soudu, která konvenuje s daným právním názorem.
K námitce, že napadené rozhodnutí krajského soudu je nezákonné pro nesprávné
posouzení právní otázky s tím, že obdobný názor jako stěžovatel již vyjádřil Nejvyšší správní
soud ve svém usnesení ze dne 27. 7. 2006, č. j. 7 As 67/2005 – 33, je třeba poznamenat
následující. Citovaným usnesením sedmý senát Nejvyššího správního soudu podle §17
odst. 1 s. ř. s. předložil předmětnou věc rozšířenému senátu, protože při předběžné
poradě dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru judikovaného
dosud Nejvyšším správním soudem v již výše zmíněném rozsudku ze dne 24. 3. 2005,
č. j. 5 As 11/2003 – 67, podle něhož nemůže příslušný stavební úřad zamítnou návrh
na zřízení věcného břemene podle §91 odst. 3 zákona o telekomunikacích jen s poukazem
na skutečnost, že žádost je podána až po provedené pokládce telekomunikační sítě. Nicméně
usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2007,
pod sp. zn. 7 As 67/2005, byl tento právní názor potvrzen, když bylo rozšířeným senátem
konstatováno, že považuje omezení vlastnického práva, k nimž zákonodárce v zákoně
o telekomunikacích přistoupil, za proporcionální, tedy jako taková, jež jsou v souladu
s jinými ústavněprávními garancemi a současně je považuje za taková, jež šetří jejich podstatu
a smysl ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Omezení vlastnického práva
plynoucí z možnosti vyslovit ex actu zřízení věcného břemene k části nemovitosti pro účely
zřízení a provozování telekomunikačního podzemního vedení vyplývají ze zákona,
jsou ve veřejném zájmu a náleží za ně náhrada. Takové omezení je legitimní a proporcionální.
Časový okamžik, kdy by tak mohl orgán veřejné moci konstituovat ono omezení,
pak nepovažuje rozšířený senát Nejvyššího správního soudu za určující.
Závěrečnou kasační námitku směřující proti výroku o nákladech řízení nemohl
Nejvyšší správní soud přezkoumat, neboť dle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je taková
námitka nepřípustná. V této souvislosti zdejší soud uvádí, že systém opravných prostředků
v soudním řízení, aby respektoval ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a respektoval
principy materiálního právního státu, musí nalézt přiměřenou rovnováhu mezi dvěma zájmy:
zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. Ryze formální důraz kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení
(ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích může oslabovat právní jistotu,
a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne
13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, publikovaný pod č. 424/2001 Sb., jakož i pod č. 164
Sb. n. u. US, svazek 24, str. 201; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03,
publikovaný pod č. 128 S. n. u. US, svazek 31, str. 149). Žádný právní řád není a nemůže
být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy
uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně
musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, respektive přezkumných řízení může
být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, nikoliv beze zbytku odstranit.
Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí
o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty.
Podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. je kasační námitka směřující toliko do výroku
o nákladech řízení nepřípustná a za této situace tedy nemohl Nejvyšší správní soud postupovat
jinak, než ji ze svého přezkumu vyloučit.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti a respektujíce shora uvedený závěr
rozšířeného senátu, který potvrdil dosavadní judikatorní praxi v souzené věci, tedy Nejvyšší
správní soud shledal kasační stížnost jako nedůvodnou a podle §110 odst. 1, věty poslední,
s. ř. s. ji zamítl.
Ve vztahu k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku podané
kasační stížnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že s ohledem na rozhodnutí ve věci
samé již o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů
řízení nepřísluší a účastníku, který byl v řízení úspěšný, byla náhrada nákladů přiznána
podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon ve výši 2100 Kč a paušální
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, zvýšených o DPH v sazbě 19 % ve výši 456 Kč,
celkem tedy 2856 Kč. Tato částka bude uhrazena stěžovatelem účastníku řízení do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu