ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.25.2007
sp. zn. 9 As 25/2007 - 138
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní
věci stěžovatelů a) R. C. s.r.o., b) A. V., GmbH, obou zastoupených JUDr. Olgou
Humlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, za účasti Městské části Praha 9 ,
Úřadu městské části, odboru výstavby a územního rozvoje, se sídlem v Praze 9,
Sokolovská 324, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze
1, Václavské nám. 1601/47, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 15. 8. 2006, č. j. 5 Ca 172/2006 - 111,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .
Odůvodnění:
Stěžovatelé kasační stížností napadají v záhlaví označené usnesení Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla odmítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
Městské části Praha 9, Úřadu městské části, odboru výstavby a územního rozvoje (dále jen
„žalovaný“) ze dne 14. 4. 2006, č. j. P09 020781/2006/01, a návrh na vydání předběžného
opatření. Zmíněným rozhodnutím žalovaný povolil před dokončením změnu staveb
„Dostavba jihozápadního segmentu nám. OSN objekt C – Media Park“ a „Jihozápadního
segmentu na nám. OSN v P. 9, Blok A“, nově nazvané „Galerie Fénix“.
Stěžovatelé především namítají, že městský soud se nijak nevypořádal s argumenty
obsaženými v žalobě. Nerozporují skutečnost, že nebyli účastníky správního řízení, přesto
se domnívají, že v případě napadení absolutně neplatného rozhodnutí je cesta soudního
přezkumu možná. Odkazují na §1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), dle kterého je v tomto zákoně upraven postup soudů,
účastníků řízení a dalších osob. Napadené rozhodnutí žalovaného se týká majetku, který
je projednáván v konkursním řízení, kde jsou stěžovatelé přihlášeni jako věřitelé. Rozhodnutí
žalovaného je dle stěžovatelů nezákonné, neboť je v rozporu s původně vydaným územním
rozhodnutím, během správního řízení byla porušena práva účastníků a existují důvodné
pochybnosti o nepodjatosti žalovaného při vydání napadeného rozhodnutí.
Žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce podal vyjádření ke kasační
stížnosti, v němž poukazuje na nedostatek aktivní legitimace obou stěžovatelů, když ani jeden
z nich není osobou, která je ve smyslu §65 s. ř. s. oprávněná domáhat se zrušení rozhodnutí
správního orgánu. Dále má za to, že rozhodnutí správního orgánu není v rozporu
s rozhodnutím o umístění stavby a neztotožňuje se ani s tvrzením stěžovatelů o nedodržení
podmínek stavebního řízení v souvislosti s nepřibráním účastníků řízení.
Ze spisu městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Dne 12. 2. 2002 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. OVÚR 27 848/01/KK/1888, kterým
rozhodl o umístění stavby „Dostavba jihozápadního segmentu nám. OSN objekt C – Media
Park“. Dne 24. 7. 2002 vydal stavební povolení č. j. OVÚR 25.020/02/Rů na tutéž stavbu
a dne 14. 4. 2006 rozhodl o již zmíněném povolení změny stavby před dokončením.
Stěžovatelé nebyli účastníky správního řízení a žádné z uvedených rozhodnutí jim nebylo ani
doručováno.
Ze spisu a napadeného rozhodnutí městského soudu pak vyplývá, že stěžovatelé
v žalobě a následném řízení před městským soudem tvrdili, že byla porušena nikoliv jejich
subjektivní veřejná práva, ale práva jiných osob. Skutečnost, že oni sami měli být účastníky
správního řízení, nenamítali. Z těchto skutečností městský soud dovodil, že stěžovatelé nebyli
aktivně legitimováni k podání žaloby proti napadenému správnímu rozhodnutí a žaloba byla
podána osobou zjevně k tomu neoprávněnou. Nadto konstatoval, že pokud by žalobce
dovozoval, že s ním mělo být ve správním řízení jednáno jako s účastníkem (ač to v žalobě
výslovně netvrdil), bylo na něm, aby před podáním žaloby k soudu vyčerpal opravné
prostředky ve správním řízení. Z uvedených důvodů městský soud podanou žalobu odmítl
dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., případně dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §68
písm. a) s. ř. s., a odmítl i návrh na vydání předběžného opatření.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a s ohledem na skutečnost,
že kasační stížností je napadeno usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby, přichází
pro stěžovatele z povahy věci v úvahu pouze kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., tj. tvrzená nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod uvedený důvod
je podřazen také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek
vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. O jednotlivých stížních
námitkách stěžovatele Nejvyšší správní soud uvážil následovně:
Pro správné posouzení zákonnosti odmítnutí žaloby městským soudem v tomto řízení
je třeba zodpovědět otázku, zda stěžovatelé byli aktivně legitimováni k podání žaloby či
nikoliv. V souladu s ustanovením §2 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví, mimo
rozhodování v dalších věcech, poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob. Dle §65 s. ř. s. se může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí správního
orgánu ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech. Stěžovatelé sami v žalobě i v kasační
stížnosti uvádějí, že ve správním řízení byla porušena veřejná subjektivní práva třetích osob
a netvrdí, že s nimi správní orgán měl jednat jako s účastníky a neučinil tak. Úvaha městského
soudu o nedostatku aktivní žalobní legitimace stěžovatelů pramenící z toho, že napadeným
správním rozhodnutím nebyla založena, měněna, rušena nebo závazně určena jejich práva
nebo povinnosti, je proto správná.
Pokud městský soud usnesením odmítl žalobu z procesních důvodů, neměl již
povinnost zabývat se věcně všemi vznesenými námitkami, resp. zabývat se jimi ani
nemohl. Stejný názor vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2005,
č. j. 3 As 6/2004 -105, publikovaném pod č. 617/2005 Sb. NSS: „Pokud soud dospěl k závěru
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], uvede pouze důvody, v nichž
tuto nepřezkoumatelnost spatřuje; další žalobní námitky již nepřezkoumává.“ Nelze tedy
přisvědčit námitce stěžovatelů, že se městský soud v rozporu se zákonem nevypořádal
s argumenty obsaženými v žalobě.
Stěžovatelé se dále domnívají, že v případě napadení od počátku absolutně neplatného
rozhodnutí je cesta soudního přezkumu možná i bez případné aktivní legitimace žalobců.
Vyvozují to dle svých slov mimo jiné z formulace §1 písm. b) s. ř. s., tj. že soudní řád správní
upravuje postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním soudnictví. K tomu
je třeba podotknout, že citované ustanovení pouze obecně stanoví rozsah úpravy s. ř. s.,
ovšem žalobní legitimaci proti rozhodnutí správního orgánu upravuje §65 téhož právního
předpisu. Jak je uvedeno výše, stěžovatelé ve vztahu k napadenému rozhodnutí nejsou
osobami, kterým dle §65 s. ř. s. náleží právo domáhat se žalobou zrušení tohoto rozhodnutí.
Městský soud tedy posoudil žalobu stěžovatelů jako návrh podaný osobou k tomu
zjevně neoprávněnou a v souladu s §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ji odmítl. Vzhledem k tomu,
že Nejvyšší správní soud se v řízení o kasační stížnosti s tímto závěrem ztotožnil, nemohl
se zabývat meritorními námitkami týkajícími se obsahu správního rozhodnutí. Není možno
souhlasit s názorem stěžovatelů, dle nichž může být nicotné (právní kategorii absolutní
neplatnosti zná v českém právním řádu pouze soukromé právo; v právu veřejném tom uto
termínu odpovídá pojem „nicotnost“) rozhodnutí napadeno jakoukoliv osobou, bez ohledu
na aktivní legitimaci. Nicotnost je jedna z nejzávažnějších vad řízení, ovšem za nicotné
je možno považovat pouze takové rozhodnutí, o kterém tak soud rozhodl dle §76 odst. 2
s. ř. s. Toto rozhodnutí je ukončením předchozího řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, jež musí být řádně zahájeno dle §65 s. ř. s. osobou k tomu aktivně
legitimovanou. Shodný závěr vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 4 As 31/2004 - 53, publikovaném pod č. 619/2005 Sb. NSS, dle něhož: „v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu může soud vyslovit nicotnost rozhodnutí správního orgánu
(§65 odst. 1, §76 odst. 2 s. ř. s.) jen za procesního předpokladu, že žaloba sama není
nepřípustná [§46 odst. 1 písm. d), §68 s. ř. s.].“
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uplatněné
námitky stěžovatelů nejsou ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu důvodné.
Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud dle
§109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu s §110 odst.
1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemají právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly. Proto
soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu