ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.10.2007:69
sp. zn. 9 Azs 10/2007 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatelky D. J., zastoupené JUDr. Ivo Adámkem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Ostrčilova 13, za účasti Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2006, č. j. 59 Az 151/2005 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátu JUDr. Ivo Adámkovi, se sídlem
v Ostravě, Ostrčilova 13, se p ř i z n á v á odměna v částce 5712 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Stěžovatelka kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“),
ze dne 28. 11. 2005, č. j. OAM-2082/VL-20-04-2005. Tímto rozhodnutím správní orgán
zamítl žádost stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), když dospěl
k závěru, že stěžovatelka ve své žádosti neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno
dovodit její pronásledování ve vlasti z některého azylově relevantního důvodu.
Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci azylu,
Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS,
dostupné též na www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešení právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti,
v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že správní orgán, ani krajský
soud nevzaly ve svém rozhodování v úvahu, že svou zemi původu opustila a o azyl
v České republice požádala kvůli problémům se svým nadřízeným, odchodu
ze zaměstnání, nemožnosti práce v soukromém sektoru a rovněž z důvodu legalizace
svého zdejšího pobytu.
K takto uplatněné kasační námitce Nejvyšší správní soud předesílá, že žádost
stěžovatelky o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatelka v průběhu předcházejícího řízení
neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být v zemi svého původu vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 téhož zákona. Výše jmenované problémy
stěžovatelky je možné podřadit pod problémy se soukromou osobou, ekonomické důvody
odchodu z vlasti a snahu o legalizaci pobytu v České republice. Nedostatek
tvrzení důvodů pro udělení azylu byl již předmětem rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, rozsudku ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, či rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41
(publikovaných na www.nssoud.cz); stejně tak nemožnost získat zaměstnání v zemi původu
není azylově relevantním důvodem, jak vyslovil Nejvyšší správní soud např. ve svém
rozsudku ze dne 22. 6. 2006, č. j. 4 Azs 309/2005 - 71, v rozsudku ze dne 7. 3. 2006,
č. j. 7 Azs 2/2006 - 61, nebo v rozsudku ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Azs 282/2005 - 46
(všechny publikovány na www.nssoud.cz). K námitce týkající se legalizace pobytu Nejvyšší
správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44,
publikovaný pod č. 397/2004 Sb. NSS.
Nově stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že do České republiky přijela ze strachu
o svůj život, neboť v případě návratu do vlasti se obává pronásledování ze strany
zločineckých skupin napojených na politické elity, před kterými ji státní orgány
nejsou schopny ochránit. Žalovaný správní orgán měl proto v jejím případě rozhodnout
alespoň o vztažení překážky vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Dále uvádí, že problémy, které měla ve vlasti jako stomatoložka se svým nadřízeným
v zaměstnání, se z profesního sporu změnily na spor politický. Stěžovatelka se proto obává
návratu do vlasti, kde by byla ve vážném ohrožení. K takto uplatněným skutkovým
okolnostem Nejvyšší správní soud nemohl ve smyslu ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet,
když tyto byly stěžovatelkou nově uplatněny až v kasační stížnosti, tj. poté, kdy bylo ve věci
krajským soudem vydáno rozhodnutí. Nadto Nejvyšší správní soud uvádí, že s otázkou
zkoumání překážek vycestování dle §91 zákona o azylu v případě zjevně nedůvodné
žádosti se Nejvyšší správní soud vypořádal např. ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 5 Azs 230/2004 – 45, publikovém na www.nssoud.cz.
V závěru kasační stížnosti stěžovatelka poukazuje na skutečnost,
že se jí dne 24. 4. 2006 narodil syn, s nímž spolu se svým přítelem žije ve společné
domácnosti, a výkon kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu by znamenal
okamžité rozloučení rodiny a pro syna nenahraditelnou újmu. Nejvyšší správní soud
podotýká, že tyto důvody je nutno uplatnit v řízení dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Azylové řízení je zcela
mimořádným institutem sloužícím k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu
před pronásledováním ze strany státní moci v zemi původu. Prostřednictvím azylového řízení
nelze žádat o setrvání či prodloužení pobytu v České republice, pro takový účel obsahuje
právní řád České republiky jiné nástroje, jak uvedeno výše.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na veškeré stěžovatelkou uplatněné
námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s. a dle tohoto ustanovení ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce z řad advokátů.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky JUDr. Ivo Adámkovi byla přiznána odměna v celkové
částce 5712 Kč, která sestává z odměny za dva úkony právní služby v hodnotě 2100 Kč
dle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění
pozdějších předpisů (advokátní tarif), k nimž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč
dle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Vzhledem k tomu, že ustanovený advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, což soudu osvědčil a požádal o přiznání této součásti odměny, byla
k přiznané odměně připočtena i příslušná daň z přidané hodnoty ve výši 912 Kč. Náklady
právního zastoupení stěžovatelky nese dle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu