ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.148.2007:45
sp. zn. 9 Azs 148/2007 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele S. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Vidurou,
advokátem se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 18, za účasti Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2007, č. j. 65 Az 220/2005 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne
23. 6. 2005, č. j. OAM-998/VL-10-05-2005. Tímto rozhodnutím správní orgán neudělil
stěžovateli azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a zároveň vyslovil, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“) nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též na www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti,
v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti argumentuje důvody dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost rozhodnutí krajského soudu,
kterou spatřuje zejména v nesprávném hodnocení existence zákonných důvodů pro udělení
azylu a dále neúplné zjištění skutkového stavu věci, neboť správní orgán a následně
i krajský soud neprovedly potřebná šetření týkající se důvodů, o něž stěžovatel opírá
své tvrzení o pronásledování z důvodu aktivní politické činnosti v průběhu prezidentských
voleb v zemi původu.
Stěžovatel v průběhu správního řízení vylíčil své obavy v souvislosti s jednáním
neznámých soukromých osob (patrně příznivců neúspěšného prezidentského kandidáta J.),
které na něj vyvíjely nátlak ve spojitosti s jeho aktivní podporou kandidáta J.
v prezidentských volbách. Po ukončení voleb stěžovatel nadále žádnou agitační ani jinou
činnost nevyvíjel, byl však vystaven anonymním telefonátům, v nichž byl zastrašován a
vyzýván k vycestování ze země původu. Stěžejním důvodem pro zamítnutí jeho žádosti o
poskytnutí mezinárodní ochrany byla pro žalovaného skutečnost, že stěžovateli bylo
vyhrožováno soukromými osobami, což stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti
nepopíral.
Výše jmenované problémy stěžovatele je možné podřadit pod problémy
se soukromými osobami, jimiž se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval
např. ve svém rozhodnutí ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, publikovaném
na www.nssoud.cz, či v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65,
publikovaném na www.nssoud.cz, podle nichž „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby … není bez dalšího ani důvodem
pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu
z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona).“
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že orgány, které v dané věci rozhodovaly,
nepřihlédly dostatečně k okolnostem hodným zvláštního zřetele pro možné udělení
humanitárního azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu, i tato otázka již byla řešena
v řadě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, např. v rozsudku ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55
(oba publikovány na www.nssoud.cz), či v rozsudku ze dne 19. 7. 2004,
č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publikovaném pod č. 375/2004 Sb. NSS, podle nichž je udělení
azylu z humanitárních důvodů věcí správního uvážení správního orgánu omezeného
pouze zákazem libovůle správního orgánu vyplývajícího z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.
K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu Nejvyšší správní soud
uvádí, že s problematikou jeho dostatečného určení se již vypořádal např. v rozsudku
ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 - 41, či v rozsudku ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publikovaném pod č. 312/2004 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní
soud vyslovil, že pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného
charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady měly být pro rozhodnutí
opatřeny, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné; Nejvyšší správní
soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“, proto stěžovatel nemůže v kasační
stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně
skutečný stav věcí, pokud sám neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.
Novou skutkovou okolností, neuplatněnou v žalobním řízení, k níž Nejvyšší
správní soud nemohl ve smyslu ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet, je pak tvrzení
stěžovatele, že orgány státu neposkytly stěžovateli po ohlášení obav o útocích
na jeho osobu potřebnou ochranu a tedy nelze vyloučit, že stejný postup nebude ze strany
státních orgánů uplatňován i do budoucna.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na veškeré stěžovatelem uplatněné
námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s. a dle tohoto ustanovení ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu