ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.59.2007:40
sp. zn. 9 Azs 59/2007 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatelky N. T. X., zastoupené Mgr. Markem
Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, za účasti Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, č. j. 46 Az 81/2006 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného
rozsudku, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán“), ze dne 12. 9. 2006, č. j. OAM-
1011/LE-BE03-BE01-2006, jímž byla zamítnuta její žádost o udělení mezinárodní ochrany
dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
azylu“), jako zjevně nedůvodná.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
41
v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti ve znění jejího doplnění ze dne
22. 12. 2006 uplatňuje důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Stěžovatelka
se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azyl
a rovněž namítá, že správní orgány, stejně jako krajský soud pochybily,
když v předcházejícím řízení neposoudily otázku, zda jí popsaná osobní situace
neodůvodňuje udělení doplňkové ochrany z důvodů uvedených v ustanovení §14a
téhož zákona. Stěžovatelka jako důvody pro udělení azylu v řízení před správním orgánem
uváděla problémy s bývalým manželem, který ji často v opilosti fyzicky napadal, a snahu
o legalizaci zdejšího pobytu, které správní orgán a krajský soud zhodnotily jako potíže
se soukromými osobami.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že problematika domácího násilí již byla předmětem
jeho posuzování např. v rozhodnutí ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 - 68,
publikovaném na www.nssoud.cz. Ve světle skutečností, které stěžovatelka
v průběhu předcházejícího správního řízení uváděla, je však možno její problémy
s bývalým manželem podřadit pod problémy se soukromou osobou, jimiž se Nejvyšší
správní soud taktéž podrobně zabýval, a to např. v rozhodnutí ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, publikovaném na www.nssoud.cz, či v rozhodnutí ze dne
31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, publikovaném na www.nssoud.cz, podle nichž
skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona
o azylu, pokud problémy se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové
řízení významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané politické názory.
Ve věci namítaného nesprávného posouzení udělení doplňkové ochrany dle §14a
zákona o azylu Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, publikovaném na www.nssoud.cz, uvádí, že institut tzv. doplňkové
ochrany od 1. 9. 2006 v plném rozsahu nahradil institut překážek vycestování tak,
jak jej definoval §91 zákona o azylu, resp. §179 zákona č. 326/1999 Sb., a to v celé šíři.
Proto je možno závěry vyplývající z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu
týkající se překážek vycestování aplikovat i na rozhodování o udělení doplňkové ochrany
dle §14a zákona o azylu. K otázce rozhodování o překážce vycestování v případě, kdy žádost
o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 zákona, se Nejvyšší správní
soud vyslovil ve svém rozhodnutí ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004-45, publikovaném
na www.nssoud.cz, podle něhož: „Pouze v případě udělení či neudělení azylu v režimu §12,
§13 a §14 téhož zákona je ve smyslu §28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, obligatorní částí
rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování.“
Stěžovatelka rovněž uplatňuje stížní důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Má zato, že správní orgán při zjišťování skutkového stavu věci porušil ustanovení
§3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť si pro své rozhodování neopatřil
dostatečné množství podkladů a nepřihlédl k informacím ohledně situace ve Vietnamu
obsaženým ve zprávě Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv
ve Vietnamu za rok 2003. Stěžovatelka dále argumentuje články 196 a 203 Příručky
42
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané v roce 1992
Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN, týkajícími se prokazování tvrzených
skutečností.
Nejvyšší správní soud k takto uplatněným kasačním námitkám předesílá, že žádost
stěžovatelky byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, neboť stěžovatelka v průběhu předchozího řízení neuvedla žádné skutečnosti svědčící
o tom, že by mohla být v zemi svého původu vystavena pronásledování z důvodů uvedených
v §12 téhož zákona. Základem rozhodnutí správního orgánu tedy nebylo ověření splnění
skutečností týkajících se důvodů obsažených v ustanovení §12 zákona o azylu.
Tato otázka již byla v minulosti předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu,
který např. ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikovaném
pod č. 349/2004 Sb. NSS, uvádí, že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl
jako zjevně nedůvodné vylučuje posouzení žádosti o udělení azylu podle ustanovení
§12 zákona o azylu. Rovněž v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71,
publikovaném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud konstatuje, že v případě zamítnutí
žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné není prováděno dokazování ohledně zjištění
existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu s odkazem
na ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak Nejvyšší správní soud podotýká, že stížním
důvodem obsaženým v tomto ustanovení je nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu,
nikoli správního orgánu, k níž je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.). I tato otázka však byla v minulosti předmětem posouzení Nejvyššího
správního soudu, ať už v jeho rozhodnutí ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
dostupném na www.nssoud.cz, či rozhodnutí ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publikovaném pod č. 689/2005 Sb. NSS.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky .
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla -li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu