ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.64.2007:49
sp. zn. 9 Azs 64/2007 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele L. J. S., zastoupeného JUDr. Jindřichem
Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 35, za účasti Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2006, č. j. 14 Az
467/2004 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán“) ze dne 6. 10. 2004,
č. j. OAM-16/VL-07-HA08-2004. Tímto rozhodnutím stěžovateli nebyl udělen azyl
podle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a zároveň bylo vysloveno,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nejprve
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního
řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, platném znění (dále jen „s. ř. s.“), nýbrž také uvést, v čem spatřuje
– v mezích přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů,
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
V dané věci stěžovatel nepodřadil své námitky zákonným kasačním důvodům
specifikovaným v ustanovení §103 s. ř. s., z obsahu podání však lze dovodit, že namítá
důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatel pouze lakonicky v jedné větě vyjádřil své přesvědčení, že byl zkrácen
na svých právech, neboť ministerstvo „nezjistilo přesně a úplně skutečný stav věci
a neopatřilo si potřebné doklady pro rozhodnutí“. V doplněném podání datovaném dnem
29. 1. 2007 pak uvedl, že nebylo dostatečně přihlédnuto k tvrzeným skutečnostem,
že v Čínské lidové republice neměl podmínky pro lidsky důstojný život, neměl práci
a sociální dávky mu nestačily ani na jedno jídlo denně. Domnívá se, že v jeho případě
byly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a poukazuje i na ustanovení §91 zákona
o azylu, kdy z důvodu pigmentové skvrny v obličeji mu hrozí v zemi jeho původu ponižující
zacházení ze strany úřadů, popřípadě fyzické týrání a smrt od věřitelů, od kterých si půjčil
peníze na cestu do České republiky. Z uvedených důvodů žádá, aby napadené rozhodnutí
krajského soudu bylo zrušeno.
S otázkou povinnosti správního orgánu zjišťovat skutkové okolnosti rozhodné
pro udělení mezinárodní ochrany za situace, kdy žadatel v průběhu správního řízení žádné
relevantní důvody pro její udělení neuváděl, se již Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal
např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41, nebo v rozsudku ze dne
26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, oba dostupné na www.nssoud.cz. Za takové důvody
nelze považovat ani ekonomické problémy stěžovatele, ani potenciální potíže s jeho věřiteli,
jejichž jednání nelze přičítat státu, neboť jde o okruh problémů se soukromými osobami,
a k této otázce se již zdejší soud také vyjádřil, např. ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, nebo v rozsudku ze dne 29. 11. 2006, č. j. 4 Azs 34/2006 - 75
(tato rozhodnutí jsou taktéž dostupná na www.nssoud.cz). Otázka možného pronásledování
a ponižujícího zacházení ze strany čínských úřadů z důvodu existence pigmentové skvrny
v obličeji stěžovatele sice pro svou specifičnost judikována nebyla, avšak dle názoru zdejšího
soudu nemůže tato okolnost sama o sobě znamenat natolik zásadní a intenzivní situaci,
aby svým významem překročila zákonem požadovaný přesah vlastních zájmů stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že Krajský soud v Ústí nad Labem
se v napadeném rozsudku nikterak neodchyluje od shora uvedené jednotné a ustálené
judikatury, která poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovatel podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť kasační
stížnost ve věcech azylových je vybavena odkladným účinkem ex lege (ustanovení §32
odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu