ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.77.2007:85
sp. zn. 9 Azs 77/2007 - 85
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za účasti O. M., zastoupené
JUDr. Martinem Rozumkem, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 30. 11. 2006, č. j. 56 Az 152/2006 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 13. 4. 2006,
č. j. OAM-1569/VL-10-P07-2005, jímž nebyl žadatelce o azyl O. M. (dále jen „žalobkyně“)
dle ustanovení §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen
„zákon o azylu“), udělen azyl a dále bylo vysloveno, že se na žalobkyni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 citovaného předpisu.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve azylu), Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat otázkou,
zda předmětná podaná kasační stížnost není ve smyslu ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nepřijatelná.
Vymezením institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního
řízení správního se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. Zde Nejvyšší správní soud
odkázal na svou primární funkci vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících
do pravomoci soudů ve správním soudnictví, a to zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování
soudů ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). Při plnění svých povinností
se pak Nejvyšší správní soud snaží o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem na spravedlnosti
v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního práva.
V uvedeném rozhodnutí se ke střetu těchto dvou zájmů uvádí: „Ryze formální důraz často
kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu jeho procesní bezvadnosti)
ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu práva.“ Institut
nepřijatelnosti činí z kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany mimořádný opravný
prostředek omezený na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Kasační stížnost je dle §104a s. ř. s. přípustná pouze tehdy, pokud rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví. Tyto závěry Nejvyšší správní soud opírá i o konstantní judikaturu Ústavního
soudu (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 24, str. 222-223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka
nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149): „[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska
soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání
přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet
i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může být reálně takováto
pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava
přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství
práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria
je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení
principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě
důvodů výjimečných.“ V dalším textu již zmíněného rozhodnutí ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006-39, Nejvyšší správní soud vykládá neurčitý právní pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Dle citovaného rozhodnutí
je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových
případech:
1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně;
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
4) Kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat
tehdy, pokud „a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou
soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva“.
Specifickou otázkou v souvislosti s institutem nepřijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany dle §104a s. ř. s. je posouzení, zda lze přijatelnou shledat
kasační stížnost podanou správním orgánem. Otázka přijatelnosti takové kasační stížnosti
by neměla být sporná, pokud správní orgán opírá její důvody o skutečnosti uvedené
v předchozím výčtu pod body 1) – 3). Existence a tvorba jednotné judikatury
svým významem v každém případě podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele,
a to i v případě, kdy je stěžovatelem správní orgán. Vzhledem k charakteru a postavení
stěžovatele je však otázkou, zda správní orgán může splnit podmínky přijatelnosti kasační
stížnosti uvedené pod bodem 4), tj. zásadní pochybení, které může mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, by bylo možno kasační stížnost podanou Ministerstvem vnitra
z důvodu zásadního právního pochybení krajského soudu posoudit jako přijatelnou,
„pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu nebo pokud
by hrubě pochybil při výkladu hmotného a procesního práva“. Ve věci sp. zn. 2 Azs 21/2006
byl shledán postup krajského soudu v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního
soudu, kasační stížnost byla z tohoto důvodu považována za přijatelnou.
V dané věci stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že rozsudek Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“) trpí vadou ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy je nepřezkoumatelný, a to jak pro nesrozumitelnost, tak pro nedostatek důvodů.
Konkrétně stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu o tom, že se dostatečně
nezabýval zdravotním stavem žalobkyně, především ve vztahu k dostupnosti odpovídající
lékařské péče v její vlasti. Dále má za to, že si obstaral dostatek informací a podkladů
pro rozhodnutí ve věci a pokud mu soud uložil vyžádat si další zprávy o zdravotním stavu
žalobkyně a úrovni zdravotní péče v zemi jejího původu, je takový požadavek neodůvodněný.
Důvod přijatelnosti kasační stížnosti shledává stěžovatel v tom, že krajský soud
při rozhodování v této věci zásadně pochybil, když nerespektoval diskreční pravomoc
správního orgánu při rozhodování o udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu,
a rozhodnutí soudu tak má zásadní dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Na základě výše uvedených premis dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele nelze považovat ve smyslu §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně
přesahující vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou stěžovatele ohledně
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů.
Nepřezkoumatelnost by mohla být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti dle výše uvedeného
výčtu, neboť v takovém případě by se pro hrubé pochybení procesního práva stěžovatel neměl
vůbec možnost seznámit s důvody rozhodnutí a bylo by namístě každé takové rozhodnutí
zrušit a nahradit novým. Nepřezkoumatelností rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů
se Nejvyšší správní soud již zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, publikovaném pod č. 638/2005 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne
1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, publikovaném na www.nssoud.cz. V daném případě
nebylo napadené rozhodnutí shledáno nepřezkoumatelným, neboť krajský soud konkrétně
uvedl, s jakými skutečnostmi se stěžovatel dle jeho názoru dostatečně nevypořádal. Stěžovatel
ostatně v kasační stížnosti uvádí, že nesouhlasí s důvody uvedenými v rozsudku a namítal
jejich nesprávnost. Je tedy zřejmé, že tyto důvody znal, jeho výtky směřovaly ke správnosti
a zákonnosti úvah krajského soudu, což jsou námitky nezákonnosti, případně vad řízení,
nikoli nepřezkoumatelnosti.
Zbývá tedy posoudit přijatelnost námitky vytýkající krajskému soudu,
že nerespektoval diskreční pravomoc správního orgánu při posuzování podmínek udělení
humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se k rozhodování správního orgánu o udělení
humanitárního azylu a rozsahu přezkumu takových rozhodnutí opakovaně vyslovil,
např. ve svých rozsudcích ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 19. 5. 2004,
č. j. 5 Azs 60/2004 - 52, všech publikovaných na www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne
19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publikovaném pod č. 375/2004 Sb. NSS.
Jeho judikaturu týkající se rozsahu přezkumu rozhodnutí o udělení humanitárního azylu
lze tedy považovat za konstantní a ustálenou.
V uváděném rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, Nejvyšší správní
soud k možnosti a rozsahu přezkumu výroku o neudělení humanitárního azylu konstatuje:
„...samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo
z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda
premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto
předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné
závěry“. Z rozhodnutí krajského soudu nelze dovodit, že by ustálenou soudní judikaturu
v tomto směru nerespektoval. Krajský soud v napadeném rozsudku na citované rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu odkázal, nepolemizoval s omezeným rozsahem přezkumu
rozhodnutí o udělení humanitárního azylu, dospěl však k závěru, že v tomto konkrétním
případě stěžovatel z těchto mezí vybočil a uvedl, v čem tento exces spatřuje. Jeho závěr
je možno hodnotit jako relativně přísný, avšak je nutno respektovat skutečnost, že otázka
posouzení humanitárního azylu je v každém konkrétním případě individuální a závislá
na komplexních poměrech osobnosti žadatele o azyl, možnost konečný závěr aplikovat
v jiných věcech je velmi omezená.
Krajský soud tedy meze přezkumu rozhodnutí dle §14 zákona o azylu připouští
a respektuje je, nezpochybňuje tedy diskreční pravomoc stěžovatele, vytkl mu pouze
nedostatečnost správního uvážení v podobě, jak bylo prezentováno v odůvodnění rozhodnutí.
Jak je výše uvedeno, krajský soud sám uvedl, že jeho úkolem při přezkumu rozhodnutí
o neudělení humanitárního azylu je prověřit, zda úvaha správního orgánu nevybočuje z mezí
a hledisek stanovených zákonem, přičemž dospěl k závěru, že rozhodnutí stěžovatele
mu neumožňuje tento závěr učinit dostatečně spolehlivě. Závěr krajského soudu
není nepřezkoumatelný a není ani v rozporu s ustálenou soudní judikaturou. Nejvyšší správní
soud dále dospěl k názoru, že krajský soud se nedopustil při posouzení správního uvážení
stěžovatele hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva.
Situaci v dané věci je třeba odlišit od případů, kdy žadatel o azyl v průběhu správního
řízení nedává správnímu orgánu žádné relevantní informace o důvodech zvláštního zřetele
hodných a následně se domáhá důsledné úvahy o možnosti udělení humanitárního azylu.
Žalobkyně v předmětné věci na své zdravotní potíže upozorňovala od počátku
řízení, průběžně správnímu orgánu zasílala lékařské zprávy hodnotící její zdravotní stav,
které jsou součástí správního spisu. Byl zde tedy utvořen širší prostor pro hodnocení důkazů,
než je tomu v případech, kdy žadatelé o azyl na povinnost tvrzení a důkazní břemeno
rezignují. Krajský soud považoval za nutné, aby správní orgán podrobněji popsal svou úvahu,
jež vedla k neudělení humanitárního azylu, a dostatečně srozumitelně uvedl, co v odůvodnění
postrádá. Jeho požadavky nezpochybňují obsah volného správního uvážení stěžovatele
ohledně konečného rozhodnutí o humanitárním azylu, pouze jeho formu, což je dle výše
uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že krajský soud se v daném případě nedopustil hrubého
pochybení při výkladu hmotného či procesního práva, nejsou splněny ani jiné podmínky
pro přijatelnost kasační stížnosti. V předmětné věci se jedná o vyhodnocení konkrétních
skutečností předkládaných stěžovatelkou, výsledek tohoto posouzení není způsobilý ovlivnit
rozhodování ve věcech mezinárodní ochrany, není zde proto splněna podmínka
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Ze všech
uvedených důvodů tato kasační stížnost není ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná a Nejvyšší
správní soud ji odmítl.
Pokud krajský soud stěžovateli uložil doplnění správního spisu a podkladů
pro rozhodnutí vyžádáním si dalších zpráv, nepovažuje Nejvyšší správní soud
takový požadavek za hrubé interpretační pochybení. Je však nutno zdůraznit, že právním
názorem krajského soudu, jímž je stěžovatel v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. v dalším řízení
vázán, není pokyn k doplnění správního spisu o konkrétní materiály, ale pouze povinnost
provést úvahu o možnosti udělení humanitárního azylu v souladu se zákonem.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu