ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.9.2007:61
sp. zn. 9 Azs 9/2007 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Zdeňkem
Zlatohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nová Cesta 291/40, za účasti Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2006, č. j.
49 Az 9/2005 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátovi Mgr. Zdeňku Zlatohlávkovi, se sídlem
v Praze 4, Nová Cesta 291/40, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného
rozsudku, kterým byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.), zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 7. 11. 2005,
č. j. OAM-1751/VL-20-P07-2005, kterým mu nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), a kterým bylo současně
rozhodnuto, že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
zákona o azylu.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci azylu,
Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nejprve zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Podle citovaného usnesení s. ř. s. je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věci azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační
stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti, v konkrétním případě
podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V kasační stížnosti však stěžovatel uplatňuje toliko kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. a namítá, že rozsudek Krajského soudu v Praze trpí nezákonností
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky neudělení azylu podle §12 písm. b) a §14
zákona o azylu v jeho případě, tedy v případě opuštění země z bezpečnostních
a ekonomických důvodů; uvádí přitom, že došlo k dezinterpretaci jeho konkrétní invalidní
situace. Dále namítá, že krajský soud ve svém rozsudku nepostihl vadu řízení spočívající
v tom, že správní orgán při svém rozhodnutí vyšel z neúplně zjištěného skutkového stavu.
V těchto námitkách potom stěžovatel spatřuje i nedostatek důvodů rozsudku Krajského soudu
v Praze a tedy jeho nepřezkoumatelnost.
K námitce směřující k právní otázce azylové relevance bezpečnostní situace v zemi
původu Nejvyšší správní soud konstatuje, že současná neutěšená bezpečnostní situace
v Dagestánu sužuje všechny tamější obyvatele a není primárně namířena přímo vůči osobě
stěžovatele, což je podmínka azylově významného pronásledování, jak již dříve
judikoval Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 6 A 709/2001,
na který ostatně odkazuje jak správní orgán, tak krajský soud. Ve vztahu k atakům
soukromých osob vůči osobám „kavkazského zevnějšku“, jako jsou Inguši, Čečenci
či Dagestánci, Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji předchozí judikaturu
a v této souvislosti zejména na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, či ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, (www.nssoud.cz),
které konstatovaly, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu, pokud problémy se soukromými osobami nebyly
zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy,
národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané politické
názory. Pokud jde o zmíněné ekonomické důvody, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že tyto nemohou být prima facie důvody azylově relevantními, když i samotný zákon o azylu
předpokládá zamítnutí takové žádosti, která se opírá toliko o ekonomické důvody [viz §16
odst. 1 písm. a) zákona o azylu]. Závěrem Nejvyšší správní soud toliko pro úplnost
konstatuje, že stěžovatelovo tvrzení, že jsou porušována jeho sociální práva z důvodu
jeho příslušnosti k určité sociální skupině, tj. ke skupině invalidů, se jeví značně účelovým,
ke kterému stejně nelze přihlédnout, neboť jde o skutečnost, kterou stěžovatel uplatnil
až po vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu (§109 odst. 4 s. ř. s.). V této souvislosti
Nejvyšší správní soud pouze připomíná, že stěžovatel nepřijel do České republiky s úmyslem
požádat o azyl, jel jen na návštěvu za synem, který mu poradil požádat o azyl s tím,
že poté budou řešit další postup.
Co se týče rozsahu zjišťování skutkového stavu a okolností azylově relevantních
správním orgánem, Nejvyšší správní soud v tomto směru odkazuje rovněž na svou ustálenou
judikaturu (srov. především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tak dospívá k závěru, že Krajský soud v Praze se v napadeném
rozsudku nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je vnitřně jednotná
a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele,
který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci proto Nejvyšší správní soud ustanovenému
zástupci, advokátu Mgr. Zdeňku Zlatohlávkovi, přiznal náklady spočívající v odměně za dva
úkony právní služby v částce 4200 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 9. 2006] a v náhradě hotových
výdajů v částce 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 4800 Kč. Tato částka bude
zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám právního zástupce stěžovatele
do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu