ECLI:CZ:NSS:2007:9.AZS.97.2007:46
sp. zn. 9 Azs 97/2007 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci stěžovatelky T. L., zastoupené JUDr. Zdeňkem
Svobodou, advokátem se sídlem v Chebu, Žižkova 4, za účasti Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 2006, č. j. 65 Az 496/2005 –
26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví
označeného pravomocného rozsudku, kterým byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne
29. 9. 2005, č. j. OAM-1759/VL-11-04-2005, kterým jí nebyl udělen azyl podle ustanovení
§12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů,
a kterým bylo současně rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
ustanovení §91 zákona azylu.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti
a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS,
www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
47
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného
dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele
v řízení o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
V kasační stížnosti však stěžovatelka uplatnila toliko kasační důvody podle §103
odst. 1 s. ř. s. Uvedla, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky a poukázala
na nespolehlivé zjištění skutkového stavu v dané věci a na to, že rozhodnutí
Ministerstva vnitra nebylo přesvědčivě a správně odůvodněno. Podle jejího názoru krajský
soud při svém rozhodování poněkud podcenil otázku nebezpečí, které jí v domovském státě
hrozí, zejména když po trestním oznámení pro vyhrožování zabitím orgány státu (policie)
neučinily žádné kroky k její ochraně. Tyto skutečnosti stěžovatelka uvedla již ve správním
řízení a v žalobě a má zato, že krajský soud se těmito okolnostmi zabýval pouze okrajově.
S rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí a je přesvědčena, že jsou v jejím případě naplněny
podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 a §14 zákona o azylu.
K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že ohrožení stěžovatelky v zemi
původu spočívá v útocích soukromých osob (zaměstnavatele, který po ní požadoval
úhradu manka na zboží, které prodávala, a dalších neznámých osob) a v tomto
ohledu poukazuje na svoji předchozí judikaturu ve vztahu k atakům ze strany soukromých
osob, zejména rozsudky ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, a ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, www.nssoud.cz, které konstatovaly, že skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, pokud problémy
se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými,
tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině či pro zastávané politické názory. Z další judikatury Nejvyššího správního soudu
k jednání soukromých osob lze s přihlédnutím k dané věci připomenout ještě rozsudky ze dne
18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, a ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48,
www.nssoud.cz, z nichž vyplývá, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromých osob, nelze za situace, kdy politický systém v zemi
původu dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů,
a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny, považovat za pronásledování ve smyslu zákona
o azylu.
Co se týče rozsahu zjišťování skutkového stavu a okolností azylově relevantních
správním orgánem, Nejvyšší správní soud v tomto směru odkazuje rovněž již na svou
ustálenou judikaturu, podle které má správní orgán povinnost zjistit skutečný stav věci pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu azylového řízení uvedl (srov. především rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č.j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz).
Pokud jde o stěžovatelkou namítané naplnění důvodů pro udělení azylu podle §14
zákona o azylu, připomíná Nejvyšší správní soud, že smysl institutu humanitárního azylu
48
spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště
těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55,
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že krajský soud se v napadeném rozsudku
nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší
správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu
49