ECLI:CZ:NSS:2007:NAO.49.2007:97
sp. zn. Nao 49/2007 - 97
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce J. H., proti
žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Kříž ová 25, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 2. 2003, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2007, č. j. 22 Ca 15/2007 - 63, o
námitce podjatosti uplatněné žalobcem,
takto:
Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Milada Tomková, JUDr. Brigita
Chrastilová a JUDr. Bohuslav Hnízdil nejsou v y l o u č e n i z projednávání
a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 6 Ads 61/2007.
Odůvodnění:
Žalovaná brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku Krajského soudu
v Ostravě, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 14. 2. 2003, č. j. X. Tímto rozhodnutím
žalovaná opětovně zamítla žalobcovu žádost ze dne 31. 10. 2001 o poskytnutí jednorázové
peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky
účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo
náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona
č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945.
K vyrozumění o složení senátu ze dne 2. 7. 2007 vznesl žalobce ve svém podání
ze dne 12. 7. 2007 námitku podjatosti vůči celému šestému senátu Nejvyššího správního
soudu, složenému ze soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity Chrastilové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila. Uvedl, že tento senát rozhodoval o kasační stížnosti
ve věci týkající se jiného žalobcova nároku z titulu jeho plné soudní rehabilitace a vydal
diskriminační rozsudek č. j. 6 As 13/2004 - 57. Tento rozsudek neopřel o spolehlivě zjištěný
skutkový stav věci, když nepřipustil listiny, prokazující aplikovatelnost zákona o soudní
rehabilitaci a zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu
proti němu na žalobcův případ. Ignoroval též skutečnost, že účelem §30 odst. 2 zákona
o soudní rehabilitaci bylo umožnit rychlé přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených
tak, že jim byly podsunuty trestné činy, které se vůbec nestaly. Soud tak vědomě či nevědomě
zamlžil justiční zločin komunistického režimu a žalobce znovu potrestal
za to, že jak v průběhu jeho věznění ve Valdicích, tak po dalších třicet let odporoval
konkrétním protiprávnostem komunistického režimu, a to i nad rámec jeho případu. Důkazy
o těchto skutečnostech se nacházejí na oddělení Policie České republiky v Brně –
Žabovřeskách jako součást protokolu o vykradení soudního spisu.
Ve svém vyjádření k podané námitce podjatosti dotčení soudci shodně uvedli,
že ani k věci, ani k účastníkům nemají žádný zvláštní vztah, a nepodíleli se na rozhodování
ve věcech žalobce ani u správního orgánu, ani v předchozím soudním řízení.
Věc byla v souladu s §8 odst. 5 s. ř. s. (srov. č. 49/2004 Sb. NSS), předložena
k rozhodnutí jinému senátu Nejvyššího správního soudu, který shledal námitku podjatosti
nedůvodnou.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci,
jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům
je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním
řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podjatost soudce zasahuje do principu nezávislosti soudce, neboť nestrannost soudce
tento princip předpokládá. Samotný pojem soudce totiž s sebou nese atribut nezaujatosti
a nestrannosti a bez toho, že by se nepředpokládal, nebylo by důvodu ani pro konstituování
soudní moci jako jednoho z pilířů demokratické společnosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce
z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (článek
38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil,
je zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána soudu příslušnému a přikázána soudu,
resp. soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit
soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných
důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě
(srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 - 16,
www.nssoud.cz).
V daném případě žalobce námitku podjatosti opírá výlučně o postup a rozhodnutí
šestého senátu Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 6 As 13/2004.
Předmětem této věci byla kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 6. 11. 2003, č. j. 5 Nc 17/2003 - 23, kterým bylo podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnuto
jeho podání ze dne 6. 6. 2003, označené „Soudní rehabilitace - určovací žaloba“.
Tímto podáním se domáhal, aby soud určil, zda dvě přiložená pravomocná rozhodnutí
Okresního soudu ve Vsetíně spolu s pravomocným usnesením o zastavení trestního stíhání
pro absenci trestného činu a s odkazem na §30 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci,
jsou dostatečným a pro správní orgány závazným podkladem pro výplatu odškodnění
ve smyslu části šesté téhož zákona.
Jak však soud zjistil ze své evidence, dotčení soudci se podíleli n a rozhodování
i v dalších věcech, v nichž byli žalobce i žalovaná účastníky řízení před Nejvyšším správním
soudem, a pro celkové posouzení existence důvodů k pochybnostem o nepodjatosti dotčených
soudců shledal potřebným zabývat se i těmito dalšími kauzami. Jedná se o věci vedené pod:
- sp. zn. 6 Ads 52/2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 28. 3. 2003, č. j. 43 Ca 210/2002 - 32, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 7. 2002, č. j. X, ve věci úpravy
jeho starobního důchodu podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
- sp. zn. 6 Ads 31/2004, o kasační stížnosti žalované proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, č. j. 12 Ca 18/2004 - 18, jímž tento soud
postoupil žalobcovu žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 2. 2003, č. j. X,
ve věci žádosti o přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.; místně příslušnému Krajskému soudu v Ostravě.
Předmětem věci, vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 Ads 61/2007,
v níž byla podána i předmětná námitka podjatosti, pak je kasační stížnost žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2007, č. j. 22 Ca 15/2007 - 63,
kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 14. 2. 2003, č. j. X, o zamítnutí žalobcovy žádosti
ze dne 31. 10. 2001 o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
Protože geneze vztahů mezi účastníky řízení je jim dobře známa, omezí se soud
na konstatování, že jak vyplynulo z předložených soudních spisů, domáhal se žalobce
na základě svého tvrzení o účasti na soudní rehabilitaci dle zákona o soudní rehabilitaci
nejprve (a opakovaně) úpravy starobního důchodu a posléze, po schválení zákona
č. 261/2001 Sb., též poskytnutí jednorázové peněžní částky. Jádro sporu pak po celou
dobu leží právě v otázce žalobcovy účasti na soudní rehabilitaci dle zákona o soudní
rehabilitaci, tedy zda ke zrušení protiprávních rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně
a Krajského soudu v Ostravě (jimiž byl žalobce v roce 1964 odsouzen za spáchání trestného
činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
2. 11. 1993, sp. zn. 7 Tz 39/91, došlo v procesu a z důvodů uvedených v zákoně o soudní
rehabilitaci.
I když se tedy v jednotlivých uvedených věcech konkrétní předmět řízení lišil
v závislosti na tom, čeho se v daném momentě žalobce domáhal, výše specifikované jádro
sporu mezi účastníky řízení zůstávalo ve všech případech totožné. Z toho je zřejmé,
že z pohledu členů šestého senátu nelze o neznalosti jádra sporu hovořit.
V daném případě tak bylo nutno zjistit, jestli k seznámení se dotčených soudců
s podstatou věci nedošlo způsobem, se kterým zákon spojuje jejich vyloučení,
a tedy s ohledem na obsah žalobcovy námitky určit, zda se členové šestého senátu
svým rozhodováním ve výše uvedených věcech nepodíleli na projednávání a rozhodování
věci v „ předchozím soudním řízení“. Interpretací tohoto pojmu se přitom již Nejvyšší správní
soud zabýval (srov. zejména rozhodnutí č. 53/2004 a č. 545/2005 Sb. NSS) a uzavřel ,
že překážkou, která je důvodem podjatosti soudce z důvodu podílu na předchozím soudním
řízení může být pouze skutečnost, že by soudce na jiném stupni soudní hierarchie rozhodoval
o totožné věci (totožnost věci je dána totožností účastníků a předmětu řízení),
na které se podílel na odlišném stupni. Jinými slovy tutéž věc nemůže u krajského soudu
a poté v řízení opravném u Nejvyššího správního soudu projednávat a rozhodovat stejný
soudce.
Právní úprava §8 odst. 1 věta druhá a třetí s. ř. s. tedy vyjadřuje princip instanční
oddělenosti řízení před jednotlivými funkčně příslušnými soudy, a to jako záruku vnitřní
nezávislosti soudní soustavy, a tím i práva každého na spravedlivý proces. V judikatuře
Nejvyššího soudu zabývající se institutem vyloučení soudců (např. sp. zn. 26 Cdo 74/99,
www.nsoud.cz) i v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. č. 433/2005 Sb.
NSS) je patrný konzistentní přístup v tom směru, že soudce má čerpat poznatky potřebné
pro projednávání a rozhodování věci z těch pramenů a tím způsobem, jež jsou vlastní
té fázi řízení, k níž je podle pravidel funkční příslušnosti povolán. Z toho plyne,
že není kladen důraz na absolutní neznalost projednávaného případu soudcem, překážkou
pro projednání a rozhodnutí věci není jakékoliv dřívější poznání o dané věci. Ve správním
soudnictví tak zpravidla v případě žaloby podané proti „novému“ rozhodnutí správního
orgánu (v důsledku zrušujícího soudního výroku) rozhoduje tentýž senát, který nepochybně
poznatky o věci již má.
I když by se tak s určitou mírou abstrakce dalo hovořit o totožnosti věcí (jádra sporu),
z hlediska §8 s. ř. s. je podstatné, že členové šestého senátu se v žádném z případů nepodíleli
na řízení před krajským soudem a nebudou užívat k projednání a rozhodnutí věci žádné
poznatky, jež by mohly vzbudit pochybnosti o vnitřní nezávislosti soudních instancí.
Skutečnost, že na Nejvyšším správním soudu projednávali a rozhodovali dřívější
věci týchž účastníků, a tedy i žalo bcem namítanou věc sp. zn. 6 As 13/2004,
proto není důvodem k jejich vyloučení.
Poukázal-li pak žalobce na konkrétní vady rozsudku Nejvyššího správního soudu
vydaného ve věci sp. zn. 6 As 13/2004, je nutno uvést, že okolnosti spočívající v postupu
soudce v konkrétní věci či jeho rozhodování, zásadně nejsou samy o sobě,
tedy aniž by ukazovaly na důvod jiný (např. na poměr k věci či účastníkům), důvody
relevantními pro vyloučení soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní
věci se projevuje samotný výkon soudnictví.
Žádnými dalšími konkrétními skutečnostmi, které by nasvědčovaly důvodům
podjatosti pro poměr uvedených soudců k věci nebo k účastníkům řízení, námitka
odůvodněna není, stejně tak z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud žádné skutečnosti
nasvědčující podjatosti nezjistil. Okolnosti, ze kterých žalobce dovozuje podjatost,
tak nelze bez přistoupení dalších faktů považovat za skutečnosti, jež by svědčily o existenci
zvláštního poměru uvedených soudců k žalobci, žalovanému či k věci samé,
pro nějž by měl mít Nejvyšší správní soud pochybnosti o jejich nepodjatosti. Nebylo
ani zjištěno, že by se tito soudci podíleli na projednávání nebo rozhodování věci v předchozím
soudním řízení nebo v řízení správním. Za situace, kdy rovněž dotčení soudci vyloučili
existenci skutečností, jež by mohly být důvodem k jejich podjatosti, rozhodl Nejvyšší správní
soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu