ECLI:CZ:NSS:2007:NAO.78.2007:44
sp. zn. Nao 78/2007 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudkyň JUDr. Lenky
Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: V. V., zastoupen JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem
se sídlem České mládeže 135, Liberec, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2004, č. j. OAM-27/CU–09–09–2004, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 25. 6. 2007, č. j. 16 Az 4/2007 - 23,
o námitce podjatosti uplatněné žalobcem,
takto:
Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Milada Tomková, JUDr. Brigita Chrastilová a JUDr.
Bohuslav Hnízdil nejsou v y l o u č e n i z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod
sp. zn. 6 Azs 89/2007.
Odůvodnění:
Kasační stížností žalobce brojí proti shora označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho žádost o udělení azylu jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
K vyrozumění o složení senátu ze dne 24. 9. 2007, doručenému zástupci žalobce dne 15. 10. 2007,
vznesl žalobce ve svém podání ze dne 22. 10. 2007 námitku podjatosti vůči soudcům JUDr. Miladě Tomkové,
JUDr. Brigitě Chrastilové a JUDr. Bohuslavu Hnízdilovi. Důvod vyloučení pro podjatost spatřoval žalobce ve
skutečnosti, že jmenovaní soudci se podíleli na projednávání a rozhodování věci v předchozím soudním řízení
vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Azs 336/2005.
Ve svém vyjádření k podané námitce podjatosti jmenovaní soudci shodně uvedli, že z hlediska §8 odst.
1 s. ř. s. nemají žádný osobní ani jiný vztah k věci, k účastníkům řízení ani k jejich právním zástupcům. Pouze
rozhodovali o předchozí kasační stížnosti žalobce, a to rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 6 Azs 336/2005 - 45,
jímž bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno.
Věc byla v souladu s §8 odst. 5 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č.
49/2004 Sb. NSS), předložena k rozhodnutí jinému senátu Nejvyššího správního soudu, který shledal námitku
podjatosti nedůvodnou.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na
jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo
v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podjatost soudce zasahuje do principu nezávislosti soudce, neboť nestrannost soudce tento princip
předpokládá. Samotný pojem soudce totiž s sebou nese atribut nezaujatosti a nestrannosti a bez toho, že by se
nepředpokládal, nebylo by důvodu ani pro konstituování soudní moci jako jednoho z pilířů demokratické
společnosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní
zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví
zákon (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je zásadně
dána, a postup, kterým je věc odnímána soudu příslušnému a přikázána soudu, resp. soudci jinému, je nutno
chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci
jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem
nezaujatě a spravedlivě (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 -
16, dostupné na www.nssoud.cz).
V daném případě žalobce námitku podjatosti opírá výlučně o skutečnost, že uvedení soudci byly členy
senátu Nejvyššího správního soudu, jenž rozhodoval ve věci vedené pod sp. zn. 6 Azs 336/2005. Předmětem
rozhodování v této věci byla kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
15. 12. 2004, č. j. 41 Az 20/2004 - 22, kterým krajský soud poprvé zamítl žalobu žalobce proti v záhlaví
označenému rozhodnutí žalovaného. Senát složený z dotčených soudců zrušil rozsudek krajského soudu pro
vady, jimiž bylo řízení o žalobě před krajským soudem zatíženo a k nimž Nejvyšší správní soud přihlédl z úřední
povinnosti. Věcnými námitkami žalobce uplatněnými v této (první) kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval.
Žalobce v této skutečnosti spatřuje důvod pro vyloučení spočívající v tom, že se uvedení soudci podíleli
na projednávání a rozhodování věci v předchozím soudním řízení.
Interpretací pojmu předchozí soudní řízení se přitom již Nejvyšší správní soud zabýval (srov. zejména
rozhodnutí publikovaná pod č. 53/2004 a č. 545/2005 Sb. NSS) a uzavřel, že překážkou, která je důvodem
podjatosti soudce z důvodu podílu na předchozím soudním řízení může být pouze skutečnost, že by soudce na
jiném stupni soudní hierarchie rozhodoval o totožné věci (totožnost věci je dána totožností účastníků a předmětu
řízení), na které se podílel na odlišném stupni. Jinými slovy tutéž věc nemůže u krajského soudu a poté v řízení
opravném u Nejvyššího správního soudu projednávat a rozhodovat stejný soudce.
Právní úprava §8 odst. 1 věta druhá a třetí s. ř. s. tedy vyjadřuje princip instanční oddělenosti řízení
před jednotlivými funkčně příslušnými soudy, a to jako záruku vnitřní nezávislosti soudní soustavy, a tím i práva
každého na spravedlivý proces. V judikatuře Nejvyššího soudu zabývající se institutem vyloučení soudců (např.
sp. zn. 26 Cdo 74/99, www.nsoud.cz) i v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozhodnutí
publikovaná pod č. 433/2005 Sb. NSS) je patrný konzistentní přístup v tom směru, že soudce má čerpat poznatky
potřebné pro projednávání a rozhodování věci z těch pramenů a tím způsobem, jež jsou vlastní té fázi řízení,
k níž je podle pravidel funkční příslušnosti povolán. Z toho plyne, že není kladen důraz na absolutní neznalost
projednávaného případu soudcem, překážkou pro projednání a rozhodnutí věci není jakékoliv dřívější poznání
o dané věci.
Ve správním soudnictví tak zpravidla v případě žaloby podané proti „novému“ rozhodnutí správního
orgánu, které tento orgán vydal následně po zrušujícím rozhodnutí soudu, rozhoduje u krajského soudu tentýž
senát, který nepochybně určité poznatky o věci již má. Podobně v případě, kdy Nejvyšší správní soud zruší ke
kasační stížnosti některého z účastníků rozsudek krajského soudu, také zpravidla v řízení o žalobě pokračuje
tentýž senát či tentýž samosoudce krajského soudu. Jestliže v případě žalobce rozhodoval o žalobě proti shora
označenému rozhodnutí žalovaného po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu jiný samosoudce
krajského soudu, nejednalo se o důsledek aplikace ustanovení §8 s. ř. s., ale změna v osobě samosoudce musela
být dána změnou v jednacím řádu krajského soudu.
Z hlediska §8 s. ř. s. je proto podstatné, že uvedení soudci se nepodíleli na řízení před krajským soudem
a nebudou užívat k projednání a rozhodnutí věci žádné poznatky, jež by mohly vzbudit pochybnosti o vnitřní
nezávislosti soudních instancí. Skutečnost, že byly členy senátu Nejvyššího správního soudu, který rozhodl o
kasační stížnosti žalobce proti v pořadí prvému rozsudku krajského soudu, proto není důvodem k jejich
vyloučení.
Žádnými dalšími konkrétními skutečnostmi, které by nasvědčovaly důvodům podjatosti pro poměr
uvedených soudců k věci nebo k účastníkům řízení, námitka odůvodněna není. Ani z obsahu soudního a
správního spisu Nejvyšší správní soud žádné skutečnosti nasvědčující podjatosti nezjistil. Okolnosti, ze kterých
žalobce dovozuje podjatost, tak nelze bez přistoupení dalších faktů považovat za skutečnosti, jež by svědčily
o existenci zvláštního poměru uvedených soudců k žalobci, žalovanému či k věci samé, pro nějž by měl mít
Nejvyšší správní soud pochybnosti o jejich nepodjatosti. Nebylo ani zjištěno, že by se uvedení soudci podíleli na
projednávání nebo rozhodování věci v předchozím soudním řízení nebo v řízení správním. Za situace, kdy
rovněž dotčení soudci vyloučili existenci skutečností, jež by mohly být důvodem jejich podjatosti, rozhodl
Nejvyšší správní soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2007
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu