ECLI:CZ:NSS:2008:1.AFS.4.2008:45
sp. zn. 1 Afs 4/2008 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce L. Č., zastoupeného
JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství v Hradci Králové se sídlem Horova 17, Hradec Králové 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
21. září 2007, č. j. 31 Ca 225/2006 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) shora uvedený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zrušení
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále též „žalovaný“) ze dne 29. září 2006,
č. j. 2091/110/2006-Ha. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Litomyšli (dále též „správce daně“) ze dne
6. prosince 2005, č. j. 34985/05/264970/4002, kterým bylo stěžovateli sděleno penále na dani
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999 ve výši 118 368 Kč.
Krajský soud ve svém rozhodnutí k námitce stěžovatele především dovodil, že není
důvodná námitka stěžovatele, že právo vyměřit daňové penále je promlčeno a prekludováno.
K druhé žalobní námitce stěžovatele, podle níž stěžovatel zaplatil daň včas a jenom postup
správce daně, který poté převedl tuto platbu na nedoplatek starších daní, způsobil, že dodatečně,
a to po splnění daňové povinnosti, vykázal žalovaný v evidenci nedoplatek na této dani
za rok 1999, pak krajský soud uvedl, že se jí nemohl s ohledem na §50 odst. 3 daňového řádu
a §75 odst. 2 s. ř. s. zabývat, neboť stěžovatel tyto námitky neuplatnil v odvolání
proti rozhodnutí správce daně.
II.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti tvrdí důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) a písm. d) s. ř. s. Stěžovatel především namítá nesprávné posouzení právní otázky
soudem, a to konkrétně otázky vzniku práva na daňové penále k jistině daně. Skutkovou
podstatou věci je postup správce daně po zaplacení, když ten s řádně a včas zaplacenou platbou
na aktuální daňovou povinnost nakládal tak, že jí zaúčtoval na dřívější nedoplatek na téže dani
a s ním jdoucím daňovým penále. Aktuální daň přitom stěžovatel zaplatil včas a řádně
a není tedy dán žádný důvod k tomu, aby ohledně této daně byl postižen daňovým penále.
Stěžovatel dále upozorňuje, že krajský soud se odmítl vypořádat se zásadní námitkou obsaženou
v žalobě, spočívající právě v absenci vzniku práva na příslušenství daně, tedy daňového penále,
neboť daň byla řádně a včas zaplacena. Krajský soud rozhodl s odkazem na §50 odst. 3
daňového řádu a §75 s. ř. s. přesto, že právě tato otázka je elementárním základem existujícího
sporu, a jako takovou jí výslovně zmiňuje a s věcí se vypořádává i žalovaný v žalobou napadeném
rozhodnutí. Stěžovatel uzavírá, že nelze připustit, aby řádné a včasné plnění aktuálních daní bylo
spojeno se vznikem povinnosti hradit daňové penále.
Žalovaný podal dne 14. 12. 2007 stručné vyjádření v dané věci, v němž se odvolává
na důvody obsažené ve svém rozhodnutí a ztotožňuje se s rozhodnutím krajského soudu.
III.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel především namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť se krajský soud ve svém rozsudku nezabýval jeho klíčovou
žalobní námitkou, kterou stěžovatel označil v žalobě jako námitku hlavní, a podle níž stěžovatel
zaplatil daň včas, pročež nikdy nemohl být v prodlení.
K tomu uvádí Nejvyšší správní soud následující.
Podstatou soudního přezkumu správního rozhodnutí je přezkum jeho zákonnosti.
Podle judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodnutí odvolacího orgánu nebude možno shledat
nezákonným pouze za předpokladu, že odvolací orgán v daňovém řízení přezkoumá (a správně posoudí)
rozhodnutí orgánu prvoinstančního jednak v rozsahu požadovaném v odvolání (§50 odst. 3 věta první daňového
řádu), jednak (nad rámec tohoto rozsahu) i z důvodů uvedených v §50 odst. 3 větě druhé daňového řádu,
které nutno vykládat extenzívně. Pouze důvody nespadající do takto široce vymezeného rozsahu přezkumu
jsou důvody, kterými není odvolací orgán povinen (a ani oprávněn - toto vyplývá ze zásady legální licence ve spojení
s §50 odst. 3 větou první a druhou daňového řádu, jež vymezují rozsah přezkumu) se v rámci rozhodování
o odvolání zabývat, a které tedy nemohou - pokud je jen a pouze o ně opřena následná správní žaloba proti tomuto
rozhodnutí - být důvodem pro to, aby správní soud takto napadené rozhodnutí shledal nezákonným (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2006, č. j. 2 Afs 31/2005 - 57,
publ. jako č. 868/2006 Sb. NSS).
Stěžovatel uvádí, stejně jako ve zcela shodně sepsaných kasačních stížnostech vedených
před zdejším soudem pod sp. zn. 1 Afs 3/2008 a 1 Afs 5/2008, že žalovaný ve svém rozhodnutí
ke stěžejní námitce stěžovatele, spočívající v absenci prodlení postihnutelného daňovým penále,
uvedl, že „nedůvodným se jeví tvrzení stěžovatele, že nebyl v prodlení s úhradou daně z příjmů
a tedy správce daně nemohl vyměřit daňové penále.“ Takovýto text nicméně rozhodnutí
žalovaného přezkoumávané krajským soudem v této věci (na rozdíl od rozhodnutí
téhož žalovaného ve věcech vedených před zdejším soudem pod sp. zn. 1 Afs 3/2008
a 1 Afs 5/2008) vůbec neobsahuje. Je zjevné, že stěžovatel mechanicky převzal svou právní
argumentaci obsaženou ve věcech vedených před zdejším soudem pod sp. zn. 1 Afs 3/2008
a 1 Afs 5/2008, jakkoliv tato argumentace je pro nyní projednávanou věc zcela irelevantní.
V nyní projednávané věci krajský soud správně dovodil (na rozdíl od obou
shora uvedených věcí), že jedinou námitkou stěžovatele v odvolání proti rozhodnutí správce daně
byla námitka promlčení práva předepsat penále, a také jen touto námitkou se byl žalovaný
povinen zabývat. Žalovaný se také s touto námitkou vypořádal a poté shrnul,
že toto stěžovatelovo tvrzení je nedůvodné, a k prodlení s úhradou daně z příjmů ze strany
stěžovatele tedy došlo. Z toho plyne, že krajský soud ve svém rozhodnutí zcela v souladu
se zákonem posoudil, zda žalovaný jako odvolací orgán v daňovém řízení přezkoumal a správně
posoudil rozhodnutí správce daně v rozsahu požadovaném v odvolání proti rozhodnutí správce
daně (§50 odst. 3 věta první daňového řádu). Nutno zdůraznit, že na daný případ nebylo možno
aplikovat ani větu druhou §50 odst. 3 daňového řádu, neboť je nepochybné, že teprve ve správní
žalobě uplatněný argument o neexistenci prodlení s platbou daně nemohl „vyjít najevo“ při řízení
o odvolání ve smyslu právě uvedeného ustanovení; ostatně z jediné námitky stěžovatele uvedené
v odvolání proti rozhodnutí správce daně vyplývala nejenom námitka promlčení, ale též implicite
stěžovatelův předpoklad, že sám byl (a musel být) v prodlení s úhradou daně,
neboť jinak by samozřejmě námitka promlčení nepřicházela v úvahu. Ostatně ani sám stěžovatel
v kasační stížnosti neargumentuje aplikací §50 odst. 3 věty druhé daňového řádu, a vychází
jen z jím tvrzených skutečností, které jsou ale ve zřejmém rozporu s obsahem napadeného
rozhodnutí žalovaného i odvoláním podaným v této věci.
Stěžovatel tedy neuspěl s prvou ze svých stížnostních námitek. Proto ani Nejvyšší správní
soud se nemohl zabývat druhou námitkou stěžovatele, která směřuje na meritorní přezkum
otázky, zda stěžovatel byl či nebyl v prodlení s úhradou daně, a tedy zda mohlo či nemohlo
vzniknout právo na daňové penále. Jak Nejvyšší správní soud shora uvedl, zákonnost rozhodnutí
žalovaného nutno posoudit se zřetelem na §50 odst. 3 daňového řádu. Protože stěžovatel
v odvolání proti rozhodnutí žalovaného prodlení s úhradou daně nezpochybnil, a dokonce
jej (na rozdíl od věcí vedených před zdejším soudem pod sp. zn. 1 Afs 3/2008 a 1 Afs 5/2008,
kde byly v odvolání obsaženy i další námitky) implicite svou jedinou námitkou potvrdil, nemohl
se ani Nejvyšší správní soud zabývat teprve v žalobě poprvé uvedenou námitkou spočívající
v tom, že se stěžovatel nedostal do prodlení s úhradou daně, neboť tato námitka nemůže
zpochybnit zákonnost rozhodnutí žalovaného.
Nejvyšší správní soud na závěr k této věci podotýká, že se ztotožňuje se stěžovatelem
potud, že mu vskutku „svědčí výtka argumentační pasivity v řízení předchozím.“ Procesní
nedostatky s obranou jeho vlastních práv nicméně neskončily v řízení před správními orgány,
nýbrž pokračují též v řízení před krajským soudem a nyní i před soudem kasačním,
pokud stěžovatel polemizuje se zcela jiným rozhodnutím žalovaného, než které bylo předmětem
přezkumu ve správním soudnictví v této věci.
Stěžovatel se svými námitkami tedy neuspěl. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady
řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud proto žalovanému
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2008
JUDr. Josef Baxa
př edseda senátu