ECLI:CZ:NSS:2008:1.AS.1.2008:172
sp. zn. 1 As 1/2008 - 172
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně PhDr. A. Š., zastoupené
JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou se sídlem Bartošova 4, Brn o, proti žalovanému Magistrátu
města Brna, odbor vnitřních věcí, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2007, č. j. 57 Ca 13/2 005 - 109,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, JUDr. Pěvě Skýbové, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 5712 Kč, která je splatná do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky
na zrušení rozhodnutí Magistrátu města Brna (dále též „žalovaný“) ze dne 18. října 2000 ,
č. j. OVV/SO/0735/00, a současně bylo krajským soudem rozhodnuto o upuštění od uložení
sankce. Uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky
proti rozhodnutí Komise k projednávání přestupků městské části Brno - sever, č. j. OVV 94/00
ze dne 23. 8. 2000, která jako správní orgán I. stupně rozhodla, že stěžovatelka se dopustila
přestupku proti majetku podle ust. §50 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
v platném znění, a to tím, že si neoprávněně přisvojila cizí věc, a to ve dnech 10. 3. 2000
kolem 17.00 hod., dne 19. 3. 2000 kolem 12.00 hod., a dne 26. 3. 20 00 kolem 19.00 hod.,
na dvoře K. 8 v Brně, když odebrala dětem hrajícím si na dvoře tři míče. Za jednání stěžovatelky
byla stěžovatelce uložena Komisí k projednávání přestupků sankce napomenutí a povinnost
úhrady nákladů řízení ve výši 500 Kč.
Krajský soud v Brně provedl důkaz správním spisem a výslechem stěžovatelky a zástupce
žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že ze skutkového děje jednoznačně vyplývá naplnění
skutkové podstaty přestupku proti majetku. Krajský soud nicmé ně užil moderačního práva
podle ust. §78 odst. 2 s. ř. s., přihlédl k tomu, že se stěžovatelka za spáchání přestupku omluvila
dopisem ze dne 24. 7. 2000, a proto od uložení sankce upu stil, neboť byl toho názoru,
že k nápravě stěžovatelky postačí samotné projednání přestupku.
II.
Proti výše uvedenému rozsudku podala stěžovatelka včas kasační stížnost, v níž uvedla,
že ji podává z důvodů vymezených pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka
předně obsáhle cituje ustanovení správního řádu platného v roce 2000, která měla být porušena
správním orgánem I. stupně a následně postupem žalovaného. Tato obecná tvrzení následně
dokládá dle jejího názoru nesprávnými skutkovými zjištěními, která byla potvrzena
též rozhodnutím soudu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že svým jednáním se n edopustila přestupku,
ale pouze „předcházela vzniku škody“.
Žalovaný ve stručném vyjádření ke kasační stížnosti upozorňuje, že dvorek domu v ulici
K. 8 je bývalým dvorkem jeslí a školky a je ke hrám dětí uzpůsoben. Okno stěžovatelky není
v tomto smyslu hrou dětí v žádném případě ohroženo. Důkazy viny stěžovatelky jsou
jednoznačné a rozhodnutí krajského soudu je podle názoru žalovaného v souladu se zákonem.
III.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, přezkoumal napadené
rozhodnutí a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Námitky stěžovatelky lze rozdělit do tří základních skupin. Stěžovatelka předně namítá
procesní vady v řízení před správním orgánem I. stupně a následně pak před žalovaným,
které nebyly odstraněny ani krajským soudem (III/a). Dále pak stěžovatelka uvádí, že je dána
nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem (III/b). Konečně stěžovatelka
argumentuje, že krajský soud posoudil nesprávně právní otázku, když její jednání označil
jako přestupek, aniž by přihlédl k tomu, že stěžovatelka svým jednáním předcházela vzniku
škody (III/c).
III/a
Stěžovatelka nejprve cituje ustanovení §3 odst. 3, §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46
a §47 odst. 3 v roce 2000 platného správního řádu, kterážto ustano vení byla podle jejího názoru
porušena správními orgány, čímž je dán dle jejího názoru kasační důvod dle ust. §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující. Podle dnes již ustálené judikatury právní
argumentace obsažená v žalobě nebo kasační stížnosti se nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy
na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žal obce odkazuje na okolnosti,
jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz
na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly
zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby b ylo patrné, jaké aspekty
těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti (viz rozsudek rozšířeného
senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikován
též jako č. 835/2006 Sb. NSS). Z toho tedy plyne, že obecný a typový odkaz stěžovatelky
na celou řadu ustanovení tehdy platného správního řádu, která měla být údajně postupem
žalovaného porušena, není přezkoumatelný.
Stěžovatelka uvádí, že skutková zjištění se opírají o „nepravdivé výpovědi svědků.“
Ani takovéto obecné tvrzení není ovšem podle právního názoru Nejvyššího správního soudu
způsobilé konkretizovat námitku obecného charakteru ve smyslu shora uvedené judikatury,
neboť není patrné, kteří svědci, kdy a jak měli vypovídat nepravdivě. Proto se Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat ani touto zcela obecnou námitkou a dále přezkoumal jen dostatečně
konkrétní a individualizované námitky.
Stěžovatelka předně uvádí, že správní orgány založily svá rozhodnutí na zkreslených
údajích o využívání dvora pro potřeby mikrojeslí, když ten podle n í nikdy nebyl uzpůsoben
potřebám dětí. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud zde vyšel ze zjištění
žalovaného, podle něhož pro daný dvorek nikdy nebyl vydán zákaz hraní míčových her,
pročež si v dané době děti byly oprávněny v daném prostoru hrát (viz spis krajského soudu,
č. l. 111), stejně jako ze shodného prohlášení stěžovatelky učiněné m při ústním jednání dne
16. 8. 2007 (srov. č. l. 106 a č. l. 111); tato zjištění jsou ve shodě s předchozími zjištěními
správních úřadů. Tento závěr soudu má tedy oporu ve spise; navíc pro posouzení protiprávnosti
jednání stěžovatelky není tento závěr nijak podstatný (viz III/c níže).
Stěžovatelka dále upozorňuje, že přilehlá okna do dvora nebyla zabezpečena mříží a ona
sama děti nevykazovala hrát si na ulic i, ale do přilehlého parku v Lužánkách. Takováto tvrzení
nemohou mít nicméně žádný význam pro určení viny stěžovatel ky za spáchání přestupku,
neboť žalovaný dospěl k názoru, že samo odebrání míče bylo možno považovat za přiměřené
opatření k odvrácení škody, a teprve následný postup stěžovatelky (který nemá již s hrou dětí
ani zabezpečením oken přímo nic společného) naplnil skutkovou podstatu přestupku
proti majetku podle §50 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
(k tomu viz III/c níže).
III/b
Stěžovatelka jako důvod pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu z důvodu jiné vady
řízení před soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] uvádí, že soud jednostranně vykládá zákon
v její neprospěch a nerespektuje tak rovnost stran. Protože stěžovatelka tuto námitku
nijak nespecifikuje, je i tato námitka zcela nekonkrétní, a ve smyslu shora cit. judikatury
č. 835/2006 Sb. NSS tedy nemůže být přezkoumatelná. K tomu nutno jen dodat,
že pouhá skutečnost, že stěžovatelka neuspěla se svou žalob ou, pochopitelně nemůže být
bez dalšího důvodem pro závěr, který stěžovatelka v podstatě dovozuje, tedy že krajský soud
nerespektuje rovnost stran.
III/c
Stěžovatelka konečně tvrdí, že soud nesprávně posoudil právní otázku [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Daný skutek podle stěžovatelky v žádném případě nemůže být přestupkem
proti majetku, ale je naopak předcházením vzniku škody. Podstatou této námitky tedy jinými
slovy je, že stěžovatelka měla jednat za okolností vylučujících protiprávnost.
Podle právního posouzení jednání stěžovatelky správním orgánem I. stupně, žalovaným
a krajským soudem se stěžovatelka dopustila přestupku proti majetku podle §50 odst. 1 písm. b)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v roce 2000 platném znění. Podle citovaného ustanovení
se přestupku proti majetku dopustí mj. ten, kdo si přisvojí cizí věc nálezem
nebo jinak bez přivolení oprávněné osoby. Žalovaný (se kterým se ztotožnil krajský soud) vzal
přitom v úvahu, že stěžovatelka vskutku mohla svým jednáním odvracet hrozící škodu (rozbití
oken), což by naplnilo znaky prevenční povinnosti podle §417 obč. zák.
Protože však stěžovatelka dané míče zadržovala po dobu dvou měsíců, a to i přes četné žádosti
rodičů dětí o vrácení míčů, dopustila se přestupku úmyslného přisvojení si cizí věci bez přivolení
oprávněné osoby.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující.
Podle §2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje
nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno
v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních
předpisů anebo o trestný čin. Podle §2 odst. 2 zákona o přestupcích přestupkem není jednání,
jímž někdo odvrací a) přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem,
nebo b) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednán ím nebyl způsoben zřejmě
stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak .
Právě citované ustanovení §2 odst. 2 (a nikoliv ustanovení §417 obč. zák., jak mylně uvádí
žalovaný i krajský soud) nutno použít na posouzení toho, zda jednání stěžovatelky bylo či nebylo
přestupkem.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že na trestnost přestupků
se aplikují obdobné principy a pravidla jako v případě trestných činů (např. rozsudek NSS ze dne
31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, publ. též jako č. 1338/2007 Sb. NSS). Přestupkem může být
pouze protiprávní čin. Chybí-li znak protiprávnosti, nelze odpovědnost za přestupek vyvozovat,
protože se pak jedná o dovolené jednání, které, ačkoliv se svými znaky podobá přestupku,
nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku a není ani nebezpečné pro společnost. Přestupkem
proto nemůže být jednání, které formálně přestupku odpovídá, ale není dána jeho protiprávnost.
Okolností vylučující protiprávnost je mj. nutná obrana [§2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích]
a krajní nouze [§2 odst. 2 písm. b)] (srov. k tomu též rozsudek NSS ze dne 20. 9. 2007
č. j. 4 As 22/2007 - 73, www.nssoud.cz).
S ohledem na jednotu právního řádu nutno vykládat vztah mezi nutnou obranou a krajní
nouzí v přestupkovém právu obdobně jako v právu trestním. Judikatura Nejvyššího soudu
přitom vychází z toho, že podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím
proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestn ým činem, namířeným
proti útočníkovi. Jelikož obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná
proti účelu trestního zákona, ale naopak ve shodě s ním a vlastně nahrazuje zásah veřejných orgánů. Útok
je jednání člověka, a to zpravidla konání nebo opomenutí, které je úmysln é, protiprávní a nebezpečné
pro společnost. Naproti tomu při krajní nouzi se odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním
zákonem, které nelze za daných okolností odvrátit jinak. Nebezpečím se rozu mí stav hrozící poruchou,
který může být různého původu (přírodní katastrofa, jednání člověka); n ebezpečí musí přímo hrozit,
tj. bezprostředně (citováno podle shrnutí této ustálené judikatury usnesením Nejvyššího soudu
sp. zn. 6 Tdo 66/2007 ze dne 28. 3. 2007).
Předpokladem nutné obrany je tedy útok trestněprávně odpovědné osoby, resp. osoby
právně způsobilé být odpovědnou za přestupky. Proti útoku osoby, která není odpovědnou
ve smyslu zákona o přestupcích za svá jednání, se lze bránit jen v rámci krajní nouze. Smyslem
tohoto závěru je mj. též trvat na podmínce subsidiarity [tedy že nebezpečí nebylo možno v dané situaci
odvrátit jinak ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích] tam, kde je to s ohledem
na povahu okolností žádoucí, jako je tomu právě v případech útoků dětí na zájmy chráněné
zákonem o přestupcích nebo zájmy chráněné trestním zákonem. Nejvyšší správní soud má za to,
že aplikace nutné obrany by byla např. vůči útokům dětí nepřiměřeně přísná a dávala osobám
jednajícím v rámci podmínek vylučujících protiprávnost nepřiměřeně velký prostor
(srov. přiměřeně pro řešení tohoto problému v oblasti trestního práva práci Solnař, V.
- Fenyk, J. - Císařová, D.: Základy trestní odpovědnosti. Orac, Praha 20 03, str. 148; opačně,
avšak bez argumentace, viz Červený, Z. - Šlauf, V.: Přestupkové právo. Linde, Praha 2006,
str. 17).
Osobou způsobilou nést odpovědnost za přestupky není ve smyslu §5 odst. 1 zákona
o přestupcích osoba mladší 15 let, jako tomu bylo i v nyní posuzovaném případě
(srov. k tomu např. str. 2 rozhodnutí žalovaného, výpověď O. Š.). S ohledem na to, že jednání
stěžovatelky směřovalo proti osobám mladším 15 let, konkrétně dětem z domu, kde ona sama
bydlela, není pochyb, že stěžovatelka byla alespoň přibližně s jejich věkem seznámena. Na jednání
stěžovatelky tedy bylo nutno aplikovat ustanovení o krajní nouzi podle §2 odst. 2 písm. b)
zákona o přestupcích.
Ani s ohledem na takto podanou právní kvalifikaci však nemůže Nejvyšší správní soud
dospět k závěru pro stěžovatelku příznivějšímu než je závěr žalovaného, resp. krajského soudu.
Jak již bylo uvedeno shora, žalovaný dovodil, že stěžovatelka vskutku mohla tím, že odebrala
dětem míč, odvracet bezprostředně hrozící škodu (rozbití oke n). Takovýto závěr obstojí
i ve smyslu shora podané právní kvalifikace okolností vylučujících protiprávnost; jednání
stěžovatelky mohlo naplnit předpoklady ust. §2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích,
neboť jednáním stěžovatelky bylo předcházeno nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému
zákonem (ochrana vlastnictví), jejím jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek
než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci se zřetelem k okolnostem
odvrátit jinak. Současně ovšem nutno považovat za zcela správný závěr žalovaného (převzatý
v podstatě i krajským soudem), že stěžovatelka se následně dopu stila excesu, když odebrané
tři míče protiprávně zadržovala po dobu cca dvou měsíců, a to i přes četné žádosti rodičů dětí
o vrácení jejich míčů. Takovéto následné jednání již v žádném případě nemůže být pokryto
okolnostmi vylučujícími protiprávnost, jak nesprávně dovozuje stěžovatelka. Pro posouzení
jednání stěžovatelky je irelevantní, že hodlala míče odevzdat na podatelně Úřadu městské části
Brno - sever, když ostatně k převzetí těchto věcí nebyly pracovnice podatelny podle platných
právních předpisů vůbec oprávněny.
Shora uvedeným jednáním tedy stěžovatelka naplnila všechny znaky skutkové podstaty
přestupku proti majetku ve smyslu §50 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, když si ve smyslu
tohoto ustanovení přisvojila cizí věc jinak bez přivolení oprávněné osoby; za přisvojení si cizí věci
jinak bez přivolení oprávněné osoby je nutno považovat i situaci, kdy sice osoba získá věc
v souladu s právem (v tomto případě z důvodu krajní nouze), ovšem jen aby posléze věc
v rozporu s právními předpisy odmítla vydat osobě oprávněné.
IV.
Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná, proto jí náhrada nákladů řízení
nenáleží. Žalovanému v tomto stadiu řízení žádné náklady, které by převyšovaly běžnou míru
nákladů jeho administrativní činnosti, nevznikly, a proto ani žalovanému náhrada nákladů řízení
přiznána nebyla.
Stěžovatelce byla ustanovena pro řízení o kasační stížnosti u snesením Krajského soudu
v Brně ze dne 10. 10. 2007, č. j. 57 Ca 13/2005 - 154 advokátka JUDr. Pěva Skýbová. Té Nejvyšší
správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. s ohledem na ustanovení §7 ve spojení s §9 odst. 3
písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném k datu provedení úkonu,
odměnu ve výši 4200 Kč za dva úkony právní služby spočívající v převzetí právního zastoupení
včetně první porady s klientem a sepsání písemného podání soudu týkajícího se věci samé
podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu, společně s režijním paušálem
ve výši 600 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Protože je us tanovený advokát plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je povinen
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, na celkovou částku 5712 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2008
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu