ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.66.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 66/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2007 dovolání, které podal obviněný F. M., a v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupkyně, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 13 To 356/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 62/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 22 T 62/2005, byl obviněný F. M. uznán vinným, že
v přesně nezjištěné době od konce měsíce listopadu 2004 až do počátku měsíce prosince 2004, v zahrádkářské kolonii umístil pod podlahu dřevěné kůlny, nacházející se na jeho pozemku rekreační chaty nástražný výbušný systém, skládající se z plotové vzpěry o průměru cca 8 cm, do které vložil vojenskou výbušku V5-b, která byla iniciována iniciátorem EPIO a zasypal štěrkem, iniciátor spojil pomocí zvonkového drátu s nabíječkou autobaterií připojenou ke zdroji elektrické energie, která byla umístěna v kůlně přes dřevěný prádelní kolíček, který při otevření dveří kůlny měl sepnout kontakty a uvést v činnost tento systém, samotné dveře kůlny byly bez uzavíracího mechanizmu a zapřené dřevěným prknem, dne 20. 12. 2004 v době kolem 22.00 hod. přijel na svém jízdním kole k uvedenému pozemku J. P., v úmyslu, že zde odcizí nějaký hliník, který by odevzdal do sběrny druhotných surovin, přitom přelezl oplocení pozemku, přistoupil ke dveřím kůlny, kdy po jejich otevření došlo k explozi uvedeného nástražného systému, který mu způsobil těžké zranění jeho levé nohy, která mu musela být při operaci v Krajské nemocnici P. pod kolenem amputována.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a podle §24 odst. 1 tr. zák. upustil od jeho potrestání.
Proti konstatovanému rozsudku podali obviněný F. M. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 13 To 356/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči usnesení odvolacího soudu podali dovolání jednak obviněný F. M. prostřednictvím obhájkyně a jednak v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupkyně. Oba dovolatelé mimořádný opravný prostředek shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání obviněný F. M. konstatoval, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jeho jednání bylo vedeno úmyslem – přinejmenším nepřímým – způsobit újmu na zdraví případnému narušiteli. Dovozují tak z několika faktů, a to že s podobnými výbuškami měl zkušenosti, dále že výbušný systém instaloval v chatce, aniž by se ji pokusil zabezpečit jinak (např. zámkem), systém směřoval do nohou případného narušitele a že obytný objekt na témže pozemku měl zabezpečený zámkem dveří, přičemž u něho výbušný systém neinstaloval. Všechny tyto skutečnosti soudy hodnotí v neprospěch obviněného, tj. nikoli podle zásady in dubio pro reo. Obviněný namítl, že zmíněná fakta lze vyložit opačně, než soudy učinily. Především neměl s obdobnými výbuškami takové zkušenosti, že by někdy komukoliv způsobily zranění, protože je používal výlučně k oslavám (např. Nového roku) a z těchto zkušeností měl jistotu, že výbuška vyvolává výrazný zvukový efekt. Právě tohoto zvukového efektu chtěl dosáhnout, aby tak odradil případného narušitele v dokonání jeho úmyslu. Skutečnost, že trubice, v níž byla výbuška umístěna, směřovala do oblasti nohou narušitele, dokazuje, že byl veden záměrem, aby nebyly ohroženy životně důležité orgány osoby, která by se v dosahu výbušky a jejích účinků nacházela. Nasměrování výbušky bylo omezeno terénem, neboť chatka byla ve svahu a proti svahu ji z tohoto důvodu nebylo možné umístit a i vegetace v bezprostřední blízkosti chatky omezovala způsob její instalace. Zasypání štěrkem bylo jeho osobou sledováno pouze z důvodu, aby pro sklon trubice, v níž byla výbuška pod chatkou umístěna, tato z ní nevypadla. Jiný cíl tímto sledován nebyl, rozhodně nikoli cíl zvýšit zraňující účinek výbušky, když zraňujícího účinku vůbec docílit nechtěl. Z toho, že výbušku umístil pod chatku a nikoliv do ní, je možno usuzovat, že byl veden úmyslem případnému zranění předejít. Obviněný připomněl, že od samého počátku trestního řízení uváděl, že neměl úmysl, a to ani nepřímý, někoho zranit a toto jeho tvrzení nebylo provedenými důkazy vyvráceno. Skutečnost, že skutek byl kvalifikován podle ustanovení §221 tr. zák., je výsledkem jeho nesprávného právního posouzení, když nebylo prokázáno naplnění znaků subjektivní stránky tohoto trestného činu.
Dále obviněný uvedl, že za nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení je nutno považovat i to, že u jeho osoby nebyly shledány důvody k aplikaci ustanovení §13 tr. zák. eventuálně §14 tr. zák. o nutné obraně či krajní nouzi. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že do jeho chatky bylo vícekrát vniknuto a tam páchán trestný čin krádeže, když v tomto objektu měl umístěny věci nikoliv zanedbatelné hodnoty. To, že každé vniknutí nehlásil na Policii ČR, je vysvětleno skutečností, že ohlášení nemělo za následek odhalení pachatele a proto již ztratil víru, že policie pomůže a o ochranu svého majetku se musel postarat sám. Svůj pozemek opatřil dvojím plotem. Na obytné chatě instaloval automatické zapínání a vypínání světel, aby mátl případného narušitele a vyvolal dojem své přítomnosti. Ani to však narušitele neodradilo od opakovaného vniknutí na jeho pozemek a od dalších krádeží jeho věcí. Proto nabyl přesvědčení, že jde o totožnou osobu, která celý prostor a provoz na pozemku dobře zná. V obytné chatce nikdy narušitel nebyl, proto se zde obviněný necítil tak ohrožen, jako na pozemku a vedlejší stavbě – chatce. Pozemek je na samém okraji zahrádkářské kolonie, dále jsou jen pole, pozemek je značně pokryt porosty a pro narušitele je snadné se na něm skrýt, zvláště ve večerních a nočních hodinách. Ani zámek u dveří chatky by toto nebezpečí či pocit ohrožení vlastní osoby z případného fyzického napadení nevyloučil. Obviněný zdůraznil, že měl trvalý pocit ohrožení vlastní osoby při pohybu po svém pozemku, kde mohl být kdykoliv nečekaně napaden případným narušitelem, který se zde pohyboval tak, jako by byl jeho vlastní. Tento stav, kdy narušitel opakovaně a dlouhodobě vnikal na pozemek jeho osoby s úmyslem zde páchat trestnou činnost, je nutno charakterizovat jako trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. Navíc vzbuzoval důvodnou obavu i fyzického napadení jeho osoby, případně i stav krajní nouze podle ustanovení §14 tr. zák., když i útok na jeho majetek byl opakovaným vnikáním narušitele trvale ohrožen. Obviněný podtrhl, že předmětný skutek, spočívající v instalování zařízení, které bylo výše popsáno, s úmyslem odradit narušitele od páchání trestné činnosti a vnikání na jeho pozemek, by mělo být shledáno beztrestným, a to ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. nebo §14 tr. zák. o nutné obraně či krajní nouzi. Jelikož soudy obou stupňů tak neučinily, je jejich právní posouzení skutku nesprávné.
Z petitu dovolání obviněného vyplývá, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265m odst. 1 tr. ř. učinil vlastní rozhodnutí, kterým by jeho osobu zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že z obecných, základních hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Podle jejího názoru je možno souhlasit s odvolacím soudem, že v žádném případě jednání obviněného nenaplnilo podmínky aplikace ustanovení §13 tr. zák. eventuálně §14 tr. zák., tedy ustanovení o nutné obraně či krajní nouzi. Státní zástupkyně zdůraznila, že daný způsob obrany majetku bylo nutno pokládat za zjevně nepřiměřený způsobu útoku. Nelze pominout skutečnost, že způsob obrany byl předem připravován, promyšlen a prováděn za pomoci technického zařízení, bez osobní účasti i možného osobního ohrožení obviněného tak, že útok proti jeho majetku nemohl v dané situaci přerůst v ohrožení osoby dovolatele. Především nebyla splněna kritéria hrozícího útoku přiměřenosti prostředku, respektive je možno říci, že v žádném případě obviněný neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Dále státní zástupkyně upozornila, že obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu eventuálního útoku, který obviněný předpokládal vůči svému majetku. Rovněž nebyla naplněna ani kritéria ustanovení §14 tr. zák. o krajní nouzi. Z popsaných důvodů státní zástupkyně shledala dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedla, že pokud jde o aplikaci ustanovení §24 tr. zák. nepovažuje postup soudu prvního stupně za správný, přičemž v tomto směru odkázala na dovolání podané v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupkyní dne 3. 11. 2006, sp. zn. 1 NZO 5087/2006.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž vyjádřila ve smyslu znění §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ, že v dovolacím řízení bude rozhodnuto jiným způsobem, než je specifikováno v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně v odůvodnění dovolání připomněla, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a na podkladě jakých skutkových zjištění. Konstatovala, že soud prvního a zejména druhého stupně dospěl k závěru, že v daném případě byly naplněny podmínky ustanovení §24 tr. zák. o upuštění od potrestání, neboť i když jednání obviněného bylo posouzeno jako úmyslný trestný čin, tak v rámci kvalifikované skutkové podstaty, šlo o jednání, které bylo ohroženo pouze trestem ve výměře od 1 roku do 5 let a těžší následek podmiňující přísnější právní kvalifikaci byl pokryt jen nedbalostním zaviněním. Kromě skutečnosti, že obviněný vedl před spácháním činu spořádaný život, bylo nutno podle odvolacího soudu zohlednit, že jeho jednání bylo skutečně vybočením z mezí nutné obrany, že se činu dopustil v době, kdy odvracel útok jiného pachatele trestného činu a prvotním záměrem F. M. nebylo protiprávní jednání, ale snaha o ochranu vlastního majetku. Současně konstatoval, že uvedené okolnosti výrazně snižují stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, který od počátku řízení napomáhal objasnění trestné činnosti, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, vysvětlil způsob konstrukce zařízení, důvod jeho instalace a projevil i lítost nad následkem, který způsobil. Druhoinstanční soud dospěl k závěru, že vzhledem k těmto všem skutečnostem šlo o spáchání činu menší nebezpečnosti pro společnost a lze očekávat, že již samotné projednání věci a vyslovení závěru o protiprávnosti podobného jednání může postačit k nápravě obviněného a zabránit opakování podobného jednání, a proto shledal podmínky pro rozhodnutí o upuštění od potrestání jeho osoby ve smyslu §24 tr. zák. za splněné.
Dovolatelka dále uvedla, že rozhodnutí soudu druhého stupně je napadáno cestou dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázala na zákonné vymezení podmínek aplikace ustanovení §24 odst. 1 tr. zák. (od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě). Zdůraznila, že podmínky pro upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 tr. zák. musí být splněny zároveň a jsou ustanoveny kumulativně. Pokud jde o to, že má jít o trestný čin menší společenské nebezpečnosti, pak toto kritérium musí odůvodňovat souhrn ostatních kritérií tedy objektivní a subjektivní stránky. Obecně nelze stanovit, které trestné činy dosahují menšího stupně nebezpečnosti pro společnost, vždy bude záležet na individuálním posouzení každého konkrétního případu.
Podle dovolatelky nepůjde u trestných činů spáchaných z nedbalosti o trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jestliže šlo o hrubou nedbalost a došlo-li k těžšímu následku, zejména na životech a zdraví občanů, přičemž odkázala na rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. I/1965 a č. 53/1973. V návaznosti na to konstatovala, že poškozený utrpěl těžké zranění levé nohy, která mu musela být při operaci v nemocnici pod kolenem amputována. Stupeň nebezpečnosti jednání obviněného je možno posoudit jako podstatně vyšší, když nebyl zohledněn možný účinek nástražného výbušného systému, který byl způsobilý i ohrozit osoby případně i majetek mimo objekt kůlny i pozemku obviněného v okruhu 40 až 50 metrů. Podle kriminalisticko technických expertiz byl účinek nástražného výbušného systému střepinovou střelou a použitý drobný štěrk tento účinek ještě zesílil. Nebyla rovněž vzata v úvahu skutečnost, že u obviněného bylo při domovní prohlídce nalezeno větší množství vojenských výbušek V5–b a další materiál, z něhož mohlo být vyrobeno několik dalších nástražně výbušných systémů a že uvedené vojenské výbušky nejsou povoleny k civilnímu užívání. Vyšší stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost je v daném případě dán i použitím přísnější právní kvalifikace – ustanovení §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a samotná těžká újma na zdraví, která poškozenému vznikla, je jejím kvalifikovaným znakem. Již sama tato skutečnost vylučuje použití ustanovení §24 odst. 1 tr. zák. stejně jako další přitěžující okolnost v jednání obviněného, kterou je možno spatřovat v ustanovení §34 písm. b) tr. zák., když trestný čin byl spáchán zákeřně, neboť poškozený nemohl tento útok předvídat a účinně se bránit. Dovolatelka podtrhla, že obviněný neměl na objektu, případně u vstupu do něj žádné upozornění, že objekt je takto zajištěn a hrozilo potencionální nebezpečí osobám, které by měly oprávnění ke vstupu do objektu. Takto zajištěná nemovitost byla pouze zajištěním jiné budovy a sice kůlny, která nebyla žádným dalším spolehlivým způsobem zabezpečena, dveře byly otevřeny a zapřeny dřevěným klínem. Nešlo o zajištění hlavního objektu chaty, jak tomu bylo v obviněným namítaném rozhodnutí obdobného charakteru u Okresního soudu v Plzni – město pod sp. zn. 37 T 33/2005. Podle mínění dovolatelky obviněný sice na jedné straně prohlásil, že svého jednání lituje, avšak po dobu více než jednoho roku se s poškozeným nekontaktoval a prohlásil, že se necítí vinen, což vyjádřil i podáním opravného prostředku vůči rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z popsaných důvodů má nejvyšší státní zástupkyně za to, že v daném případě nedošlo k naplnění podmínek stanovených v §24 odst. 1 tr. zák., a tudíž nebylo možno ustanovení o upuštění od potrestání u obviněného F. M. aplikovat, v důsledku čehož rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 13 To 356/2006, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a předmětnou věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby rozhodnutí o dovolání bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž s rozhodnutím v neveřejném zasedání vyjádřila souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím obhájkyně písemně vyjádřil obviněný F. M. s tím, že je nepokládá za důvodné, přičemž odkázal na dovolání, jež ve věci podal. Dále sdělil, že nesouhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání, neboť má zájem se řízení před dovolacím soudem zúčastnit.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněného F. M. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní a obviněným vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Existence důvodu dovolání je nezbytnou podmínkou pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu uplatnila nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž ale na jí vytýkaný nedostatek napadených soudních rozhodnutí – nesplnění zákonem stanovených podmínek pro upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 tr. zák. – nedopadá. V této spojitosti je nutno zdůraznit, že zmíněnou námitku, jež sice má hmotně právní charakter, lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je vymezen tak, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Jelikož tento speciální důvod dovolání nebyl v mimořádném opravném prostředku, a to navíc podaném pouze v neprospěch obviněného, výslovně uplatněn, nelze napadené rozhodnutí v dovolacím řízení z jeho podnětu přezkoumávat.
K tomu je třeba doplnit, že každý dovolatel je ve smyslu znění §265f odst. 1 tr. ř. povinen v mimořádném opravném prostředku nejen odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uplatněných námitek musí skutečně věcně odpovídat důvodu dovolání předpokládanému v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b tr. ř. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl.
V případě dovolání obviněného F. M. je nutno označit za irelevantní výhrady, které se týkají správnosti ve věci učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, tak v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V mimořádném opravném prostředku obviněný též namítá, že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem způsobit újmu na zdraví případnému narušiteli a že chybně nebyly u jeho osoby shledány důvody k aplikaci ustanovení §13 tr. zák., eventuálně §14 tr. zák. o nutné obraně či krajní nouzi. Tyto výtky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, by mohly uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví.
Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti lze připomenout, že trestní zákon nedefinuje pojem ublížení na zdraví, a to na rozdíl od těžké újmy na zdraví vymezené v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. Za ublížení na zdraví můžeme pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Pracovní neschopnost je důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však kritériem jediným, ani rozhodujícím. Při posuzování uvedeného pojmu mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevovala, který orgán a jeho funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžadovala. Dále zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu trvala, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví (narušení obvyklého způsobu života, bolestivost poranění, pracovní neschopnost apod.) trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 tr. zák. Musí jít však o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 2/1966). Po subjektivní stránce se u obviněné osoby vyžaduje úmyslné zavinění (§4 písm. a), b) tr. zák.).
Podle Nejvyššího soudu nepostupovaly soudy obou stupňů v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného F. M. posoudily jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Předně z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, vyplývají skutečnosti, které byly citovány v úvodu tohoto usnesení. Z nich je mimo jiné zřejmé, že obviněný umístil pod podlahu dřevěné kůlny, která se nacházela na jeho pozemku, nástražný výbušný systém, přičemž poškozený J. P., jenž v tomto objektu chtěl odcizit nějaký hliník, přelezl oplocení pozemku a po otevření dveří kůlny došlo k explozi nástražného systému, jež mu způsobila těžké zranění levé nohy, která mu musela být v nemocnici pod kolenem amputována.
Již soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku k jednání obviněného uvedl, že vyrobil nástražný výbušný systém z komponentů, které se v civilním sektoru nepoužívají a umístil jej pod podlahu dřevěné kůlny. Navíc jej umístil tak, aby směřoval na nohy vcházející osoby a efekt umocnil přisypáním štěrku. Prvostupňový soud konstatoval, že neuvěřil obhajobě obviněného, že nevěděl, jaké následky může výbuch mít. Připomněl, že obviněný doznal opakované užití předmětných výbušek a věděl, že elementy z umělé hmoty včetně přidaného štěrku mohou po výbuchu způsobit zranění. Proto v jeho jednání shledal minimálně nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. (vše v podrobnostech na str. 4 napadeného rozsudku). S tímto posouzením subjektivní stránky jednání obviněného se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, Ten v důvodech svého usnesení doplnil: „Obžalovaný byl osobou, která měla určité zkušenosti v zacházení s pyrotechnickým materiálem, o čemž svědčí jeho vlastní výpověď, nález věcí při domovní prohlídce, pracovní zařazení obžalovaného i konstrukce výbušného zařízení, které sestrojil. Sám připustil, že věděl o riziku zranění možnými střepinami při výbuchu, o čemž se zmiňoval v souvislosti s výrobou zařízení, to však sestrojil tak, že výbušný účinek byl cíleně směřován do prostoru vchodu, kde by se právě nacházela osoba, která by se pokusila dveře otevřít a tím by iniciovala spouštěcí zařízení.“ Odvolací soud zdůraznil: „Pokud by obžalovaný nechtěl nikoho ohrozit, pak mu nic nebránilo, aby promyšleně zkonstruované zařízení směřoval jeho ústím do míst, kde by nemohlo dojít k ohrožení osob. S ohledem na předpokládané účinky exploze výbušky bylo možné dovodit vzhledem ke zkušenostem obžalovaného, že byl přinejmenším srozuměn s tím, že může dojít k poranění osoby, která přivede zařízení k výbuchu“ (vše na str. 3 napadeného usnesení).
Lze důvodně uzavřít, že skutková zjištění popsaná ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích a podrobně rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vykazují všechny formální a materiální znaky trestného činu, jímž byl obviněný F. M. pravomocně uznán vinným. Obviněný sice rozhodně neměl za cíl způsobit případnému narušiteli objektu ublížení na zdraví, tj. jeho jednání nebylo vedeno přímým úmyslem podle §4 písm. a) tr. zák. S poukazem na shora rozvedené skutečnosti bylo však jednoznačně prokázáno, že z hlediska subjektivní stránky jednal v době činu v úmyslu nepřímém (eventuálním) podle ustanovení §4 písm. b) tr. zák., jenž pro naplnění trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. postačuje. Obviněný věděl, že svým jednáním může jiné osobě způsobit poranění, které jí může znesnadnit obvyklý způsob života, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Proto námitku uplatněnou v dovolání ohledně absence úmyslného zavinění nelze akceptovat. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy obou stupňů též správně uvedly, že v případě škodlivého následku jde u poškozeného J. P. o těžkou újmu na zdraví ve smyslu znění §89 odst. 7 tr. zák., přičemž ve vztahu k tomuto těžšímu následku je nutno z hlediska subjektivní stránky v jednání obviněného spatřovat zavinění z nedbalosti, čemuž v souhrnu odpovídá právní posouzení předmětného skutku i podle ustanovení §221 odst. 2 písm. c) tr. zák. V tomto směru ani dovolatel napadeným rozhodnutím nic nevytýká.
Podle §13 tr. zák. (ustanovení o nutné obraně) platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Ve stručnosti lze připomenout, že podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Jelikož obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákona, ale naopak ve shodě s ním a vlastně nahrazuje zásah veřejných orgánů. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání nebo opomenutí, které je úmyslné, protiprávní a nebezpečné pro společnost. Za nutnou obranu však lze ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. považovat jen jednání směřující proti přímo hrozícímu nebo ještě trvajícímu útoku. Naproti tomu nutná obrana není přípustná proti útoku teprve připravovanému, který ještě bezprostředně nehrozí, ani proti útoku, který již skončil. Dovolená není ani obrana, která je zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje podle objektivních okolností případu (zejména jakým způsobem byl útok realizován, v jakém prostředí k němu došlo apod.), přičemž nelze pominout ani úsudek bránící se osoby, k jejímuž psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba přihlížet. Ze samotné podstaty věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok odvrátila, tj. musí být silnější než útok.
Ustanovení §14 tr. zák. (o krajní nouzi) zakotvuje, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Při krajní nouzi se odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákonem, které nelze za daných okolností odvrátit jinak. Nebezpečím se rozumí stav hrozící poruchou, který může být různého původu (přírodní katastrofa, jednání člověka); nebezpečí musí přímo hrozit, tj. bezprostředně. O krajní nouzi nemůže jít, jestliže ten, komu nebezpečí hrozí, je povinen je snášet (např. ošetřovatel v nemocnici). Podmínkou krajní nouze je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (např. útěkem apod.). Navíc o krajní nouzi nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze akceptovat námitky obviněného F. M., že na jeho čin dopadá ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně či §14 tr. zák. o krajní nouzi, neboť pro aplikaci žádného z těchto ustanovení, jež vylučují protiprávnost, nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Nutno zdůraznit, že v případě obavy obviněného, byť prokazatelně jakkoliv důvodné, z narušení jeho pozemku a zejména vlastnictví, nešlo v jednání poškozeného J. P. o útok, který bezprostředně hrozil (tj. za hrozbou by bez prodlení následoval) nebo trval. Činem obviněného, kterým z důvodu zmíněné obavy umístil v prostoru kůlny svého pozemku popsanou výbušku, nebylo rovněž odvraceno nebezpečí přímo (tj. bezprostředně) hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. V době, kdy obviněný zařízení nainstaloval, tudíž nebyly naplněny základní náležitosti nutné obrany ani krajní nouze. Lze připomenout, že obdobná námitka – vytýkající absenci aplikace ustanovení §13 tr. zák. či §14 tr. zák. – byla uplatněna již v odvolání. V této spojitosti Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v odůvodnění usnesení k jednání obviněného mimo jiné konstatoval: „…bylo třeba zhodnotit poměrně výraznou nepřiměřenost prostředku, který k ochraně svého majetku použil, k jiným možným způsobům ochrany a též i výraznou závažnost způsobeného následku, způsobení devastujícího, život ohrožujícího zranění v zájmu ochrany majetku omezené hodnoty, který nebyl zajištěn žádným běžným způsobem, ač takový způsob mohl použít. Pokud by měl obžalovaný skutečně výraznou obavu o majetek umístěný v dřevníku, pak mu nic nebránilo, aby jej vybavil pevnými dveřmi, které by šly řádně uzavřít a zejména uzamknout. Místo toho však byl dřevník opatřen jen dveřmi s rozbitou výplní bez kliky a bez zámku, které byly pouze zvenčí zapřeny prknem, aby se samy neotvíraly. Takovýto způsob uložení věcí nesvědčí o tom, že by se obžalovaný snažil přiměřeným způsobem zabránit jejich odcizení, ale instalace nástražného zařízení spíše působí dojmem odvety vůči dřívějším narušitelům. Nemůže obstát ani argumentace obžalovaného, že se snad obával možného vlastního napadení, když zařízení bylo aktivováno v době, kdy se zde nenacházel.“ V návaznosti na to odvolací soud zdůraznil: „Daný způsob obrany majetku bylo nutno pokládat za zjevně nepřiměřený způsobu útoku. Nelze pominout ani skutečnost, že způsob obrany byl předem připravován, promyšlen, prováděn za pomoci technického zařízení a bez osobní účasti a bez možného ohrožení obžalovaného, takže útok proti jeho majetku nemohl v dané situaci přerůst v ohrožení osoby obžalovaného“. Z popsaných důvodů krajský soud shledal, že jednání obviněného v daném případě překročilo meze nutné obrany stanovené v §13 tr. zák. (vše v podrobnostech na str. 4 a 5 napadeného usnesení).
S konstatovaným závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje a dodává, že citované skutkové okolnosti dokreslují nemožnost posuzovat jednání obviněného F. M. z hlediska trestního práva způsobem, jak se toho domáhá v dovolání.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného F. M. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutí o podaných dovoláních bylo učiněno ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž byl dovolací soud oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k