ECLI:CZ:NSS:2008:1.AS.18.2008:68
sp. zn. 1 As 18/2008 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce M. J., zastoupeného
JUDr. Milanem Švábem, advokátem se sídlem náměstí Míru 48, Svitavy, proti žalovanému
Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2007, č. j. SpKrÚ 30990/2007/ODSH/8,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočky v Pardubicích ze dne 5. 12. 2007, č. j. 54 Ca 8/2007 - 40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 12. 2007,
č. j. 54 Ca 8/2007 - 40, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2007, č. j. SpKrú 30990/2007/ODSH/8, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Česká Třebová ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 12734/2007/DOP/LAD/SPŘ/117-16, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích
dle ustanovení §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Uvedeného jednání
se měl žalobce dopustit tím, že dne 30. 3. 2007 v cca 11:00 hodin v obci Česká Třebová, v ulici
M., jako řidič osobního automobilu tov. zn. TOYOTA Rav4, s uvedeným vozidlem zastavil a stál
na chodníku před domem č. p. 641, čímž porušil §4 písm. b) a §53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu). Žalobci byla podle §11 odst. 1 písm. b), §12 odst. 1 a §22 odst. 9 zákona
o přestupcích uložena pokuta ve výši 2000 Kč a dále povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši
1000 Kč.
Správní orgány uznaly žalobce vinným ze spáchání uvedeného přestupku navzdory
jeho tvrzení, že se nedopustil shora popsaného jednání, protože předmětné vozidlo neřídil on,
ale osoba jemu blízká. Přičemž ji blíže nespecifikoval, neboť by ji mohl vystavit postihu
za přestupek. Žalovaný s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004,
č. j. 2 As 3/2004 - 70, dospěl k závěru, že nepřímé důkazy tvoří ucelený logický kruh,
z nějž vyplývá, že žalobce přestupek spáchal. Žalobcovo tvrzení, že se daného přestupku
nedopustil on, ale osoba jemu blízká, nepodložené žádným údajem, na jehož základě by jej bylo
možné ověřit, považoval žalovaný samo o sobě za nedostatečné k tomu, aby automaticky zbavilo
žalobce odpovědnosti za přestupek. Ve svém rozhodování se správní orgány opřely jednak
o svědeckou výpověď příslušníka Policie České republiky P. S., který daný přestupek řešil na
místě s žalobcem. Tento svědek uvedl, že se mu žalobce k zaparkování předmětného vozidla
doznal. Žalobce však toto tvrzení následně v průběhu řízení o přestupku popřel. Nepřímé důkazy
pak představovaly skutečnosti, že vlastníkem vozidla je podnikatelský subjekt M. J. – J., s místem
podnikání ul. M. 641, Č. T., přičemž pod tímto názvem podniká sám žalobce. V místě zjištění
přestupku má žalobce hlášen trvalý pobyt a jak vyplývá ze spisového materiálu, na tomto místě
také běžně s vozidlem zastavuje. V okamžiku, kdy bylo předmětné vozidlo zaregistrováno
policejní hlídkou, se u něj sice nenacházela žádná osoba, ale později se na místo dostavil žalobce,
který prováděl vykládku a nakládku zboží z a do vozidla. Zároveň nepravdivě (jak bylo správními
orgány později zjištěno) uvedl, že zásobování domu č. p. 641 na ulici M. lze provádět pouze
z této ulice.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce namítl, že mu nebylo spáchání výše
uvedeného přestupku prokázáno, a to ani nepřímými důkazy. Podáním ze dne 23. 10. 2007
pak navrhl, aby byl při jednání vyslechnut jako svědek jeho otec M. J.1, který by měl potvrdit, že
žalobce vozidlo neřídil.
Při jednání konaném dne 5. 12. 2007 žalobce předložil čestné prohlášení jeho otce ze dne
29. 11. 2007 (s úředně ověřeným podpisem), v němž tento uvedl, že v inkriminovaný den řídil
a zastavil synovo vozidlo on; na ulici Moravské má od syna pronajatou místnost, kam si vezl
nákup. Dále žalobce konstatoval, že se jeho otec nemůže k soudu dostavit, neboť trpí dnou a má
velmi oteklé nohy.
Po provedení tohoto důkazu soudem již žalobce dále netrval na svědecké výpovědi
jeho otce.
Krajský soud následně rozsudkem ze dne 5. 12. 2007 rozhodnutí žalovaného,
jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení
a uložil mu povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 337 Kč. V odůvodnění uzavřel,
že žalobce se přestupku, který mu byl kladen za vinu, nedopustil. Vyšel přitom především
z důkazu provedeného při jednání soudu písemným čestným prohlášením žalobcova otce.
Tuto listinu soud považoval za přímý a věrohodný důkaz a vzal proto za prokázané, že dne
30. 3. 2007 řídil předmětné vozidlo a toto zaparkoval na místě přestupku žalobcův otec. Dodal,
že správní orgány se v podstatě nedopustily žádného konkrétního pochybení, soud však
při hodnocení důvodnosti žaloby vycházel v souladu s §77 odst. 2 s. ř. s. z jiného skutkového
stavu. Tato situace je projevem soudního přezkumu správních rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci.
Dodal, že stěžejním faktorem při hodnocení důkazního materiálu byla skutečnost, že žalobce
po celou dobu správního i soudního řízení svoje tvrzení nezměnil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též stěžovatel) včas kasační stížnost. Namítl,
že v řízení před krajským soudem byla porušena zásada rovnosti procesních práv účastníků řízení,
neboť nebyl vyrozuměn o žalobcově návrhu vyslechnout v soudním řízení svědka, žalobcova
otce. O tomto návrhu se dozvěděl až v průběhu samotného soudního řízení. Výslech svědka
přitom nebyl žalobcem navržen v žalobě. Žalovaný tak neměl možnost efektivně se připravit
k hájení svého rozhodnutí v rámci soudního řízení. Pokud by totiž o návrhu vyslechnout
uvedeného svědka s předstihem věděl, mohl by na tuto skutečnost reagovat tím, že by započal
se shromažďováním důkazních prostředků, které by eventuálně mohly přispět k objektivnějšímu
hodnocení nového důkazu. Mohl by se např. pokusit ověřit, zda zdravotní stav svědkovi
vůbec umožňuje řídit motorové vozidlo.
Dále uvedl, že krajský soud založil své rozhodnutí zejména na důkazu, který byl navržen
a proveden až v řízení před soudem, a brojil též proti způsobu, jakým soud tento důkaz
vyhodnotil. Upozornil na jistý rozpor, do kterého se princip tzv. plné jurisdikce dostává
s procesním institutem koncentrace řízení, jenž je zakotven v §82 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Toto ustanovení brání účastníkům řízení v tom,
aby si úmyslně některé důkazy šetřili až pro odvolací řízení. Postihovat přestupek v případech,
kdy byl zdokumentován, ale pachatel přestupku nebyl identifikován, přičemž provozovatel
vozidla využil práva nevypovídat, aby se vyhnul postihu za přestupek nebo zabránil potrestání
jiné osoby, lze přitom v zásadě jen na základě nepřímých důkazů. Vzniká tak paradoxní situace,
kdy správní orgány pracně shromažďují nepřímé důkazy, přičemž žalobce má možnost uvést
nový důkaz až v řízení před soudem, čímž se odpovědnosti za přestupek zprostí. Správní orgán
pak musí zaplatit náklady řízení, jež jsou v nepoměru se sankcí, jež je uložena přestupci. Vážně
ohrožena je také možnost projednat přestupek v jednoroční prekluzivní lhůtě (ustanovení §20
odst. 1 zákona o přestupcích). Potenciálním nebezpečím plynoucím z tohoto stavu je, že správní
orgány oznámení o obdobných přestupcích budou raději odkládat, než by plýtvaly svým časem
a finančními prostředky, v situaci, kdy sice existuje reálná šance na zjištění totožnosti přestupce,
avšak šance na jeho potrestání je naprosto mizivá.
V této souvislosti odkázal rovněž na klasickou právní zásadu „právo přeje bdělým“ a dále
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 2 As 28/2004 - 31 [pozn. soudu:
stěžovatel v kasační stížnosti uvedl č. j. 2 As 2/2004 - 31, šlo však o zřejmý překlep],
dle kterého je základním předpokladem efektivního správního řízení vzájemná součinnost
a spolupráce správních orgánů a účastníků řízení, a dále nepřípustnost zneužívání jednotlivých
procesních institutů k obcházení a k cíleným obstrukcím, v konečném výsledku znemožňujícím
faktické působení práva.
Dále zpochybnil posouzení věrohodnosti a vypovídací hodnoty nového důkazu ze strany
krajského soudu. Ten se spokojil s konstatováním věrohodnosti tohoto důkazu pouze s ohledem
na žalobcovo konzistentní tvrzení po celou dobu správního řízení, že vozidlo řídila a zaparkovala
způsobem a na místě v rozporu se zákonem osoba jemu blízká. Soud se přitom v odůvodnění
rozsudku vůbec nezabýval hodnocením nepřímých důkazů, ze kterých při svém rozhodování
vycházel žalovaný. Stejně tak neprověřil, zda je žalobcův otec vůbec fyzicky schopen řídit
motorové vozidlo, a to s ohledem na skutečnosti týkající se jeho zdravotního stavu, které uvedl
žalobce před soudem.
Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti označil za logické, že nechtěl v počátcích řízení
označit svého otce, tedy osobu mu blízkou. Byl k tomu donucen až jednáním správního orgánu,
který neakceptoval jeho předchozí námitky. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že až do doby
jednání před soudem nevěděl o jeho návrhu na výslech svědka, uvedl, že tento návrh byl soudu
zaslán již 24. 10. 2007 a jednání před soudem se uskutečnilo až 5. 12. 2007. Stěžovatel měl
tedy dostatek času využít svého práva nahlédnout do spisu a ověřit si způsobilost svědka k řízení
vozidla. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítaným porušením zásady rovnosti
procesních práv účastníků řízení před krajským soudem, spočívajícím v tom, že žalovaný nebyl
soudem vyrozuměn o žalobcově návrhu vyslechnout v soudním řízení svědka.
Koncept spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení,
podle kterého účastníci musí mít příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu,
aby obhájili své nároky, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem,
jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit.
Nejvyšší správní soud tak například ve svém rozsudku ze dne 6. 12. 2007,
č. j. 2 Afs 91/2007 - 90 (www.nssoud.cz), dospěl k závěru, že nedoručení vyjádření k žalobě
druhému účastníku řízení za situace, kdy je soudem o žalobě rozhodováno bez jednání
a za situace, kdy soud z tohoto vyjádření ve svém rozsudku vycházel, je vadou řízení.
Pokud jde o důkazní návrhy, tyto jsou dle §71 odst. 1 písm. e) s. ř. s. náležitostí žaloby
proti rozhodnutí správního orgánu, nicméně soudní řád správní - na rozdíl od případu rozšíření
žaloby na dosud nenapadené výroky či o další žalobní body - v žádném ze svých ustanovení
neupravuje lhůtu, která by účastníky řízení v navrhování důkazů omezovala (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2007, č. j. 4 Azs 176/2006 - 84, www.nssoud.cz).
Ostatně, jak plyne z §52 odst. 1 a §77 s. ř. s., soud může rozhodnout o provedení
nových důkazů i bez návrhů účastníků, a to až v průběhu projednávání žaloby.
Podle §123 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. mají účastníci řízení před soudem právo
vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny.
Žádné ustanovení soudního řádu správního (za přiměřeného použití občanského
soudního řádu) ale výslovně neurčuje, ve které fázi řízení má soud právu účastníka řízení
na seznámení s navrženými důkazy dostát. Z logiky věci, plynoucí zejména ze zásady rovnosti
zbraní, je však nutno uzavřít, že účastník řízení musí mít možnost seznámit se s důkazy
předloženými soudu, jakož i možnost vyjádřit se před soudem k jejich existenci, obsahu
a pravosti, ve formě a době přiměřené jejich relevanci, tedy v případě potřeby i písemně
a předem.
V daném případě žalobce navrhl výslech svého otce jako svědka až v podání ze dne
23. 10. 2007 (nikoli tedy v žalobě), přičemž tento svědek měl potvrdit, že vozidlo neřídil žalobce.
Krajský soud žalovaného s tímto důkazním návrhem seznámil při jednání konaném dne
5. 12. 2007, zároveň mu poskytl možnost se k němu vyjádřit. Toho žalovaný využil,
když poukázal na nepříliš velkou důkazní hodnotu případné výpovědi s ohledem na přímý
příbuzenský vztah.
V souzené věci kasační soud neshledal pochybení, pokud krajský soud žalovaného
s žalobcovým důkazním návrhem seznámil až při jednání. Vzhledem k obsahu tohoto návrhu
se takový postup jeví dostačujícím k tomu, aby žalovaný nebyl zkrácen na svém právu vyjádřit
se k navrhovanému důkazu a přednést tak soudu své případné výhrady a pochybnosti
o spolehlivosti a hodnověrnosti tohoto důkazu. Tak též žalovaný učinil. Stížní námitka
žalovaného, že nevědomostí o připuštění výslechu konkrétního svědka byl zkrácen na svém
právu na přípravu k efektivnímu hájení napadeného rozhodnutí, tedy že nemohl zavčasu
shromažďovat důkazní prostředky k objektivnějšímu hodnocení tohoto nového důkazu,
však již zjevně vychází ze znalosti obsahu čestného prohlášení navrženého svědka - žalobcova
otce. Při jednání samotném žalovaný takovou námitku, spojenou např. s návrhem na odročení
jednání, nevznesl.
Jak dále plyne z protokolu o jednání, po přednesu podstatných okolností ze správního
spisu soud namísto provedení výslechu navrženého svědka (žalobcova otce) připustil k důkazu
jeho čestné prohlášení sepsané dne 29. 11. 2007, a žalobcem soudu předložené až při jednání.
Vyjádření k tomuto nově navrženému důkazu již soud po žalovaném nepožadoval a tento důkaz
provedl. Po provedení tohoto důkazu však žalovaný takový postup nenamítal, ve svém vyjádření
pouze označil postup žalobce za zvláštní. Výhrady k provedenému dokazování pak žalovaný
při jednání nevznesl ani v rámci konečného návrhu, kdy se ještě mohl na závěr vyjádřit
ke skutkové a právní stránce věci.
Dále se tedy Nejvyšší správní soud zabýval námitkou směřující proti provedení a způsobu
vyhodnocení nového důkazu (písemného čestného prohlášení žalobcova otce) před krajským
soudem.
Ve vztahu k této otázce považoval Nejvyšší správní soud nejprve za nutné vyjádřit
se k charakteru soudního přezkumu rozhodovací činnosti správních orgánů. Na jednu stranu
je sice pravdou, že podle ustálené judikatury zdejšího soudu, navazující na právní závěry
Evropského soudu pro lidská práva, rozhodují soudy v těchto řízeních v tzv. plné jurisdikci.
Což konkrétně znamená například to, že soud posuzuje nejen zákonnost správního rozhodnutí,
ale i skutkovou stránku věci, tedy má možnost provádět také vlastní dokazování. A to i v případě,
že dané důkazy nebyly navržené žalobcem v průběhu správního řízení. Na druhou stranu
ale Nejvyšší správní soud vždy uváděl a považuje za nutné to připomenout i nyní, že krajský soud
by měl zvažovat rozsah doplnění dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu
(viz např. č. 618/2005 či rozsudek ze dne 21. 6. 2006, č. j. 1 As 42/2005 - 62, www.nssoud.cz).
Soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů má totiž přes svá specifika stále především kasační
charakter.
Ustanovení §52 odst. 1 a §77 odst. 2 s. ř. s., dávající soudu možnost provést takové nové
důkazy, je pak třeba posuzovat rovněž ve světle §82 odst. 4 správního řádu, který stanoví zásadu
koncentrace řízení pro správní řízení. Její podstatou je přimět účastníky správního řízení k tomu,
aby uplatňovali důkazy již v řízení před orgány prvního stupně, pokud tak mohou učinit.
Bylo by nelogické a znamenalo by to naprosté popření uvedené zásady, kdyby se mohl účastník
správního řízení libovolně rozhodnout, že si určitý důkaz ponechá až pro řízení před soudem.
V této souvislosti je třeba jako relevantní připustit také námitku stěžovatele odkazující
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 2 As 28/2004 - 31 (publikovaný
pod č. 990/2006 Sb. NSS), který zdůraznil význam principu vzájemné součinnosti a spolupráce
správních orgánů a účastníků řízení a z něj plynoucí nepřípustnost zneužívání jednotlivých
procesních institutů k cíleným obstrukcím.
Nejvyšší správní soud pak v kontextu těchto úvah zvážil situaci nastalou v posuzovaném
případě. Žalobce ve správním řízení soustavně tvrdil, že předmětné vozidlo řídila osoba
jemu blízká a odmítal sdělit její totožnost. Ta mu přitom zřejmě byla dobře známa, takže měl
možnost navrhnout provedení důkazu v podobě výslechu dané osoby již kdykoli během
tohoto řízení. Žalobce neuvedl žádný opodstatněný důvod, proč tento důkaz navrhl
až v soudním řízení. Takový postup žalobce příliš neodpovídá principu vzájemné součinnosti
a spolupráce správních orgánů a účastníků řízení. Zároveň je třeba vzít v potaz, že poukaz
na osobu blízkou, jakkoli jde o právem aprobovaný a legitimní institut, se v realitě často stává
nástrojem sloužícím k cíleným obstrukcím správních řízení, založeným na nesprávné myšlence,
že se jedná o instrument sloužící k dosažení beztrestnosti (k tomu srov. č. 309/2004 Sb. NSS).
Dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu upozorňovala ve vztahu k otázce
akceptace návrhů na provedení důkazů především na povinnost soudů řádně odůvodnit
svá rozhodnutí na neprovedení navržených důkazů. Na uvedeném právním názoru se nic nemění.
Lze však dodat, že při případném provádění důkazů se soud musí zabývat i otázkami výše
naznačenými. Vzhledem k charakteru soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů
by totiž bylo nežádoucí, kdyby krajské soudy ve svých řízeních bezdůvodně nahrazovaly činnost
určenou správním orgánům.
Krajský soud vycházel po provedeném dokazování z jiného skutkového stavu
než žalovaný. Za základ svých zjištění přitom označil čestné prohlášení žalobcova otce,
v němž se tento přihlásil ke spáchání předmětného přestupku. Tento důkaz pak soud označil
za přímý (vzhledem k osobě, která prohlášení učinila) a za věrohodný (s ohledem na žalobcovo
soustavné tvrzení, že přestupek spáchala osoba mu blízká).
I kdyby však použití předmětného čestného prohlášení coby důkazu bylo správné
z hledisek výše uvedených, zůstalo soudem provedené hodnocení důkazů zcela nedostatečné.
Krajský soud sice konstatoval, že nově provedený důkaz „vyhodnotil jednotlivě, jakož i v souvislosti
s výsledky dokazování provedeného ve správním řízení a s okolnostmi, které vyšly v průběhu správního a soudního
řízení najevo“, odůvodnění rozsudku však této pouze formálně uvedené větě neodpovídá.
Rozhodnutí soudu se musí opírat o důvody, na základě kterých lze učinit určitý závěr a musí
z něj být seznatelné, že při tvorbě skutkového i právního závěru byla respektována logika
uvažování, a to v kontextu všech důkazů. Správní orgán v souladu s právním názorem Nejvyššího
správního soudu publikovaným pod č. 309/2004 Sb. NSS dospěl k závěru, že nepřímé důkazy
tvoří ucelený logický kruh, z nějž vyplývá, že žalobce přestupek spáchal. Krajský soud
však namísto hodnocení nového důkazu i ve světle těch důkazů a dalších skutečností,
které v řízení vyplynuly, a které byly obsahem správního spisu (§77 odst. 2 s. ř. s.),
zcela nepřípustně a bez bližších úvah, které ho k takovému závěru vedly (vyjma teze,
že tento důkaz verifikoval tvrzení žalobce), tomuto novému důkazu přiznal povahu důkazu
nezvratného.
Pro takový závěr v odůvodnění nelze shledat dostatek důvodů, pročež je napadený
rozsudek v této části nepřezkoumatelný.
V souzené věci se však navíc krajský soud vůbec neměl s důkazem ve formě čestného
prohlášení navrhovaného svědka spokojit. Řízení před soudem je ovládáno též zásadami ústnosti
a přímosti (bezprostřednosti), jež mají svůj odraz zejména při provádění dokazování. Výslech
svědka pak má, jakožto z hlediska pramene důkazu jedinečný důkazní prostředek,
při němž fyzická osoba odlišná od soudu a od účastníků vypovídá o skutečnostech, které mají být
předmětem dokazování a jež tato osoba vnímala svými smysly, v procesních řádech
zvlášť formalizovaná pravidla. Nahrazení výslechu svědka jeho čestným prohlášením
je z procesního hlediska obecně nepřijatelné. V daném případě tak bylo na místě žalobcova otce
vyslechnout jako svědka, poučeného o následcích křivé výpovědi. Svým vadným postupem
se soud navíc zbavil možnosti klást svědkovi otázky, které by směřovaly jak k podrobnějšímu
posouzení svědkovy věrohodnosti, tak zejména k odstranění pochybností, vzniklých příkrým
rozporem mezi obsahem předloženého čestného prohlášení a skutkovým stavem, zjištěným
správními orgány sice dle nepřímých, ale značně přesvědčivých důkazů. V případném kladení
otázek svědkovi pak soud zamezil také žalovanému.
Krajský soud tak dále zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Lze jen dodat, že krajský soud se dopustil pochybení již při přípravě jednání. Ze soudního
spisu je zjevné, že soud tuto fázi řízení nepřijatelným způsobem podcenil, když až dne
4. 12. 2007, tedy den před nařízeným jednáním, dospěl k závěru, že provede žalobcem již dříve
navržený výslech svědka, načež se pokusil nastalou situaci zachránit neformálním předvoláním
svědka prostřednictvím žalobcova advokáta, kterého dle úředního záznamu na č. l. 31 upozornil,
že pokud se navrhovaný svědek dostaví k jednání, tak bude vyslechnut. I tento postup krajského
soudu je nutno hodnotit jako obecně nepřípustný, byť za jiných skutkových okolností může soud
výjimečně k neformálním a flexibilním procesním krokům při vedení řízení přistoupit.
Kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud proto napadený
rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne
též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2008
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu