ECLI:CZ:NSS:2008:1.AS.85.2008:56
sp. zn. 1 As 85/2008 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce M. H., zastoupeného
JUDr. Karlem Čermákem, Ph.D., advokátem se sídlem Národní 32, 110 00 Praha 1, proti žalovanému
Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, 160 68 Praha 6, proti rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 14. 7. 2006, č. j. O-193877, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2008, č. j. 7 Ca 262/2006 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 7. 2006, č. j. O-193877, zamítl předseda žalovaného rozklad žalobce
a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2004, jímž byla odmítnuta právní ochrana mezinárodní
kombinované ochranné známce č. 633876B ve znění „MARSTALL“ na území České republiky.
Důvodem odmítnutí byla skutečnost, že předmětná ochranná známka obsahuje prvek, který by mohl
vést k záměně s národní slovní ochrannou známkou č. 241964 a národní kombinovanou známkou
č. 241027, obě ve znění „MARSTALL“, které jsou s dřívějším právem přednosti zapsány pro jiného
vlastníka pro shodné výrobky.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou k Městskému soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 28. 3. 2008 zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce uvedl, že městský soud opomněl některé aspekty
správního řízení a zejména zásady v něm uplatňované. Základní zásady správního řízení zakotvoval
již zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a rovněž nový správní řád (zákon
č. 500/2004 Sb.) upravuje řadu zásad, kterými se však dle mínění žalobce žalovaný neřídil (§2 odst. 3
a 4, §3, §6 odst. 2). Dále žalobce uvedl, že podal návrhy na prohlášení národních ochranných známek
č. 241964 a č. 241027, s kterými je dle žalovaného předmětná mezinárodní ochranná známka
č. 633876B zaměnitelná, za neplatné. Rozhodnutí žalovaného o odmítnutí právní ochrany mezinárodní
kombinované ochranné známky č. 633876B pak bylo dle žalobce vydáno právě a pouze proto,
že návrhy na prohlášení uvedených národních ochranných známek za neplatné byly žalovaným
zamítnuty. Podle názoru žalobce však existovala a nadále existuje reálná možnost, že tato zamítavá
rozhodnutí žalovaného budou zrušena v rámci soudního přezkumu ve správním soudnictví –
tím by odpadl podklad pro rozhodnutí žalovaného o odmítnutí právní ochrany mezinárodní ochranné
známce č. 633876B, a tato známka by mohla ochrany v České republice požívat. Podle názoru žalobce
tak měl žalovaný v duchu zásady ochrany dobré víry vyčkat s rozhodnutím o odmítnutí právní ochrany
mezinárodní kombinované ochranné známce č. 633876B až do okamžiku, kdy budou s konečnou
platností ukončena řízení ve správním soudnictví týkající se přezkumu rozhodnutí žalovaného
o zamítnutí návrhu na prohlášení národních ochranných známek č. 241964 a č. 241027 za neplatné.
Dále žalobce namítl, že z právní úpravy institutu právní moci nijak nevyplývá povinnost
žalovaného vydat určité pravomocné rozhodnutí ještě před skončením řízení o soudním přezkumu
jiných pravomocných rozhodnutí. Z právní moci rozhodnutí týkajících se známek č. 241694
a č. 241027 nevyplývá ten důsledek, že by žalovaný bez dalšího odkladu musel rozhodnout jiným
pravomocným rozhodnutím o odmítnutí právní ochrany mezinárodní kombinované ochranné známce
č. 633876B.
Žalobce rovněž tvrdil, že žalovaný postupoval v rozporu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., pokud
nečekal na výsledek řízení před správním soudem a bez dalšího vycházel ze správnosti a legality
svých rozhodnutí o zamítnutí návrhů na prohlášení národních ochranných známek č. 241964
a č. 241027 za neplatné. Žalovaný tímto postupem také porušil zásadu efektivity řízení a zásadu,
že nemá způsobovat účastníkům zbytečné náklady a zbytečně je zatěžovat - žalovaný vydáním
rozhodnutí napadeným v tomto řízení mohl žalobci způsobit náklady a obtíže v případě, že budou
předchozí rozhodnutí o zamítnutí návrhů na prohlášení národních ochranných známek č. 241964
a č. 241027 za neplatné ve správním soudnictví zrušena. Žalobce by se pak musel domáhat revize
napadeného rozhodnutí o odmítnutí právní ochrany mezinárodní kombinované ochranné známce
č. 633876B cestou mimořádných opravných prostředků navíc s nejistým výsledkem. To by žalobci
způsobilo další náklady minimálně na právní zastoupení, logistické náklady, nemluvě o průtazích
v daných řízení.
Konečně žalobce podotkl, že odůvodnění rozsudku městského soudu v tomto směru
neobsahuje žádné úvahy, nýbrž se soustřeďuje pouze na rozbor vlastností právní moci, které jsou však
pro danou věc irelevantní. Rozhodnutí městského soudu je tak neúplné, nezaměřující se na vlastní
právní podstatu věci.
Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu
v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že svým postupem naplnil veškeré
zásady upravující činnost státní správy. Naopak vyčkáváním na možnou změnu rozhodnutí o zamítnutí
návrhů na prohlášení kolizních ochranných známek za neplatné by žalovaný porušil svou povinnost
projednat věc bez zbytečných průtahů. K tvrzení žalobce, že z úpravy institutu právní moci pro správní
orgán nevyplývá povinnost vydat určité pravomocné rozhodnutí ještě před skončením řízení
o přezkumu jiných pravomocných rozhodnutí žalovaný poznamenal, že §73 zákona č. 500/2004 Sb.
upravuje právní moc rozhodnutí, tedy právní účinky rozhodnutí, nikoliv vydávání rozhodnutí. Žalovaný
zdůraznil, že žalobce měl možnost požádat o přiznání odkladného účinku žalob, kterými napadl
rozhodnutí žalovaného o kolizních národních ochranných známkách, čehož však nevyužil a rozhodnutí
žalovaného tak zůstala pravomocnými. A nebránila rozhodnutí ve věci mezinárodní ochranné známky.
Pokud jde o žalobcem tvrzenou neefektivitu rozhodování žalovaného, pak se žalovaný vůči této výtce
ohradil s tím, že žalobci žádné zbytečné náklady nevznikly a ani nevzniknou, neboť kasační stížnosti
žalobce ve věcech národních ochranných známek byly Nejvyšším správním soudem dne 30. 4. 2008
zamítnuty. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud i tuto kasační stížnost zamítl.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou směřující do nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí městského soudu pro nedostatek důvodů a tuto námitku shledal nedůvodnou.
Ačkoliv se městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zabýval institutem právní moci
rozhodnutí, nebyl tento postup samoúčelný či míjející podstatu věci. Žalobce žalovanému v žalobě
vytýkal především to, že měl s rozhodnutím o rozkladu týkajícím se mezinárodní ochranné známky
č. 633876B vyčkat až do skončení soudního přezkumu jiných rozhodnutí žalovaného o zamítnutí
návrhu na prohlášení konfliktních národních ochranných známek č. 241964 a č. 241027 za neplatné.
Městský soud pak v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že právní moc (správního) rozhodnutí znamená
jeho nezměnitelnost a vynutitelnost a také ukončení příslušného řízení. Ke změně či zrušení
pravomocného rozhodnutí již nemůže dojít v rámci takového řízení, ale musí být vyvoláno řízení nové
(mimoodvolací řízení či žaloba ke správnímu soudu). Takové řízení je tedy řízením zcela odlišným
od původního správního řízení, v němž bylo pravomocné správní rozhodnutí vydáno, přičemž toto
nové řízení nemá samo o sobě na právní moc správního rozhodnutí vliv. K ovlivnění předchozího
správního řízení může v případě správní žaloby dojít (kromě případného přiznání odkladného účinku)
až pravomocným rozhodnutím soudu, jímž je takové správní rozhodnutí zrušeno. Z relativní
nezměnitelnosti pravomocných správních rozhodnutí pak městský soud dovozuje, že správní úřad
může při svém rozhodování vycházet z jiných pravomocných správních rozhodnutí, aniž by čekal
na jejich případný soudní přezkum, čímž odpovídá na žalobcovu žalobní námitku. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí městského soudu pro nedostatek důvodů tak dle zdejšího soudu není dána.
Kasační soud se pak ztotožnil s městským soudem i z hlediska posouzení věci samé. Podle §22
odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech
a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), žalovaný přihlášku zamítne,
obsahuje-li přihlašované označení prvky starší ochranné známky, která je přihlášena nebo zapsána pro jiného vlastníka,
jestliže by tyto prvky mohly vést k záměně se starší ochrannou známkou. Pokud žalobce požadoval ochranu
mezinárodní kombinované ochranné známky, která obsahovala stejné prvky jako dvě starší národní
ochranné známky, pak lze souhlasit s názorem žalobce, že otázka platnosti konfliktních národních
ochranných známek je otázkou předběžnou, kterou si žalovaný musí vyřešit předtím, než přikročí
k rozhodování o přiznání právní ochrany mezinárodní ochranné známce. Byla-li platnost předmětných
národních ochranných známek formálně zpochybněna postupem předvídaným v §32 zákona
o ochranných známkách, je pro vyřešení předběžné otázky platnosti národních ochranných známek
nezbytné vyčkat výsledku tohoto správního řízení, což také žalovaný v projednávaném případě učinil
(srov. žádost ze dne 21. 2. 2005 a odpověď na ni ze dne 24. 2. 2005 založené ve správním spisu).
Tímto postupem žalovaný dostál zásadě jednotnosti rozhodování ve skutkově obdobných věcech,
a to za dodržení zásady hospodárnosti a rychlosti řízení.
Ze zákona č. 71/1967 Sb. ani z jiného právního předpisu však nelze dovodit, že by žalovaný
měl bez dalšího povinnost vyčkávat ještě na výsledek případného soudního přezkumu správních
rozhodnutí týkajících se tvrzené neplatnosti předmětných národních ochranných známek.
V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za účelné poukázat na dvě rozhodnutí rozšířeného
senátu zdejšího soudu, které vymezily vztah správního a soudního řízení. V usnesení ze dne 31. 8. 2005,
č. j. 2 Afs 144/2004 - 110, publikovaném pod č. 735/2006 Sb. NSS, rozšířený senát uvedl, že soudní
řád správní „vychází z toho, že ochrana veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob poskytovaná
správními soudy má subsidiární povahu ve vztahu k ochraně poskytované správními orgány. Tam, kde se lze ochrany
domoci v rámci systému veřejné správy, je na tom, jehož práva byla ohrožena nebo porušena, aby nejprve využil této
možnosti. Teprve nedosáhne-li nápravy tímto způsobem, otevírá se mu cesta ke správnímu soudu. Tím v žádném případě
není popřena právní povaha ochrany poskytované správními soudy. Právní ochrana poskytována správními soudy je totiž
ochranou originární. Není pokračováním správního řízení. Ochrana je poskytována v procesu majícím ryzí povahu řízení
soudního a nikoliv správního. Sporné strany mají proto vždy rovné postavení. Originární ochrana poskytovaná správními
soudy však nastoupí teprve poté, co nebylo dosaženo nápravy či ochrany v rámci samotného systému veřejné správy.
Odpovídá to základní koncepci správního soudnictví jako kontroly veřejné správy a nikoli náhrady v její věcné
kompetenci.“ Rovněž v usnesení ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publikovaném
pod č. 1255/2007 Sb. NSS, rozšířený senát konstatoval, že „rozhodování soudů o žalobách proti správním
rozhodnutím (§65 a násl. s. ř. s.) je podrobením rozhodovacích procesů ve veřejné správě soudní kontrole. Jde o zákonné
naplnění ústavního práva na soudní ochranu vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a umožňujícího každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit
se na soud, aby ten přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Soud v takovém řízení váží zákonnost postupu
a rozhodnutí správního orgánu, aniž by na správní řízení instančně navazoval. Nejde o pokračování ve správním řízení;
soud rozhodující ve správním soudnictví není a ani nemůže být vázán skutkovým stavem zjištěným správním orgánem.
Součástí žalobního a výjimečně i kasačního řízení může být i vlastní soudní dokazování (§§54, 77, 109 s. ř. s.).
Toto dokazování totiž sleduje pouze ověření skutkového stavu, z něhož vycházel, nebo měl vycházet, správní orgán.
Soudní přezkum rozhodovacích procesů ve veřejné správě je tak nutno i vnímat jako ústavní projev dělby moci,
jehož neoddělitelnou součástí je systém vzájemných brzd a protivah či vztahů, zde mezi mocí výkonnou a soudní,
v níž jsou soudy nadány pravomocí mj. rušit autoritativně akty moci výkonné a zavazovat jednotlivé správní orgány
závazně vyslovovanými názory, jimž odpovídá povinnost těchto orgánů se jimi řídit a v jejich intencích postupovat
dále v řízení a při rozhodování.“ V témže usnesení k institutu právní moci uvedl, že „jde o důležitou vlastnost
rozhodnutí znamenající jeho nezměnitelnost (formální právní moc) a závaznost (materiální právní moc). Na jedné straně
vyjadřuje vůli státu vyřešit konečně určitou věc, vedle toho pak i zákaz dále jednat o téže věci v rámci téhož procesu.
Jde o významnou záruku právní jistoty nejen pro účastníky řízení a jejich práva a svobody, ale i pro celou společnost.
Musí být respektováno všemi státními orgány i osobami, věc je rozřešena konečně a závazně. Rozhodnutí je zásadně
nezměnitelné, pokud proti němu není připuštěn řádný opravný prostředek, jehož podání v teorii i praxi tradičně bývá
spojeno s odkladem vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, zpravidla do doby, než je o opravném prostředku rozhodnuto.
Nezměnitelnost neznamená nedotknutelnost jakéhokoliv rozhodnutí vůbec, nicméně průlom do pravomocného rozhodnutí
je možný jen výjimečně cestou mimořádného opravného prostředku. Je tomu tak stejně ve všech soudních procesních řádech,
které upravují mimořádné opravné prostředky (srovnej např. úpravu dovolání v civilním i trestním soudním řízení,
v tom nadto ještě stížnost pro porušení zákona), kde lze vysledovat velmi omezené zákonné důvody, přísné procesní
náležitosti, krátké lhůty pro podání, soustředění k nejvyšším soudním instancím, apod. V praxi tak bývá změněn
jen nepatrný zlomek pravomocných rozhodnutí.“
Z předestřených názorů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá
nutnost oddělení správního řízení a řízení před soudem ve správním soudnictvím: řízení o žalobě není
pokračováním správního řízení. V posledně uvedeném usnesení rozšířený senát dospěl k závěru, že je-li
krajským soudem zrušeno rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat
v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním
rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost, v níž správní orgán polemizuje
s vysloveným právním názorem (kasační stížnost je totiž mimořádným opravným prostředkem).
Podle názoru Nejvyššího správní soudu se v projednávaném případě jedná o obdobnou situaci:
rovněž žalobu ke správnímu soudu lze (zjednodušeně) vnímat jako mimořádný prostředek nápravy
správního řízení. Vzhledem k relativní nezměnitelnosti pravomocného správního rozhodnutí
pak podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebrání správnímu orgánu v tom,
aby z předmětného pravomocného rozhodnutí vycházel ve své další rozhodovací praxi. Nejsou-li tedy
pro to jiné důvody, nemá správní orgán povinnost vyčkávat na výsledek přezkumu ve správním
soudnictví jen kvůli samotnému faktu, že tento přezkum probíhá.
V projednávaném případě proto Nejvyšší správní soud považuje postup žalovaného za správný,
přičemž tento závěr nemohou zvrátit ani další argumenty žalobce obsažené v kasační stížnosti. Kasační
soud předně zdůrazňuje, že právní ochrana mezinárodní ochranné známce byla primárně zamítnuta
z toho důvodu, že tato známka obsahovala shodné prvky se staršími národními ochrannými známkami
(§22 odst. 2 zákona o ochranných známkách) a nikoliv proto, že návrhy na prohlášení uvedených
národních ochranných známek za neplatné byly žalovaným zamítnuty, jak žalobce uvádí v kasační
stížnosti.
Pokud se žalobce domnívá, že postupem žalovaného byla porušena zásada ochrany dobré víry,
pak Nejvyšší správní soud podotýká, že z kasační stížnosti není zřejmé, čí dobrá víra nebyla ochráněna.
Pokud jde o žalobce, pak ten v souvislosti s projednávanou věcí nedisponuje žádnými právy nabytými
v dobré víře, která by měla být chráněna. V případě třetích osob přichází do úvahy vlastník konfliktních
národních ochranných známek - jeho práva k označení však postupem žalovaného nebyla nijak
dotčena. Žalobce vytýkal žalovanému rovněž porušení §3 zákona č. 500/2004 Sb. K tomu je vhodné
uvést, že žalovaný podle citovaného zákona nepostupoval (řízení probíhalo podle zákona
č. 71/1967 Sb.), nicméně i starší úprava zásadu materiální pravdy obsahovala. Nejvyšší správní soud
však porušení této zásady nezjistil - žalovaný shromáždil potřebné podklady, vyčkal na vyřešení
předběžné otázky týkající se platnosti konfliktních národních ochranných známek, a teprve
poté rozhodl. Vzhledem k výše uvedené argumentaci nelze porušení zásady materiální pravdy spatřovat
v tom, že žalovaný nezahrnul do svých úvah výsledek soudního přezkumného řízení o neplatnosti
národních ochranných známek. Postupem žalovaného nedošlo ani k porušení zásady efektivity -
naopak vyčkávání na výsledek přezkumného soudního řízení, které v současné době obecně trvá stále
spíše roky než měsíce, by k efektivitě správního řízení nijak výrazně nepřispělo. Konečně pokud jde
o otázku zvýšených nákladů žalobce v případě, že by soud zrušil rozhodnutí žalovaného o zamítnutí
žádosti o prohlášení neplatnosti konfliktních ochranných známek, pak (pokud by důvodem zrušení byl
skutečně závěr soudu o neplatnosti předmětných národních ochranných známek) by žalobci dodatečné
náklady vzniknout mohly, neboť takový závěr soudu by nepochybně mohl být důvodem pro obnovu
řízení v kauze poskytnutí ochrany mezinárodní ochranné známce. Sama tato skutečnost však není
schopná zpochybnit závěr o tom, že žalovaný povinnost posečkat na výsledek soudního přezkumu
neměl. Případných dodatečných nákladů by se žalobce mohl domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád). Nejvyšší správní soud také pro úplnost podotýká, že žaloby proti rozhodnutím
žalovaného o zamítnutí žádosti o prohlášení neplatnosti konfliktních národních ochranných známek
byly rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2007, č. j. 10 Ca 226/2006 - 154
a č. j. 10 Ca 225/2006 - 155, zamítnuty a se stejným výsledkem skončilo i kasační řízení proti těmto
rozsudkům (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 - 195,
publikovaný pod č. 1665/2008 Sb. NSS), a žalobci tedy žádné dodatečné náklady nevzniknou.
Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu