ECLI:CZ:NSS:2008:1.AZS.46.2008:60
sp. zn. 1 Azs 46/2008 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Bc. Ing. Radovana Havelce
a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: O. S., zastoupeného JUDr. Janou Jankotovou,
advokátkou se sídlem Sokolovská 124, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 15. 6. 2007, č. j. OAM-10-246/LE-C06-L07-2007, o udělení mezinárodní ochrany, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007,
č. j. 47 Az 20/2007 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Jany Jankotové se u r č u je ve výši 4800 Kč.
Tato částka bude advokátce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 6. 2007 zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Praze; ten
žalobu zamítl rozsudkem ze dne 25. 9. 2007. Přisvědčil žalovanému v tom, že žalobce opustil
zemi původu z ekonomických důvodů, v České republice pobýval od roku 1997 a žádost
o udělení mezinárodní ochrany podal toliko ve snaze vyhnout se správnímu vyhoštění.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností; jako její důvody
označil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního a v obecné rovině
namítl porušení čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přičemž poukázal i na výkladová
pravidla podle čl. 43 a čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků. Konkrétně pak uvedl, že Ukrajinu opustil v roce 1997 kvůli svému pronásledování
za politickou agitaci. Ustanovená advokátka doplnila stěžovatelova tvrzení o námitku,
podle níž není závěr žalovaného o tom, že se stěžovatel chtěl vyhnout správnímu vyhoštění,
důkazně podložen. Žalovaný tak nesprávně pominul otázku, zda nejsou u stěžovatele dány
důvody k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu nebo doplňkové ochrany
podle §14a tohoto zákona. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na tom, že jak jeho vlastní rozhodnutí,
tak rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud nejprve ve smyslu §104a s. ř. s. zkoumal, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je ted y možno ji považovat
za přijatelnou. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Kasační stížnost je nepřijatelná.
Nejprve je třeba věnovat pozornost způsobu, jakým stěžovatel zpochybnil rozhodnutí
žalovaného a krajského soudu. Učinil tak totiž převážně obecně a bez konkrétních skutkových
tvrzení - pouhým odkazem na zákonná ustanovení nebo na výňatky metodické příručky.
Takto obecné námitky nejsou s to vyvrátit závěry správního orgánu či soudu, neboť jsou
nepřípustné, jak to zdejší soud dovodil např. ve svých rozsudcích ze dne 25. 7. 2006,
č. j. 1 Azs 192/2005 - 52, a ze dne 11. 10. 2006, č. j. 1 Azs 27/2006 - 62 (oba publikovány
na www.nssoud.cz). Pokud dále stěžovatel uvádí, že byl na Ukrajině pronásledován
pro politickou agitaci, jedná se o nové tvrzení, neuplatněné ani ve správním řízení, ani v řízení
před krajským soudem; k novým tvrzením přitom Nejvyšší správní soud v řízení o kasační
stížnosti nepřihlíží (k tomu srov. např. jeho rozsudek ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44,
publikovaný pod č. 173/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 16. 4. 2008, č. j. 3 Azs 16/2008 - 72,
publikovaný na www.nssoud.cz). V námitce, podle níž není závěr žalovaného o naplnění
podmínek ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu dostatečně důkazně podložen, stěžovatel nijak
neupřesňuje, v čem spatřuje tento nedostatek a jaké další dokazování mělo být vedeno; taková
námitka proto nemůže obstát (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publikovaný pod č. 312/2004 Sb. NSS , a jeho usnesení
ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, publikované na www.nssoud.cz). Co se týče námitek
vztahujících se k §14 a §14a zákona o azylu, je třeba připomenout, že rozhodování podle těchto
ustanovení, upravujících udělení azylu z humanitárních důvodů a udělení doplňkové ochrany,
přichází v úvahu jen v souvislosti s rozhodováním o udělení azylu podle §12 či §13 zákona
o azylu, nikoli při rozhodování o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné (k tomu
srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2003, č. j. 3 Azs 23/2003 - 61,
a ze dne 19. 9. 2005, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, oba publikované na www.nssoud.cz,
nebo jeho rozsudek ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 2 Azs 343/2004, publikovaný pod č. 721/2005 Sb.
NSS, a ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, publikovaný pod č. 1336/2007 Sb. NSS) .
Pokud přitom stěžovatel ve správním řízení vůbec neuváděl skutečnosti, které by správní orgán
mohly vést k závěru, že jsou u něj dány humanitární důvody, nebo že ohrožení, kterému by byl
vystaven při návratu do země původu, si vyžaduje udělení doplňkové ochrany, nemůže
s úspěchem namítat, že správní orgán a po něm ani soud nezvažovaly aplikaci těchto ustanovení
(k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 - 92, publikovaný na www.nssoud.cz).
Závěry obsažené ve výše citovaných rozhodnutích tedy plně dopadají na stěžovatelovu
situaci; krajský soud se přitom nedopustil žádného pochybení, které by bylo natolik intenzivní,
že by mohlo přivodit odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by tak založilo př ijatelnost
kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky, které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Kasační stížnost
tedy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; Nejvyšší správní soud
ji proto shledal ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3
ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta. Zástupkyni, která byla stěžovateli ustanovena soudem, náleží
mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif).
Soud proto přiznal ustanovené zástupkyni v souladu se sazbou mimosmluvní odměny 4200 Kč
za dva úkony právní služby [§7 a §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu] a 600 Kč jako paušální
náhradu výdajů s těmito úkony spojených [§13 odst. 3 advokátního tarifu], celkem tedy 4 800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu