ECLI:CZ:NSS:2008:1.AZS.9.2008:44
sp. zn. 1 Azs 9/2008 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: V. B. V., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem,
advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 5. 2007, č. j. OAM-1-368/VL-10-05-2007, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 Az 20/2007 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti v záhlaví
uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný správní orgán neudělil
stěžovateli mezinárodní ochranu pro nesplnění podmínek dle §12, §13, §14, §14a, §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v podané kasační stížnosti, ve znění jejího doplnění ze dne 28. 11. 2007,
uplatňuje důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že skutkový
stav není zjištěn žalovaným správním orgánem dostatečně, neboť tíha důkazního břemene
má být rozložena rovnoměrně mezi žadatele o mezinárodní ochranu a správní orgán. Dle názoru
stěžovatele měl správní orgán přihlédnout ke zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu
dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2003 a 2004, ze kterých mimo jiné vyplývá,
že výsledky vládního snažení o dodržování lidských práv zůstávají špatné. Stěžovatel dále namítá,
že krajský soud se dostatečně nezabýval skutečností, že žalovaný správní orgán řádně
neodůvodnil neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu stěžovateli a nepřiznání
překážky vycestování.
Námitka stěžovatele, že žalovaný správní orgán se dostatečně nevypořádal s neexistencí
překážek vycestování dle §91 zákona o azylu, je nepřípustná, a to s ohledem na §104 odst. 4
in fine s. ř. s., podle něhož jsou důvody kasační stížnosti, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl, nepřípustné.
Tuto námitku vznesl stěžovatel až v kasační stížnosti, krajský soud, jsa vázán žalobními body
(§75 odst. 2 s. ř. s.) uvedenými v žalobě, se jí tedy zabývat nemohl ani nebyl povinen
k nim přihlížet z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud jen pro pořádek dodává, že institut
překážek vycestování přestal být součástí platného práva ČR počínaje dnem 1. 9. 2006,
kdy vstoupil v účinnost zákon č. 165/2006 Sb., a byl nahrazen institutem doplňkové ochrany.
Jestliže bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zahájeno až 24. 4. 2007, nemohl se žalovaný
správní orgán zabývat existencí důvodů pro vyslovení překážky vycestování dle dřívějšího
(a tehdy tedy již neplatného) §91 zákona o azylu.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též na www.nssoud.cz. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu.
K námitce stěžovatele, že žalovaný správní orgán dostatečně nezjistil skutkový stav,
postačí odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž pokud žalobce
odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat
o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu
zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo
patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti,
přičemž zcela obecné odkazy proto nejsou přezkoumatelné (viz rozsudek rozšířeného senátu
NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikován též jako č. 835/2006 Sb. NSS).
Pokud stěžovatel vznáší námitku, že důkazní břemeno ohledně uplatňovaných důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany má být rovnoměrně rozděleno mezi žadatele o udělení
mezinárodní ochrany a správní orgán, Nejvyšší správní soud uvádí, že i tato otázka
je již dostatečně vyřešena konstantní judikaturou zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud
k tomu již v minulosti judikoval, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení
azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném případě žádost
jako zjevně nedůvodnou zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě třiceti dnů
od zahájení správního řízení, vydá rozhodnutí dle ustanovení §12 s dalšími akcesorickými výroky. To ovšem
neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu za této situace vznikla
povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze
k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32
zákona č. 71/1967 Sb. má pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl (rozsudek
NSS ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikován též jako č. 181/2004 Sb. NSS).
Výše uvedené závěry lze pochopitelně v plném rozsahu vztáhnout i k §3 zákona č. 500/2004 Sb.
(nový správní řád), který se na danou věc aplikuje.
Stejně tak nemůže obstát námitka stěžovatele, že soud dostatečně nepřezkoumal
rozhodnutí žalovaného správního orgánu, pokud tento neudělil stěžovateli humanitární azyl
dle §14 zákona o azylu, zejména pokud se týká nedostatečného odůvodnění odmítnutí
humanitárního azylu. Otázkou soudního přezkumu důvodů pro neudělení humanitárního azylu
se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval např. v rozsudku ze dne 24. 11. 2005,
č. j. 6 Azs 304/2004 - 43, dostupném na www.nssoud.cz: „podle ustanovení §14 zákona o azylu lze
v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, pokud v řízení o udělení azylu nebude
zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatelky je otázkou
správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami
správního uvážení, zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru
a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením
správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá
přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.“
Ze správního spisu je zřejmé, že stěžovatel neuvedl žádné důvody pro udělení humanitárního
azylu, a tak žalovaný správní orgán vycházel ze zjištění učiněných ve vztahu k rodinné, sociální
a ekonomické situaci stěžovatele, jeho věku a zdravotnímu stavu. Městský soud v Praze
přezkoumal postup a závěry správního orgánu a dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán
nevybočil z mezí správního uvážení.
Konečně k námitce, dle níž měl krajský soud zrušit rozhodnutí žalovaného správního
orgánu proto, že tento nepřihlédl ke zprávám Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu
dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2003 a 2004, Nejvyšší správní soud odkazuje
stěžovatele na příslušnou pasáž rozsudku krajského soudu, která se s touto námitkou náležitě
vypořádala (str. 4), a to v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu
(viz rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2003, č. j. 4 Azs 4/2003 - 68).
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť ustálená a vnitřně
jednotná judikatura poskytuje odpověď na všechny posuzované námitky. S ohledem na výše
uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřijatelnou, a proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu