ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.108.2005:120
sp. zn. 2 Afs 108/2005 - 120
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce Ing. J. N.,
zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Všetečkou, se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, proti
žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2005,
č. j. 31 Ca 115/2004 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále „stěžovatel“), proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Hradci Králové ze dne 9. března 2004, č. j. 6828/150/2003-Stř. Tímto rozhodnutím
bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne
20. 8. 2003 (č. j. 149179/03/248940/2632) - výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem
podle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „daňový
řád“) ve výši 274 084 Kč.
II.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). Tvrdí, že krajský soud
nesprávně posoudil právní otázky aplikace ustanovení §135 obchodního zákoníku
a dále ustanovení §1 odst. 2 a §6 daňového řádu. Nesouhlasí rovněž s možností založit
individuální právo či povinnost výzvou ručiteli podle ustanovení §57 odst. 5 daňového řádu.
Stěžovatel se domnívá, že daňový řád, jakožto předpis veřejného práva, nelze aplikovat
v soukromém právu.
Dále stěžovatel polemizuje s hodnocením skutkových okolností případu, a to především
v tom směru, že je mu vytýkána „solidarita z práva vyplývajícího“, a to bez jakýchkoliv
relevantních důvodů. Správní řízení bylo vadné a byla porušena zásada dvojinstančnosti
správního řízení, navíc je správní rozhodnutí nepřezkoumatelné pro absenci odůvodnění
namítaných skutečností.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
III.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti toliko odkazuje na obsah rozhodnutí, které
v této věci vydal, a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
IV.
Z obsahu správního a soudního spisu zejména plyne, že stěžovatel byl jednatelem
obchodní společnosti ATLANTIC, s. r. o. (poznámka soudu: od 24. 9. 2001 byla tato společnost
zapsána pod novým názvem ACROPOL, spol. s r. o.), a to od 10. 11. 1993 do 28. 8. 2000, a tato
obchodní společnost byla k 31. 12. 1999 v úpadku.
Finanční úřad v Pardubicích shora specifikovaným rozhodnutím ze dne
20. 8. 2003 - výzvou dle ustanovení §57 odst. 5 daňového řádu – stěžovatele vyzval k zaplacení
daňových nedoplatků za daňového dlužníka ACROPOL, spol. s r. o. v celkové výši 274 084 Kč,
a to na základě ručení ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 a §193 odst. 2 obchodního zákoníku.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž namítl, že není ručitelem
ani jednatelem daňového dlužníka. Ručení podle citovaných ustanovení obchodního zákoníku
je sankční povahy, závislé na právní povinnosti, jejíž existenci lze osvědčit pouze v nalézacím
soudním řízení, tedy nikoliv úsudkem správce daně. Navíc, aplikace ustanovení §57 odst. 5
daňového řádu platí jen tam, kde hmotné daňové právo zakládá ručitelský vztah, a nikoliv tam,
kde o ručení je třeba rozhodnout. Skutečnosti, uvedené v odůvodnění předmětné výzvy, nejsou
správné, daňový dluh již byl zaplacen, takže daňová pohledávka neexistuje.
Žalovaný v odůvodnění výše označeného rozhodnutí ze dne 9. 3. 2004 vycházel ze znění
ustanovení §193 obchodního zákoníku, podle něhož platilo, že představenstvo je povinno podat
bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na společnost, jestliže jsou splněny
podmínky stanovené zvláštním zákonem. „Zaviněné porušení této povinnosti členem
představenstva má za následek jeho ručení za závazky společnosti, které vznikly po dni,
kdy představenstvo povinnost porušilo.“ Zvláštním zákonem je míněn zákon č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání. Žalovaný má za to, že nezbytnou podmínkou vzniku ručitelské
odpovědnosti není rozhodnutí příslušného orgánu o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin
či přestupek spočívající v zaviněném porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu.
Proto žalovaný dospěl k závěru, že otázka vzniku ručitelské povinnosti patří mezi předběžné
otázky (§28 daňového řádu), o nichž si správce daně může činit vlastní úsudek, přičemž v této
konkrétní věci bylo prokázáno, že jednatelům daňového dlužníka muselo být známo, že jsou
splněny zákonné podmínky pro podání návrhu na prohlášení konkursu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační
stížností zamítl žalobu stěžovatele brojící proti citovanému rozhodnutí žalovaného.
V.
Usnesením ze dne 15. 2. 2006, č. j. 2 Afs 108/2005 - 71, Nejvyšší správní soud přerušil
řízení o kasační stížnosti, protože byl Ústavnímu soudu podán návrh na (nejprve) zrušení
ustanovení §57 odst. 5 daňového řádu (sp. zn. Pl. ÚS 30/05) a (později) na vyslovení
protiústavnosti tohoto ustanovení (sp. zn. Pl. ÚS 72/06).
VI.
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/2006
(in: www.nalus.usoud.cz), rozhodl, že ustanovení §57 odst. 5 věta třetí daňového řádu ve znění
před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb. bylo v rozporu s čl. 1, čl. 11 odst. 1,
čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Návrh na vyslovení protiústavnosti zbytku
ustanovení §57 odst. 5 daňového řádu zamítl jako nedůvodný.
Z odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu je relevantní zejména následující
argumentace.
„Daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit kromě samotných poplatníků - dlužníků - i ručitelé,
pokud jim zákon povinnost ručení ukládá, jsou-li k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni.
Jde o institut zvláštního zákonného ručení upraveného veřejnoprávní metodou regulace, k jehož realizaci
je za předpokladu, že konkrétní osobě svědčí postavení zákonného ručitele, zapotřebí toliko výzvy ze strany
správce daně ve vztahu k osobě, jež je zákonným ručitelem. Daňový ručitel však není účastníkem daňového řízení
již od počátku, se stejnými oprávněními a možnostmi procesní obrany, jaké má daňový subjekt (ustanovením
§7 odst. 2 daňového řádu je dokonce začleňován mezi "třetí osoby" na stejnou pozici jako kupř. svědek, znalec
aj.). Ručiteli se ani nedoručuje platební výměr či jiné rozhodnutí, kterým byla daňová povinnost předepsána
k přímému placení. Teprve doručením "ručitelské výzvy" dle napadeného ustanovení začíná pro daňového ručitele
daňové řízení, přičemž se však současně jejím doručením již dostává do postavení subjektu, kterému je uložena
platební povinnost. "Ručitelská výzva" je tedy rozhodnutím, kterým je přenesena povinnost zaplatit daňový
nedoplatek na ručitele, je rozhodnutím, které má hmotněprávní důsledky, neboť již najisto určuje, že byly splněny
všechny zákonné předpoklady pro to, aby právě osoba ručitele nastoupila na místo původního dlužníka a svědčí
jí postavení daňového poplatníka se všemi důsledky, což znamená, že na ní lze dluh i vymáhat. Na skutečném
obsahu uvedené výzvy (rozhodnutí v materiálním smyslu) ničeho nemění ani její zákonodárcem nepřesně zvolené
označení, tj. "výzva" (a nikoli kupř. "rozhodnutí"). ...
Nelze tak než dovodit, že zákonodárce v napadeném ustanovení věta třetí anuloval právo ručitele
domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu ve všech případech s výjimkou tří výslovně uvedených,
a tím tedy ústavně zaručené základní právo v těchto případech popřel. V případě daňových ručitelů,
kteří by se chtěli domáhat ochrany svého práva s tvrzením, že bylo porušeno jinak, než že by jim byla uložena
povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem
stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení této kategorie subjektů
z práva domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu. Ručitel zjevně nemůže dle ust. §57 odst. 5
věta třetí daňového řádu v tehdejším znění namítat kupříkladu skutečnosti ovlivňující podstatu a výši jeho daňové
povinnosti, nemůže tedy odporovat, že daň neměla být stanovena (daňovému dlužníku) vůbec, měla být stanovena
jiné osobě, byla stanovena v nesprávné výši apod. Úmyslem (protiústavním) zákonodárce evidentně bylo takovým
omezením odvolacích námitek proti "ručitelské výzvě" vyloučit, aby rozhodováním o odvolání podle §57
odst. 5 věta třetí daňového řádu bylo v relaci k daňovému ručiteli suplováno "daňové nalézací řízení",
které již předtím proběhlo, a aby tak v podstatě neformálně probíhalo dvakrát. ...
Právní řád však s ohledem na napadené ustanovení věta třetí neobsahuje účinný právní prostředek
nápravy ve vztahu k porušení práva daňového ručitele na pokojné užívání majetku, neboť prostřednictvím
odvolání proti "ručitelské výzvě" je možné věcně posoudit jen obsah tvrzení o porušení práva ručitele tím,
že mu byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli není ručitelem, ručení bylo uplatněno ve větším
než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, a tak lze adekvátně napravit jen takové porušení
práva daňového ručitele dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Jinými slovy, prostřednictvím institutu odvolání
dle ust. §57 odst. 5 věta třetí daňového řádu nelze dosáhnout účinné nápravy všech situací porušení práva ručitele
na pokojné užívání majetku, a takový instrument proto nelze považovat za "účinný" ve smyslu čl. 13 Úmluvy,
pročež nelze než konstatovat, že napadené ustanovení věta třetí je též v rozporu s citovaným článkem Úmluvy. ...
Zákonodárce v ust. §57 odst. 5 věta třetí cit. zákona anuloval právo ručitele na soudní
přezkoumatelnost rozhodnutí týkajících se jeho základních práv ve všech situacích, s výjimkou tří výslovně
uvedených, a tím tedy ústavně zaručené základní právo v těchto případech popřel. U daňových ručitelů,
kteří by se domáhali soudní nápravy v případě, že bylo porušeno jejich základní právo jinak, než že by jim byla
uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem
stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení této kategorie subjektů
z práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny. ...
Z principu rovnosti se však podává, že pokud má mít ručitel totožnou povinnost jako
dlužník - tj. povinnost zaplatit daňový nedoplatek, čímž se u něj zmenší majetková sféra stejně jako u dlužníka
zaplacením daně - nelze shledat žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k daňovému
dlužníku a ručiteli tak, jak je shora popsána (mají k dispozici diametrálně kvalitativně odlišné prostředky
k obraně před totožnou povinností - rozsah uplatnitelných námitek daňovým ručitelem proti rozhodnutí o daňové
povinnosti v relaci k jeho osobě je věcně dosti omezen). ...
Ručení není přitom institutem, který by se vyskytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným
institutem celého právního řádu, jenž je detailně propracován především teorií a judikaturou soukromého práva,
jehož kořeny sahají hluboko do dávno minulých let a jsou prosáklé římskoprávní tradicí, uchopenou
a zpracovávanou různými směry a školami v průběhu recepce římského práva. Ručení tedy nemá původ
ve finančním právu a už vůbec ne v českém daňovém řádu. Jednou ze základních zásad soukromého institutu
ručení je, že ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník (§548 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). … Ostatně, zde je třeba připomenout, že v moderním právním
pojetí již není hranice mezi právem veřejným a soukromým chápána tak ostře, jako v době minulé,
takže soukromoprávní prvky lze mnohdy vysledovat i v právním vztahu v zásadě veřejnoprávním a naopak. ...
Pokud v civilním právu, kde se uplatňuje ručení smluvní, není stanoveno žádné omezení uplatnitelných námitek
ručitelem, lze dovodit logickým argumentem a maiori ad minus, že tím spíše tak výrazná restrikce uplatnitelných
námitek nemá mít místo ve vztahu k ručení zákonnému.“
VII.
VIIa)
V nyní projednávané věci je především zjevné, že došlo k aplikaci ustanovení §57 odst. 5
daňového řádu v relevantním znění. Protože věta třetí tohoto ustanovení byla Ústavním soudem
shledána protiústavní, je zřejmé, že pokud by byla aplikována v neprospěch stěžovatele
a stěžovatel by se proti tomu v kasační stížnosti bránil, musel by být napadený rozsudek
krajského soudu zrušen. Tak tomu však v daném případě není.
Obsahem této věty je následující text: „V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není
ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno.“
Právě v redukci možných odvolacích námitek shledal Ústavní soud její protiústavnost. Jinak
řečeno - vycházeje ze zásady „právo náleží bdělým“ – kasační stížnost by byla nutně úspěšná
tehdy, pokud by bylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatele (též) v důsledku nevypořádání
se s jeho odvolacími námitkami, překračujícími jejich rozsah vymezený právě citovaným
ustanovením (viz např. rozsudek sp. zn. 5 Afs 7/2005, in: www.nssoud.cz). Zbývající část
ustanovení §57 odst. 5 totiž Ústavní soud protiústavní neshledal, takže samotnou skutečnost,
že podle něj bylo postupováno, nelze považovat za vadnou.
V daném případě nicméně z obsahu odvolání proti předmětné výzvě, podaného dne
9. 9. 2003, toliko plyne, že se stěžovatel přesně řídil rozsahem odvolacích námitek ve smyslu třetí
věty citovaného zákonného ustanovení. To znamená, že namítl, že není ručitelem a že již bylo
zaplaceno. Za této situace předmětné ustanovení nebylo na případ stěžovatele aplikováno
způsobem, který by ho jakkoliv mohl zasáhnout na jeho právech. V tomto směru proto kasační
stížnost nemohla být shledána důvodnou, a to ostatně také proto, že v ní ani sám stěžovatel proti
aplikaci tohoto zákonného ustanovení nikterak nebrojí.
Nejvyšší správní soud se proto v dalším koncentroval na otázku, zda byly uplatněné
odvolací a následně žalobní námitky vypořádány řádným, přesvědčivým a zákonným způsobem.
VIIb)
K tomu je především vhodné uvést, že stížnostní argumentace se týká aplikace ustanovení
§135 obchodního zákoníku ve vztahu k daňovému řádu, výkladu ustanovení §28 daňového řádu
(předběžná otázka) a také možnosti založit individuální právo ručiteli výzvou podle ustanovení
§57 odst. 5 cit. zákona. Dále stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného.
K námitce nemožnosti založit individuální právo či individuální povinnost ručiteli výzvou
podle ustanovení §57 odst. 5 daňového řádu a také k vymezení daňového subjektu podle
ustanovení §6 stejného zákona Nejvyšší správní soud konstatuje, že k této otázce se dostatečně
vyslovil již Ústavní soud ve shora citovaném nálezu. Z důvodu stručnosti proto nezbývá
než zopakovat, že se jedná o institut zvláštního zákonného ručení upravený veřejnoprávní
metodou regulace, k jehož realizaci je za předpokladu, že konkrétní osobě svědčí postavení
zákonného ručitele, zapotřebí toliko výzvy ze strany správce daně ve vztahu k osobě,
jež je zákonným ručitelem. Doručením této výzvy začíná pro daňového ručitele daňové řízení,
přičemž se však současně dostává do postavení subjektu, kterému je uložena platební povinnost.
Tato výzva tak představuje rozhodnutí, které má hmotněprávní důsledky. Je dobré rovněž
připomenout, že stejný názor zastává dlouhodobě také Nejvyšší správní soud,
který např. v rozsudku č. j. 2 Afs 28/2003 - 48 (in: č. 187/2004 Sb. NSS) konstatoval, že „v řízení
o splnění daňové povinnosti daňovým ručitelem je třeba odlišovat dva druhy výzev. První (§57 odst. 5 daňového
řádu), proti níž se může ručitel odvolat proto, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším
než zákonem stanoveném rozsahu anebo že již byla požadovaná částka zaplacena. Doručením této výzvy
se daňový ručitel stává daňovým dlužníkem, jemuž vzniká platební povinnost; tato výzva je rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., kterou lze po vyčerpání opravných prostředků vlastních daňovému řízení napadnout
správní žalobou. Druhým typem výzvy je výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle §73
odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, která má již jen povahu procesního úkonu
adresovaného daňovému dlužníku s přesně stanovenou daňovou povinností; tato výzva proto nepodléhá přezkumu
ve správním soudnictví.“
Lze proto uzavřít, že tato námitka je nedůvodná, jelikož předmětná výzva představuje
vrchnostenský akt (rozhodnutí), zakládající vztah ke správci daně, jejím doručením se totiž ručitel
stává daňovým subjektem a obsahem tohoto vztahu jsou samozřejmě (především) povinnosti.
S opačným názorem, který však stěžovatel pohříchu vůbec nijak argumentačně nepodložil,
se proto Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele k výkladu ustanovení
§135 a souvisejících obchodního zákoníku. K tomu je nutno zopakovat, že ani tato námitka není
argumentačně podložena: stěžovatel totiž toliko nesouhlasí s možností aplikace daňového řádu
na povinnosti plynoucí ze soukromého práva, přičemž správní orgán ani soud nejsou oprávněni
učinit si úsudek o tom, zda vznikla soukromoprávní povinnost či nikoliv.
K tomu je především nutno uvést, že stěžovatelova úvaha je chybná, a to ze dvou
důvodů. Předně, je bytostně založena na apriorním odlišení veřejného a soukromého práva,
které vnímá jako dva „oddělené světy“. Tuto představu má však zdejší soud za překonanou
a neodpovídající realitě. Vnitrostátní právo totiž není možno nahlížet jako na dva izolované
systémy, u nichž je vyloučen jejich vzájemný přesah. Pro stručnost je možno příkladmo poukázat
na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 445/2000 anebo sp. zn. I. ÚS 429/2001
(in: www.nalus.usoud.cz), a na rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 2 Afs 81/2004
či sp. zn. 5 Afs 138/2004.
Druhý důvod chybnosti této úvahy spočívá v tvrzení, že v projednávaném případě byl
daňový řád aplikován na oblast práva soukromého, přičemž daňové předpisy lze aplikovat
jen tam, kde jde o povinnost plynoucí z veřejného práva. Jak je totiž zřejmé již z předchozí
rekapitulace věci, ve skutečnosti se od počátku jedná o veřejnoprávní povinnost, konkrétně
o povinnost zaplatit přesně specifikovanou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen,
červen a listopad roku 2000 a březen, duben, květen, červenec a srpen roku 2001 a dále penále
z této daně. Skutečnost, že se stěžovatel nachází ve vztahu k daňovému subjektu ATLANTIC,
s. r. o. (později ACROPOL, spol. s r. o.) v ručitelském vztahu, založeném obchodním zákoníkem
a nikoliv zákonem z oblasti veřejného práva, zdejší soud nepovažuje za rozhodující. Rozhodující
je existence ručitelského vztahu a daňové povinnosti. Jinak řečeno, je třeba odlišovat
soukromoprávní povahu ručitelského vztahu od veřejnoprávní povinnosti, kterou je nesporně
povinnost platit daně. I tento příklad tedy názorně ukazuje logickou provázanost veřejného
a soukromého práva. Naopak úvahy stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud za - ve svých
možných důsledcích – až absurdní. Znamenaly by totiž, že soukromoprávní ručitelský vztah
by mohl být naplněn toliko v oblasti soukromoprávních závazků a pokud by se jednalo o závazky
veřejnoprávní, musel by být tento vztah znovu či jaksi zvlášť opětovně vytvořen. Tím by však
nedošlo k ničemu jinému než ke značně neracionální duplicitě.
Co se týká samotné aplikace ustanovení §135 obchodního zákoníku v relevantním znění,
je vhodné ocitovat, že podle něj bylo „představenstvo povinno podat bez zbytečného odkladu příslušnému
soudu návrh na prohlášení konkursu na společnost, jestliže jsou splněny podmínky stanovené zvláštním zákonem.
Zaviněné porušení této povinnosti členem představenstva má za následek jeho ručení za závazky společnosti, které
vznikly po dni, kdy představenstvo povinnost porušilo.“ V nyní projednávaném případě bylo v daňovém
řízení postaveno najisto, že stěžovatel v letech 1993 až 2000 zastával funkci jednatele předmětné
společnosti a zároveň že nejpozději k 31. 12. 1999 se tato společnost nacházela v úpadku formou
předlužení. Stěžovatel proti těmto skutkovým závěrům neuvedl žádné konkrétní námitky
a nikterak ani nezpochybnil zaviněné porušení předmětné povinnosti podat návrh na prohlášení
konkursu, když toliko zcela obecně nesouhlasí s hodnocením „skutku a jeho podstaty“. Nikterak
blíže ostatně neozřejmuje ani svoje tvrzení, že rozhodnutí správních orgánů jsou nesrozumitelná
a nedostatečně odůvodněná.
Zde je třeba uvést, že kasační stížnost představuje mimořádný opravný prostředek a jejím
účelem není doplňovat či nahrazovat řízení předchozí, ať již vedená před správními orgány
anebo před krajským soudem. Je proto věcí samotného stěžovatele, jaké námitky uplatní,
a tím samozřejmě následně vymezí přezkum, prováděný Nejvyšším správním soudem.
Pokud však se kasační stížnost omezí na tak obecná a v podstatě nicneříkající tvrzení, neotevírá
stěžovatel zdejšímu soudu procesní prostor pro konkrétní zhodnocení toho, zda došlo
ke správnému a dostatečnému důkaznímu řízení a zda na jeho výsledky navazující právní
posouzení je či není správné. Lapidárně řečeno, Nejvyšší správní soud nemůže nahrazovat
argumentaci samotného stěžovatele, navíc obligatorně zastoupeného advokátem, a domýšlet
za něj relevantní námitky.
Konečně k velmi nesrozumitelně zformulované výhradě ohledně postupu podle
ustanovení §28 daňového řádu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle odst. 1 tohoto ustanovení
„vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně takovým
rozhodnutím vázán. Jinak si může správce daně o takové otázce učinit úsudek nebo dát příslušnému orgánu
podnět k zahájení řízení.“ Protože v daném případě je zcela zřejmé, že o existenci ručitelského
vztahu, založeného přímo obchodním zákoníkem, se nevydává žádné formální rozhodnutí,
nevidí zdejší soud ve shodě s krajským soudem žádný přesvědčivý důvod (a nenabízí
ho ani stěžovatel), proč by tato otázka nemohla být řešena podle citovaného zákonného
ustanovení. Ani této námitce tedy nebylo možno přisvědčit.
VIII.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal
naplnění žádného z namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), c), d) s. ř. s. Proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Finančnímu ředitelství v Hradci Králové náklady řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu