ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.117.2007:48
sp. zn. 2 Afs 117/2007 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: V. K.,
zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Zítkova 9, Litoměřice, proti
žalovanému: Finanční úřad v Kolíně, se sídlem Politických vězňů 423, Kolín, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2006, č. j. 44 Ca 70/2006 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým soud zamítl její žalobu proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Kolíně („žalovaný“) ze dne 21. 2. 2006, č. j. 20615/06/034940/0237. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl námitku proti exekučnímu příkazu, vydanému Finančním úřadem
v Kolíně dne 26. 11. 2004 pod č. j. 100246/04/034940/0237.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Tvrdí, že krajský soud učinil nesprávný právní závěr o otázce explicitního vyjádření slov
„rozhodl s přiměřeným použitím ustanovení §335 a násl. o. s. ř.“ ve výrokové části exekučního
příkazu Finančního úřadu v Kolíně ze dne 26. 11. 2004, č. j. 1002466/04/034640/0237.
Toto rozhodnutí správce daně je proto neurčité a tedy i nepřezkoumatelné.
Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
Žalovaný se ve svém vyjádření omezuje toliko na vyslovení souhlasu s napadeným
rozsudkem krajského soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního a soudního spisu ke kasačním námitkám plyne, že Finanční úřad
v Kolíně shora označeným exekučním příkazem na prodej nemovitostí ze dne 26. 11. 2004
rozhodl podle ustanovení §73 odst. 6 písm. d), odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků („daňový řád“) a s přiměřeným použitím ustanovení §335 a násl. o. s. ř. k vymožení
vykonatelného nedoplatku v částce 841 508 Kč tak, že nařídil provést prodej blíže
specifikovaných nemovitostí.
Finanční úřad v Kolíně citovaným rozhodnutím ze dne 21. 2. 2006 zamítl námitku proti
předmětnému exekučnímu příkazu, když konstatoval, že tento příkaz obsahuje částku
nedoplatku, způsob provedení exekuce a označení nemovitostí s odvolávkou na ustanovení
§335 odst. 1 o. s. ř., podle něhož výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí může být nařízen,
jen když oprávněný označí nemovitost, jejíž prodej navrhuje, a jestliže doloží, že nemovitost
je ve vlastnictví dlužníka.
V žalobě podané proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka namítla neurčitost výroku
exekučního příkazu, neboť obsahoval toliko odkaz na přiměřené použití ustanovení
§335 a násl. o. s. ř., takže z něj není zřejmé, která zákonná ustanovení byla ve skutečnosti
použita.
Krajský soud napadeným rozsudkem tuto žalobu zamítl, když konstatoval, že výrokem
rozhodnutí je ta jeho část, která účastníkovi řízení ukládá povinnosti anebo přiznává práva.
V daném případě je výrokem exekučního příkazu část, v níž se (1.) nařizuje k vymožení
vykonatelného nedoplatku v částce 841 508 Kč provést prodej nemovitostí dlužníka, (2.)
dlužníku zakazuje s nemovitostmi nakládat a (3.) ukládá ve stanovené lhůtě oznámit správci daně,
zda a kdo má k nemovitosti předkupní právo. Teprve další text exekučního příkazu
je odůvodněním. Předmětné rozhodnutí proto shledal krajský soud přezkoumatelné a určité.
Ohledně odkazu na přiměřené užití o. s. ř. krajský soud konstatoval, že v jednotlivých částech
výroku je konkretizováno, která ustanovení o. s. ř. byla použita; v poučení byla stěžovatelka
odkazem na ustanovení §335a odst. 2 o. s. ř. informována o tom, že daňové exekuci bude
podrobena nemovitost se všemi součástmi a příslušenstvím.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka uplatnila důvody zakotvené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tzn. namítá nezákonnost řešené právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
V této otázce zdejší soud vycházel ze skutečnosti, že se problematikou
námitek proti exekučnímu příkazu zabýval rozšířený senát v rozsudku ze dne 26. 10. 2005,
sp. zn. 2 Afs 81/2004 (in: č. 791/2006 Sb. NSS), a v tomto rozsudku zejména konstatoval,
že „nutnost soudního přezkumu rozhodnutí ve věcech daňové exekuce je dána již ústavními kautelami,
vyplývajícími zejména z čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny totiž
z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle
Listiny. Přitom již z povahy věci je zřejmé, že provedením daňové exekuce dochází k zásahu (přinejmenším)
do vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, a to ve smyslu – podle typu exekuce - zániku vlastnického práva
k určité peněžní hodnotě (přikázání pohledávky, srážka ze mzdy) či k movité nebo nemovité věci, k jejímuž
prodeji může dojít. Za daných okolností proto soudní přezkum těchto rozhodnutí vyloučen být nemůže. Další
podpůrný argumentační potenciál plyne ze srovnání exekučního řízení vedeného v civilním a v daňovém řízení.
Právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší
imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech
či dokonce odvětvích. V daném případě občanský soudní řád v části šesté (§251 a násl.) velmi podrobně upravuje
výkon rozhodnutí, přičemž z této úpravy vyplývá, že rozhodování o výkonu rozhodnutí je zásadně dvojinstanční
(zejm. §254 odst. 4 o. s. ř.), a že projednání odvolání a rozhodnutí o něm se řídí pravidly tzv. úplné apelace
(viz Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád – komentář, II. díl, 6. vyd., C. H. Beck, 2003,
str. 1172). Navíc, v těchto věcech o. s. ř. připouští rovněž použití dovolání, tzn. mimořádného opravného
prostředku (§238 o. s. ř.). Zmíněnému požadavku racionality a bezrozpornosti by proto zjevně odporovalo,
pakliže by byl přezkumný režim obou zmíněných typů exekučního řízení upraven procesně zásadně odlišným
způsobem, jakkoliv je zároveň zřejmé, že správní žalobu nelze považovat za opravný prostředek proti správním
rozhodnutím, neboť představuje nikoliv pokračování v řízení předchozím, nýbrž kvalitativně odlišný typ řízení
vedeného před jiným typem orgánu veřejné moci. K tomu je ostatně případné i připomenout, že podle ustanovení
§73 odst. 7 daňového řádu se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského soudního řádu, takže
i z toho důvodu se případné úvahy o zásadní odlišnosti obou procesních režimů jeví jako iracionální.“
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že soudní přezkum v těchto případech samozřejmě
nemůže zpochybňovat souslednost a logickou provázanost jednotlivých fází daňového řízení.
Námitkami proti exekučnímu příkazu proto nelze účinně brojit proti samotnému daňovému
nedoplatku stanovenému samostatným správním rozhodnutím, rovněž následný soudní přezkum
může být zaměřen na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce,
na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní účinnost vůči povinnému apod., nikoliv však
již na přezkum důvodnosti samotného exekučního titulu. Soudní přezkum proto v těchto
případech lze označit za do určité míry omezený a koncentruje se na případné „vybočení“ z řádné
a na principu proporcionality založené daňové exekuce. Jak již ostatně uvedl Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 75 (in: www.nssoud.cz), „je-li u správního
soudu napadeno rozhodnutí vydané v další fázi řízení (v řízení exekučním), pak přirozeně soud může zkoumat
jen samotnou existenci titulu a vhodnost zvoleného způsobu exekuce, poměr výše pohledávky k ceně exekucí
postižené věci apod., navíc za podmínky, že stížnost tvrdí například, že exekuční titul neexistuje, zvolený způsob
exekuce není zákonem připuštěn, že cena postižené věci je v nepoměru k výši pohledávky atp. Soud se ve fázi
exekučního řízení nemůže zabývat skutečnostmi, které nastaly před vydáním vykonatelného výkazu nedoplatků,
tedy v řízení vyměřovacím.“
Při vědomí citované judikatury je zřejmé, že v nyní projednávané věci stěžovatelka
soustředila svoji procesní obranu na samotnou vykonatelnost exekučního titulu, když setrvale
namítala, že exekuční příkaz je neurčitý a nepřezkoumatelný. Této argumentaci však nelze
přisvědčit.
Jak totiž správně konstatoval již krajský soud a Nejvyšší správní soud se v tomto poměrně
velmi jednoduchém případě aplikace práva s jeho názorem zcela ztotožňuje, předmětný exekuční
příkaz je označen jako „exekuční příkaz na prodej nemovitostí“. Toto označení je dále potvrzeno
výslovným odkazem na ustanovení §73 odst. 6 písm. d) daňového řádu, podle něhož „daňová
exekuce se provádí vydáním exekučního příkazu na prodej nemovitostí.“ Ohledně vymezení předmětu
exekuce v daném případě tedy nemohlo být pochyb; přesný výčet a označení dotčených
nemovitostí je ve výroku příkazu obsažen.
Ve výroku exekučního příkazu je dále výslovně uvedena výše částky vykonatelného
nedoplatku (841 508 Kč), přičemž v odůvodnění je podrobně rozepsáno, za které daně a za jaké
časové období se tento nedoplatek stanoví. Z předmětného výroku stěžovateli plynou tři
konkrétní povinnosti: nařizuje se provedení prodeje blíže specifikovaných nemovitostí, zakazuje
se stěžovatelce (dlužník), aby po doručení exekučního příkazu označenou nemovitost převedla
na někoho jiného anebo ji zatížila a ukládá se jí, aby do 15 dnů po doručení oznámila správci
daně písemně nebo ústně do protokolu, zda a kdo má k nemovitosti předkupní právo.
Stěžovatelka se mýlí, když v kasační stížnosti tvrdí, že správce daně pochybil,
když v exekučním příkazu ve výroku pouze odkázal na přiměřené použití o. s. ř., aniž uvedl
konkrétní zákonná ustanovení. Z obsahu exekučního příkazu totiž zcela jednoznačně plyne,
že v jeho výroku správce daně nejprve odkázal (mimo jiné) též na ustanovení §73 odst. 7
daňového řádu, podle něhož platí, že pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně o. s. ř.,
a v této souvislosti označil ustanovení §335 a násl. tohoto zákona. V dalším textu však u nařízení
prodeje nemovitostí již výslovně označil ustanovení §335 odst. 1 o. s. ř. a v případě vyslovení
zákazu stěžovatelce, aby po doručení exekučního příkazu označenou nemovitost převedla
na někoho jiného anebo ji zatížila a uložení, aby do 15 dnů po doručení oznámila správci daně
písemně nebo ústně do protokolu, zda a kdo má k nemovitosti předkupní právo, odkázal
na ustanovení §335b odst. 1 o. s. ř.
Lze tak shrnout, že při vymezení jednotlivých povinností stěžovatelky správce daně výslovně
označil konkrétní ustanovení o. s. ř., podle kterých postupoval, a exekuční příkaz proto zcela
správně nebyl shledán neurčitým či nesrozumitelným. Stěžovatelka totiž z jeho výroku seznala
všechny povinnosti jí uložené a tyto jí byly stanoveny zcela jednoznačně a s odkazem
na konkrétní použitá zákonná ustanovení. Krajský soud proto postupoval zcela správně,
když takto zformulovaný exekuční příkaz shledal odpovídajícím zákonu a rozhodnou právní
otázku tak posoudil zcela v souladu se zákonem.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu