ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.121.2007:80
sp. zn. 2 Afs 121/2007 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
Pivovarská investiční společnost – Morava, a. s. – v likvidaci, se sídlem Masarykova 19,
Brno, zastoupený JUDr. Ludmilou Krátkou, advokátkou se sídlem Škrochova 22, Brno,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, ve věci kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2007,
č. j. 31 Ca 35/2005 - 56,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2007, č. j. 31 Ca 35/2005 - 56,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba podaná proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně („žalovaný“) ze dne 17. 12. 2004,
č. j. 3831/03/FŘ/120.
II.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle
něhož lze podat kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení a také pro nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a v jiné vadě řízení před soudem.
Stěžovatel tvrdí, že předmětem sporu byla otázka, zda správce daně mohl dodatečně
vyměřit daň z příjmů po vyplacení podílníků Podílového fondu VAR anebo zda se na tento
právní poměr vztahuje ustanovení §23 odst. 4 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, a dále otázka, zda poplatníkem předmětné daně je za dané situace stěžovatel.
První stížnostní námitka se týká nevypořádání se soudu s argumentem stěžovatele,
že jakkoliv Podílový fond VAR není akciovou společností, měla být využita analogie a i na tento
daňový vztah se mělo vztáhnout ustanovení §23 odst. 4 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., jelikož
i zde došlo ke zpětnému odkupu cenných papírů pod jmenovitou hodnotu a k následnému
snížení jmění. V tomto směru je prý napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný,
jelikož v něm není vyloženo, proč je navrhovaná analogie nepřípustná, a to i s použitím jiných
metod výkladu než výhradně metody gramatické.
Dále stěžovatel uvádí, že nikterak nezpochybňuje skutečnost, že je daňovým poplatníkem
a že podílový fond daňovým subjektem není. Stěžovatel byl povinen v souladu s ustanovením
§5 odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech
obhospodařovat majetek shromážděný v Podílovém fondu VAR, a to na účet podílníků, což také
až do zániku tohoto fondu plnil. Zánikem spravované majetkové podstaty (seskupení majetku
podílníků) nicméně zanikla i povinnost spravovat podílový fond a jeho majetek, a to včetně
povinnosti hradit případné doměrky daní. Podílový fond VAR zanikl rozhodnutím Komise
pro cenné papíry ze dne 24. 3. 1999, č. j. 111/3373/IR/1999. Lze si totiž stěží představit správu
neexistujícího majetku a fondu. V doměření daně po zániku fondu a jeho majetkové podstaty
spatřuje stěžovatel rozpor s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Rovněž s těmito
otázkami se krajský soud nevypořádal.
Stěžovatel konečně soudu vytýká, že přes výslovné přání zúčastnit se projednávání této
věci při jednání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání. Neměl tak možnost osobně přednést
svoji argumentaci a žalobu odůvodnit. V tom stěžovatel spatřuje jinou vadu řízení před soudem.
Z uvedených důvodů navrhl stěžovatel napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
III.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zastává názor, že se Krajský soud v Brně řádně
vypořádal se všemi žalobními body a že k jinému závěru, než k němuž soud v napadeném
rozsudku došel, by nebylo možno dojít ani tehdy, pokud by se konalo ústní jednání.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
IV.
Poté, co Nejvyšší správní soud konstatoval splnění procesních podmínek řízení, přistoupil
k posouzení důvodnosti kasační stížnosti a přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu
v Brně v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval naplněním stížnostního důvodu zakotveného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tzn. tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku, jelikož z povahy věci je zřejmé, že toliko v případě rozhodnutí přezkoumatelného
je možno hodnotit správnost posouzení relevantních právních otázek, což představuje druhou
stížnostní námitku.
IVa)
Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v jiné vadě řízení před
soudem, spočívající v tom, že krajský soud rozhodl bez jednání, ačkoliv s tímto postupem
stěžovatel nevyslovil souhlas. Podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že „soud může
rozhodnout o v ě c i samé be z je dn ání , je s t l iž e to úča s tní ci s ho d ně n avr h li ne bo s tí m s ouh l a s í. Má se za to ,
ž e s ou h l a s je u dě le n také teh d y , n e v yjá d ří-l i úč a s tn ík do dvou týd nů od d o ruč e n í vý z vy pře ds e dy se ná tu s v ůj
ne s ou h l a s s takovým p ro je d ná n í m v ě c i; o tom musí být ve v ý z v ě p ouč e n.“ K aplikaci citovaného zákonného
ustanovení Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 2 Afs 5/2005 (publ. pod
č. 558/2005 Sb. NSS), uvedl: „ O d e p řít pr ávo os ob n í účast i na je dn ání soudu proto l z e je n v ýji me čně ; je d ním
z ta ko v ých dův o dů by mo h l o b ýt, pokud úč a s tní k ří z e n í či je h o z á s tup c e svým c ho v á ním s v o j i
ne úč a s t z p ůs o b í a z a v i ní , a to z dů vo dů, které ne l z e om l u v it. V t ě c h to int e nc íc h je nutno vy k lá dat usta nov e ní
§50 s . ř. s . – je dn ání m usí být po dl e tohoto us t a no v e n í o d ro č e no vž dy , kd yž e xis tuj e d ů l e ž itý dů vo d, p řič e m ž za
d ůl e ž itý d ův o d bu de nutno p o v až o vat ne úč a s t úča s tn í ka neb o j eh o z ás tu pc e na je dn ání z o mlu vi te lný c h dův o dů .
Soud z d e nem á mož n os t v o l b y a za s p l ně n í pře dp o k la du e x is te nc e d ůl e ž it é h o dův o du o d roč it je d ná ní v ž d y musí ;
prá vě takto a nik ol i v ýl učně za p ouž ití g r a ma t ic k é h o vý k la du nutno vy k l ád at s l o v o „můž e“ , o b s a žen é v tomto
us ta no v e n í. . . . Z ás ad a b e z p ros tř e d n os ti s o ud n íh o je dn ání není v č l . 38 od s t. 2 v ět ě p rv ní Li s tiny z ák l adn í c h p ráv
a svobod z a k o tv e na s a mo úč e l ně – je jí m s my s l e m a úč e l e m je z a j i s tit, aby soud p řin e j me nš ím v jed né so ud ní i ns t a nc i
s úč a s tník e m v e š e l či mo h l v e j ít (p o ž a d uje-li to úča s tní k) v os ob n í kontakt a ab y úč a s tní k mo h l soudu
b e z p ros t ře d n ě a p římo s d ě l i t s v o j i v e r z i to ho , co je p ře d m ě te m r oz h od o v á ní, a p ouk á z a t na s k ute č n os ti s v ě d čí cí
ve p r os p ě c h této v e rz e , a to i v př í p adě , ž e soud na z ák la dě dosud z í s ka ných in f orm a c í z vy j ádře ní úča s tní ků
a z e s pr ávn í h o s p i s u má (a tře ba i, jak se na k on e c uk á že , op r á v n ě ně ) za to , ž e úč a s t ní k soudu ž á d nou re l e v a nt n í
i nf o rm a c i n e p os k y tne . U v e de ná z ás ad a je s a moz ř e j mě ak c e pto ván a v c iv il n ím i tre s tn ím s o ud ni c tv í a ne ní dů vo du
ji v s oud nic tv í s pr ávn í m v y tě s ň o v a t. Osta tně mi mo ji né prá vě k vů li d ůs l e d né re a l iz a c i této z ás ad y by la v ro ce 2002
při j at a no v á úprava s p r á v n íh o s ou d nic tv í a p ře d t ím Ú s tav ní soud s v ými ro z h o d nut í mi z a s a ho v a l do p ře d c ho zí
p rá v ní ú pr avy , k te rá v p ův o d ní po do bě v ně kte rých pří pa de c h je dn ání ve v ě ce ch s p r á v n íh o s ou d nic t v í vy luč o v al a
p o uz e na z ák la dě p os o uz e n í s oud e m, n ik ol i za po dmí nk y s o uh l a s u úča s tn í ků (v i z z e j m. nál e z Ú s t a v n íh o soudu
z e dne 2 4 . 9 . 1 9 9 6 , s p . zn. Pl . ÚS 18/ 96 , z v e ř e j ně ný pod č. 269/1996 Sb. a ro v ně ž pod č . 85 ve svazku 6 .
Sb í rky ná l e z ů a us n e se ní Ú s tav ní h o s o ud u) . “
Z obsahu soudního spisu k této stížnostní námitce plyne, že krajský soud účastníky řízení
vyzval s odkazem na ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. k vyjádření, zda souhlasí, aby soud rozhodl
bez nařízení jednání s tím, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů
od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci (č. l. 45). Tato výzva byla
zástupkyni stěžovatele doručena dne 25. 10. 2005. Na tuto výzvu výslovně reagoval pouze
žalovaný, který přípisem ze dne 2. 11. 2005 sdělil, že souhlasí s rozhodnutím bez jednání.
Stěžovatel tedy na předmětnou výzvu sice neodpověděl, nicméně již přípisem ze dne
18. 10. 2005 (č. l. 46) zástupkyně stěžovatele soudu sdělila, že v příloze předkládá kopii některých
listin, z nichž údajně plyne nezákonnost postupu správce daně, s tím, že navrhuje, „ab y l is ti ny by ly
čte ny k důk az u p ři je dnán í ve v ě ci.“ Nejvyšší správní soud má proto za postaveno najisto,
že stěžovatel jednoznačně projevil svoji vůli, aby se ve věci konalo jednání, a za této
situace se toto jednání konat muselo, jelikož podmínky zakotvené v ustanovení §51 s. ř. s.
(souhlas všech účastníků řízení) pro rozhodování bez nařízení jednání splněny nebyly.
Je tak zřejmé, že se krajský soud dopustil tzv. jiné vady řízení, která představuje kasační
důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K tomu z ustálené judikatury zdejšího
soudu plyne, že takováto vada řízení zapříčiňuje nutnost napadené rozhodnutí krajského soudu
zrušit (viz např. rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 6 Azs 28/2003, in: č. 482/2005 Sb. NSS).
Za těchto okolností musel Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušit,
a to bez ohledu na možnou důvodnost dalších uplatněných stížnostních námitek.
IVb)
Stěžovatel nicméně argumentuje i tím, že naplnění stížnostního důvodu zakotveného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spatřuje rovněž v nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku krajského soudu spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
K tomu je zapotřebí uvést, že dle setrvalé judikatury Ústavního soudu (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, in: č. 34 svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85 ve sv. 8 Sbírky,
nález Ústavního ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, č. 155 ve sv. 35 Sbírky) jedním
z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (ve správním soudnictví viz ustanovení
§54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné
rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Této judikatuře (s níž je plně
v souladu ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu) je společné, že není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska
účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání
se touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem
(tj. v jakých konkrétních aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových) její
nesprávnost spočívá.
Nejvyšší správní soud se proto, vycházeje ze shora předestřených obecnějších úvah
(viz také rozsudek sp. zn. 2 Afs 24/2005, in: www.nssoud.cz), zabýval, zda napadený rozsudek
krajského soudu obstojí v konfrontaci s uvedenými požadavky.
Stěžovatel tvrdí, že se krajský soud nevypořádal se žalobními body, týkajícími
se argumentace, že jakkoliv Podílový fond VAR není akciovou společností, měla být využita
analogie a i na tento daňový vztah se mělo vztáhnout ustanovení §23 odst. 4 písm. c) zákona
č. 586/1992 Sb., jelikož i zde došlo ke zpětnému odkupu cenných papírů pod jmenovitou
hodnotu a k následnému snížení jmění. Soud prý nastolenou daňovou situaci hodnotil tak, jako
by podílový fond trval, byl v něm majetek a trvala tudíž i povinnost stěžovatele jej spravovat.
K tomu pak z obsahu žaloby ze dne 20. 4. 2005 plyne, že stěžovatel tyto žalobní body skutečně
uplatnil a argumentačně podložil.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku k těmto žalobním bodům zcela
apodikticky uvedl, že ustanovení §23 odst. 4 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb. je možno aplikovat
pouze u akciových společností, tzn. nikoliv u investičních společností. Podílový fond nemá
právní subjektivitu a z ustanovení §17 odst. 1 cit. zákona plyne, že poplatníkem je investiční
společnost, tedy stěžovatel.
Na základě předestřené konfrontace obsahu žaloby a odůvodnění napadeného rozsudku
Nejvyšší správní soud konstatuje, že i tato stížnostní námitka je důvodná, jelikož krajský soud
se skutečně argumentačně nevypořádal s některými žalobními body. Je totiž nutno přisvědčit
stěžovateli v tom, že se krajský soud vyslovil pouze k otázce právního postavení podílového
fondu, kdy s odkazem na relevantní zákonná ustanovení uvedl, že není právnickou osobou
a nemá proto ani postavení daňového subjektu. Zcela však pominul otázku, na které v podstatě
byla žaloba argumentačně postavena, totiž, že vyplacením podílníků došlo k plnému vyčerpání
majetkové podstaty, obhospodařování ze strany stěžovatele (investiční společnosti) zaniklo
a nebyl proto dán důvod, aby odváděl daň z jiného majetku než z vlastního.
Rovněž tato námitka stěžovatele je proto důvodná a i v tomto směru Nejvyšší správní
soud shledal napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Krajský soud se proto musí v novém rozhodnutí vypořádat s otázkou daňové
odpovědnosti stěžovatele jakožto investiční společnosti za daňový dluh již zaniklého podílového
fondu (výklad ustanovení §5 odst. 3, §27 odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb. ve vazbě na relevantní
ustanovení daňových zákonů), a dále s otázkou, do jaké míry lze z povinnosti spravovat podílový
fond dovodit též povinnost hradit případné doměrky daní a konečně s otázkou možnosti analogie
ustanovení §23 odst. 4 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb. i na případy investičních fondů.
V.
Proto Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
pro naplnění kasačního důvodu obsaženého v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to jak
pro jeho nepřezkoumatelnost, tak také pro jinou vadu řízení před soudem, a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Tím současně krajskému soudu otevírá procesní prostor
pro vydání nového, tentokrát již procesně bezvadného, rozhodnutí, v němž se dostačujícím
a přesvědčivým způsobem vypořádá se všemi uplatněnými žalobními námitkami, a učiní
tak s nařízením jednání, protože stěžovatel s rozhodnutím bez jednání nesouhlasil.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu