ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.204.2006:86
sp. zn. 2 Afs 204/2006 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: L. J. X.,
zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem, Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému:
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2004, č. j. FŘ-10228/11/04, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č. j. 8 Ca 83/2005 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včasnou kasační stížností napadla shora uvedený
rozsudek městského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
28. 12. 2004, č. j. FŘ-10228/11/04. Tímto rozhodnutím žalovaný podle §50 odst. 5 zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších změn a doplnění (dále též „daňový
řád“) změnil dodatečný platební výměr vydaný Finančním úřadem pro Prahu 9 dne 20. 1. 2003,
č. 1030000075, č. j. 9749/03/009913/0938, tak, že byl stěžovatelce stanoven základ daně ve výši
947 752 Kč a byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši
254 956 Kč.
V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že uplatňuje důvod y uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně
pak namítá, že v jejím případě nebyly splněny podmínky pro stanovení daně na základě pomůcek.
Městský soud pominul, že stěžovatelka, která nerozumí česky, se s výzvou k podání daňového
přiznání obrátila na účetního společnosti, v níž je jednatelem, a ten jí sdělil, že daňové přiznání
podávat nemusí, neboť neměla v rozhodném roce 2000 žádný příjem. Stěžovatelka tedy
s klidným svědomím odjela na tři měsíce do Číny. Po návratu jí však bylo jejím právním
zástupcem sděleno, že je třeba daňové přiznání podat, a to také ihned (24. 3. 2003) učinila.
Správce daně nesprávně zahrnul do základu daně finanční prostředky, které se nacházely
na stěžovatelčiných bankovních účtech. Tyto prostředky však nepatřily jí, což žalovanému
v odvolacím řízení dokládala. Žalovaný, který stěžovatelku k prokázání zdanění finančních
prostředků na účtech vyzval, však s navrženými důkazy polemizoval. Z toho plyne, že v daném
řízení postupoval „hybridním způsobem“, neboť daň stanovoval za použití pomůcek a zároveň
dokazováním, což je nepřípustné. Stěžovatelka má za to, že v daném případě nebyly splněny
podmínky pro to, aby byla daň stanovena podle pomůcek, neboť správce daně neměl k dispozici
dostatek podkladů pro závěr o tom, že jí svědčí daňová povinnost. Tomu nasvědčuje také to,
že začal provádět dokazování. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasil a poukázal na to, že jsou
v ní obsaženy stejné námitky jako v žalobě.
Ze spisu k tomu mj. vyplynulo, že správce daně zjistil, že stěžovatelka ve zdaňovacím
období roku 2000 uložila na svůj bankovní účet 23 500 USD, a dne 18. 12. 2002 ji proto vyzval
k podání přiznání k dani z příjmů fyzických osob za uvedené zdaňovací období ve lhůtě patnácti
dnů (výzva byla doručena dne 27. 12. 2002). Správce daně v této výzvě stěžovatelku upozornil
mimo jiné na možnost aplikace §44 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatelka však ani po této výzvě
daňové přiznání nepodala, a proto v jejím případě správce daně přistoupil ke stanovení základu
daně a daně podle pomůcek podle §44 daňového řádu. Dne 20. 1. 2003 vydal platební výměr,
kterým stěžovatelce stanovil základ daně ve výši 906 630 Kč a vyměřil daň z příjmů fyzických
osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 241 804 Kč. Dne 24. 3. 2003 podala stěžovatelka
přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000. Toto podání správce
daně posoudil jako odvolání, které pak stěžovatelka doplnila. V doplnění uvedla, že správce daně
zahrnul do daňového základu též finanční prostředky, které se po určitou dobu nacházely na
jejích účtech, jež však nebyly jejím příjmem a do daňového základu neměly patřit. Správce daně
nato stěžovatelku vyzval k doplnění náležitostí odvolání – k prokázání povahy předmětných
finančních prostředků, tedy že byly řádně zdaněny, a ke způso bu jejich případného převodu
do České republiky. V doplnění odvolání ze dne 9. 12. 2003 stěžovatelka argumentovala
zejména tím, že uvedené finanční prostředky převzala v hotovosti od své sestry L. K. Ch. (bytem
v H. K.), od té přitom měla pokyn použít peníze na nějakou výhodnou investici nebo odes lat na
účet, který jí sestra sdělí telefonicky. Peníze jí tedy nepatřily a není jí nic známo ani o jejich
původu. K prokázání svých tvrzení navrhla výslech své sestry.
Žalovaný napadený platební výměr změnil tak, že základ daně stanovil částkou
947 752 Kč a vyměřil daň z příjmů fyzických osob ve výši 254 956 Kč. V odůvodnění rozhodnutí
konstatoval, že podmínky pro použití pomůcek byly splněny - stěžovatelka ani na výzvu nepodala
přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000, v rámci odvolacího
řízení pak přes výzvu správce daně nepředložila žádné doklady, prokazující, že finanční
prostředky na jejím bankovním účtu byly zdaněny. Navržená svědec ká výpověď její sestry
by nemohla sama o sobě bez průkazných dokladů její tvrzení prokázat. Žalovaný dále
konstatoval, že použité pomůcky jsou uloženy ve spisovém materiálu. Platební výměr byl změněn
na základě později přiznaných příjmů ze závislé činnosti. V souladu s §46 odst. 3 daňového řádu
bylo též přihlédnuto k okolnostem pro stěžovatelku výhodným.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V kasační stížnosti stěžovatelka výslovně uvádí, že u platňuje důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) („nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení“), b) („vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že p ři jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodn ě vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro
nesrozumitelnost“) a d) s. ř. s. („ nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé“). Konkrétně však poukázala na údajný hybridní postup žalovaného,
který na jedné straně shledal, že zákonné podmínky pro použití pomůcek byly dodrženy,
na druhé straně však v průběhu odvolacího řízení prováděl dokazování [tedy důvod podřaditelný
pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a dále zdůrazňuje, že podmínky pro použití pomůcek nebyly
v daném případě splněny [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Městský soud ve věci správně uplatnil závěry Nejvyššího správního soudu plynoucí z jeho
rozsudku ze dne 7. 4. 2005, č . j. 1 Afs 62/2004 - 68, publikovaného pod č. 610/2005 Sb. NSS,
které se vztahují k aplikaci §44 odst. 1 daňového řádu; totiž že zákonným důvodem pro užití
pomůcek je v takovém případě „doložení, že daňovému subjektu daňová povi nnost svědčí, existence výzvy
k podání daňového přiznání ve stanovené lhůtě a nepodání daňového přiznání ani po t éto výzvě a existence
pomůcek, na základě nichž lze daňovou povinnost stanovit. Zákonnou podmínkou pro stanovení daňové
povinnosti tímto náhradním způsobem je dále i aplikace §46 daňového řádu, ukládající správci daně povinnost
přihlédnout také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňov ý subjekt, i když jím nebyly
za řízení uplatněny.“ V daném případě činila stěžovatelka spornou základní podmínku pro vyměření
daně, a to zda jí svědčila daňová povinnost, a dále nesouhlasí postupem správce d aně
a žalovaného při vyměření.
Vyměřením daně podle pomůcek je limitován rozsah přezkumu rozhodnutí správce daně
v odvolacím řízení odvolacím orgánem, neboť podle §50 odst. 5 daňového řádu odvolací orgán
v tomto případě zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu
stanovení daně; shledá-li odvolací orgán, že zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho
neodůvodněnost zamítne. Z takto vymezeného rozsahu přezkumu v odvolacím řízení vyplývá,
že předmětem přezkumu a tím i případného dokazování již nemůže být samotná vlastní výše
základu daně a daň; přezkum a případné dokazování se může týkat již jen zákonných podmínek
pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek. Je tak na daňovém subjektu, aby namítal,
které z těchto zákonných podmínek nebyly dány a nese důkazní břemeno doložit či navrhnout
důkazy k těmto tvrzením v intencích §31 odst. 9 daňového řádu, na daňový orgán by eventuelně
mohlo důkazní břemeno následně přejít jen z důvodů uvedených v §31 odst. 8 písm. a) a c)
daňového řádu.
Jestliže tedy správce daně v rámci odvolacího řízení stěžovatelku vyzval k prokázání jejích
tvrzení o povaze finančních prostředků uložených na jejím bankovním účtu, nejednalo se o krok
v rámci procesu stanovení daně dokazováním, nýbrž o postup v rámc i přezkoumání splnění
jedné ze zákonem stanovených podmínek pro použití pomůcek.
Se stěžovatelkou pak nelze souhlasit ani v otázce splnění podmínky samotné možnosti
vzniku daňové povinnosti, kterou v žalobě i v kasační stíž nosti namítala pouze obecně.
Ze správního spisu je patrné, že správce daně postupem podle §36 daňového řádu zjistil vložení
finančních prostředků na její bankovní účet. Dále též je ze spisu zřejmé, že stěžovatelka
v předmětném období zastávala funkci jednatelky ve společnosti TAI LI Trade Company
spol. s r. o., z čehož lze do jisté míry usuzovat o její ekonom ické aktivitě. Skutečnost,
že v uvedeném období byla výdělečně činnou, je ostatně zřejmá i z jejího daňového přiznání
na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000, podaného správci daně
opožděně dne 24. 3. 2003.
Byla to však především stěžovatelka, která se v daňovém řízení nepodáním daňového
přiznání ani na výzvu správce daně zbavila možnosti namítat a prokázat daňový základ a daň.
Na tom nic nemění její tvrzení, že účetní společnosti ji ubezpečoval o tom, že daňové přiznání
podávat nemusí. V odvolacím řízení, vedeném pouze k posouzení splnění podmínek
pro stanovení daně podle pomůcek, pak k prokázání svých tvrzení, že jí nesvědčila daňová
povinnost, tedy že předmětné finanční prostředky měla na bankovním účtu pouze v úschově,
pouze navrhla výslech sestry, jejíž výpověď by však sama o sobě bez doložení dalších dokladů
vztahujících se k otázkám původu, povahy či zdanění těchto finančních prostředků, nebyla pro
účely dotčeného daňového řízení dostačující. Nedoložením dostatečných důkazů tedy
stěžovatelka neunesla důkazní břemeno prokázat své tvrzení, že zjištěné finanční prostředky
nebyly příjmy zakládajícími její daňovou povinnost, tedy že nebyla splněna jedna ze zákonných
podmínek pro stanovení daně podle §44 odst. 1 věty první daňového řádu. Namítané důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. tak Nejvyšší správní soud nezjistil.
Popsané závěry jsou z rozsudku městského soudu zřejmé, byť je jeho odůvodnění
v pasáži týkající se subsumpce zjištěného skutkového stavu teoretickým závěrům poměrně
stručné. Tato stručnost však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů,
kterou stěžovatelka namítala bez bližší konkretizace v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
ostatně již ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č . j. 2 Ads 58/2003 - 75, zveřejněném ve Sb.
NSS pod č. 133/2004, poukázal na to, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích ne dostatcích odůvodnění soudního
rozhodnutí. Pouhá skutečnost, že by mohlo být odůvodnění rozsudku obsáhlejší a v některých
ohledech propracovanější tak jeho nepřezkoumatelnost nezpůsobuje. Ani důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak neobstojí.
Vzhledem ke všemu uvedenému shledal Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zákonným a uplatněné důvody kasační stížnosti nezjistil, proto kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevzn ikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu