ECLI:CZ:NSS:2008:2.AFS.44.2007:73
sp. zn. 2 Afs 44/2007 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: H. V.,
zastoupena JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Michelská 81, Praha 4, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České
Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 14. 2. 2007, č. j. 10 Ca 231/2006 - 42,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2007,
č. j. 10 Ca 231/2006 – 42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Krajský v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 2. 2007, č. j. 10 Ca 231/2006 - 42,
zastavil řízení o žalobě podané žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 20. 10. 2006
č. j. 6725/110/2006, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Písku
ze dne 21. 2. 2006, č. 21/2006, o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2003. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že poté, co bylo
rozhodnuto zamítavě o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků, byla vyzvána
k jeho zaplacení a současně byla poučena o důsledcích nezaplacení. Stěžovatelka však
ve stanovené lhůtě ani do doby rozhodnutí soudu o zastavení řízení poplatek nezaplatila.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. K důvodům nezákonnosti napadeného
usnesení uvedla, že zaplatila požadovaný poplatek po stanoveném termínu zejména vzhledem
ke svým finančním problémům. Dalším důvodem pozdního zaplacení byl její nepříznivý
zdravotní stav (ledvinový záchvat, který stěžovatelku upoutal na lůžko). Stěžovatelka dodala,
že je v invalidním důchodu právě pro chorobu ledvin. Ke kasační stížnosti připojila lékařskou
zprávu, podle níž chronické obtíže stěžovatelce neumožňují v posledním období systematickou
práci, která by vyžadovala soustředění. Stěžovatelka uvedla, že vzhledem ke svým problémům
zaplatila soudní poplatek až dne 19. 2. 2007 a je si vědoma, že jej zaplatila po termínu
stanoveném soudem. Vzhledem k tomu, že se ve věci žaloby jedná o záležitost, která je pro ni
klíčová a která by ve svém důsledku způsobila likvidaci jejího podnikání, je přesvědčena,
že by soud měl pokračovat v předmětném řízení. Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že z textu kasační stížnosti
je nepochybné, že se nejedná o námitky vůči jeho rozhodnutí a navrhlo, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že s těžovatelka, zastoupená advokátem,
podala dne 19. 12. 2006 ke krajskému soudu žalobu, aniž by zaplatila soudní poplatek či výslovně
požádala o osvobození od něho. Krajský soud usnesením ze dne 21. 12. 2006,
č. j. 10 Ca 231/2006 – 22, vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč ve
lhůtě 3 dnů od doručení usnesení. Stěžovatelka na tuto výzvu reagovala návrhem na osvobození
od soudního poplatku. Krajský soud návrh zamítl usnesením ze dne 2. 2. 2007, jež nabylo
právní moci 6. 2. 2007. Současně s tímto usnesením byla stěžovatelce zaslána výzva k zaplacení
soudního poplatku. Opět ve lhůtě 3 dnů. Tato výzva byla právnímu zástupci stěžovatelky
doručena dne 5. 2. 2007 a následující den i stěžovatelce. Poté dne 19. 2. 2007 stěžovatelka soudní
poplatek zaplatila.
Nejvyšší správní soud již judikoval, že ustanovení §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) umožňuje i ve správním
soudnictví zaplatit soudní poplatek po vydání usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení
poplatku, pokud ještě nenabylo právní moci. Je-li poplatek takto zaplacen, zruší usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku soud, který je vydal (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 5 Afs 4/2003 - 29, publ. pod č. 69/2004 Sb. NSS a na
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud již rovněž vyslovil v usnesení ze dne 8. 9. 2005,
č. j. Na 225/2005 - 110, publ. pod č. 765/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, ve vztahu
k soudnímu poplatku za kasační stížnost, že „požadavek zaplacení soudního poplatku jako jedna
z podmínek řízení je nepochybně ústavně konformním procesněprávním institutem. Jeho
smyslem a účelem je jednak to, aby účastník zaplacením soudního poplatku stvrdil, že svému
podání přikládá určitý nezbytný stupeň vážnosti a důležitosti a že se nejedná o podání podávané
„jen tak“, jednak to, aby stát příjmy ze soudních poplatků alespoň zčásti pokrýval náklady
na financování výkonu veřejné moci, zejména pak náklady na činnost orgánů provádějících
zpoplatněná řízení či úkony. Oba účely lze v ústavním a právním státě nepochybně považovat
samy o sobě za legitimní. Vyžadování zaplacení soudního poplatku ovšem zůstane ústavně
konformním institutem pouze tehdy, pokud procedura výběru soudního poplatku umožní
zohlednit poměry konkrétních účastníků (a ti z nich, jejichž poměry, zejména poměry majetkové,
to odůvodňují, budou od placení osvobozeni) a pokud její jednotlivé součásti budou „nastaveny“
tak, že účastníkovi umožní v určité míře napravit jeho opomenutí soudní poplatek zaplatit ihned,
jakmile mu tato povinnost vznikne (musí tedy existovat procedura umožňující dodatečné
zaplacení poplatku v určité nikoli zcela krátké náhradní lhůtě, a to v určité míře i po vydání
rozhodnutí, jímž se řízení pro nezaplacení soudního poplatku končí, a musí existovat povinnost
soudu účastníka k zaplacení poplatku v náhradní lhůtě účinně a srozumitelně vyzvat a poučit
jej o následcích neuposlechnutí výzvy). (…) Z povahy věci vyplývá, že lhůta k zaplacení soudního
poplatku musí být přiměřená jeho výši a poměrům účastníka; vzhledem k tomu, že soudní
poplatek za kasační stížnost je 3000 Kč (viz položku 15 Sazebníku soudních poplatků – přílohy
k zákonu o SOP), tj. relativně nízká částka, bude zpravidla vyhovovat lhůta cca. jednoho až dvou
týdnů od doručení výzvy. (…) Kasační stížnost proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení
soudního poplatku pak slouží k ochraně účastníka před nezákonností tohoto usnesení či postupu
krajského soudu předcházejícího jeho vydání. Lze se jí bránit například proti zastavení řízení
poté, co soud stanovil účastníkovi k dodatečnému zaplacení soudního poplatku příliš krátkou
lhůtu (…)“
Jakkoli byly tyto závěry učiněny ve vztahu k soudnímu poplatku za kasační stížnost, platí
beze zbytku i pro soudní poplatek za žalobu, neboť se jedná o srovnatelné situace. Shodná
je procedura výběru obou poplatků řídící se zákonem o soudních poplatcích a ustanoveními
s. ř. s.
V daném případě není sporu o tom, že rozhodnutí o zastavení nabylo právní moci dříve,
než stěžovatelka zaplatila soudní poplatek. Stěžovatelka však namítala, že v jejím případě bylo
třeba zohlednit konkrétní důvody, pro které nebyla schopna soudní poplatek zaplatit.
Ve své podstatě namítala, že lhůta k dodatečnému zaplacení soudního poplatku byla v jejím
případě vzhledem ke zvláštní životní situaci, v níž se nacházela, nepřiměřeně krátká.
Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 16. 10. 2007, č. j. 2 As 34/2007 – 74
(www.nssoud.cz), k závěru, že lhůta v délce tří dnů, stanovená žalobci, zastoupenému advokátem,
k dodatečnému zaplacení soudního poplatku za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu,
je dostatečná. Tento právní názor vychází zejména z úvahy, že se jedná o lhůtu náhradní, tedy
lhůtu ke splnění povinnosti, k níž byl stěžovatel již dříve povinen. Navíc byl stěžovatel v daném
řízení zastoupen advokátem. Je-li totiž účastník zastoupen v řízení před soudem advokátem,
lze oprávněně předpokládat, že takový účastník má v advokátovi dostatečnou právní oporu
k tomu, aby si byl vědom své povinnosti zaplatit soudní poplatek již při podání žaloby i toho,
že s jeho nezaplacením v soudem dodatečně stanovené lhůtě může být spojen pro něho nevítaný
následek spočívající v zastavení soudního řízení. Svou roli hraje podle soudu i skutečnost,
že poplatek v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není nijak závratně vysoký
(2000 Kč).
Nejvyšší správní soud však považuje za nezbytné v projednávané věci uvést, že podstata
právního názoru, obsaženého ve výše uvedeném rozsudku zdejšího soudu, byla zásadním
způsobem zpochybněna nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp zn. Pl. ÚS 2/07,
ve kterém Ústavní soud dospěl ve věci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
(tj. ohledně téhož typu řízení, stran kterého vyslovil svůj právní názor Nejvyšší správní soud
v rozsudku shora uvedeném, tj. i se shodnou výší poplatku) k závěru, že třídenní soudcovskou
lhůtu k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti zásadně nelze považovat za dostatečnou.
Nutno podotknout, že tento závěr Ústavního soudu dopadá i na situace, kdy je účastník
zastoupen advokátem, tedy profesionálem, který si musí být poplatkové povinnosti existující
již od podání návrhu na zahájení řízení vědom (právě tak tomu bylo po skutkové stránce
ve zmíněné věci rozhodované Ústavním soudem). Situací nesouladu mezi právním názorem
vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu a v rozsudku Nejvyššího správního soudu se zdejší soud
zabýval např. již v rozhodnutí ze dne 14. 9. 2005, č. j. 2 Afs 180/2004 - 44 (www.nssoud.cz)
a dospěl k závěru, že správní soudy (včetně Nejvyššího správního soudu) jsou povinny
ve své další rozhodovací činnosti respektovat právní názor Ústavního soudu, byť zmiňované
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (č. j. 2 As 34/2007 - 74) nebude nahrazeno žádným
rozhodnutím rozšířeného senátu.
Ústavní soud v souvislosti s tímto svým závěrem s odkazem na svoji předchozí související
judikaturu zdůraznil, že i u soudcovských lhůt je třeba hodnotit to, zda jejich délka vyhoví
požadavkům na spravedlivý proces, a to z hlediska přiměřenosti konkrétní lhůty a případné
svévole při stanovení její délky a z hlediska zákazu neodůvodněně nerovného zacházení.
Z pohledu Ústavního soudu třídenní lhůtu k dodatečnému zaplacení soudního poplatku
za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zásadně za dostatečnou považovat nelze, a to i
v případě, že je účastník řízení zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud proto ve shodě s judikaturou Ústavního soudu dospěl k závěru,
že třídenní lhůta pro dodatečné zaplacení soudního poplatku je zpravidla lhůtou příliš krátkou,
a to i v případě, že výše poplatku je vcelku nízká (2000 Kč), jak tomu bylo v případě stěžovatelky.
Je tomu tak proto, že taková lhůta nutí poplatníka zaplatit prakticky ze dne na den a jejím
uložením se nereflektuje realita běžného života mnohých účastníků řízení, kteří jsou poplatníky
soudního poplatku. Zejména v situacích, kdy poplatník je časově silně vytížený (např. pracuje
v exponovaném zaměstnání či na směny, vyřizuje souběžně větší množství agend, často cestuje
apod.), má jisté obtíže s vyřizováním běžných záležitostí (např. pro špatný zdravotní stav,
odlehlost svého bydliště od míst s administrativní infrastrukturou apod.) či má složitou strukturu
vnitřních komunikačních kanálů (některé právnické osoby či instituce), nelze po něm spravedlivě
požadovat, aby vždy dokázal stihnout učinit požadovaný úkon v třídenní lhůtě. Navíc je tato
lhůta nepřiměřená a zbytečně krátká i ve srovnání s celkovou obvyklou délkou soudního řízení –
pokud stát požaduje po soukromé osobě, aby učinila určitý úkon v třídenní lhůtě, mělo by řízení,
v rámci něhož tak má být činěno, být zpravidla skončeno též v horizontu dnů či jednoho až dvou
týdnů. Tak tomu však až na výjimky (zejm. řízení ve věcech volebních či řízení ve věcech
obchodního rejstříku) v soudnictví není již jen z povahy celkové složitosti obvyklého soudního
řízení, a to ani v nadprůměrně rychle rozhodující justici jihočeské. Smyslem a účelem lhůty
je v daném případě určit časový interval (sice relativně krátký, avšak vzhledem k povaze
vyžadovaného úkonu a celkové obvyklé délce řízení, v němž má být poplatek zaplacen,
přiměřený), v němž má účastník řízení dodatečně splnit svoji procesní povinnost, aby bylo
možno pokračovat v řízení. Za této situace je ovšem stanovení třídenní lhůty k úkonu v řízení,
jež v nejlepším případě potrvá několik týdnů, často však i vícero měsíců, příliš tvrdým
a necitlivým a zbytečně striktním a nadměrně zatěžujícím způsobem uplatňování veřejné moci.
Z hlediska kritérií, která ve své judikatuře formuloval Ústavní soud a s nimiž se ztotožňuje
i Nejvyšší správní soud, je tak třídenní lhůta v případě placení soudního poplatku za žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu nepřiměřeně krátká vzhledem k celkovým časovým dimenzím,
v nichž se soudní řízení o této žalobě zpravidla odehrává, i vzhledem k povaze úkonu, jejž
má osoba, které je lhůta stanovena, v ní učinit.
Dalším argumentem pro závěr o tom, že třídenní lhůta k dodatečnému zaplacení
soudního poplatku je zásadně příliš krátká, je rozdíl mezi režimem placení poplatku ve správním
soudnictví a v občanském soudním řízení. Spočívá v různé povaze účinků usnesení o zastavení
řízení pro nezaplacení soudního poplatku v obou řízeních. Zatímco v občanském soudním řízení
i po vydání tohoto rozhodnutí a jeho doručení poplatníkovi má poplatník možnost
své pochybení spočívající v nezaplacení poplatku napravit v 15-denní lhůtě pro odvolání proti
tomto usnesení, v řízení podle s. ř. s. poplatník takovou možnost nemá. Podle §9 odst. 7 věty
první zákona o SOP totiž usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení
vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních
věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Ve správním soudnictví tedy doručení
usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku v podstatě nezvratně znemožní
napravit pochybení spočívající v nezaplacení tohoto poplatku uplynutím dne jeho doručení;
poplatník má nanejvýš možnost zaplatit soudní poplatek dodatečně (fakticky i po okamžiku
doručení usnesení) jen v samotný den doručení (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 112/2006 - 41, www.nssoud.cz). V občanském soudním
řízení však poplatníkovi dnem doručení usnesení začíná běžet shora zmíněná (fakticky druhá
dodatečná) 15-denní lhůta k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti. Důvodem rozdílného
režimu uvedených právních úprav stěží může být něco jiného než různá základní pravidla,
kterými jsou tato řízení vedena, a sice že zatímco v občanském soudním řízení odvolání jako
řádný opravný prostředek zásadně má odkladný účinek ve vztahu k právní moci napadeného
rozhodnutí (§206 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“),
ve správním soudnictví tomu tak není (u usnesení viz §54 odst. 5 ve spojení s §55 odst. 5 s. ř. s.);
rozdílný režim placení soudního poplatku je tak nejspíše „doprovodným“ důsledkem uvedeného
rozdílu v základních pravidlech řízení. Samostatný smysl a účel přísnějšího režimu placení
soudního poplatku v řízení podle s. ř. s. oproti režimu občanského soudního řízení Nejvyšší
správní soud nenachází, zvláště pak ne za situace, že poplatky v obou řízeních se svou funkcí
a v podstatě ani výší (i v řízení podle občanského soudního řádu jsou soudní poplatky v řadě
případů stanoveny fixní částkou ve výši srovnatelné s poplatky v řízení podle s. ř. s.) neliší.
Ve svých důsledcích tedy mají obě právní úpravy odlišné účinky (přísnější v případě řízení podle
s. ř. s.), aniž by bylo lze pro to najít závažné důvody; proto je třeba uvedené odlišnosti v určité
míře kompenzovat stanovováním takových soudcovských lhůt k dodatečnému splnění
poplatkové povinnosti, jež svojí délkou budou srovnatelné s fakticky druhou dodatečnou lhůtou
k splnění této povinnosti, kterou v řízení podle občanského soudního řádu představuje 15-denní
lhůta k odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
V případě stěžovatelky k výše uvedeným argumentům obecné povahy navíc přistupují její
specifické osobní poměry. Jakkoli krajský soud neshledal důvodu k jejímu osvobození
od soudních poplatků (a ani stěžovatelka se tomuto jeho závěru nebránila opravným
prostředkem), z potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro účely
rozhodování o její žádosti o osvobození mu mělo být zřejmé, že se v jejím případě může jednat
o osobu nepříliš majetnou, zadluženou a navíc trpící určitými zdravotními a psychickými
obtížemi. I bez podrobnějších znalostí o míře jejích zdravotních obtíží (z vyjádření stěžovatelky,
že má nepříznivý zdravotní stav, konkrétně špatnou funkci ledvin, a že má psychické a rodinné
problémy, vskutku nelze ničeho podrobně usuzovat) to krajský soud mělo přimět přinejmenším
k jakési „předběžné opatrnosti“ a ke stanovení aspoň desetidenní, spíše však cca. čtrnáctidenní
lhůty k zaplacení poplatku.
Důvodem pro akceptování třídenní lhůty jako přiměřené nemůže v případě stěžovatelky
být ani skutečnost, že tato byla zastoupena advokátem, který zásadně musí – jako profesionál
poskytující právní služby soustavně za účelem výdělku – být schopen z administrativního hlediska
zaplacení poplatku v uvedené krátké lhůtě zajistit. Vzhledem k nepříliš dobrým majetkovým
poměrům stěžovatelky totiž není jisté, zda součástí dohody o poskytnutí právních služeb mezi
ní a advokátem bylo i to, že advokát bez dalšího (zejm. bez toho, aby na to od stěžovatelky
předem obdržel patřičné finanční prostředky) soudní poplatek zaplatí. Myslitelná je i teze,
že každý si má střežit svá práva mj. i tím, že se svým advokátem sjedná, že tento za něho
i bez speciální dohody v konkrétním případě zaplatí příslušné poplatky v řízení, v němž působí
jako zástupce. Tato teze by však – a obzvláště v případě stěžovatelky vzhledem k jejím poměrům
– postrádala patřičný rozměr lidskosti, přiměřené vstřícnosti a opravdové snahy o rozumné řešení
svěřených záležitostí, jimiž jsou v moderním právním státě orgány veřejné moci povinovány
při svém jednání s adresáty jejich činnosti. Proto je nutno ji odmítnout.
Lze uzavřít, že obzvláště v případě stěžovatelky bylo namístě stanovit jí lhůtu k zaplacení
soudního poplatku delší, řekněme deseti- až patnáctidenní. Jestliže stěžovatelce byla výzva
k zaplacení (v třídenní lhůtě) doručena 5. 2. 2007 a o zastavení řízení rozhodnuto již o devět
dní později dne 14. 2. 2007, porušil tím krajský soud v tomto konkrétním případě stěžovatelčino
právo na spravedlivý proces stanovením příliš krátké soudcovské lhůty k učinění tohoto úkonu.
Jeho rozhodnutí proto nebylo v souladu se zákonem a Nejvyšší správní soud je proto zrušil.
Nejvyšší správní soud na okraj dodává, že jiná by byla situace, stanovil-li by sice soud
krátkou (třeba třídenní) lhůtu k zaplacení soudního poplatku, avšak po jejím marném uplynutí
by vyčkal např. tři týdny, tj. po dobu delší, než jaká by byla v daném případě přiměřená lhůta
k zaplacení poplatku, a teprve poté řízení pro nezaplacení poplatku zastavil. V dané souvislosti
totiž nelze hodnotit toliko samotnou délku lhůty, nýbrž i faktický časový odstup mezi doručením
výzvy k dostačenému zaplacení soudního poplatku a dnem vydání usnesení o zastavení řízení
pro nezaplacení tohoto poplatku. Posečkáním s rozhodnutím po dobu delší, než jaká by byla
přiměřená lhůta k zaplacení poplatku, by soud zhojil nezákonnost spočívající ve stanovení
nepřiměřeně krátké lhůty (srov. k tomu obdobné závěry jež jsou nosnými důvody shora
již zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/07).
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka soudní poplatek již uhradila (19. 2. 2007, tedy
bezprostředně poté, co jejímu zástupci bylo doručeno usnesení o zastavení řízení), nebrání
již tento nedostatek podmínek řízení v dalším postupu v řízení. Krajský soud se proto bude
žalobou stěžovatelky dále zabývat.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v rozhodnutí o věci
samé (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu