ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.11.2008:42
sp. zn. 2 As 11/2008 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: M. H.,
zast. JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalovanému:
Úřad městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, se sídlem Prokešovo nám. 1803/8,
Ostrava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Molendo, s. r. o., se sídlem Na Hradbách 1481/6,
Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2006,
č. j. OSČ1/38/06/Šp, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 8. 11. 2007, č. j. 22 Ca 349/2007 - 10,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti shora
označenému rozhodnutí žalovaného, jímž byla na žádost osoby zúčastněné na řízení podle
§66 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“),
povolena stavba „Stavební úpravy domu č. p. 1481, ulice Na Hradbách 6, pozemek p. č. 504
v katastrálním území Moravská Ostrava“. Krajský soud žalobu proti tomuto rozhodnutí odmítl
podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“),
pro nepřípustnost návrhu, neboť bylo zjištěno, že stěžovatel nevyčerpal řádné opravné
prostředky v řízení před správním orgánem [§68 písm. a) s. ř. s.].
Stěžovatel uvádí v kasační stížnosti důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., brojí tedy
proti nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za formalistické a porušující jeho ústavně
zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Krajský soud totiž nevyložil ústavně konformním způsobem ustanovení
§84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“).
Předně stěžovatel popisuje skutkové okolnosti případu. Uvádí, že žije dlouhodobě
v zahraničí a nemá možnost ani povinnost neustále objíždět pozemky, které na území České
republiky vlastní. Mezi nimi je i částečně zastavěný pozemek, na němž byla povolena stavba
osoby zúčastněné na řízení. Povolená stavba přitom zasahuje nejen do části pozemku, která
již zastavěna je, ale též do části nezastavěné. Stavební povolení bylo vydáno zcela bez účasti
vlastníka pozemku, který o správním řízení nebyl v žádné fázi nikterak informován.
Stěžovatel se tak domnívá, že v daném případě krajský soud opomenul ústavně právní
rozměr, když žalobu odmítnul. Zákonodárce stanovil v §84 odst. 1 správního řádu lhůtu jednoho
roku pro podání odvolání u rozhodnutí, která nebyla účastníkům řízení oznámena. V odstavci 3
uvedeného ustanovení zákon dále zmírňuje dopady tohoto ustanovení na účastníky, kteří nabyli
práva v dobré víře, kterými by měli být patrně především žadatelé. Na tomto místě je třeba
zdůraznit, že žadatel v daném řízení (osoba zúčastněná na řízení soudním) a stěžovatel mají
dlouhodobé spory o výši nájemného za pozemek, na němž leží žadatelova nemovitost. Žadatel
musel vědět, že potřebuje souhlas stěžovatele se stavebními úpravami, a zjevně tak nebyl v dobré
víře. Smyslem těchto ustanovení je, dle názoru stěžovatele, vyhnout se neodůvodněným zásahům
např. ze strany sousedů, kteří byli nějakým způsobem opomenuti při rozsáhlejších výstavbách
apod. Stěžovatel se ovšem domnívá, že v žádném případě není smyslem těchto ustanovení
chránit tak do očí bijící nezákonnost, jakou vydání stavebního povolení bez souhlasu vlastníka
pozemku nepochybně je. Naznačený postup by také nahrával korupci – úředník by se mohl
se stavebníkem dohodnout, jak zdánlivě právně čistě povolovat stavby na pozemcích osob
zdržujících se v zahraničí.
Krajský soud měl při posuzování otázky, zda byly vyčerpány opravné prostředky, dospět
k závěru, že nastala fikce vyčerpání opravných prostředků. Správní řád sice stanoví, že zmeškání
lhůty nelze prominout, ale v daném případě lhůta nemohla být vůbec zmeškána, jelikož zmeškání
vyžaduje vědomost zmeškávajícího subjektu o skutečnosti, na jejímž základě měl konat.
Stěžovatel mohl před podáním žaloby podat řádné odvolání, které by bylo odmítnuto jako
opožděné, avšak to by bylo nehospodárné.
Stěžovatel dále uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 4 As 27/2003),
kterým krajský soud argumentoval v napadeném usnesení, není na danou věc přiléhavé. Šlo totiž
o jiné skutkové okolnosti a mimo to nemá citované rozhodnutí charakter precedentu.
Stěžovatel shrnuje, že krajský soud nesprávně vyložil pojem „zmeškání“ zakotvený
v §84 odst. 1 správního řádu a v návaznosti na to sousloví „vyčerpání řádných opravných
prostředků“ ve smyslu §5 s. ř. s. Navíc je třeba preferovat ochranu vlastnického práva
stěžovatele, do něhož bylo zasaženo. Porušeny ostatně byly také stavební předpisy. Odmítnutím
žaloby tak bylo odepřeno právo na soudní ochranu a došlo k odepření spravedlnosti. Byla tedy
porušena práva ve smyslu čl. 90 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z těchto uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadené usnesení krajského soudu
bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele nemá
za důvodné; dále specifikoval technické parametry stavby. Dodává, že neměl důvod se domnívat,
že pozemek nepatří majiteli budovy, která se na něm nachází. Vycházel toliko z výpisu z katastru
nemovitostí ohledně vlastnictví budovy, vlastnictví pozemku zvlášť neověřoval. V žádném
případě ovšem záměrně stěžovatele neopomenul a stavbou nebyl stěžovatel nijak poškozen.
Veškeré stavební úpravy byly totiž realizovány pouze v budově a v již existujících vývodech.
Žalovaný uvádí, že stěžovatel je zastoupen advokátkou a nemůže se proto dovolávat
neznalosti právních předpisů. O vydání stavebního povolení na předmětnou stavbu
se prostřednictvím své advokátky dozvěděl nejpozději ze sdělení Úřadu městského obvodu
Moravská Ostrava a Přívoz ze dne 17. 10. 2007. O stavbě však již musel vědět v červenci 2007,
jak vyplývá z dopisu advokátky stěžovatele ze dne 2. 7. 2007. Nejpozději dne 31. 10. 2007
pak stěžovatel prokazatelně věděl, že bylo vydáno rozhodnutí, které mu nebylo oznámeno
(tento den totiž proti němu podal žalobu). Proti tomuto rozhodnutí se ovšem neodvolal,
a tedy jednoznačně nevyčerpal všechny opravné prostředky.
Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného dodal, že stavební povolení nabylo právní
moci dne 7. 3. 2006. Roční lhůta pro podání odvolání tedy uplynula nejpozději dnem 7. 3. 2007.
V této situaci je zcela irelevantní, zda se stěžovatel dozvěděl o stavebním povolení
již v červenci 2007. Mimo to stěžovatel tvrdí, že když se v červenci 2007 dozvěděl o probíhající
stavbě, nemůže to samo o sobě znamenat, že mu bylo známo vydání stavebního povolení. O tom
se stěžovatel dověděl až dopisem žalovaného ze dne 31. 10. 2007. Stěžovatel tedy za žádných
okolností nemohl podat účinné odvolání.
Dále stěžovatel zdůrazňuje skutečnost, že žalovaný sám přiznal, že neměl důvod
se domnívat, že stěžovatelův pozemek není ve vlastnictví majitele budovy. To ovšem svědčí
o hrubé neznalosti právních předpisů, neboť podle právního řádu České republiky nemusí být
nutně stavba a pozemek, na němž stojí, ve vlastnictví stejného majitele. Hrubou nedbalostí pak
bylo, že si vlastnictví pozemku žalovaný v katastru sám neověřil.
Osoba zúčastněná na řízení nevyužila své možnosti podat vyjádření ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak
posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Podle §5 s. ř. s. platí, že nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním
soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků,
připouští-li je zvláštní zákon. Podle §68 písm. a) s. ř. s. je žaloba proti rozhodnutí správního
orgánu nepřípustná tehdy, pokud žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před
správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo
na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného.
Dikce uvedených ustanovení vychází z objektivního stavu – nepodání opravného
prostředku. Nepočítá přitom se subjektivními důvody, proč tak nemohlo být učiněno. Nebere
v úvahu případy, kdy se účastník podat odvolání zdráhá, neboť je považuje za marné či neúčelné.
Nemůže brát v potaz ani případy, kdy účastník řízení odvolání neuskuteční bez svého zavinění
apod.
Korektivy tvrdosti uvedených ustanovení obsahuje správní řád, který se v daném případě
použije na základě §140 stavebního zákona. Podle ustanovení §83 odst. 2 správního řádu
dochází k prodloužení lhůty k podání odvolání, pokud rozhodnutí obsahuje chybějící, neúplné
nebo nesprávné poučení. Ustanovení §84 správního řádu se pak zabývá případem,
kdy rozhodnutí nebylo účastníkovi řízení doručeno. Podle §59 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona jsou účastníky stavebního řízení též osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva
k pozemkům a stavbám na nich, včetně osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním
pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být stavebním povolením přímo dotčena.
Z toho je patrné, že účastníkem řízení byl i stěžovatel, neboť jeho účastenství plyne přímo
ex lege. Z tohoto důvodu lze korektiv obsažený v §84 správního řádu (odvolací lhůta
při neoznámení rozhodnutí) aplikovat i na případ stěžovatele.
Podle §84 odst. 1 správního řádu platí, že osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí
nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání
rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1
roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán
byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky
uvedené v §27 odst. 1 správního řádu (takovým účastníkem ovšem stěžovatel není).
V §84 odst. 2 správního řádu je stanoveno, že neoznámení rozhodnutí se nemůže dovolávat ten,
kdo se s ním prokazatelně seznámil. Na takového účastníka se hledí, jako by mu správní orgán
doručil rozhodnutí s chybějícím poučením podle §83 odst. 2 (toto ustanovení ovšem není
na stěžovatele aplikovatelné). Podle §84 odst. 3 správní řádu platí, že při vedení řízení po podání
odvolání podle odstavce 1 je třeba zvlášť dbát oprávněných zájmů účastníků, kteří byli v dobré
víře. Odkladný účinek odvolání lze z vážných důvodů vyloučit (§85 odst. 2) i dodatečně.
Odstavec třetí citovaného ustanovení se ovšem v daném případě také nepoužije,
neboť ten předpokládá předchozí aplikaci odstavce prvního. Objektivní roční lhůtu v něm
stanovenou ovšem stěžovatel propásl, což sám přiznává. Pokud tedy je namítáno, že osoba
zúčastněná na řízení nebyla v dobré víře, je to z tohoto hlediska irelevantní, neboť dobrá víra
by se zkoumala až při postupu podle §84 odst. 3 správního řádu, ke kterému v posuzovaném
případě nedochází. Stejně tak je irelevantní zkoumat i to, zda stěžovatel nezmeškal i třicetidenní
lhůtu subjektivní, jak lze dovodit z vyjádření žalovaného. Případné zmeškání subjektivní lhůty
je totiž konzumováno na jisto postaveným zmeškáním lhůty objektivní.
Uvedené lhůty jsou ve správním řádu výrazem principu právní jistoty. Správní rozhodnutí
jakožto akt veřejné moci totiž nemůže být napadáno „donekonečna“, a to ani tehdy, kdy je vadné.
Opak by znamenal ztrátu důvěryhodnosti těchto rozhodnutí jakožto celku a nejistotu v právním
postavení účastníků i třetích osob. Ke smyslu a účelu lhůt v právu se rovněž vyjádřil Ústavní soud
v nálezu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 560/01, dostupný z nalus.usoud.cz. Ústavní soud
dovodil, že „smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv,
resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného
dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv může přitom dopadat jak do oblasti
hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv.“
Podpůrně lze také poukázat na zásadu bdělosti, dle níž má každý aktivně střežit svá práva.
To lze i tehdy, pokud se stěžovatel zdržuje dlouhodobě v zahraničí. Ostatně sám stěžovatel
zmocnil již dne 3. 2. 2005 advokátku, aby jej ve věcech souvisejících s jeho pozemkem
zastupovala. Plná moc byla tedy udělena ještě před tím, než osoba zúčastněná na řízení podala
žádost o stavební povolení. Lhůta uvedená v §84 odst. 1 správního řádu právě takovou bdělost
předpokládá. Její délka vychází z toho, že rok je dostatečně dlouhý úsek, během něhož
se účastník může dozvědět o rozhodnutí, které se ho týká, ač mu nebylo oznámeno. Tím spíše, že
se jednalo o řízení stavební. Účastník řízení, kterému rozhodnutí nebylo doručeno, má řadu
možností, jak se o stavbě na svém pozemku (resp. o stavebním povolení týkajícím se jeho
pozemku) dozvědět, pokud ke správě svého majetku přistupuje s bdělostí.
Ustanovení §84 správního řádu tak nedává žádný prostor pro interpretaci, že v případě
nezaviněného zmeškání objektivní roční lhůty nastává fikce toho, že opravný prostředek podán
byl. Právě naopak je znění §84 správního řádu zcela jednoznačné a nesděluje nic jiného než,
že po více než roce od doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků je odvolání opožděné
i v případě, že jej podá účastník, kterému nebylo rozhodnutí oznámeno. Zároveň je výslovně
stanoveno, že zmeškání úkonu nelze prominout. Není správné ani tvrzení stěžovatele, že lhůta
nemůže být vůbec zmeškána, neboť zmeškání vyžaduje vědomost zmeškávajícího subjektu
o skutečnosti, kterou má vykonat. K tomu je zapotřebí říci, že stěžovatel odvolání nepodal vůbec
a právě z tohoto důvodu byla jeho žaloba odmítnuta. Je tak nekonzistentní tvrzení, že lhůtu
k podání opravného prostředku nezmeškal, když na straně druhé stěžovatel uvádí, že podat
odvolání proti rozhodnutí by bylo zbytečné, neboť by bylo jistě podáno opožděně. Lze souhlasit
právě s tím, že odvolání by bylo nepochybně opožděné, soudní přezkum druhointančního
rozhodnutí, jež by bezesporu opožděnost konstatovalo, by pak byl zúžen toliko na přezkum
opožděnosti. V posuzovaném případě, kdy odvolání podáno nebylo, je pak soudní přezkum
prvostupňového rozhodnutí nepřípustný pro nevyčerpání opravných prostředků ve správním
řízení.
Jak již bylo naznačeno, žádné ze stěžovatelem citovaných ustanovení nestanoví, že soudní
přezkum je za určitých podmínek přípustný i tehdy, kdy nejsou vyčerpané v úvahu přicházející
opravné prostředky ve správním řízení. Výklad uvedených ustanovení je jasný a nedává prostor
pro výklad jiný či opačný. Soud je přitom podle čl. 95 odst. 1 zákonem vázán a nemůže od něj
odhlédnout. Nelze stěžovateli přisvědčit ani v tom, že bylo porušeno jeho právo na soudní
ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nezbytnost soudního
přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy plyne sice přímo z čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, ale odst. 4 téhož ustanovení podmínky a podrobnosti nechává na zákonu.
Pro daný případ jsou jím ustanovení §5 a §68 písm. a) s. ř. s., z nichž plyne, že soudní přezkum
nastupuje až po opravných prostředcích v rámci veřejné správy samé, jsou-li tyto k dispozici
(a v daném případě byly). Tato ustanovení nevybočují z ústavní roviny dané věci,
neboť subsidiarita soudního přezkumu má své racionální odůvodnění v tom, že soudy nemají
suplovat odvolací orgány veřejné správy. Případné korektivy možné tvrdosti těchto ustanovení
pak obsahuje §84 správního řádu obsahující prodloužení lhůty k podání opravných prostředků,
jehož smysl byl vyložen výše. Uvedená ustanovení tak konkretizují přístup k soudní ochraně zcela
v rámci dispozice dané ústavodárcem a v případě stěžovatele tak nedochází k porušení práv
vyplývajících z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Shora uvedené závěry jsou v souladu s dosavadní judikaturou zdejšího soudu.
Z rozsudku ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 98/2004 - 65, publ. pod č. 672/2005 Sb. NSS, plyne,
že podmíněnost vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení před podáním žaloby
k soudu [§5, §68 písm. a) s. ř. s.] je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního
přezkumu a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. To znamená, že účastník správního
řízení musí zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní
dispozici, a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Soudní
přezkum správních rozhodnutí je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany
subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné
správy. Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1 As 28/2004 - 106,
publ. pod č. 454/2005 Sb. NSS, pak plyne, že ochrana práv ve správním soudnictví může
nastoupit teprve poté, kdy byl pořad správních stolic vyčerpán (§5 s. ř. s.). Žalobu podanou
za této situace proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně proto správní soud odmítne.
Zdejší soud stejně judikoval i v případě, kdy byla skutková situace
podobná situaci v daném případě. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003,
č. j. 4 As 27/2003 - 77, publ. pod č. 64/2004 Sb. NSS, je uvedeno, že žaloba ve správním
soudnictví je přípustná pouze po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li
je zákon [§68 písm. a) s. ř. s.]. Žalobu, která jim předchází, správní soud odmítne [§46 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. To platí i tehdy, jestliže účastníkovi správního řízení příslušné rozhodnutí nebylo
doručeno.
Na shora uvedené rozhodnutí zdejšího soudu ostatně v napadeném usnesení odkázal
i krajský soud. Stěžovatel k tomu namítal, že jím argumentovat nelze, neboť skutkový stav byl
v obou případech odlišný. Stěžovatel ovšem již neuvádí, v čem odlišnost skutkových stavů
spočívá a zda jsou rozdíly natolik zásadní, aby dřívějším rozhodnutím nebylo možno
argumentovat. Skutkový stav v obou případech vykazuje zásadní shodu v tom, že se jednalo
o opomenutého účastníka ve stavebním řízení, který nevyčerpal opravné prostředky v rámci
veřejné správy. Proto je třeba v obou případech postupovat stejně, tedy žalobu u krajského soudu
pro nepřípustnost odmítnout. Označená rozhodnutí soudů skutečně nejsou závaznými
precedenty, ovšem je třeba ctít zásadu, že stejné případy mají být posuzovány stejně a tedy,
že rozhodnutí soudů mají být předvídatelná.
Přestože se zdejší soud mohl zabývat jen přezkumem zákonnosti odmítnutí žaloby
krajským soudem, obiter dictum je vhodné dodat, že stěžovatelem popisovaný postup
žalovaného nebyl souladný s principem dobré správy přinejmenším tam, kde žalovaný neověřil
vlastnictví pozemku, na němž měly být prováděny stavební práce. Lze mít také důvodné
pochybnosti o dobré víře osoby zúčastněné na řízení, která zásadní skutečnost spočívající v tom,
že pozemek a stavba mají odlišné vlastníky, žalovanému neoznámila. Bylo sice řečeno,
že ve správním soudnictví již z výše popsaných důvodů neexistuje možnost nápravy tohoto stavu
prostřednictvím zrušení správního rozhodnutí, avšak je případné poukázat na možnost
soukromoprávních prostředků ochrany. V §135c občanského zákoníku je uvedeno, že zřídí-li
někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku
rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník
stavby“). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví
vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi
vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno,
které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. K tomuto ustanovení je vhodné
zdůraznit, že z občanskoprávního hlediska není pro kvalifikaci stavby jako neoprávněné
významné, zda stavebník měl stavební povolení. Značný význam naopak bude hrát dobrá víra
stavebníka, jejíž posouzení však již leží na soudu civilním.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Osoba
zúčastněná nemá v daném případě podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s jejímž
plněním by jí vznikly náklady a není dán ani důvod zvláštního zřetele hodný pro přiznání jiných
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu