ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.57.2007:32
sp. zn. 2 As 57/2007 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Okresní
správa sociálního zabezpečení České Budějovice, se sídlem Antonína Barcala 1461,
České Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor územního
a stavebního řízení, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o podání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2007, č. j. 44 Ca 97/2007 - 22,
takto:
I. Podání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání.
Odůvodnění:
Žalobce napadl žalobou podle §246 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního
a stavebního řízení (dále jen „žalovaný“), ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. SZ/91657/2007/KUSK
ÚSŘ/TK. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti usnesení
Městského úřadu Černošice, odbor územního plánování a stavebního řádu, ze dne 12. 3. 2007,
sp. zn. výst.: 5391/2006/Ku/H.Z./P351/11/Vy, kterým byl žalobce vyloučen coby účastník
z řízení ve věci vyvlastnění pozemkové parcely nacházející se v katastrálním území Hodkovice
u Zlatníků ve prospěch České republiky, za účelem trvalého odnětí vlastnického práva vlastníků
JUDr. F. B. a V. B. k těmto pozemkům pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby pro stavbu
silničního okruhu kolem Prahy, stavba SO 513.
Ve své žalobě podané ke Krajskému soudu v Praze žalobce brojil proti tomu, že byl
napadeným rozhodnutím žalovaného dotčen na svém právu být účastníkem tohoto
vyvlastňovacího řízení a zároveň bylo tímto rozhodnutím fakticky zrušeno jeho zástavní právo
k předmětným pozemkům, na jehož základě své účastenství ve vyvlastňovacím řízení nárokoval.
Žalobce v žalobě navrhoval, aby krajský soud toto rozhodnutí přezkoumal a ve smyslu
ustanovení §250j o. s. ř. je nahradil rozsudkem, kterým bude usnesení Městského úřadu
Černošice ze dne 12. 3. 2007 zrušeno.
Krajský soud v Praze o této žalobě rozhodl tak, že svým usnesením ze dne 16. 8. 2007
postoupil věc Městskému soudu v Praze, když určil místní příslušnost na základě zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), z jehož §7 odst. 2 dovodil,
že místně příslušným je právě Městský soud v Praze, který vykonává působnost krajského soudu
ve správním soudnictví v hlavním městě Praze, kde má žalovaný sídlo, pročež mu věc postoupil
podle §7 odst. 6 s. ř. s. V poučení pak krajský soud uvedl, že lze proti tomuto usnesení brojit
kasační stížností.
Žalobce se ovšem proti tomuto usnesení ohradil odvoláním, tedy podáním nadepsaným
jako odvolání a obsahově vycházejícím z §205 o. s. ř., v konkrétní věci vnímaném ve vztahu
k §204 odst. 2 o. s. ř. Zde připomněl, že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno v rámci řízení
o vyvlastnění vedeného podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva
k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), z jehož §28 odst. 1 za použití §250
odst. 2 o. s. ř., na nějž zákon o vyvlastnění odkazuje, vyplývá, že je k řízení v prvním stupni
příslušný krajský soud, v jehož obvodu je nemovitost. Napadal také nesprávnost poučení
v napadeném usnesení krajského soudu, když opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského
soudu je podle §201 o. s. ř. odvolání. Navrhl proto, aby bylo usnesení krajského soudu zrušeno.
Nejvyšší správní soud posoudil toto podání a shledal, že není přípustné.
I ve správním soudnictví platí, že každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu,
i když je úkon nesprávně označen (§41 odst. 2 o. s. ř. ve vazbě na §64 s. ř. s.). V případě podání
žalobce však neexistuje rozpor mezi obsahem a označením jeho podání; zejména nelze v žádném
případě mít za to, že by jeho podání bylo podle obsahu kasační stížností. Z označení podání
i jeho obsahu je nepochybně zřejmé, že žalobce chtěl podat odvolání, tedy řádný opravný
prostředek charakteristický pro občanské soudní řízení, v němž se chtěl nacházet.
Pokud ovšem proti usnesení Krajského soudu v Praze o postoupení jeho žaloby
Městskému soudu v Praze podal opravný prostředek, kterým podle jeho obsahu i označení bylo
odvolání, a naopak se zjevně nejednalo o kasační stížnost, musí Nejvyšší správní soud toto
odvolání usnesením podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout pro neodstranitelný nedostatek
jedné z podmínek řízení. Nezbytnost tohoto postupu plyne i z dosavadní judikatury zdejšího
soudu, například z jeho usnesení ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. Na 225/2005 (publ. pod č. 765/2006
Sb. NSS): „Podání, jež je podle svého obsahu zjevně odvoláním, a není tak žádným z opravných prostředků
upravených soudním řádem správním, Nejvyšší správní soud odmítne pro neodstranitelný nedostatek jedné
z podmínek řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].“ Žalobcem podaný opravný prostředek se vzhledem
ke svému obsahu vymyká z uzavřeného katalogu opravných prostředků přípustných ve správním
soudnictví, kterými jsou kasační stížnost a návrh na obnovu řízení (srov. k tomu metodicky
obdobné úvahy obsažené v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2003,
sp. zn. Na 779/2003, a v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2003,
sp. zn. 5 A 166/2002; vše dostupné na www.nssoud.cz), přičemž odvolání do katalogu opravných
prostředků ve správním soudnictví naopak nepatří. Jedná se tak o podání nepřípustné. Tento
nedostatek podmínky řízení nelze odstranit; v řízení nelze proto pokračovat.
K závěru o nepřípustnosti žalobcova odvolání dospívá zdejší soud i přesto, že již
při posuzování přípustnosti tohoto podání nemohl přehlédnout, že sama jeho nepřípustnost
je v prvé řadě důsledkem chybného postupu Krajského soudu v Praze.
Se žalobcem je totiž třeba se ztotožnit v tom, že dané správní řízení, a to včetně
rozhodování o vyloučení žalobce jako jeho účastníka, bylo skutečně řízením ve věci vyvlastnění,
jehož soudní přezkum měl podle ustanovení §28 odst. 1 zákona o vyvlastnění probíhat
v občanském soudním řízení, a nikoli ve správním soudnictví. Na rozdíl od řízení o vyvlastnění,
která probíhala do 31. 12. 2006, tedy podle části čtvrté dříve platného zákona č. 50/1976,
o územním plánování a stavebním řádu (starý stavební zákon), v nichž rozhodnutí o omezení
vlastnických práv bylo přezkoumáváno ve správním soudnictví (viz např. usnesení zvláštního
senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. Konf 81/2004, publ. pod č. 676/2005 Sb. NSS), řízení probíhající
po 1. 1. 2007 již mohou být přezkoumávána jedině v občanském soudním řízení podle části
páté o. s. ř., přičemž toto určení se vztahuje i na řízení, která započala před 1. 1. 2007, nicméně
nebyla do tohoto data dokončena. To bylo konstatováno např. v usnesení zvláštního senátu
zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
ze dne 8. 6. 2007, sp. zn. Konf 4/2007 (publ. pod č. 1312/2007 Sb. NSS): „Počínaje účinností
zákona o vyvlastnění (zákon č. 184/2006 Sb.), tj. ode dne 1. ledna 2007, zanikla příslušnost správních soudů
k přezkumu zákonnosti rozhodnutí o vyvlastnění ve správním soudnictví. K řízení jsou příslušné soudy
v občanském soudním řízení, a to soudy krajské, které přitom procesně postupují podle části páté občanského
soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.). To, že vyvlastňovací správní akt byl vydán před rozhodným datem, na tom
nic nemění, protože zákon o vyvlastnění tuto otázku v přechodných ustanoveních nijak odchylně neřešil;
proto se od rozhodného data užije v plném rozsahu nová právní úprava.“ I v daném případě tak měla být
a byla podána žaloba podle části páté o. s. ř. a krajský soud se měl této žaloby ujmout nikoli coby
soud jednající ve správním soudnictví, nýbrž jako soud jednající v občanském soudním řízení,
jehož příslušnost je určena §250 odst. 2 o. s. ř., podle nějž platí: „Týkalo-li se řízení před správním
orgánem práva k nemovitosti, je k řízení místně příslušný vždy soud, v jehož obvodu je nemovitost.“ Pokud
by tak krajský soud učinil, bylo by proti jeho rozhodnutí skutečně přípustné právě odvolání.
Krajský soud ovšem žalobu posoudil jako žalobu ve správním soudnictví a přes zjevnou
nesprávnost tohoto postupu, jak byla zdůvodněna výše, nelze překročit mez, že i proti zjevně
nesprávnému rozhodnutí krajského soudu jednajícího ve správním soudnictví lze brojit toliko
prostředky, které zná soudní řád správní. Z toho plyne, že jakkoliv má Nejvyšší správní soud
pochopení pro žalobcovu – ostatně správnou – úvahu, že se měl nacházet v rámci občanského
soudního řízení, čemuž přizpůsobil i volbu použitých opravných prostředků, nemůže to nic
změnit na tom, že fakticky se jednalo o rozhodnutí soudu jednajícího ve správním soudnictví,
proti němuž bylo možno brojit jedině kasační stížností, tedy v souladu s poučením obsaženým
na konci napadeného usnesení krajského soudu. Pokud by totiž byla proti usnesení krajského
soudu podána kasační stížnost, byť měl krajský soud správně jednat podle o. s. ř., a nikoli podle
s. ř. s., jednalo by se o situaci napravitelnou podobným způsobem, jako se stalo rozsudkem
zdejšího soudu ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 1 As 28/2007 (publ. na www.nssoud.cz). Jestliže
se však žalobce rozhodl brojit proti usnesení správního soudu opravným prostředkem
označeným a obsahově jsoucím odvoláním, dostal se – byť ne svou vinou – do určité procesní
„pasti“. Jednou z podmínek řízení, za nichž může soud jednat ve věci, je totiž i funkční
příslušnost soudu, tzn. zákonné určení, které stupně soudní soustavy budou tutéž
věc projednávat po sobě (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002,
sp. zn. 6 A 24/2002, zveřejněné v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 954/2002
a v Soudní judikatuře č. 2/2002, str. 158; srov. rovněž usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
17. 11. 1997, sp. zn. Na 292/97, zveřejněné v Soudní judikatuře ve věcech správních
pod č. 1041/2002 a v Soudní judikatuře č. 5/2002, str. 453). V nyní posuzované situaci zde není
ani žádný funkčně příslušný soud, který by mohl o tomto odvolání rozhodnout (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. Na 828/2003, publ. pod č. 107/2004 Sb.
NSS). Jinak řečeno, Nejvyšší správní soud nemůže na základě odvolání napadené usnesení
z důvodů nastíněných výše přezkoumat, a musí je odmítnout, neboť je odvoláním, a nikoli
kasační stížností či návrhem na obnovu řízení. Naopak soud, který by byl příslušným
k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí krajského soudu v občanském soudním řízení, zde tedy
Vrchní soud v Praze, jehož příslušnost by vyplývala z §10 odst. 2 o. s. ř., nemůže posuzovat
a případně rušit rozhodnutí Krajského soudu v Praze jako soudu jednajícího ve správním
soudnictví.
Za této situace nezbývá zdejšímu soudu, než toto odvolání odmítnout, a to s určitým
fatalistickým vědomím komplikovanosti procesního postupu, který jediný je zákonodárcem
umožněn k napravení takto vzniklé situace. Po odmítnutí tohoto odvolání, při vědomí uplynutí
lhůty pro podání kasační stížnosti, totiž bude věc nutně skutečně postoupena Městskému soudu
v Praze, jenž bude moci vědomí své nepříslušnosti k jejímu rozhodnutí vyjádřit jedině formou
návrhu podaného ke zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, coby jedinému orgánu, který bude moci s konečnou platností
určit, který soud je věcně a místně příslušný k rozhodování této věci, a případně postupovat
podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb.
Nejvyšší správní soud si je vědom zdlouhavosti a náročnosti tohoto postupu,
který se však zdá být jediným východiskem z této procesní situace, v níž se žalobce ocitl jednak
shora popsaným postupem Krajského soudu v Praze, zejména však zákonodárcovým trváním
na dvojkolejnosti soudního přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů podle toho, na které
straně těžko postižitelné hranice mezi veřejným a soukromým právem se daná věc nachází.
Jiný postup, tedy shledání tohoto odvolání přípustným, není zdejšímu soudu soudním řádem
správním z výše popsaných důvodů umožněn, a jakkoli by se takový postup mohl zdát
racionálnějším z hlediska procesní ekonomie a materiální spravedlnosti, nemohou ani tato dvě
závažná hlediska převážit fakt, že by se jednalo o postup nepředpokládaný zákonem, a tudíž
rozporný s ústavním imperativem vázanosti výkonu státní moci zákonem obsaženým v článku 2
odst. 3 Ústavy.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, jak ve výroku uvedeno,
neboť žalobce podáním odvolání zvolil k ochraně svých práv zcela nezpůsobilý procesní
prostředek, který mu ve správním soudnictví, kam se proti své vůli a v rozporu se zákonem
dostal, nepřísluší, zatímco prostředek, kterého užít mohl, tedy kasační stížnosti, neužil.
O nákladech řízení pak Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu