ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.59.2007:108
sp. zn. 2 As 59/2007 - 108
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) Ing. P. K., ,
b) Ing. D. K., , c) A. M., všichni zastoupeni Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem
Dlouhá 141, Příbram II., proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem
Zborovská 11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 22. 6. 2007, č. j. 9 Ca 211/2005 - 75,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2007, č. j. 9 Ca 211/2005 - 75,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností se Krajský úřad Středočeského kraje
(dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze,
kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 9. 5. 2005, č. j. ÚSŘ/1247/05/Škv. Tímto
rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobců proti rozhodnutí Městského úřadu Dobříš,
stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“ či „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 1. 2005,
č. j. Výst. 4731 I/2003-Br, a potvrdil toto jeho rozhodnutí o zamítnutí návrhu žalobců na obnovu
řízení o umístění stavby dvou bytových domů a sedmi řadových rodinných domů a jejich
napojení na inženýrské sítě na blíže specifikovaných parcelách v k. ú. Dobříš.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
když namítá nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení, jež měla za následek nezákonnost
rozhodnutí ve věci samé; dále pak nesprávné posouzení právní otázky městským soudem,
a sice otázky naplnění podmínek pro povolení obnovy územního řízení.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že v ustanovení §62 odst. 1 písm. c) tehdy
platného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“) jsou uvedeny taxativně
stanovené podmínky pro povolení obnovy řízení a tyto musí být splněny všechny současně; musí
být tedy prokázáno, že nesprávným úředním postupem správního orgánu byla účastníkovi řízení
odňata možnost se řízení účastnit a současně, že jeho absence při řízení mohla mít podstatný vliv
na rozhodnutí, nemohla-li být náprava zjednána v odvolacím řízení. Stěžovatel zopakoval,
že se ve svém rozhodnutí přiklonil k názoru správního orgánu I. stupně, že právo účasti
v předmětném územním řízení o umístění souboru staveb svědčilo pouze vlastníkům sousedních
nemovitostí, jimiž žalobci nebyli a nejsou. Ani další podmínka obnovy řízení nebyla dle jeho
názoru splněna, když neúčast žalobců v daném řízení neměla podstatný vliv na rozhodnutí, které
by bylo stejně vydáno. Stěžovatel dodal, že v případě sedmi řadových rodinných domků
a bytového domu byly prostorové regulativy prokazatelně dodrženy. Sporným je pouze prosklený
prvek umístěný nad druhým nadzemním podlažím rohového bytového domu, jenž ovšem
zaujímá pouze jednu desetinu procenta zastavěné plochy a rozhodně není podstatným prvkem
celého souboru umisťovaných staveb. Ke stavebnímu řízení byla zpracována také studie
osvětlení, jež prokazatelně vyloučila možné zastínění nejbližšího a nejvíce ohroženého rodinného
domku, takže je vyloučeno zastínění vzdálenějších nemovitostí žalobců. Stěžovatel proto tvrdí,
že ze všech těchto důvodů by účast žalobců na řízení nemohla podstatně ovlivnit výsledek
územního řízení a žalobci by tudíž, i kdyby s nimi bylo jednáno jako s účastníky řízení, nemohli
zabránit umístění uvedeného souboru staveb. Stěžovatel tuto svou stížnostní námitku uzavírá
konstatováním, že městský soud se vůbec nezabýval hodnocením, zda by účast žalobců
v územním řízení mohla mít podstatný vliv na vydání územního rozhodnutí, a proto považuje
jeho rozsudek za nepřezkoumatelný.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti opakuje svůj názor, že žalobci a) a b) navíc podali návrh
na obnovu řízení opožděně, neboť věděli již dne 26. 6. 2004, kdy adresovali stavebnímu úřadu
svou žádost o mimoodvolací řízení a zastavení stavby a stavebních prací, že daná územní
rozhodnutí a stavební povolení byla vydána. Jimi podaný návrh na obnovu řízení dne 5. 11. 2004
je tedy třeba považovat za opožděný, vznesený po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty; žaloba
proto měla být ve vztahu k žalobcům a) a b) zamítnuta.
V neposlední řadě pak stěžovatel namítá, že rozsudek městského soudu vrací celou situaci
do stavu, který již byl překonán. Podle ustanovení §81 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje soud na základě
skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí [poznámka soudu: toto ustanovení
je systematicky zařazeno do hlavy II., dílu 2. s. ř. s., pojednávajícímu o ochraně proti nečinnosti
správního orgánu]. Městský soud tedy rozhodoval za stavu, kdy již bylo rozsudkem téhož soudu
ze dne 16. 3. 2007, č. j. 7 Ca 232/2005 - 49, zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 6. 9. 2005,
č. j. ÚSŘ/3323/05/Bí (tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl jako nepřípustné odvolání manželů
M. proti stejnému rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 25. 8. 2003 o umístění výše
uvedeného souboru staveb). Věc byla stěžovateli vrácena k dalšímu řízení se závazným názorem,
že manželé M. měli být účastníky územního řízení. V důsledku tohoto rozsudku městského
soudu lze mít pochybnosti, zda je předmětné územní rozhodnutí stavebního úřadu pravomocné a
jestli je tedy dán důvod obnovy řízení; stěžovatel totiž bude prvoinstanční správní rozhodnutí
znovu přezkoumávat v odvolacím řízení (pokud nebude vyhověno jeho kasační stížnosti) a ve
věci umístění shora definovaných staveb znovu rozhodne, neboť ho k tomu městský soud
zavázal svým rozhodnutím v téže věci, třebaže z podnětu jiného žalobce. Stěžovatel se domnívá,
že z popsaných důvodů není dán důvod pro obnovu řízení a poukazuje také na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003, č. j. 7 A 50/2002 - 36.
Stěžovatel v závěru své stížnosti dodává, že kromě výše uvedeného již navíc uplynula
objektivní zákonná lhůta, ve které může být cestou obnovy řízení územní řízení přezkoumáno,
neboť na územním rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 25. 8. 2003 byla vyznačena doložka
nabytí právní moci ke dni 17. 9. 2003, tzn. že od tohoto data uplynula doba delší tří let. Stěžovatel
proto nemůže pro tuto zákonnou překážku splnit povinnost uloženou mu městským soudem,
aby věc v dalším řízení znovu projednal a rozhodl; zmeškání této objektivní tříleté lhůty nelze
podle ustanovení §63 odst. 3 správního řádu prominout.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a návrh žalobců odmítl.
II.
Žalobci ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že není pravdou, že by jejich neúčast
v územním řízení o umístění dvou bytových domů a sedmi řadových domů neměla podstatný vliv
na předmětné rozhodnutí stavebního úřadu. Toto své tvrzení opírají o znalecký posudek,
který v rámci návrhu na obnovu řízení předložili a jenž zejména rozporuje dodržení
tzv. prostorového regulativu staveb. Není proto vůbec jisté, zda by byla účast žalobců v územním
řízení bez významu; žalobci jsou naopak přesvědčeni, že správní orgán I. stupně by se musel
na základě jejich námitek zabývat dodržením těchto regulativů plánovaných staveb.
Za nedůvodné také považují tvrzení o opožděnosti jejich návrhu na obnovu řízení, neboť v době
podání žádosti mimo odvolací řízení [v případě žalobců a) a b), a sice dne 26. 6. 2004] věděli
žalobci o probíhajícím územním řízení pouze v obecné rovině, předmětné územní rozhodnutí
dostali k dispozici až dne 16. 8. 2004, tzn. teprve tehdy se mohli seznámit s jeho konkrétním
obsahem. K námitce stěžovatele, že rozsudek městského soudu vrací věc do stavu, který byl
překonán, žalobci dodávají, že také zmíněný rozsudek městského soudu č. j. 7 Ca 232/2005 - 49
byl napaden kasační stížností, a proto nelze předem vyloučit jeho zrušení ze strany Nejvyššího
správního soudu.
Žalobci proto navrhují, aby zdejší soud kasační stížnost zamítl a přiznal jim náhradu
nákladů řízení.
III.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu zjistil
tyto pro posouzení věci rozhodné skutečnosti:
Dne 25. 8. 2003 vydal stavební úřad Městského úřadu Dobříš územní rozhodnutí
č. j. Výst. 4731/2003/Br, jímž mimo jiné rozhodl o umístění stavby dvou bytových domů a sedmi
řadových rodinných domů. Dle popisu stavby v tomto rozhodnutí jde o nepodsklepené bytové
domy o třech nadzemních podlažích, každý se šesti bytovými jednotkami; rohový dům navíc
s podkrovím, kde má být ateliér. Ze sedmi rovněž nepodsklepených řadových rodinných domů
(každý o jedné bytové jednotce) mají být čtyři dvoupodlažní a tři třípodlažní.
Proti tomuto územnímu rozhodnutí podali žalobci dne 5. 11. 2004 návrh na obnovu
řízení z důvodů vyplývajících z ustanovení §62 odst. 1 písm. c) správního řádu s tím, že nebyli
v rozporu s ustanovením §34 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (dále jen „stavební zákon“) účastníky územního řízení, ač jimi být měli.
K tomu upozornili na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99,
publ. pod č. 96/2000 Sb., kterým bylo zrušeno ust. §139 písm. c) stavebního zákona, a proto
ke dni vydání předmětného územního rozhodnutí měl být účastníkem stavebního řízení každý
subjekt, jehož práva by mohla být zamýšlenou stavbou dotčena, omezena či zrušena,
tedy i majitelé takových nemovitostí, které nemají přímo společnou hranici, ale nacházejí
se v bezprostřední blízkosti staveb, o jejichž umístění se jedná. Žalobci poukazovali mj. na to,
že umístění stavby odporuje schválenému územnímu plánu sídelního útvaru Dobříš a že stavba
svojí výškou, předpokládanou kapacitou osob i sporným řešením podkroví zasahuje
do oprávněných zájmů žalobců, kterým bylo upřeno právo účastnit se řízení (č. l. 8 správního
spisu).
Shora citovaným rozhodnutím stavebního úřadu byl návrh žalobců na obnovu územního
řízení zamítnut s odkazem na ustanovení §4 a §8 odst. 1, 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecně
technických požadavcích na výstavbu v tehdy platném znění mj. s tím, že umisťovaná stavba
splňuje podmínky pro minimální odstupovou vzdálenost, při níž je splněn požadavek zachování
pohody bydlení, a dále, že navrhovanými stavbami nedojde k omezení užívání stávajících staveb
a že osoby mající vlastnická či jiná práva k pozemkům a stavbám, které se nacházejí za místní
komunikací, nejsou předmětnou stavbou přímo dotčeny na svých právech a tudíž nemají
postavení účastníka územního řízení podle ust. §34 stavebního zákona.
Proti tomuto rozhodnutí se dne 18. 1. 2005 žalobci odvolali ke Krajskému úřadu
Středočeského kraje. V odvolání zopakovali své argumenty nastíněné již v původním návrhu
na obnovu řízení, tedy že se jejich nemovitosti nacházejí v bezprostřední blízkosti předmětné
stavby, byť s ní nemají společnou hranici, ale leží přímo za účelovou komunikací, u níž stavba
vyrůstá; nepřiznáním statutu účastníka řízení, v rozporu s výše citovaným nálezem Ústavního
soudu, jim stavební úřad znemožnil uplatňovat jakékoliv námitky již ve stavebním řízení a také
je vyloučil z práva obrátit se na nezávislý soud. Opětovně poukázali rovněž na to, že stavba má
parametry odporující schválenému územnímu plánu – porušuje prostorový regulativ, což žalobci
doložili znaleckým posudkem ze dne 4. 11. 2004. Stěžovateli navrhli, aby sporné rozhodnutí
stavebního úřadu přezkoumal a následně rozhodl o povolení obnovy řízení.
Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 9. 5. 2005 stěžovatel zamítl odvolání žalobců
podle §59 odst. 2 správního řádu a rozhodnutí stavebního úřadu, jímž byl zamítnut návrh
na obnovu řízení (na základě kterého byla povolena stavba shora popsaného souboru staveb
včetně jejich napojení na inženýrské sítě v k. ú. Dobříš), potvrdil. Stavebnímu úřadu nicméně
stěžovatel vytkl, že se nedostatečně zabýval otázkou, zda byl návrh na obnovu řízení podán včas;
podle stěžovatele totiž nebyla zákonná lhůta pro podání návrhu dodržena (žalobci se dozvěděli
o důvodech případné obnovy dříve vzhledem k tomu, že již v rámci žádosti o mimoodvolací
řízení namítali svou neúčast v řízení) a stavební úřad měl již z tohoto důvodu návrh zamítnout.
Co se týče okruhu účastníků řízení, vyjádřil stěžovatel souhlas s názorem stavebního úřadu,
že základním předpokladem – i po vydání shora několikrát zmiňovaného nálezu Ústavního
soudu – pro účast v řízení je přímé dotčení vlastnických či jiných práv; není-li tato podmínka
splněna, nestává se účastníkem řízení automaticky ani vlastník mezujícího pozemku, jedná
se o záležitost volného správního uvážení. Stavební úřad své úvahy řádně odůvodnil, a proto
stěžovatel neshledal v postupu správního orgánu I. stupně při stanovení okruhu účastníků řízení
o umístění stavby žádné pochybení.
Žalobci napadli toto rozhodnutí stěžovatele dne 13. 7. 2005 žalobou k Městskému soudu
v Praze, v níž namítali především dodržení lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení
[kopii příslušného stavebního povolení a územního rozhodnutí obdrželi až dne 16. 8. 2004,
žalobkyně c) navíc vůbec žádost o mimo odvolací řízení nepodávala]; dále namítli
své neoprávněné opomenutí jako účastníků územního řízení, neboť jejich nemovitosti
se nacházejí [kromě tzv. mezující žalobkyně c)] v bezprostřední blízkosti umisťované
stavby; v neposlední řadě uvedli žalobci jako další důvod pro obnovu řízení znalecký posudek
č. 1033-40/04, a sice jako důkazní prostředek dokládající nepřiměřenou výšku a rozsah
prováděné stavby v rozporu s původní projektovou dokumentací.
Městský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
neboť přisvědčil dvěma ze tří žalobních námitek. Především vyhodnotil, že žalobci podali návrh
na obnovu řízení včas. Názor stěžovatele, že žalobci a) a b) podali dne 26. 6. 2004 žádost
o přezkum mimo odvolací řízení podle ustanovení §65 správního řádu a tedy že již tehdy věděli
o probíhajícím správním řízení, městský soud odmítl s tím, že tuto žádost podali jednak pouze
žalobci a) a b), a navíc se mohli s obsahem předmětného územního rozhodnutí o umístění stavby
seznámit až dne 16. 8. 2004, kdy jim byla předána kopie tohoto rozhodnutí. Městský soud
považoval za důvodnou i druhou žalobní námitku, neboť bylo na stavebním úřadu a posléze
stěžovateli, aby v řízení o návrhu na obnovu řízení postupovali v souladu se závěry výše
citovaného nálezu Ústavního soudu a se žalobci proto jednali jako s účastníky územního řízení.
Městský soud také upozornil na jiné své rozhodnutí ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 7 Ca 232/2005,
ve kterém ze stejných důvodů zrušil rozhodnutí stěžovatele (jímž byla jako nepřípustná zamítnuta
odvolání proti předmětnému - stejnému - územnímu rozhodnutí a stavebnímu povolení). Třetí
námitce městský soud nepřisvědčil, protože navrhovaný znalecký posudek není novou
skutečností nebo důkazem, který by mohl mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohl být v řízení
bez zavinění účastníka řízení uplatněn - v době územního řízení totiž neexistoval. Městský soud
proto napadené rozhodnutí zrušil zčásti pro nepřezkoumatelnost podle ustanovení §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a zčásti pro nezákonnost podle ustanovení §78 odst. 1, 4 s. ř. s.
IV.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Zdejší soud se nejprve zabýval v pořadí třetí stížnostní námitkou, neboť je z povahy věci
zjevné, že otázka pravomocnosti správního rozhodnutí I. stupně je pro posouzení důvodnosti
návrhu na obnovu územního řízení prvořadá.
Obnova řízení na návrh účastníka, upravená v době rozhodování stěžovatele
ustanoveními §62 až §64 tehdy platného správního řádu, je mimořádným opravným
prostředkem, který lze uplatnit pouze vůči pravomocnému správnímu
rozhodnutí, a to za podmínek taxativně vyjmenovaných zákonem. Jedná se proto o průlom
do zásady nemožnosti přezkumu z důvodu překážky věci rozhodnuté (res administrata).
A contrario – obnovit nelze správní řízení, jež není zakončeno pravomocným správním
rozhodnutím, tedy rozhodnutím, které bylo oznámeno všem účastníkům řízení a těm marně
uplynula lhůta pro odvolání, nebo bylo o jejich odvolání rozhodnuto a toto rozhodnutí jim
oznámeno. Pokud by tedy i jen jednomu z nich nebylo rozhodnutí oznámeno anebo nebylo
o jeho odvolání rozhodnuto, není věc zakončena pravomocným rozhodnutím a řízení nelze
obnovit.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti mj. namítá, že rozsudek městského soudu
vrací celou situaci do stavu, který již byl překonán rozhodnutím téhož soudu ze dne 16. 3. 2007,
č. j. 7 Ca 232/2005 - 49; tímto rozsudkem bylo zrušeno jiné rozhodnutí stěžovatele ze dne
6. 9. 2005, č. j. ÚSŘ/3323/05/Bí, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným názorem,
že manželé M. měli být účastníky územního řízení vedeného stavebním úřadem Městského úřadu
Dobříš a zakončeného právě rozhodnutím ze dne 25. 8. 2003, č. j. Výst. 4731/2003-Br, o
umístění stavby dvou bytových domů a sedmi řadových rodinných domů v k. ú. Dobříš. Tento
rozsudek městského soudu byl napaden kasační stížností vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 3
As 46/2007 a rozhodnutou dne 6. 2. 2008 tak, že ji Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou
zamítl. Zdejší soud přisvědčil názoru městského soudu, že „jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu
dovolávaného žalobci i soudem, posouzení okruhu účastníků územního (stavebního) řízení je jedním z primárních
kroků, které je správní orgán povinen v příslušném řízení učinit. Z požadavku na přezkoumatelnost takového
rozhodnutí (posouzení, zda správní orgán meze svého uvážení nepřekročil, či je nezneužil) pak vyplývá rovněž
nutnost uvést úvahu, jíž se při svém rozhodování řídil, v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé. V daném případě –
v rozhodnutí o umístění stavby (kopie stavebních povolení nebyly soudu v projednávané věci předloženy) – se
stavební úřad otázkou okruhu účastníků řízení nezabýval; v předkládacích zprávách zaslaných stavebním úřadem
žalovanému spolu s podanými odvoláními pak nezahrnutí žalobců do řízení odůvodnil tím, že právní postavení
účastníků řízení „přísluší pouze vlastníkům staveb, kteří mohou být stavbou dotčeni a mají společnou hranici se
stavebními pozemky, a to vzhledem k odstupovým vzdálenostem stávající a nové zástavby“. Žalovaný pak svá
zamítavá rozhodnutí neodůvodnil vůbec (v případě odvolání proti územnímu rozhodnutí a proti rozhodnutí o
povolení stavby domů), resp. vyjádřil přesvědčení, že se jedná o stavby, kterými „nemohou být přímo dotčena práva
a oprávněné zájmy vlastníků pozemku, nacházející se až za stavbou chodníku a stávající komunikací“ (ve vztahu
k odvolání proti rozhodnutí o povolení stavby zpevněných ploch). Námitka stěžovatele, že z nálezu Ústavního
soudu nelze automaticky dovozovat účastenství i nemezujících sousedů pozemku určeného pro povolovanou
zástavbu, že rozhodující je přímé dotčení vlastnických či jiných práv, resp. že jde o volné správní uvážení, není
případná. Předně, stěžovatel ani stavební úřad žádnou úvahu v tomto směru neprovedli, neboť jejich „odůvodnění“
spočívá v pouhém tvrzení, že práva a oprávněné zájmy žalobců nemohou být stavbou dotčeny. Nejvyšší správní
soud zde nepovažuje za nutné blíže rozebírat pojmy správní uvážení či odůvodnění rozhodnutí, pro stručnost se
omezuje pouze na upozornění, že oba tyto právní pojmy předpokládají (logickou) argumentaci podporující učiněné
rozhodnutí. Pokud tedy správní orgány při svém rozhodování učinily úvahu o možném okruhu účastníků
povolovacích řízení, jak tvrdí žalovaný v kasační stížnosti, opomněly se o tuto úvahu ve svých rozhodnutích podělit,
čímž je učinily v uvedeném ohledu nepřezkoumatelnými. Dále je třeba upozornit, že stěžovatelem dovolávaná
ustanovení stavebního zákona vymezující okruh účastníků územního (stavebního) řízení hovoří o vlastnících
pozemků, jejichž práva „mohou být rozhodnutím dotčena“. Samotná možnost dotčení na právech je tedy
dostačujícím důvodem pro přibrání vlastníků sousedních nemovitostí k účasti na řízení. Teprve v jeho průběhu pak
úřad rozhodne o jejich případných námitkách a posoudí, zda umísťovaná (povolovaná) stavba skutečně do jejich
práv zasáhne či nikoliv a v jakém rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2
As 44/2005-116, publ. pod č. 850/2006 Sb. NSS).“
Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost Krajského úřadu Středočeského kraje
(stěžovatele) zamítl a potvrdil tak rozhodnutí městského soudu; ten svým rozsudkem ze dne
16. 3. 2007 zrušil všechna tři správní rozhodnutí stěžovatele, kterými byla jako nepřípustná
zamítnuta odvolání manželů M. proti rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Dobříš ze
dne 25. 8. 2003, 6. 10. 2003 a 10. 5. 2005, jimiž bylo rozhodnuto o umístění výše popsaného
souboru staveb v k. ú. Dobříš, byla povolena stavba těchto domů a povolena stavba zpevněných
ploch v ulici Západní v Dobříši, včetně územního rozhodnutí - protože s manželi M. nebylo
jednáno jako s účastníky stavebního a územního řízení, ačkoliv tak být mělo. Správní řízení proto
bude u stěžovatele a posléze i u stavebního úřadu pokračovat a oba správní orgány budou
povinny znovu ve věci umístění sporných staveb v rámci odvolacího řízení rozhodnout; územní
řízení tedy není pravomocně skončeno.
Městský soud tedy rozhodoval v nyní projednávané věci za stavu, kdy již při svém
dřívějším rozhodování zjistil vážná pochybení dotčených správních orgánů obou stupňů
při posuzování okruhu účastníků stejného stavebního i územního řízení, a proto z důvodu
nezákonnosti jejich postupu v projednávané věci všechna rozhodnutí odvolacího správního
orgánu (stěžovatele) zrušil a zavázal jej (potažmo i správní orgán I. stupně) opětovně
přezkoumat otázku účastenství v původním územním řízení o umístění předmětných staveb
[platí, že zrušuje-li soud rozhodnutí, podle okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu
nižšího stupně, které mu předcházelo (ust. §78 odst. 3) a právním názorem, který vyslovil soud
ve svém zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (ust. §78 odst. 5)].
Městský soud sice v závěru svého nyní posuzovaného rozsudku konstatoval
„že je mu z úřední činnosti známo z rozhodnutí zdejšího soudu ve věci 7 Ca 232/2005 ze dne 16. 3. 2007,
kterým ze stejných důvodů (nedostatečně odůvodněné opomenutí některých účastníků územního
řízení, jejichž nemovitosti se nacházejí v bezprostřední blízkosti umisťované stavby) zrušil
rozhodnutí žalovaného, jímž byla jako nepřípustná zamítnuta odvolání proti předmětnému územnímu rozhodnutí
a stavebnímu povolení“, tuto skutečnost nicméně při svém rozhodování dále vůbec nevzal v úvahu.
Zdejší soud tedy přisvědčil názoru stěžovatele, že ze shora popsaného důvodu není dán důvod
pro obnovu řízení.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že se vzhledem k důvodnosti výše posuzované stížní
námitky, pro kterou je třeba rozhodnutí Městského soud zrušit, již nezabýval námitkami
ostatními. Městský soud v Praze totiž pochybil, pokud žalobě vyhověl a rozhodnutí žalovaného
zrušil, když je ze shora popsaného skutkového a právního příběhu patrno, že návrh na obnovu
řízení nemůže být shledán důvodným, jelikož v důsledku citovaného kasačního rozhodnutí
Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2007 byl podán proti rozhodnutí, které nebylo
pravomocné a nebyla tak splněna jedna ze základních podmínek tohoto řízení.
Lze tak uzavřít, že kasační stížnost je důvodná a proto Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Městský soud v Praze je v dalším řízení vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 11. dubna 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu