ECLI:CZ:NSS:2008:2.AZS.69.2008:55
sp. zn. 2 Azs 69/2008 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: S. D., zastoupené JUDr. Irenou Strakovou,
advokátkou se sídlem Žitná 45, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 22. 4. 2008, č. j. 61 Az 137/2006 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupkyni stěžovatelky JUDr. Ireně Strakové se nepřiznává odměna
za zastupování.
Odůvodnění:
I.
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala včas kasační stížnost proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ČR (dále „žalovaný“) ze dne 6. 12. 2006, č. j. OAM-1362/VL-10-05-2006,
o zamítnutí žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
II.
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
když namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení; vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, resp. je s nimi v rozporu,
a dále nedostatek důvodů rozhodnutí, jehož následkem bylo nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Rovněž namítá, že krajský soud nezaujal žádné stanovisko k procesním námitkám porušení
§3 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a proto není jisté, zda soud tyto námitky
považuje za oprávněné či nikoliv, ani není jisté, jakými právními úvahami se soud v této věci
zabýval, což vede k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Stěžovatelkou tvrzené důvody
podání žádosti o azyl, tedy vyhrožování jí i její dceři, nezájem policie nastalou situaci řešit,
potřeba žít plnohodnotným manželským životem po boku svého manžela a legalizace pobytu
na území ČR představují podle jejího názoru relevantní skutečnosti, se kterými se měl soud řádně
vypořádat. Soud se rovněž podle stěžovatelky nevypořádal s tím, zda v jejím případě existují
důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, neboť se nezabýval otázkou
hrozícího nebezpečí vážné újmy a nemožnosti nebo neochoty využít ochrany státu,
jehož je stěžovatelka státní občankou.
III.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že předmětná kasační stížnost není důvodná,
neboť jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany i rozsudek soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti odkazuje žalovaný na správní spis,
neboť námitky uplatňované stěžovatelkou jsou obdobné těm, které uplatnila v podané žalobě
a k nimž se již plně vyjádřil ve vyjádření k žalobě.
K námitkám stěžovatelky týkajícím se neudělení doplňkové ochrany žalovaný uvádí,
že doplňková ochrana se v souladu ustanovením §28 zákona o azylu posuzuje pouze v případě
neudělení nebo odnětí azylu. Vzhledem k nedůvodnosti stěžovatelkou uplatněných námitek
navrhuje žalovaný kasační stížnost zamítnout.
IV.
Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud především zjistil, že stěžovatelka požádala
dne 4. 12. 2006 o udělení mezinárodní ochrany, a to z důvodu obav o bezpečnost
svou a své dcery před dalším jednáním neznámých osob, které jí vyhrožovali, neboť jim odmítla
sdělit informaci o svém manželovi, a dále z důvodu legalizace pobytu na území České republiky.
Žadatelka uvedla, že její manžel byl svědkem události, při které primátor města Svatovo napadl
neznámé osoby, za své svědectví byl na policii zbit a donucen ke změně výpovědi. Manžel
stěžovatelky na základě těchto potíží vycestoval ze země původu do České republiky, kde pobývá
od července 2006. Další informace o potížích svého manžela stěžovatelka nemá.
Stěžovatelka uvedla, že se v zemi svého původu obrátila na policejní oddělení, kde jí bylo
sděleno, že důvod k zahájení trestního stíhání nebyl shledán. Stěžovatelka se poté již na žádné
státní orgány se žádostí o pomoc neobrátila, byť o možnosti podání stížnosti byla ze strany
policejního oddělení poučena. Koncem listopadu 2006 vycestovala i s dcerou ze země původu
do České republiky.
Žalovaný zamítl žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany jako
zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu (ve znění účinném
k 20. 12. 2007), neboť stěžovatelka neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být
vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 a §14a zákona o azylu.
VI.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pro stručnost lze odkázat na precedenční usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006 (č. 933/2006 Sb. NSS), ve kterém byl podrobně
vymezen institut přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany.
Při posouzení přijatelnosti stěžovatelčiny kasační stížnosti nezbývá Nejvyššímu
správnímu soudu než konstatovat, že všechny jí nadnesené právní otázky byly již v judikatuře
zdejšího soudu řešeny.
Relevantní důvody pro udělení azylu jsou zakotveny v ustanovení §12 zákona o azylu,
podle kterého se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Jak se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 152/2005 - 50, nebo v rozhodnutí ze dne 21. 12. 2005, č. j. 1 Azs 1/2005 - 54,
pokud stěžovatelka netvrdila některý z těchto důvodů, je na místě žádost jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu zamítnout.
Tvrdí-li stěžovatelka, že se obává jednání ze strany neznámých osob za situace,
kdy ze strany státních orgánů země původu došlo k prošetření jejího oznámení, nicméně jednání
neznámých osob, které se nepodařilo vypátrat, nenaplňovalo skutkovou podstatu trestného činu
podle ukrajinského trestního zákona, nejedná se o situaci, kterou by bylo možné podřadit
pod pojem „pronásledování“ podle §2 zákona o azylu. V úvahu je nutno také vzít skutečnost,
že stěžovatelka se v této věci neobrátila na vyšší státní orgány, ačkoliv tak podle spisového
materiálu (stěžovatelkou předložené sdělení náčelníka Leninského obvodního oddělení Městské
správy Ministerstva vnitra Ukrajiny v Charkovské oblasti ze dne 4. 11. 2006) učinit mohla.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na své rozhodnutí ze dne 12. 1. 2006,
č. j. 4 Azs 107/2005 - 60, podle kterého jednání soukromých osob, které u osoby vyznačující
se určitou charakteristikou ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu zakládá odůvodněný strach
z pronásledování, lze považovat za tzv. nepřímou represi. Ta může být důvodem pro udělení
azylu podle citovaného ustanovení jen v případě, že žadatel o udělení azylu se nedomohl ochrany u orgánů
své domovské země, ač o ni usiloval všemi dostupnými právními prostředky. Nicméně vzhledem
ke skutečnosti, že stěžovatelka netvrdila žádný z azylově relevantních důvodů, žalovaný
postupoval správně, pokud žádost stěžovatelky zamítl podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se ve svých dřívějších rozhodnutích opětovně vyjádřil
i k relevantnosti důvodu legalizace pobytu v zemi pro účely řízení o udělení mezinárodní ochrany
(azylu). Jak bylo poznamenáno v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 4 Azs 63/2005 - 55, azyl je institutem zcela výjimečným, vycházejícím z mezinárodních závazků,
umožňující osobám čelícím ve své vlasti vážnému ohrožení života, zdraví nebo svobody ze zákonem striktně
vymezených důvodů, nalézt ochranu v jiné zemi. V žádném případě nelze tohoto specifického prostředku využít
k legalizaci pobytu v zemi, kterou si žadatel o azyl vybral pro svůj další život. Stěžovatelkou uvedený
důvod, t. j. legalizace pobytu na území České republiky, tedy není azylově relevantní.
Co se týká dalších námitek označených v kasační stížnosti, tvrzenou vadu rozhodnutí
(nepřezkoumatelnost) neshledal Nejvyšší správní soud za opodstatněnou. Námitce stěžovatelky,
že se soud nevypořádal s tím, zda v jejím případě existují důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu, neboť se nezabýval otázkou hrozícího nebezpečí vážné újmy
a nemožnosti nebo neochoty využít ochrany státu, jehož je stěžovatelka státní občankou, nelze
přisvědčit. Stěžovatelka v rámci předcházejícího řízení ani v kasační stížnosti neuvedla,
že by jí hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy (§14a odst. 2 zákona o azylu),
přičemž ze spisového materiálu je zřejmé, že žalovaný se následky, které by stěžovatelce
po návratu do země původu mohly hrozit (např. v souvislosti s účastí v azylovém řízení), zabýval
a žádnou takovou okolnost nezjistil. Závěr žalovaného, se kterým se v rozsudku ztotožnil
i krajský soud, že u stěžovatelky nejsou dány důvody udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu, je tedy správný. Otázkou rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany
(dříve překážky vycestování podle §91 zákona o azylu) v případě zamítnutí žádosti o azyl jako
zjevně nedůvodné se Nejvyšší správní soud již několikrát zabýval, např. v rozhodnutí
ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, nebo v rozhodnutí ze dne 3. 11. 2005,
č. j. 6 Azs 134/2005 - 44.
Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud nezaujal žádné stanovisko k procesním námitkám
porušení §3 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v posuzovaném případě
se nejedná o takovou vadu rozhodnutí, která by mohla zpochybnit jeho zákonnost.
V žalobě stěžovatelka totiž pouze odkázala na některá ustanovení správního řádu,
aniž by byly konkretizovány vady řízení, jichž se správní orgán měl dopustit,
což pro přezkoumání těchto vad soudem ve správním soudnictví není dostačující, a to zejména
s ohledem na zásadu dispoziční. Otázkou, kdy je rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů, se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 (č. 133/2004 Sb. NSS).
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, shledal ji proto jako nepřijatelnou a podle
ustanovení §104a s. ř. s. ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byla právní zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti ustanovena advokátka
JUDr. Irena Straková; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Z obsahu soudního spisu však plyne, že ustanovená advokátka
nevykonala žádný úkon právní služby, za který odměna náleží (§11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu); proto jí soud odměnu za zastupování nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu