ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.104.2008:39
sp. zn. 3 Ads 104/2008 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: R. Č., zastoupená
JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2007, čj. 1599/SZ/2007, č. e. 79031/2007, o
kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2007,
č. j. 42 Cad 178/2007 - 12,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2007,
č. j. 42 Cad 178/2007 - 12, se zru š u je a v ě c se v rací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
II. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se u r č u je částkou 1904 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného čj. 1599/SZ/2007, č. e. 79031/2007, ze dne 3. 5. 2007,
bylo podle §90 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
zrušeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále též „prvoinstanční správní orgán“)
č. j. OSV/555/Nv/698-01/09/06 ze dne 20. 1. 2007 a řízení bylo zastaveno. Uvedeným
rozhodnutím prvoinstančního správního orgánu byla žalobkyni (dále též „stěžovatelka”) zpětně
snížena měsíčně se opakující dávka sociální péče na výši 1976 Kč s účinností od 1. 6. 2006,
a to podle §16 zákona č. 114/1998 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním
zabezpečení, §73 a §96 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, §1 a §4 zákona
č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že důvodem pro snížení dávky
bylo zjištění prvoinstančního správního orgánu, že došlo ke změně ve skutečnostech rozhodných
pro výši dávky, tzn. ke změně příjmu (vyšší peněžitá pomoc v mateřství a zvýšení dávek státní
sociální podpory).
Podle §96 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, se dávka sníží,
pokud se zjistí, že dávka byla přiznána ve vyšší částce, než v jaké náleží. Podle §96 odst. 4
téhož zákona se však dávka odejme nebo sníží anebo její výplata zastaví ode dne následujícího
po dni, jímž uplynulo období, za které byla vyplacena, což znamená, že dávku nelze snížit
či odejmout zpětně. Žalovaný je toho názoru, že o výši dávky prvoinstanční správní orgán
rozhodl v souladu se zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu a zákonem č. 482/1991 Sb.,
o sociální potřebnosti, nelze však snížit částku zpětně, pokud již byla vyplacena.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. 8. 2007, č. j. 42 Cad 178/2007 – 12
žalobu žalobkyně proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného odmítl jako nepřípustnou
podle §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Na předmětnou
věc podle soudu totiž dopadá §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České
republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého jsou ze soudního
přezkumu vyloučena rozhodnutí o mimořádných výhodách občanům zdravotně postiženým
a rozhodnutí o dávkách sociální péče. Z tohoto důvodu krajský soud žalobu odmítl.
Včas podanou kasační stížnost stěžovatelka opřela o důvody spočívající
podle stěžovatelky v nesprávném právním posouzení věci krajským soudem, neboť soud provedl
nesprávný výklad ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České
republiky v sociálním zabezpečení.
Stěžovatelka namítala, že rozhodnutím žalovaného bylo potvrzeno rozhodnutí
prvoinstančního správního orgánu, jímž však byla stěžovatelce nezákonně snížena opakovaná
peněžní dávka sociální péče poskytovaná podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti
ve spojení se zákonem č. 463/1991 Sb., o životním minimu, na částku 1976 Kč měsíčně.
Dále nebyl uznán nárok na předmětnou dávku manželovi stěžovatelky, který je rodinným
příslušníkem občana členského státu Evropské unie hlášený na území České republiky k pobytu
po dobu delší než 3 měsíce dle zvláštního právního předpisu.
Stěžovatelka dále uvedla, že krajský soud vyložil ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí o dávkách
sociální péče a výslovný odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona vztáhl pouze na část
věty za spojkou „a”, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných výhodách
občanům těžce zdravotně postiženým. Stěžovatelka s tímto výkladem předmětného ustanovení
nesouhlasí a tvrdí, že odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) se vztahuje na celé ustanovení §56c
písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných výhod občanům těžce
zdravotně postiženým upravuje pouze §34 odst. 1 písm. e) a pod písm. a) až d) se upravuje
poskytování nenárokových dávek sociální péče. Z toho pak podle stěžovatelky vyplývá,
že pokud by se odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první §56c
písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a) až e),
nýbrž pouze na písm. e), které jediné poskytování mimořádných výhod občanům těžce zdravotně
postiženým upravuje a odkaz na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný, protože by jak dávky
pod těmito písmeny, tak rovněž všechny ostatní dávky už byly ze soudního přezkumu vyloučeny
první částí věty před spojkou „a”.
Stěžovatelka zdůraznila, že dávky sociální péče poskytované podle zákona
č. 482/1991 Sb., jsou nárokové a nikoli účelové, na rozdíl od dávek upravených v §34 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb. Proto jsou podle názoru stěžovatelky ze soudního
přezkumu vyloučeny pouze dávky sociální péče poskytované podle §34 odst. 1 písm. a) až d)
zákona č. 114/1998 Sb., nikoli všechny dávky. Podle stěžovatelky je zřejmé, že §56c zákona
č. 114/1988 Sb. prosazuje pouze princip nevymahatelnosti nenárokových plnění,
nikoliv neústavní princip nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí soudem.
Stěžovatelka dále poukázala na čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, z něhož dovozovala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozhodnutím krajského soudu.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní uplatňuje
námitky odpovídající důvodům kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší
správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, v tomto případě přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem. Stěžovatelka kasační stížnost podala právě z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a spatřuje nezákonnost usnesení krajského soudu především v nesprávné aplikaci
§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci se tedy jedná o posouzení otázky,
zda se na rozhodnutí správního orgánu o zrušení rozhodnutí o zpětném snížení měsíčně
se opakující dávky sociální péče ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti,
ve znění pozdějších předpisů, vztahuje výluka ze soudního přezkumu uvedená v §56c písm. a)
zákona č. 114/1988 Sb.
K tomu nutno uvést, že dávky sociální péče podmíněné existencí sociální potřebnosti
představují realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění
základních životních podmínek, zakotveného v článku 30 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a chráněného čl. 4 Ústavy České republiky. Jako takové toto právo nemůže být vyňato
z dosahu přezkumu soudu ve správním soudnictví (jde nepochybně o subjektivní právo veřejné
ve smyslu §2 s. ř. s.). Zákon č. 114/1988 Sb. založil v §56c písm. a) výluku ze soudního
přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce
zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona. Těmito jsou rozhodnutí:
a) o poskytování příspěvků na opatření zvláštních pomůcek občanům s těžkými vadami
nosného nebo pohybového ústrojí, nevidomým a neslyšícím občanům,
b) o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou opravu a na provoz motorového
vozidla a na úhradu pojistného,
c) o poskytování příspěvků na úpravu motorového vozidla na ruční ovládání občanům
s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí,
d) o poskytování příspěvků na úpravu bytu občanům s těžkými vadami nosného
nebo pohybového ústrojí a nevidomým občanům,
e) o přiznání mimořádných výhod.
Uvedený výčet rozhodnutí, jež nepodléhají soudnímu přezkumu, je taxativní
a nelze jej tudíž jakkoli dále rozšiřovat. Rozhodnutí o dávkách sociální péče podle zákona
č. 482/1991 Sb. do tohoto výčtu zahrnuta nejsou a podléhají tak soudnímu přezkumu.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu o zrušení rozhodnutí
o zpětném snížení měsíčně se opakující dávky sociální péče ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb.,
nelze na základě ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., vyloučit ze soudního
přezkumu a to z toho důvodu, že takovéto rozhodnutí není rozhodnutím podřaditelným
pod §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1998 Sb., a nelze jej podřadit ani pod §34 odst. 1
písm. e) cit. zákona, neboť toto ustanovení obsahuje odkaz na §86 zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení, který obsahuje především výčet možností jak pomoci těžce zdravotně
postiženým občanům.
Pokud tedy krajský soud ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., aplikoval
na zcela jiný typ dávek představujících záruku na pomoc v hmotné nouzi, aplikoval na věc
neodpovídající právní normu. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí
žalovaného není ze soudního přezkumu vyloučeno. Ze soudního přezkumu vyloučeno není
ani podle soudního řádu správního, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí,
které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v §70 písm. a)
až f) s. ř. s. Kasační stížností napadené usnesení krajského soudu je nezákonné z důvodu
nesprávné aplikace právního předpisu.
Při posouzení této otázky Nejvyšší správní soud vycházel především z rozhodnutí
zdejšího soudu ze dne 11. 7. 2006, čj. 6 Ads 70/2004 - 69, ve kterém Nejvyšší správní soud
konstatoval, že rozhodnutí o dávkách sociální péče posuzované podle zákona č. 482/1991 Sb.,
o sociální potřebnosti, není vyloučeno z přezkumu soudu ve správním soudnictví.
K týmž právním závěrům dospěl Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích ze dne 31. 3. 2008,
čj. 4 Ads 88/2007 - 62, čj. 4 Ads 2/2008 - 66, nebo čj. 4 Ads 3/2008 - 61, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud ani v této projednávané právní věci neshledal důvod
se od tohoto právního závěru a ustálené judikatury odchýlit. Ze závěrů přijatých ve zmíněném
rozsudku Nejvyššího správního soudu lze totiž vycházet i v posuzovaném případě,
neboť i zde správní orgán rozhodoval o dávce sociální péče (resp. o zpětně snížené měsíčně
se opakující dávce sociální péče) podle zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení a zákona
č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Jednalo se tedy o dávku, která patří mezi dávky řešící
situaci hmotné nouze.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby řádně
posoudil stěžovatelkou napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal se s žalobními body
a své závěry odůvodnil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelce byl v řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 26. 6. 2008, č. j. 42 Cad 178/2007 - 24, ustanoven advokát. V takovém případě
s ohledem na §35 odst. 8 a §120 s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokáta podle §7 a §9 odst. 3 písm. f) ve spojení
s §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) částkou
1000 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti).
Soud dále přiznal 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Celková odměna tedy činí 1600 Kč. Protože advokát Nejvyššímu správnímu soudu doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), podle §35 odst. 8 s. ř. s. se zvyšuje
odměna o částku odpovídající DPH, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování
a náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 304 Kč. Odměna advokáta navýšená o DPH celkově činí 1904 Kč. Zástupci
stěžovatelky se proto přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1904 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu