ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.88.2007:62
sp. zn. 4 Ads 88/2007 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. Č.,
zast. Mgr. Václavem Mimránkem, advokátem, se sídlem Čechyňská 23, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2007, č.
j. 42 Cad 11/2007 - 13,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2007, č. j. 42 Cad 11/2007 -
13, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Václavu Mimránkovi, advokátovi,
se nepřiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla odmítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 8. 11. 2006,
č. j. 3729/SZ/2006 - 2, č. e. 145734/2006, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále jen „správní orgán prvního stupně”) ze dne 15. 9. 2006,
č. j. OSV/555/06/NV/9567/06, kterým byla stěžovateli podle §8a zákona č. 482/1991 Sb.,
o sociální potřebnosti a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu přiznána jednorázová dávka
sociální péče ve výši 900 Kč formou poukázek k nákupu potravinového zboží. Žaloba směřovala
rovněž proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (žalovaného) ze dne 8. 11. 2006,
č. j. 3729/SZ/2006, č. e. 145736/2006, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 6. 9. 2006, č. j. OSV/555/9567/06,
ve kterém vedoucí Odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu rozhodla o námitce podjatosti
vznesené žalobcem tak, že Bc. Z. N., pracovnice Odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu
není vyloučena z projednávání a rozhodování v řízení ve věci dávek sociálních péče
poskytovaných účastníku řízení J. Č. a z ostatních záležitostí týkajících se rodiny R. a J. Č.
K odvolání žalobce bylo prvoinstanční rozhodnutí ze dne 15. 9. 2006,
č. j. OSV/555/06/NV/9567/06 žalovaným potvrzeno s odůvodněním, že rodině žalobce
je poskytována měsíčně se opakující dávka sociální péče a otázka společného posuzování rodiny,
jejíž jeden člen neplní podmínky pro poskytování dávky, již byla několikrát řešena; naposledy
se jí zabývalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Žalovaný poukázal na ustanovení §8a zákona
č. 482/1991 Sb., podle něhož občanu, který nesplňuje podmínky pro poskytování dávek sociální
péče podle tohoto zákona a jemuž hrozí vážná újma na zdraví, může být poskytnuta v nezbytném
rozsahu pomoc, a to formou věcné nebo peněžité dávky, popřípadě služby sociální péče
a konstatoval, že se nejedná o dávku nárokovou, ale fakultativní, která zajišťuje pomoc
v nezbytném rozsahu a proto je také zcela v kompetenci správního orgánu, který ji přiznal,
rozhodnout, jakým způsobem bude poskytnuta. Žalovaný uzavřel, že správní orgán prvního
stupně postupoval v souladu s právními předpisy.
Žalovaný potvrdil rovněž rozhodnutí vedoucí správního orgánu prvního stupně ze dne
6. 9. 2006, jímž rozhodla o námitce podjatosti. V odůvodnění uvedl, že v systému, kdy správnost
rozhodnutí stvrzuje svým podpisem vedoucí odboru, lze mít důvodně za to, že Bc. Z. N. nemůže
výsledek řízení skutečně ovlivnit. Dále konstatoval, že při přezkoumání několika rozhodnutí
nezjistil, že by Bc. Z. N. měla zájem na zamítnutí žádostí o dávky, či jakýkoli jiný osobní vztah k
věci.
Žalobce podal proti oběma výše uvedeným rozhodnutím žalovaného žalobu u Krajského
soudu v Ústí nad Labem, v níž namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného, protože odporuje
čl. 1 odst. 1, Ústavy České republiky, čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1, Listiny základních práv
a svobod, čl. 9 až 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Postup správních orgánů obou stupňů byl podle jeho názoru v hrubém rozporu s čl. 6 odst. 1
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1, Listiny základních
práv a svobod, řízení před správními orgány obou stupňů bylo zatíženo nezhojitelnými
procesními vadami, které měly vliv na výsledek celého řízení a činí rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce dále namítal, že povinností správního orgánu
prvního stupně bylo přesvědčivě prokázat, že jeho pracovnice není vůči žalobci podjatá a označil
za vyloučené, aby k závěru o její nepodjatosti dospěl pouze na základě toho, že samotná
pracovnice svou podjatost popírá. Podle žalobce nemusí být podjatost prokázaná,
proto k vyloučení pracovníka správního orgánu z řízení postačuje pouhé důvodné podezření,
že na výsledcích řízení má osobní zájem. Žalobce v této souvislosti poukázal na rozhodnutí
Krajského soudu v Brně a Krajského soudu v Ostravě a konstatoval, že povinností žalovaného
bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Pokud tak žalovaný neučinil, je jeho rozhodnutí nezákonné, neboť je v hrubém rozporu s čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Žalobce poukázal též na čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod a §1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ze kterých dovodil,
že dorovnání příjmů jednotlivce do hranice životního minima je nezbytnou pomocí. Žalobce
má za to, že prokázal, že nemůže své příjmy zvýšit vlastním přičiněním a žalovaný v napadeném
rozhodnutí tato tvrzení žalobce nijak nezpochybnil, avšak i přesto podpořil rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně o poskytnutí pouhých 900 Kč namísto zákonem stanovených 4140 Kč,
které žalobce požadoval. Podle žalobce je zřejmé, že možnost správního uvážení je omezená
zákonem a neopravňuje správní orgán k svévolnému jednání. Proto pokud životní minimum
žalobce je zákonem stanoveno na částku 4140 Kč, tak mu dávka sociální péče musí být vždy
poskytnuta v takové výši, aby jeho příjem do této částky dorovnala, protože v opačném případě
žalobce i nadále zůstane v hmotné nouzi a ve hladu, což by odporovalo čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1
větě druhé Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 9 až 11 Mezinárodního paktu
o hospodářských, sociálních kulturních právech. Žalobce dále poukázal na skutečnost,
že má od 10. 1. 2005 odborným lékařem předepsanou dietu, proto částka životního minima
ve smyslu §3 odst. 2 písm. e) zákona č. 463/1991 Sb., k zajištění jeho výživy a ostatních
základních osobních potřeb se zvyšuje o 900 Kč a činí tak 3300 Kč měsíčně, nezbytné náklady
žalobce na domácnost pak činí 840 Kč. Žalobce označil správní rozhodnutí obou stupňů
za diskriminační a šikanozní, neboť je zjevné že pracovníci správních orgánů se jej snaží úmyslně
poškodit na jeho právech. Není mu jasné, z jakého právního důvodu rozhodl správní orgán
prvního stupně o poskytnutí peněžité dávky sociální péče nikoliv způsobem stanoveným v §102
odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, nýbrž formou poukázek k nákupu
potravin, což zákon neumožňuje. Rovněž není vůbec jasné, z jakého právního důvodu žalovaný
tvrdí, že žalobci byla poskytnuta věcná dávka sociální péče, když žalobce
jednak o takovou nežádal a jednak je zřejmé, že se jedná o dávku peněžní ve výši 900 Kč
(podle žalobce měla být ve výši 4140 Kč). Podle názoru žalobce orgány sociálního zabezpečení
nesmějí dávky sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb., poskytovat ve věcné formě namísto
peněžní, pokud účastník řízení o to výslovně nepožádá, protože sociální dávky poskytované
podle tohoto zákona nejsou účelové, jsou nárokové a jejich cílem je dorovnat příjem jednotlivce
do stanovené hranice sociální potřebnosti bez ohledu na to, jakým způsobem jednotlivec
poskytnutou dávku využije a na co ji utratí, protože jinak by se jednalo mimo jiné rovněž o zásah
do soukromého života jednotlivce (žalobce má za to, že nikdo nesmí nikomu nařizovat,
co a kde musí za své peníze koupit). Z toho pak vyplývá, že pokud správní orgán prvního stupně
rozhodl o výplatě poskytnuté dávky jiným způsobem než stanoví zákon, tak jednal zcela svévolně
a ta část napadeného rozhodnutí, kde je stanoven způsob její výplaty odlišně od zákonem
stanoveného způsobu je zcela nulitní, protože o jiném způsobu výplaty dávky než stanoví zákon,
správní orgán prvního stupně rozhodl bez dostatku pravomoci. Žalovaný svévolné uplatnění
práva správním orgán prvního stupně podpořil a jednal tedy nezákonným způsobem. S ohledem
na shora uvedené žalobce požádal, aby krajský soud „určil ve věci ústní jednání” , obě rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 1. 2007, č. j. 42 Cad 11/2007 - 13,
žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”) jako nepřípustnou ve smyslu §68 písm. e)
s. ř. s., s tím, že na předmětnou věc dopadá §56c písm. a) zákona č. 114/1998 Sb., o působnosti
orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, podle kterého jsou ze soudního přezkumu
vyloučena správní rozhodnutí o dávkách sociální péče.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel”) uvedl, že kasační stížnost
podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci, pramenícího z nesprávného výkladu
ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky
v sociálním zabezpečení. Stěžovatel nejprve znovu poukázal na svá tvrzení uvedená již v žalobě
(porušení Listiny základních práv a svobod, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, rozhodování podjatých pracovníků správních orgánů ve věci, vyplacení
dávky sociální péče jiným než zákonem stanoveným způsobem) a konstatoval, že rozhodnutím
žalovaného bylo de facto rozhodováno o jeho základních právech a svobodách a proto krajský
soud nebyl oprávněn žalobu s ohledem na čl. 36 odst. 2 větu druhou Listiny základních práv
a svobod odmítnout. Stěžovatel dále konstatoval, že krajský soud vyložil ustanovení §56c
písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna
rozhodnutí o dávkách sociální péče a výslovný odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona
se vztahuje pouze na část věty za spojkou „a”, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí
o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým. Stěžovatel s tímto výkladem
předmětného ustanovení nesouhlasí a tvrdí, že odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) se vztahuje
na celé ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných
výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje pouze §34 odst. 1 písm. e) a pod písm. a)
až d) je upraveno poskytování nenárokových dávek sociální péče. Z toho pak podle stěžovatele
vyplývá, že pokud by se odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první
§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a)
až e), nýbrž pouze na písm. e), které jediné poskytování mimořádných výhod občanům
těžce zdravotně postiženým upravuje a odkaz na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný,
protože by jak dávky pod těmito písmeny, tak rovněž všechny ostatní dávky už byly ze soudního
přezkumu vyloučeny první částí věty před spojkou „a”. Stěžovatel dodal, že dávky sociální péče
poskytované podle zákona č. 482/1991 Sb., jsou nárokové a nikoli účelové, na rozdíl od dávek
upravených v §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1998 Sb. Proto jsou podle názoru žalobce
ze soudního přezkumu vyloučeny pouze dávky sociální péče poskytované podle §34 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 114/1998 Sb., nikoli všechny dávky. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2007,
č. j. 42 Cad 11/2007 - 13 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém podání ze dne 9. 2. 2007 stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků,
protože má za to, že u něj a jeho rodiny jsou splněny předpoklady pro toto osvobození.
Dále uvedl, že se jeho rodina skládá ze dvou dospělých osob a pět dětí ve věku od 8 měsíců
do 7 let a je zcela odkázaná na dávky státní sociální podpory.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost považuje
za nedůvodnou, její odmítnutí krajským soudem považuje za oprávněné a poukázal
na skutečnost, že z podané kasační stížnosti není zřejmé, zda jsou splněny podmínky ustanovení
§105 odst. 2 s. ř. s., podle kterého musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná
nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.
Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 19. 9. 2007, č. j. 4 Ads 88/2007 - 36, s ohledem
na skutečnost, že podle §105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem, vyzval stěžovatele k předložení nostrifikace jeho vysokoškolského vzdělání
v oblasti práva, (získaného v Ruské federaci), podle zvláštního právního předpisu a pro případ,
že tak neučiní, jej vyzval, aby si zvolil advokáta pro řízení o kasační stížnosti a plnou moc tomuto
advokátu udělenou zaslal Nejvyššímu správnímu soudu.
V podání ze dne 3. 10. 2007, doručeném Nejvyššímu správnímu soudu dne 5. 10. 2007,
stěžovatel dospěl s poukazem na čl. 70 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu
a Protokol o rovnocennosti dokumentů o vzdělání, vědeckých hodnostech a titulech, které jsou
(byly) vydávány nebo udělovány v Československé socialistické republice a ve Svazu sovětských
socialistických republik, který byl vyhlášen ve sbírce zákonů Československé socialistické
republiky pod č. 123/1973 Sb., k závěru, že má vysokoškolské právnické vzdělání umožňující
mu výkon advokacie. Stěžovatel proto požádal Nejvyšší správní soud, aby mu umožnil nebýt
zastoupen advokátem a pro případ, že by s tímto návrhem soud nesouhlasil, požádal
o ustanovení bezplatného právního zástupce z řad advokátů, a to konkrétně Mgr. Václava
Mimránka, advokáta, se sídlem v Brně, Čechyňská 23.
Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 23. 10. 2007, č. j. 4 Ads 88/2007 – 41, stěžovateli
sdělil, že s ohledem na skutečnost, že výše uvedený protokol o rovnocennosti dokumentů
o vzdělání pozbyl platnosti dne 30. 10. 2002, nelze vycházet z toho, že stěžovatel dosáhl
vysokoškolského právnického vzdělání umožňujícího mu výkon advokacie v České republice.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatel požádal o ustanovení bezplatného právního zástupce,
vyzval Nejvyšší správní soud stěžovatele k vyplnění a odevzdání formuláře Potvrzení a prohlášení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků
a pro ustanovení zástupce soudem.
Dne 8. 11. 2007 byl Nejvyššímu správnímu soudu doručen vyplněný výše uvedený
formulář, ve kterém stěžovatel ke svým majetkovým poměrům uvedl, že je nezaměstnaný,
neboť je od roku 1996 v postavení žadatele o azyl a v tomto postavení jej nikdo nechce
zaměstnat, nemá příjmy z podnikání ani z jiných zdrojů, jeho závazky činí 37 000 Kč, 5000 Euro,
500 USD a ve společném jmění s manželkou vlastní byt 2+1.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené majetkové poměry stěžovatele dospěl
k závěru, že stěžovatel nemá dostatečné prostředky, tedy splňuje zákonné podmínky
pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.
Vysvětlil, že řízení o kasační stížnosti je specifické potud, že zastoupení advokátem
je zde povinné podle ust. §105 odst. 2 s. ř. s., takže při posuzování návrhu účastníka
na ustanovení zástupce není třeba se zabývat zjišťováním druhé podmínky výše citovaného
zákonného ustanovení tj. potřeby ochrany zájmů tohoto účastníka, když tato potřeba
se ze zákona předpokládá. Nejvyšší správní soud proto vyhověl jeho návrhu a usnesením ze dne
18. 12. 2007, č. j. 4 Ads 88/2007 - 56, stěžovateli ustanovil k ochraně jeho práv Mgr. Václava
Mimránka, advokáta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Z textu kasační
stížnosti v kontextu citovaného judikátu vyplývá, že ji stěžovatel podal právě z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Podle citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
O takový případ jde v projednávané věci a proto byla kasační stížnost shledána
důvodnou.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel spatřuje nezákonnost usnesení krajského
soudu především v nesprávné aplikaci §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti
orgánů ČR v sociálním zabezpečení.
V posuzovaném případě se tedy primárně jedná o posouzení otázky, zda se na rozhodnutí
správního orgánu o přiznání jednorázové dávky sociální péče podle §8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti vztahuje výluka ze soudního přezkumu uvedená v §56c písm. a)
zákona č. 114/1988 Sb.
K tomu nutno uvést, že dávky sociální péče podmíněné existencí sociální potřebnosti
představují realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění
základních životních podmínek, zakotveného v článku 30 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a chráněného čl. 4 Ústavy České republiky. Jako takové toto právo nemůže být vyňato
z dosahu přezkumu soudu ve správním soudnictví (jde nepochybně o subjektivní právo veřejné
ve smyslu §2 s. ř. s.). Zákon č. 114/1988 Sb. založil v §56c písm. a) výluku ze soudního
přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce
zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona. Těmito jsou rozhodnutí:
a) o poskytování příspěvků na opatření zvláštních pomůcek občanům s těžkými vadami nosného
nebo pohybového ústrojí, nevidomým a neslyšícím občanům,
b) o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou opravu a na provoz motorového vozidla
a na úhradu pojistného,
c) o poskytování příspěvků na úpravu motorového vozidla na ruční ovládání občanům s těžkými
vadami nosného nebo pohybového ústrojí,
d) o poskytování příspěvků na úpravu bytu občanům s těžkými vadami nosného
nebo pohybového ústrojí a nevidomým občanům,
e) o přiznání mimořádných výhod.
Uvedený výčet rozhodnutí, jež nepodléhají soudnímu přezkumu, je taxativní a nelze
jej tudíž jakkoli dále rozšiřovat. Rozhodnutí o dávkách sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb. do tohoto výčtu zahrnuty nejsou a podléhají tak soudnímu přezkumu. Z výše uvedeného
je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu o jednorázové dávce sociální péče podle §8a
zákona č. 482/1991 Sb., nelze na základě ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.,
vyloučit ze soudního přezkumu a to z toho důvodu, že takovéto rozhodnutí není rozhodnutím
podřaditelným pod §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1998 Sb., a nelze jej podřadit ani
pod §34 odst. 1 písm. e) cit. zákona, neboť toto ustanovení obsahuje odkaz na §86 zákona
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, který obsahuje především výčet možností jak pomoci
těžce zdravotně postiženým občanům.
Pokud tedy krajský soud ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., aplikoval
na zcela jiný typ dávek představujících záruku na pomoc v hmotné nouzi, aplikoval na věc
neodpovídající právní normu. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí
žalovaného není zvláštním zákonem, [kterým je zákon č. 114/1988 Sb., konkrétně pak ustanovení
§56c písm. a)] ze soudního přezkumu vyloučeno. Ze soudního přezkumu vyloučeno není
ani podle soudního řádu správního, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí,
které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v §70 písm. a)
až f) s. ř. s. Nezbývá tak než konstatovat, že kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
je nezákonné z důvodu nesprávné aplikace právního předpisu (krajský soud na věc aplikoval
normu, která na ni nedopadá).
Při posouzení této otázky Nejvyšší správní soud vycházel z rozhodnutí zdejšího soudu
ze dne 11. 7. 2006, č. j. 6 Ads 70/2004 - 69, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval,
že rozhodnutí o dávkách sociální péče posuzované podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, není
vyloučeno z přezkumu soudu ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud ani v projednávané právní věci neshledal důvod
se od tohoto právního závěru odchýlit. Ze závěrů přijatých ve zmíněném rozsudku Nejvyššího
správního soudu lze totiž vycházet i v posuzovaném případě, neboť i zde správní orgán
rozhodoval o žádosti o dávku sociální péče podle zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním
zabezpečení a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Jednalo se tedy o dávku, která patří
mezi dávky řešící situaci hmotné nouze. Krajský soud rovněž žalobu odmítl s poukazem
na výluku uvedenou v §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.
V dalším řízení bude rovněž třeba, aby se krajský soud zabýval rozhodnutím žalovaného
ze dne 8. 11. 2006, č. j. 3729/SZ/2006, č. e. 145736/2006, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo
odvolání a potvrzeno rozhodnutí vedoucí správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 9. 2006,
č. j. OSV/555/9567/06, o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti pro úplnost poukazuje na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Afs 20/2003-23 ve kterém konstatoval, že rozhodnutí správce daně o vyloučení pracovníka
je rozhodnutím, kterým se pouze upravuje vedení řízení [§70 písm. c) s. ř. s.] a které není přezkoumatelné
samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Musí proto předcházet rozhodnutí o věci samé, aby případné vady
daňového řízení způsobené nesprávnou aplikací §26 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
bylo možno namítat v řízení o žalobě proti meritornímu rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má za to,
že ačkoliv se výše uvedené rozhodnutí týkalo rozhodnutí správce daně o vyloučení pracovníka,
tedy daňového řízení, bude možno z něj vycházet i v posuzovaném případě.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby řádně
posoudil stěžovatelem napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal se s veškerými žalobními
body a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2007,
č. j. 4 Ads 88/2007 - 56, pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s. ).
Protože ze soudního spisu vyplývá, že v dané věci nebyly provedeny ustanoveným advokátem
žádné úkony (úkonem není pouhé převzetí obálky s usnesením ustanovujícím advokáta
zástupcem nemajetného účastníka) a nebyly tak naplněny zákonné předpoklady pro přiznání
odměny ve smyslu platné právní úpravy dané vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), bylo rozhodnuto,
že ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu Mgr. Václavu Mimránkovi, se nepřiznává
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu