ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.105.2007:50
sp. zn. 3 Ads 105/2007 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyň: a) K. A., b)
A. Č., a c) K. S., zastoupených JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická
1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 11. 2006, č. X o kasačních stížnostech žalobkyň ad
a), b) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2007, č. j. 32 Cad 2/2007 - 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2007, č. j. 32 Cad 2/2007 - 23,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 9. 11. 2006, č. X, žádost O. A., narozeného dne X a
zemřelého dne X (dále jen „oprávněný“), o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona
č. 261/2001 Sb. o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za
osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných
do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové
peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v
letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č. 216/2001 Sb.“), nadále v řízení uplatňovanou podle §7
odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. žalobkyněmi ad a), b) a c) jako dědičkami, které dědictví
neodmítly a vstoupily do řízení, zamítla.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. se podle jeho §2 odst. 1 vztahuje
na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990,
a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo zčásti zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“),
nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu
proti němu (dále jen „zákon č. 198/1993 Sb.“). Podle názoru žalované oprávněný neprokázal
splnění podmínek uvedených v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., neboť odsuzující rozhodnutí
nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., ani podle zákona č. 198/1993 Sb., nýbrž podle
obecných ustanovení trestního řádu. Vzhledem k tomu, že oprávněnému podle §2 odst. 1
zákona č. 261/2001 Sb. nevznikl nárok na jednorázovou peněžní částku, když do řízení
po zemřelém oprávněném podle §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. vstoupily žalobkyně ad a), b)
a c), žádost jim byla zamítnuta.
Krajský soud v Brně žaloby žalobkyň ad a), b) a c) spojil ke společnému projednání
pod sp. zn. 32 Cad 2/2007 a rozsudkem ze dne 27. 4. 2007, č. j. 32 Cad 2/2007 - 23, je zamítl.
Soud v odůvodnění uvedl, že oprávněný byl pravomocně odsouzen rozsudky Lidového soudu
v Želiezovcích ze dne 29. 12. 1954 sp. zn. T 498/54, a ze dne 31. 8. 1956 sp. zn. T 237/56,
k trestům odnětí svobody pro spáchání trestných činů podle §263 odst. 1 a §180 a přestupku
podle §172 trestního zákona č. 86/1950 Sb. Ty však podle soudu nejsou uvedeny v §2 ani v §4
zákona č. 119/1990 Sb. Soud proto vyjádřil právní názor, podle něhož se na případ oprávněného
vztahuje §6 zákona č. 198/1993 Sb., podle kterého bylo možné na návrh zrušit, nebo změnit
uložený trest za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 6 Nt 539/2002, byla podle §278
odst. 1 tr. ř. povolena ve prospěch oprávněného obnova řízení skončeného výše uvedenými
pravomocnými rozsudky a podle §284 odst. 1 tr. ř. byly výše uvedené odsuzující rozsudky
ve výroku o vině zrušeny, přičemž současně bylo podle §188 odst. 1 písm. c) a §172 odst. 1
písm. b) tr. ř. trestní stíhání oprávněného zastaveno, neboť skutky nebyly trestnými činy.
Městskému soudu byl podán nesprávný alternativní návrh na povolení obnovy, nebo na přezkum
podle zákona č. 198/1993 Sb., i když existovala výslovná právní úprava obsažená v §6 zákona
č. 198/1993 Sb., přičemž tento postup soudu nebyl nijak napaden. Usnesením Městského soudu
v Brně ze dne 28. 7. 2006, sp. zn. 1 Rt 6/2006, bylo vysloveno, že oprávněný je podle §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace. Podle názoru soudu ustanovení §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. se týká případů, kdy poškozený byl nezákonně zbaven osobní svobody,
aniž došlo k jeho pravomocnému odsouzení. Pokud §2 zákona č. 261/2001 Sb. stanoví
podmínku pro vznik nároku na jednorázovou peněžní částku v podobě zrušení rozhodnutí
o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo zákona č. 198/1993 Sb., pak v daném případě
tato podmínka splněna nebyla. Soud v této souvislosti uvedl, že konstitutivní rozhodnutí
o zrušení odsuzujícího rozsudku bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu
o obnově řízení a nikoli podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo zákona č. 198/1993 Sb. Usnesení
o účasti oprávněného na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 199/1990 Sb. tudíž
označil jako účelové a konstatoval, že není právně relevantní skutečností pro vznik nároku
na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. S ohledem na tyto skutečnosti
proto Krajský soud v Brně žaloby jako nedůvodné zamítl.
Ve včasných kasačních stížnostech namítly žalobkyně ad a), b) a c) (dále
též „stěžovatelky“) nesprávné posouzení právní otázky soudem. Podání alternativního návrhu
nebylo nesprávné, neboť oba návrhy směřovaly k témuž cíli – dosažení rehabilitace. Variantu
si vybral soud, k podání opravného prostředku nebyl důvod, neboť rozhodnutím byla zjednána
náprava. Stěžovatelky dále vyjádřily svůj nesouhlas se závěry krajského soudu, podle nichž není
usnesení podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. právně relevantní skutečností pro vznik
nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb., což doložily několika
konkrétními příklady, kdy ve skutkově a právně zcela obdobných věcech žalovaná jednorázovou
peněžní částku přiznala. Dále odkázaly na právní závěry vyjádřené v rozhodnutích Ústavního
soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, 1. 12. 2005,
sp. zn. II. ÚS 290/05 a ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 565/03, s jejichž využitím lze jednorázovou
peněžní dávku přiznat. Proto navrhly, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 27. 4. 2006, č. j. 32 Cad 2/2007 - 23, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se ke kasačním stížnostem stěžovatelek nevyjádřila.
Kasační stížnosti jsou podle §102 a násl. s. ř. s. přípustné a stěžovatelky v nich namítají
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnosti jsou důvodné.
Stěžovatelky uplatnily jako důvod kasačních stížností důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá
v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatelky tento důvod
kasační stížnosti spatřují v tom, že krajský soud nesprávně posoudil usnesení Městského soudu
v Brně ze dne 28. 7. 2006, sp. zn. 1 Rt 6/2006, kterým bylo vysloveno, že oprávněný je podle
§33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace. Podle názoru stěžovatelek
je existence tohoto usnesení důvodem, při splnění ostatních podmínek, k přiznání jednorázové
peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
Nejvyšší správní soud shledává tuto stížnostní námitku důvodnou. Krajský soud při svém
rozhodování zjevně vycházel z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu, představované
rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads
33/2004 - 84, publikovaného pod č. 723/2005 Sb. NSS, podle kterého usnesení soudu, kterým je
v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení ve smyslu trestního řádu
vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. nenahrazuje
splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.,
tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona
č. 198/1993 Sb. Výše uvedený právní názor vyslovený rozšířeným senátem Nejvyššího správního
soudu byl nicméně překonán závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2007,
sp. zn. I. ÚS 712/05.
Při rozhodování o kasačních stížnostech Nejvyšší správní soud, s ohledem na čl. 89
odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu
závazná pro všechny orgány a osoby, vycházel z právních závěrů obsažených zejména v nálezech
Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05, ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS
2366/07 a ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 44/06, dostupných na http://nalus.usoud.cz. Podle
nich je podmínka pro přiznání jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. (tedy zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle zákona
č. 198/1993 Sb.) splněna i usnesením soudu, kterým je v návaznosti na zrušení původního
odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení ve smyslu trestního řádu vyslovena účast konkrétní
osoby na soudní rehabilitaci per analogiam podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., neboť
je třeba ctít účel a smysl aplikovaných právních norem, kterými se demokratický stát snažil
reagovat na křivdy způsobené minulým režimem. V daném ohledu podle Ústavního soudu
představuje použití analogie ve prospěch při dodatečném vyslovení účasti na rehabilitaci
legitimní prostředek k dosažení spravedlivého rozhodnutí, pokud jde o odčinění toho, čeho
se na základních právech dopustil předchozí režim, tedy směřuje ke skutečnému naplnění smyslu
rehabilitačních a na ně navazujících předpisů.
Na základě shora uvedených závazných právních názorů Nejvyšší správní soud
při posuzování předmětné věci vycházel z účelu a smyslu zákonů č. 119/1990 Sb., č. 198/1993 Sb. a č. 261/2001 Sb., které mají především za cíl zjednat nápravu křivd způsobených
předchozím režimem. S ohledem na to je třeba posoudit usnesení Městského soudu v Brně
ze dne 28. 7. 2006, sp. zn. 1 Rt 6/2006, o vyslovení účasti oprávněného na soudní rehabilitaci
jako splnění podmínky podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. co do zrušení rozhodnutí
o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.
Krajský soud v Brně v novém řízení proto bude vycházet z toho, že podmínka
pro přiznání jednorázové peněžní částky vyjádřená v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. ohledně
zrušení rozhodnutí o věznění buď podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. se považuje za splněnou rovněž na základě usnesení soudu o vyslovení účasti na soudní
rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že Krajský
soud v Brně nesprávně posoudil právní otázku, a proto kasačními stížnostmi napadený rozsudek
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Věc současně vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení,
v němž je tento soud podle odstavce 3 téhož ustanovení vázán výše vysloveným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Brně v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu