ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.129.2007:32
sp. zn. 3 Ads 129/2007 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: J. H.,
zastoupeného advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 22.2.2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2007 č. j. 22 Ca 99/2006 - 14,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2007 č. j. 22 Ca 99/2006 - 14
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského
soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalované uvedenému v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní
částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových
nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona
č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých
zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon
č. 261/2001 Sb.“).
Krajský soud zjistil, že žalobce svým podáním ze dne 27. 7. 2001 uplatnil nárok
na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., podáním ze dne
11. 2. 2005 svou žádost doplnil a doložil usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne
6. 1. 2005 č. j. 2 Nt 1601/2005-34, které nabylo právní moci dne 11.1.2005, a kterým bylo
vysloveno, že žalobce je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,
účasten soudní rehabilitace. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že žalobce byl odsouzen
rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Košicích pod sp. zn. 2 T 29/59 pro trestný čin
nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 trestního zákona z roku 1950
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který byl vykonán v době od 1. 9. 1959 do 10. 5. 1960,
a to pro skutek spočívající v tom, že odepřel vykonávat vojenskou službu, protože mu v tom
bránilo jeho svědomí a náboženské přesvědčení. Usnesením Okresního soudu v Jeseníku ze dne
11. 10. 2004 č. j. 2 T 113/2004-29 bylo trestní stíhání vedené proti žalobci zastaveno podle
§188 odst. 1 písm. c) a podle §172 odst. 1 písm. b) tr.řádu, protože žalované jednání nebylo
trestným činem. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že žalobce podal návrh na vyslovení
účasti na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., protože chtěl požádat o jednorázovou
peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. a byl přesvědčen, že splňuje předpoklady, aby soud
vyslovil jeho účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Soud shledal
návrh žalobce důvodným mj. proto, že žalobce byl nezákonně vězněn a nyní má nárok získat
jednorázovou finanční částku podle zákona č. 261/2001 Sb. pouze v případě, že předloží doklad
o tom, že došlo k rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. Žalobce byl přitom v podstatě
rozhodnutím o zastavení trestního stíhání rehabilitován, i když jiným postupem, než vyžaduje
zákon č. 261/2001 Sb., ale důvody rehabilitace jsou shodné u osob, které byly rehabilitovány
podle zmiňovaných zákonů a žalobce se ocitl ve stejné situaci jako osoby rehabilitované
podle zákona č. 119/1990 Sb.. Proto soud rozhodl takto analogií podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb.
Žalovaná žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
shora uvedeným rozhodnutím zamítla, protože rozhodnutí, kterým byla žalobce odsouzen,
nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce namítl, že nesouhlasí s rozhodnutím žalované,
protože trestný čin, pro který byl odsouzen, je výslovně uveden v §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. Odsuzující rozhodnutí bylo pravomocně zrušeno, protože žalovaný skutek nebyl trestným
činem, a byla vyhlášena jeho účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Tyto skutečnosti považoval žalobce za dostačující k tomu, aby mu byl nárok přiznán.
Odkázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 565/03 a na nález sp. zn. II. ÚS 187/2000.
Krajský soud uvedl, že rozhodnutí ve věci závisí na posouzení právní otázky, zda usnesení
soudu, kterým byla vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. (v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci řízení
o obnově), může mít účinky splnění podmínky stanovené v §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.,
tj. že rozhodnutí o věznění bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona
č. 198/1993 Sb.
Krajský soud konstatoval, že trestný čin, pro který byl žalobce uznán vinným a odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, je uveden v §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb.
a soudní rehabilitace mohl žalobce dosáhnout cestou přezkumného řízení podle oddílu třetího
tohoto zákona. Žalobce však příslušný návrh ve lhůtě uvedené v §6 zákona č. 119/1990 Sb.
nepodal, takže tímto způsobem rehabilitován nebyl. Existence shora uvedeného usnesení
Okresního soudu v Jeseníku o žalobcově účasti na soudní rehabilitaci per analogiam podle
§33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. na této skutečnosti nemůže nic změnit. Toto usnesení má
pouze deklaratorní charakter a žádné rozhodnutí o věznění se jím neruší. Podle názoru krajského
soudu bylo toto rozhodnutí Okresního soudu v Jeseníku vydáno v důsledku porušení zákona
ve prospěch žalobce. Ke shodnému závěru dospěl i Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí, které krajský
soud cituje. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V kasační stížnosti žalobce namítl nezákonnost rozhodnutí krajského soudu spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“).
Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 712/05 v jiné,
obsahově však shodné věci, v němž Ústavní soud dovodil, že usnesení o soudní rehabilitaci je
třeba posoudit jako podmínku pro vyplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb.,
i když toto usnesení bylo vydáno v režimu obecného trestního řízení, nikoli v režimu zákona
č. 119/1990 Sb.
Pokud jde o tvrzení napadeného rozsudku, že rehabilitační usnesení bylo v žalobcově věci
vydáno účelově, poukázal žalobce na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2007 sp. zn.
I. ÚS 122/04, podle něhož v takovém případě je třeba hledět na takové rehabilitační rozhodnutí
jako na platné a existující, jeho výrok nadále platí, a stěžovatel je podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb. účasten rehabilitace a odškodnění.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3
s. ř. s.), dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Na problematiku, kterou posuzovala žalovaná a krajský soud, je třeba hledět
očima právního názoru Ústavního soudu, jak jej vyjádřil v nálezu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn.
I. ÚS 712/05:
Vzhledem ke specifické povaze předmětné věci je třeba, při jejím posuzování, ctít účel a smysl zákonů
č. 119/1990 Sb. a č. 261/2001 Sb., které měly především za cíl nápravu křivd způsobených předchozím
režimem. S ohledem na to je třeba posoudit stěžovatelem předložené usnesení o soudní rehabilitaci jako splnění
podmínky pro vyplacení jednorázové částky, i když bylo toto usnesení vydáno v režimu obecného trestního řízení,
a nikoli v režimu zákona č. 119/1990 Sb. Tímto závěrem Ústavní soud zároveň bere v úvahu i skutečnost,
že v minulosti bylo rozhodování v těchto věcech značně nejednotné.
Podle ust. čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná
pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud sám pak přisuzuje svým nálezům precedenční účinky
i pro jiné případy řešící totožnou právní otázku. Za této situace tedy Nejvyššímu správnímu
soudu nezbývá než napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení. V němž je krajský soud vázán právním názorem výše uvedeným (§110 odst. 3
s. ř. s.)
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu