ECLI:CZ:NSS:2008:3.ADS.44.2004:110
sp. zn. 3 Ads 44/2004 - 110
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce:
Ing. K. K., zastoupený JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 10. 2. 2004, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2004, č. j. 2 Cad 27/2004 – 48 ,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2004,
č. j. 2 Cad 27/2004 – 48 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. 6. 2004 zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu
žalobce proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 2. 2004 č. X. Krajský
soud při posouzení věci vycházel z následujících skutečností:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 2. 2004 byla zamítnuta
žádost žalobce ze dne 10. 12. 2003 o přiznání vyrovnávacího přídavku k důchodu vyplácenému
Sociální pojišťovnou – ustředí v Bratislavě dle Smlouvy o sociálním zabezpečení mezi ČR a SR
č. 228/1993 Sb. a dle zákona č. 155/1995 Sb. Svoje rozhodnutí odůvodnil správní orgán tím,
že podle článku 20 odst. 1 Smlouvy se doby zaměstnání získa né přede dnem rozdělení České
a Slovenské federativní republiky považují za doby zaměstnání toho smluvního státu,
na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovens ké federativní
republiky, tj. k 31. 12. 1992 nebo naposledy před tímto dnem. Vzhledem k tomu,
že zaměstnavatel žalobce měl ke dni 31. 12. 1992 sídlo ve Slovenské republice, považují
se všechny doby zaměstnání získané před tímto datem za doby zaměstnání Slovenské republiky
a k přiznání důchodu a jeho výplatě je příslušná Sociální pojišťovna – ústředí v Bratislavě.
Tento orgán žalobci správně důchod přiznal a jeho výplatu nyní realizuje do České republiky.
Současný zákon o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. v platném znění ani Smlouva mezi ČR
a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. pojem vyrovnávac ího přídavku neznají
a tudíž se žádost žalobce zamítá. Dále k věci správní orgán uvedl, že rozhodnutím Nejvyššího
soudu ČR č. j. 30 Cdo 120/98, kterým bylo zamítnuto dovolání ČSSZ proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 5. 9. 1997 č. j. 3 Cao 12/96 – 51 nebylo zrušeno žádné ustanovení zákona
o důchodovém pojištění ani Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení. Citované
rozhodnutí soudu se týkalo konkrétního případu a nezavazuje ČSSZ k tomu, aby bylo aplikováno
ve všech analogických případech, neboť soudní judikatura není v České republice pramenem
práva. Mimoto toto rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy ještě nebyla přijata novela čl. 10
Ústavy ČR týkající se vztahu vnitrostátního práva a mezinárodní smlouv y (ústavní zákon
č. 395/2001 Sb.). Rovněž tak na případ žalobce nedopadají důsledky Nálezu Ústavního soudu
ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 405/2002, protože ten řešil otá zku použití Smlouvy ve vztahu
k nároku občana na předčasný starobní důchod, který slovenské právní předpisy o sociálním
zabezpečení do 31. 12. 2003 jako dávku důchodového zabezpečení neznaly.
V žalobě podané proti tomuto rozhodnutí žalobce namítal, že došlo ke zkrácení
jeho individuálního nároku na důchodové zabezpečení podle zákona č. 100/1988 Sb.
odvozeného z doby zaměstnání v bývalém Československu, tj. z doby od roku 1949
do 31. 12. 1992. Protože ke dni 26. 7. 1994 splnil všechny podmínky cit. zákonem požadované,
mohl teoreticky požádat o přiznání starobního důchodu podle českých předpisů. Vzhledem
k tomu, že použití Smlouvy mezi ČR a SR o sociáln ím zabezpečení mělo a má přednost
před zákonem o sociálním zabezpečení (důchodovém pojištění) a Smlouva v článku 20 odst. 1
stanovila, který nositel zabezpečení, zda český nebo slovenský, započítá dobu zaměstnání
získanou do roku 1992, bylo nepochybné, že starobní důchod bude přiznávat slovenská strana.
Jinak by došlo k tomu, že za stejnou dobu zaměstnání by žalobce pobíral dva starobní důchody,
což, jak uznává, není možné. Plnění podle Smlouvy ovšem neznamená, že vnitrostátní předpis
neplatí (srovnej též zákon č. 100/1932 Sb. o vnitrostátní účinnosti mezinárodních sociálních
smluv) a že se na obyvatele České republiky nevztahuje. Vyrovnávací přídavek tedy není žádnou
zvláštní důchodovou dávkou, je to výsledek důsledného provedení mezinárodně právně uznávané
zásady pro aplikaci mezinárodních smluv a tou je zásada nepoškodit občana uzavřením mezistátní
smlouvy, když nárok by byl vyšší podle vnitrostátních předpisů než podle smlouvy (srovnej
též Nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 164/1995 Sb. závazný pro všechny orgány
a osoby). Konkrétně to v žalobcově případě znamená, že fiktivní důchod, který by mu náležel
podle českých předpisů, tj. podle zákona č. 100/1988 Sb. za dobu od 26. 7. 1952 do 31. 12. 1992
za 40 roků zaměstnání v Československu by ke dni 26. 7. 1994 činil částku 2392 Kč + pevnou
částku 420 Kč, celkově tedy 2812 Kč. Ke dni 1. 7. 2003 by činila fiktivní výše tohoto starobního
důchodu po příslušných valorizacích podle českých předpisů částku cca 7050 Kč měsíčně.
Výše slovenského důchodu k témuž datu činí 7719 Sk a, jak je patr né z kreditního avíza ze dne
7. 11. 2003, vyplácí se do České republiky ve výši 5883 Kč. Výše se mění podle aktuálního
měnového kursu, např. v červenci roku 2002 to bylo pouze 4528 Kč, takže rozdíl mezi oběma
částkami by činil přibližně 1100 Kč, což je právě zmíněný vyrovnávací přídavek.
Ať již ustanovení o vyrovnávacím přídavku či o rozdílu mezinárodní smlouvy obsahují či nikoliv,
je jeho přiznáním zajištěno, aby se dotyčné osobě dostalo alesp oň takové výše důchodu,
jaká by náležela bez uzavření sociální smlouvy. V tomto směru žalobce poukázal na výklad
Nejvyššího soudu ČR obsažený v jeho stanovisku sp. zn. Cpj 232/73, rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 31. 3. 1998 sp. zn. 30 Cdo 120/1998 ale i rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 2 Ads 15/2003 – 42. Všechna tato a další soudní rozhodnutí
v konkrétních kauzách uvedenou zásadu respektují. Žalobce pak dále poukázal na nález
Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003 č. j. II. ÚS 405/2002, podle něhož i mezinárod ní smlouva
musí být v souladu s ústavním pořádkem ČR, přičemž není rozhodující, že se v Ústavním
soudem posuzované kauze jednalo o předčasný starobní důchod. Z toho žalobce dovodil,
že žalovaný správní orgán postupuje při interpretaci Smlouvy v rozporu s ústavním pořádkem
České republiky.
Z dávkového spisu žalovaného správního orgánu krajský soud zjistil, že žalobci
byl rozhodnutím Sociální pojišťovny – ústředí v Bratislavě ze dne 21. 4. 1995 přiznán
podle ust. §21 zákona č. 100/88 Sb. od 1. 5. 1995 starobní důchod ve výši 3864 Kč. Z žádosti
o důchod ze dne 3. 4. 1995 je zřejmé, že žalobce v této době žil v Prievidzi na Slovensku,
kde také pracoval. Z přehledu dob zaměstnání vyplývá, že žalobce po ukončení studia na Vysoké
škole lesnické a dřevařské ve Z volenu pracoval pouze na Slovensku. Tak tomu bylo také ke dni
rozdělení České a Slovenské federativní republiky. Žádost o přiznání vyrovnávacího přídavku
ke starobnímu důchodu žalobce uplatnil u žalovaného správního orgánu dne 10. 6. 2003 s tím,
že v důsledku nepříznivého dopadu rozdílného vývoje ekonomik České a Slovenské republiky
je jeho starobní důchod vyplácený a poukazovaný slovenským nositelem pojištění po přepočtu
na českou měnu hluboko pod hranicí průměrného starobního důchodu stanoveného
a vypláceného v České republice podle českých předpisů. Z potvrzení Obecního úřadu
v Jistebnici ze dne 23. 3. 1998 krajský soud zjistil, že žalobce je občanem ČR a ode dne
26. 7. 1994 je hlášen k trvalému pobytu v ČR. Ze záznamu slovenského nositele pojištění
pak vyplývá, že žalobci je starobní důchod do České republiky poukazován od května roku 1997.
K námitkám žalobce obsaženým v jeho žalobě pak krajský soud uvedl, že podle článku 10
Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb. vyhlášené
mezinárodní smlouvy k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána,
jsou součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije
se mezinárodní smlouva. Na případ žalobce pak dopadá Smlouva mezi Českou a Slovenskou
republikou o sociálním zabezpečení, která byla publikována ve Sbírce zákonů
pod č. 228/1993 Sb. Podle článku 20 odst. 1 Smlouvy se doby zabezpečení získané přede dnem
rozdělení České a Slovenské federativní republiky považují za doby zabezpečení toho smluvního
státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni roz dělení ČSFR nebo naposledy
před tímto dnem. Tato úprava vycházející z územního principu neumožňuje na doby pojištění,
které získal žalobce ke dni rozdělení ČSFR, pohlížet jinak než jako na dobu slovenskou.
Nelze proto přisvědčit žalobci, že ke dni 26. 7. 1994 splňoval všechny podmínky požadované
zákonem č. 100/1988 Sb. také pro přiznání starobního důchodu podle českých předpisů
a nelze žalobci přisvědčit ani v tvrzení, že nepřiznáním vyrovnávacího přídavku došlo ke zkrácení
jeho práva individuálního nároku na důchodové zabezpečení. Smlouva ani zákon
č. 100/1988 Sb., či současně platný zákon č. 155/1995 Sb. vyrovnávací přídavek neznají
a pokud vyrovnání rozdílů českých a slovenských důchodů vzniklých v důsledku devalvace
slovenské koruny není předpisy upraveno, pak na takové finanční dorovnání není právní nárok.
Pokud se žalobce k důkazu existence vyrovnávacího přídavku dovolává způsobu, kterým je rozdíl
mezi fiktivním českým a reálným slovenským důchodem zjišťován pro účely řízení o odstranění
tvrdosti Smlouvy, pak je nutno poznamenat, že dobrovolně, tedy bez právního nároku, může být
poskytnuta dávka jakkoliv pojmenovaná a důkazem oprávněnosti požadavku na poskytnutí
vyrovnávacího přídavku nemůže být skutečnost, že přídavek lze stanovit jako rozdíl
mezi slovenským důchodem a pro takový účel vypočteným fiktivním českým důchodem.
Přisvědčit žalobci není možno ani v námitce, že tak, jak žalovaná vykládá a uplatňuje S mlouvu,
diskriminuje ty své občany, kteří stejně jako ostatní pracovali v bývalém Československu,
ale na území Slovenska, když naopak žalovaná vztahující se ustanovení Smlouvy v souzené věci
interpretovala a aplikovala ústavně konformním způsobem, tedy tak, že Smlouva má přednost
před vnitrostátním zákonem. Pokud smlouva postrádá ustanovení o užití vnitrostátního předpisu
v případě, je-li to pro pojištěnce výhodné, pak nelze účinně argumentovat pou kazem
na skutečnost, že starobní důchod vyměřený podle českých předpisů by byl vyšší než důchod
stanovený podle předpisů slovenských. Krajský soud tedy neshledal ze strany správního orgánu
porušení zákona a žalobu v plném rozsahu zamítl.
V podané kasační stížnosti dovozoval žalobce (dále jen „stěžovatel“) nespráv né
posouzení právní otázky, tedy důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel namítal,
že v jeho případě došlo k nerespektování základní mezinárodně právně uznávané zásady
pro aplikaci a interpretaci mezinárodních smluv závazné i pro Čes kou republiku a vyjádřené
např. v článku 5 Evropské prozatímní dohody Rady Evropy o sociálním zabezpečení. Uzavření
sociální smlouvy s cizím státem nemůže vést ke snížení výše nároku, ta musí odpovída t
podle platných právních předpisů délce doby zaměstnání a výši příjmu oprávněné osoby.
To, že Smlouva má přednost před zákonem neznamená, že neplatí zákon, jehož všechny
podmínky stěžovatel splnil. Nikde ve Smlouvě není ustanovení o derogaci vnitrost átního
předpisu. Pokud by byla Smlouva se Slovenskou republikou uzavírána za jiných okolností,
jistě by nepostrádala obdobné ustanovení jaké má např. smlouva s Rakouskem v článku 32.
Dle názoru stěžovatele krajský soud postrádá v zákoně či ve Smlouvě ustanovení,
podle něhož by vyrovnávací přídavek náležel jako rozdíl mezi výší důchodu náležející
podle česko - slovenské smlouvy o sociálním zabezpečení a výší důchodu, na který by měl
pojištěnec nárok podle českých právních předpisů, přičemž další podmínkou vzniku nároku
na takový rozdíl je trvalý pobyt v České republice. Soud tak setrval v rozporu s uznávanou praxí
a s principy pro Českou republiku závazných mezinárodních smluv na pozitivně právním pojetí
výkladu a použití práva v duchu hesla, co není psáno není dáno. Dle stěžovatele je na pováženou,
že po mnoha desetiletích, kdy byl princip vztahu vnitrostátního předpisu a sociální mezinárodní
smlouvy uznáván a prováděn, aniž byl jeho případný konkrétní výsledek – vyrovnávací přídavek
nebo rozdíl – pozitivně vyjádřen v jakémkoliv právním předpise, některé soudy dnes
takovou interpretaci neuznávají, a to v neprospěch svých vlastních spoluobčanů,
se kterými nerovně zacházejí. Nejméně ode dne vyhlášení nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 405/02 přitom vědí, že s právní orgán postupuje protiprávně a svými rozhodnutími
způsobuje občanům škodu, o jejíž náhradu mohou žádat. Závěrem stěžovatel navrhl,
aby rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2004 byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud při posouzení věci vycházel ze skutkového stavu zjištěného
krajským soudem (ten ostatně ani nebyl mezi účastníky sporný) a přisvědčil i jeho právnímu
názoru ohledně důchodového nároku stěžovatele.Rozsudkem ze dne 22. 2. 2006 proto kasační
stížnost proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích zamítl.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008 č. j. IV.ÚS 228/06 byl uvedený rozsudek
Nejvyššího správního soudu zrušen. V odůvodnění nálezu poukázal Ústavní soud na právní
názor na aplikaci Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení obsažený v jeho rozhodnutích
sp. zn. II. ÚS 405/02, sp. zn. III. ÚS 252/04 a především v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne
20. 3. 2007 č. j. Pl. ÚS 4/06 a zavázal Nejvyšší správní soud posoudit věc stejným způsobem.
V posledně uvedeném nálezu vyslovilo plénum Ústavního soudu názor, že pro posouzení
důchodového nároku pojištěnců v případech, jako je stěžovatelův, je významná okolnost,
že dotyčný je občanem České republiky. Stěžovate lem uplatněný zvláštní důchodový nárok
je pak nezbytné odvíjet (v režimu již dříve dovozeného „dorovnání“ ve vztahu k důchodu
pobíranému od slovenského nositele pojištění) od výše starobního důchodu podle českých
předpisů, odpovídajícího zohlednění dob zabezpečení (pojištění) získaných za existence
společného státu (aniž by bylo jakkoliv přihlíženo k dobám následným, již „slovenským“),
a to za samozřejmého předpokladu, že ostatní podmínky vzniku nároku na starobní důchod
byly splněny (resp. od okamžiku, kdy byly splněny, což platí jmenovitě o dosažení požadovaného
věku).
Výše uvedený právní názor Ústavního soudu má na posouzení projednávané věci
následující dopady.
1) Doby zaměstnání (pojištění) a náhradní doby získané stěžovatelem do 31. 12. 1992
v systému sociálního zabezpečení bývalé ČSFR jsou pro posouzení nároku na dávku i její výši
též dobami získanými v českém systému důchodového pojištění bez ohledu na skutečnost,
že jsou již započteny pro nárok i výši ve slovenském starobním důchodu.
2) Stěžovatel získal do 31. 12. 1992 v systému československého důchodového zabezpečení
dobu zaměstnání v celkové délce 40 roků, nárok na starobní důchod z českého systému
důchodového zabezpečení mu tak vznikl dnem splnění věkové podmínky dne 25. 6. 1994.
Jeho průměrný měsíční výdělek zjištěný z pěti nejvýhodnější roků (84, 85, 90, 91, 92)
v rozhodném období let 1984 – 1993 činil 6841 Kč, po redukci podle ust. §12 odst. 6
z. č.100/1988 Sb. pak 3751 Kč. Procentní výměra důchodu činí 65% z částky 3751 Kč,
tj. 2439 Kč. Ke dni 1. 5. 1995, kdy byl stěžovateli přiznán starobní důchod slovenským nositelem
pojištění, činila výše stěžovatelova starobního důchodu z českého systému důchodového pojištění
po navýšení procentní výměry o 32 % podle §3 a přičtení pevné částky ve výši 420 Kč podle §6
z. č.183/1994 Sb. celkově 3630 Kč.
3) Z výše uvedeného je zřejmé, že starobní důchod z českého systému důchodového
pojištění, na který vznikl při aplikaci nálezu Ústavního soudu stěžovateli nárok, je ke dni
1. 5. 1995 nominálně nižší než starobní důchod přiznaný stěžovateli slovenským nositelem
pojištění (3630 Kč x 3864 Sk ). Tuto skutečnost však od počátk u řízení nezpochybňoval
ani sám stěžovatel. Posouzení nároku na výplatu českého starobního důchodu a stanovení
její případné výše po úpravě v souběhu je tak v daném případě zcela závislé na otázce přepočtu
výše slovenského starobního důchodu dle aktuálního měnového kursu české a slovenské koruny.
Ostatně právě nižší kurs slovenské koruny po zrušení měnové unie mezi Českou a Slovenskou
republikou (nikoliv „diskriminační“ charakter čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním
zabezpečení nebo odlišná konstrukce výpočtu důchodu podle zákonné úpravy obou republik,
ta je v obou případech stejná dle z. č.100/1988 Sb.) je primárně důvodem, proč se stěžova tel
domáhá přiznání „vyrovnávacího příspěvku“ z českého důchodového pojištění
ke svému slovenskému starobnímu důchodu. K otázce kursových přepočtů však Ústavní soud
ve svém nálezu ze dne 11. 3. 2008 č. j. IV ÚS 228/06 nezaujal žádné stanovisko a nezavázal
v tomto směru Nejvyšší správní soud žádným právním názorem. Odpověď na uvedenou otázku
nelze najít ani v předchozích nálezech Ústavního soudu včetně plenárního Pl. ÚS 4/06,
ani v platných právních předpisech o důchodovém pojištění.
4) Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné vysvětlit blíže podstatu
problému. Stěžovatelem požadovaný vyrovnávací příspěvek (a v tomto je třeba dát žalované
za pravdu) není samostatnou dávkou vyjmenovanou v ustanovení §7 písm. a) z. č.100/1988 Sb.
ani v ust. §4 z.č.155/1995 Sb. a není upraven ani v jiném právním předpisu. Může být
proto pouze formou pobírání jedné z dávek zákonem upravených, zde konkrétně starobního
důchodu. Na posouzení potřebné doby zaměstnání pro vznik nároku na tuto dávku
a pro výpočet její výše dopadá u stěžovatele ust. čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním
zabezpečení, které pro hodnocení dob získaných do 31. 12. 1992 v systému sociálního
zabezpečení bývalé ČSFR stanovilo příslušnost nositele pojištění toho smluvního státu,
na jehož území měl sídlo zaměstnavatel pojištěnce k uvedenému dni. Ústavní soud
však pro hodnocení těchto dob pojištění vytyčil kriterium ještě další, žádným zákonem
ani smlouvou neupravené, a to státní občanství pojištěnce. Zatímco tedy slovenský nositel
důchodového zabezpečení vycházel při hodnocení dob zaměstnání stěžovatele z vnitrostátního
předpisu, konkrétně ze z. č. 100/1988 Sb. a podpůrně též z výše cit. čl. 20 Smlouvy ( který ovšem
explicitně ve svém rozhodnutí o důchodu nezmiňoval, neboť z jeho hlediska nemá stěžovatel
žádnou dobu zabezpečení získanou na území druhého smluvního státu), pro posouzení nároku
na starobní důchod z českého systému důchodového pojištění se při hodnocení dob zaměstnání
uplatní kriterium koncipované Ústavním soudem. Jak bylo již uvedeno výše, dochází v důsledku
toho k situaci, kdy je nárok na tentýž druh starobního důchodu odvozován ze stejné doby
zaměstnání, která byla již zhodnocena v systému důchodového zabezpečení jiného státu,
kdy tatáž doba je započítána i pro výpočet výše důchodu a ta je rovněž zjišťována z části
ze stejných výdělků, které byly již jednou započteny. Takto vzniklý nárok na starobní důchod
je proto třeba alespoň upravit pro výplatu v souběhu. Úpravu však nelze provést podle klasických
ustanovení o souběhu dávek podle §55 nebo §58 z. č.100/1988 Sb., neboť na vzniklou situaci
nedopadají. Tuto otázku však ještě Ústavní soud vyřešil, když stanovil, že k výplatě
by měla náležet částka rozdílu mezi vyšším českým a nižším slovenským důchodem. Jak porovnat
výši obou důchodů a stanovit částku rozdílu (zda zohlednit kurs české a slovenské koruny
a jak často případně provádět přepočty dle změny kursu), podle jakých pravidel určit,
v jakém poměru je od 1. 1. 1996 ve výsledné částce obsažena základní a procentní výměra
důchodu, dle jakých pravidel provádět úpravy výše tohoto důch odu při jeho přiznání
a po jeho přiznání a vůbec za jakých podmínek nárok na výplatu dávky či dokonce na samotnou
dávku trvá a kdy zaniká, nelze, jak bylo již uvedeno výše, z nálezů Ústavního soudu zjistit
a Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší, aby nad rámec Ústavním soudem vymezený chybějící
pravidla svévolně dotvářel a jejich použitím pak krajský soud a potažmo i správní orgán
zavazoval.
Z hlediska výše uvedeného posoudil Nejvyšší správní soud kasační námitky uplatněné
stěžovatelem. Vzal přitom především v úvahu, že napadeným rozhodnutím žalovaného správního
orgánu byl stěžovateli nárok na starobní důchod upřen, ač z nálezu Ústavního soudu vyplývá,
že nárok na dávku z českého systému důchodového pojištěn í stěžovateli při zápočtu dob
zaměstnání získaných do 31. 12. 1992 vznikl a spornou zůstává pouze otázka nároku na výplatu
dávky a případně způsob stanovení její výše. Krajský soud svým rozsudkem žalobu
proti tomuto rozhodnutí žalované zamítl s odůvodněním, že stěžovatel podmínky nároku
na starobní důchod z českého systému důchodového zabezpečení podle z. č.100/1988 Sb.
nesplnil, čímž se dopustil nesprávného posouzení právní otázky. Stěžovateli tak svědčí uplatněný
kasační důvod dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud při posuzování
zákonnosti rozhodnutí žalované ohledně nároku na dávku vázán právním názorem
výše uvedeným. Pokud jde o nárok na výplatu dávky, nemůže Nejvyšší správní soud vzhledem
k úplné absenci právní úpravy, jež by dopadala na daný případ, žádný závazný právní názor
vyslovit. Nejvyšší správní soud si však je vědom své povinnosti poskytovat ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob i za mimořádných okolností daného případu,
proto v zájmu uplatnění principu rychlosti a hospodárnosti řízení přistupuje nad rámec ust. §78
odst. 5 s. ř. s. k určitému doporučení krajskému soudu, jak dále v řízení postupovat. Nejvyššímu
správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaná vydala k realizaci názoru Ústavního
soudu na problematiku důchodových nároků českých občanů odvozených z dob zaměstnání
získaných za dobu existence bývalého Československa soubor normativních instrukcí,
z nichž na případ stěžovatele by mohla dopadat Meritorní směrnice ředitelky ČSSZ č. 2/2008,
která mimo jiné řeší i otázky uvedené pod bodem 4. Nejvyšší správní soud proto považuje
za vhodné, aby krajský soud nejprve učinil dotaz na žalovanou, zda v rámci postupu
podle ust. §62 s. ř. s. s přihlédnutím k uvedené směrnici požadavku stěžovatele na přiznání
„vyrovnávacího příspěvku“ vyhoví a podle výsledku pak zvolil další postup. V novém rozhodnutí
krajský soud rozhodne též o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu