ECLI:CZ:NSS:2008:3.ANS.4.2007:225
sp. zn. 3 Ans 4/2007 - 225
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: JUDr. Z. V,
zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3 – Ženské
domovy, proti žalovanému: Policejní prezident Policie ČR, se sídlem v Praze 7, Strojnická 27,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007,
č.j. 11 Ca 361/2006 – 186,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, č.j. 11 Ca 361/2006 – 186,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna soudem ustanoveného advokáta JUDr. Jana Bébra se u r č u je částkou
5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu proti nečinnosti
žalovaného správního orgánu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému vydat
rozhodnutí v řízení o náhradě škody a určení neplatnosti právních úkonů, a to poté,
co se žalobami v rámci soudnictví ve věcech občanskoprávních domáhal přiznání nároků
ze služebního poměru policisty. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 29. 10. 1999,
č.j. 4 C 219/99 – 53, řízení zastavil s odůvodněním, že věc nespadá do pravomoci soudů,
a rozhodl o postoupení věci Ministerstvu vnitra. Stěžoval proti tomuto usnesení podal odvolání
k Městskému soudu v Praze, jenž usnesení prvostupňového soudu potvrdil (usnesení ze dne
20. 12. 1999, č.j. 16 Co 561/99 - 83). O stěžovatelem podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud
dne 27. 9. 2001, č.j. 21 Cdo 1705/2000 - 115, tak, že se dovolání žalobce zamítá a v odůvodnění
uvedl, že souhlasí se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 5 v tom, že právní poměr, z něhož
žalobce dovozuje své nároky, nevyplývá ze vztahů uvedených v ustanovení §7 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a není tedy
dána pravomoc soudu k rozhodnutí o podaném návrhu, naopak je dána pravomoc Ministerstva
vnitra a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších funkcionářů.
Žalobce se následně svým podáním ze dne 10. 10. 2001 obrátil na ministra vnitra
s návrhem na zahájení řízení o náhradu škody a určení neplatnosti právních úkonů. Ministr vnitra
reagoval na tento návrh dopisem ze dne 29. 1. 2002, doručeným žalobci 1. 2. 2002, kterým
byl návrh na zahájení řízení odmítnut s tím, že k provedení tohoto řízení není žádný důvod,
že požadavky žalobce jsou irelevantní a že na další podání obdobného obsahu ve stejných věcech
již nebude reagováno.
Dne 1. 1. 2003 žalobce podal žalobu, jíž se domáhal ochrany proti nečinnosti Ministerstva
vnitra ve věci náhrady škody a určení neplatnosti právních úkonů. Podáním ze dne 1. 6. 2005
žalobu doplnil s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2004,
č.j. 3 Ans 2/2004 - 60, a zpřesnil označení žalovaného tak, že žalovaným správním orgánem
je ministr vnitra a současně konkretizoval výrok požadovaného rozsudku, jenž následně ještě
upravil dne 12. 10. 2005. Žalovaný byl podle žalobce povinen vydat rozhodnutí ve věci náhrady
škody vzniklé žalobci řádným neproplacením služebního příjmu za výkon služby a za službu
konanou nad stanovenou pracovní dobu, neproplacením náhrad za vyúčtované služební cesty
a za lékařskou zprávu v částce 333 297 Kč s příslušenstvím. Žalobce se dále domáhal určení
neplatnosti právního úkonu služebního hodnocení žalobce schváleného ředitelem Policie ČR,
Okresního ředitelství Praha – západ ze dne 14. 11. 1994 ve lhůtě dvou týdnů od nabytí právní
moci rozsudku, jakož i toho, aby bylo ministru vnitra uloženo, pokud soud zjistí, že ve věci
náhrady škody a určení neplatnosti právních úkonů není ministr oprávněn rozhodnout z důvodu
delegace své pravomoci interním normativním aktem podle §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 186/1992 Sb.“), na jiného služebního funkcionáře, podání neprodleně postoupit příslušnému
služebnímu funkcionáři a uvědomit o tom účastníka řízení. Závěrem ještě navrhl, aby soud
v případě, že dojde k závěru, že tyto povinnosti ministru vnitra nemůže uložit, neboť mu v tom
brání zákon č. 186/1992 Sb. z důvodu, že jako bývalý policista nemůže být účastníkem řízení
a z tohoto důvodu se nemůže domáhat svých práv u jiného orgánu, řízení přerušil a věc předložil
Ústavnímu soudu.
O podané žalobě bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto rozsudkem ze dne
13. 10. 2005, č.j. 11 Ca 2/2003 – 108, tak, že žaloba na ochranu proti nečinnosti Ministerstva
vnitra byla zamítnuta (s odůvodněním, že Ministerstvo vnitra není orgánem, který rozhoduje
ve věcech služebního poměru a má povinnost vydat rozhodnutí, neboť podle §2 odst. 2 zákona
č. 186/1992 Sb. ve věcech služebního poměru jedná a rozhoduje podle tohoto zákona ministr
vnitra a v rozsahu jím stanoveném další služební funkcionáři), žaloba na ochranu proti nečinnosti
ministra vnitra byla odmítnuta (s odůvodněním, že žaloba byla podána opožděně), žaloba
na určení neplatnosti právního úkonu služebního hodnocení schváleného ředitelem Policie ČR,
Okresního ředitelství Praha – západ ze dne 14. 11. 1994 byla odmítnuta (s odůvodněním,
že soudu rozhodnout o určení neplatnosti právního úkonu nepřísluší), žaloba na uložení
povinnosti žalovanému postoupit podání žalobce ve věci náhrady škody a určení neplatnosti
právních úkonů příslušnému služebnímu funkcionáři a uvědomit o tom účastníka řízení byla
odmítnuta (s odůvodněním, že uložení žalobcem požadované povinnosti nespadá do pravomoci
soudu). Důvod pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu Městským soudem
v Praze nebyl shledán, když soud vycházel z toho, že za služebně právní vztahy je nutno
považovat i takové, které časově a věcně souvisejí se služebním poměrem i v případech,
kdy služební poměr byl skončen.
Ke kasační stížnosti žalobce byl shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze
(ze dne 13. 10. 2005, č.j. 11 Ca 2/2003 – 108) rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2006, č.j. 8 Ans 2/2006 – 154, zrušen ve výroku o zamítnutí žaloby na ochranu proti
nečinnosti Ministerstva vnitra ve věci náhrady škody, ve výroku o odmítnutí žaloby na ochranu
proti nečinnosti ministra vnitra ve věci náhrady škody a ve výroku o náhradě nákladů řízení
a v tomto rozsahu byla věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení s tím,
že v rozsahu zbývajících výroků se kasační stížnost zamítá. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že za situace, kdy žalobce podle výsledků původního civilního řízení v žalobě označil
jako žalovaného Ministerstvo vnitra následně tento údaj sám korigoval tak, že za žalovaného
označil ministra vnitra, nešlo o změnu žalovaného, nýbrž o zjevnou opravu nepřesnosti
v označení účastníka řízení, jež měla být soudu patrná. Procesní postup Městského soudu
v Praze, kdy soud posoudil žalobu a podání žalobce ze dne 1. 6. 2005 jako dvě žaloby, označil
Nejvyšší správní soud za přehnaný procesní formalizmus, jenž ve svém důsledku může znamenat
odepření práva na spravedlivý proces.
Při novém jednání u Městského soudu v Praze, které se konalo dne 13. 2. 2007, žalobce
navrhl změnu žalovaného ministra vnitra na policejního prezidenta, z důvodu nabytí účinnosti
nového služebního zákona – zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“).
Usnesením ze dne 14. 2. 2007, č.j. 11 Ca 361/2006 – 169, soud návrhu žalobce, aby na místo
dosavadního žalovaného ministra vnitra vstoupil do řízení policejní prezident, vyhověl s tím,
že na místo ministra vnitra bude jednáno jako se žalovaným s policejním prezidentem. Podle §2
odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. jedná a rozhoduje jménem státu ve věcech služebního poměru
příslušníků ředitel bezpečnostních sborů, není-li stanoveno jinak, tj. policejní prezident, jenž stojí
v čele Policie ČR. Uvedenou změnu právní úpravy posoudil soud jako právní skutečnost,
s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva nebo povinnosti účastníka řízení,
a proto soud podle §107a o. s. ř. ve spojení s §64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), předmětnému návrhu žalobce vyhověl.
Městský soud v Praze se v odůvodnění nového rozsudku ze dne 24. 4. 2007,
č.j. 11 Ca 361/2006 – 186, zabýval otázkou, zda policejní prezident je povinen o návrhu žalobce
(se kterým se původně obrátil na Obvodní soud pro Prahu 5 a kterým se domáhal toho, aby bylo
rozhodnuto o jím uplatněném nároku na náhradu škody a aby bylo rozhodnuto o určení
neplatnosti právního úkonu – služebního hodnocení) rozhodnout, když z obsahu spisového
materiálu vyplývá, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody v souvislosti s existencí bývalého
služebního poměru k Policii ČR a když je zřejmé, že žalobce byl před skončením služebního
poměru zařazen u Okresního ředitelství Praha – západ.
Z ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. plyne, že ve věcech služebního poměru
příslušníků Policie ČR jedná policejní prezident a v rozsahu jím stanoveném jedná a rozhoduje
též vedoucí organizační části bezpečnostního sboru. Policejní prezident vydal dne 21. 12. 2006
závazný pokyn č. 152, kterým s odkazem na ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.
stanovil personální pravomoc policejního prezidenta a personální pravomoc dalších služebních
funkcionářů Policie ČR s tím, že tento závazný pokyn se vztahuje na příslušníky Policie ČR
s výjimkou některých specifických skupin policistů. Z článku 7 uvedeného závazného pokynu
vyplývá, že rozhodování o náhradě škody policistů zařazených na okresním ředitelství spadá
do personální pravomoci ředitele správy kraje.
Vzhledem k tomu, že žalobce byl naposledy zařazen jako příslušník Policie ČR
na okresním ředitelství, má soud za to, že o jím uplatněném nároku na náhradu škody, není
povinen rozhodovat policejní prezident, nýbrž ředitel správy kraje, proto žalobu proti
policejnímu prezidentovi neshledal důvodnou a zamítl ji podle §81 odst. 3 s. ř. s. Podle názoru
soudu se závazný pokyn policejního prezidenta na bývalé příslušníky Policie ČR vztahuje,
když zákon č. 361/2003 Sb. nepřiznává bývalému příslušníkovi Policie ČR jiné postavení
než tomu, jehož služební poměr nebyl skončen. I kdyby bylo rozhodováno za účinnosti zákona
č. 186/1992 Sb., nebyla by žaloba důvodná, neboť ministr vnitra podle §2 odst. 2 tohoto zákona
využil svého oprávnění a stanovil nařízením ministra vnitra č. 84/2001, že o náhradě škody
ve vztahu k policistům zařazeným na okresním ředitelství rozhoduje ředitel správy policie v kraji
(článek 25 písm. d) tohoto nařízení). Ani ministr vnitra by podle soudu nebyl tím služebním
funkcionářem, který by byl povinen o uplatněném nároku na náhradu škody rozhodnout.
Dále soud dospěl k závěru, že žalovaný neměl ani zákonnou povinnost rozhodnout
o návrhu žalobce na určení neplatnosti právního úkonu, proto je z povahy věci vyloučena
jeho možná nečinnost. Právní předpisy institut „určení neplatnosti právního úkonu“ neznají.
Požadavek žalobce na učení neplatnosti právního úkonu služebního hodnocení nelze podle
jeho obsahu považovat za návrh na obnovu řízení podle §192 zákona č. 361/2003 Sb. V rámci
přezkumného řízení podle §193 téhož zákona by bylo možno požadavek žalobce považovat
pouze za podnět, v jehož důsledku není zahájeno žádné řízení, tudíž není povinností správního
orgánu na základě podnětu řízení zahájit a vydat příslušné rozhodnutí.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, č.j. 11 Ca 361/2006 – 186,
podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, v níž namítal nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů rozhodnutí a nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
návrhu. Stěžovatel je přesvědčen, že policejní prezident svoji pravomoc jednat a rozhodovat
ve věcech bývalých policistů závazným pokynem policejního prezidenta č. 152 ze dne
21. 12. 2006 na žádného služebního funkcionáře nedelegoval, což dokládá i článek 1 tohoto
pokynu, kde je uvedeno, že se citovaný pokyn vztahuje pouze na příslušníky Policie ČR.
Podle článku 7 uvedeného pokynu policejní prezident delegoval svoji pravomoc tak, že o náhradě
škody policistů zařazených na okresním ředitelství rozhoduje ředitel správy kraje. Stěžovatel
od 1. 1. 2000 však není policista a není ani zařazen na okresním ředitelství, ředitel správy kraje
tak není oprávněn rozhodovat o jím uplatněné náhradě škody.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak soud posoudil jeho požadavek na určení neplatnosti
právního úkonu, že jej nelze považovat podle jeho obsahu za návrh na obnovu řízení
ani jako podnět k zahájení přezkumného řízení. Ze spisové dokumentace podle něj nepochybně
vyplývá, že se jedná o podání podle §123 zákona č. 186/1992 Sb., jenž se podle druhého
odstavce téhož ustanovení posuzuje podle jeho obsahu. Je zcela zjevné, že se ze strany
služebního funkcionáře jednalo o nebezpečné vyhrožování jednotlivce jednajícího za úřad, tedy
o nicotný právní úkon. V této souvislosti odkázal na správní literaturu.
Pokud by ministr vnitra svou pravomoc ve věci delegoval, byl povinen podání podle
§127 zákona č. 186/1992 Sb. neprodleně postoupit příslušnému služebnímu funkcionáři
(v daném případě řediteli správy kraje) a uvědomit o tom účastníky řízení, což však neučinil. Soud
se v odůvodnění svého rozhodnutí těmito skutečnostmi vůbec nezabýval.
Stěžovatel na závěr navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; v případě, že by Nejvyšší správní soud zjistil,
že tak nemůže učinit, neboť dospěje k závěru, že zákon, jehož má být soudem nebo žalovaným
orgánem při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, navrhuje, aby soud řízení
přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky
Žalovaný ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou a navrhl
její zamítnutí. Uvedl, že v řízení ve věcech služebního poměru jsou účastníky řízení i bývalí
policisté. V prvním stupni ve vztahu k bývalému příslušníku vždy rozhoduje příslušný služební
funkcionář, do jehož pravomoci příslušník spadal ke dni skončení služebního poměru. Stěžovatel
byl naposledy služebně zařazený k okresnímu ředitelství Policie ČR Praha – západ, proto
je příslušným služebním funkcionářem ředitel Policie ČR správy Středočeského kraje, neboť
o náhradě škody rozhoduje ředitel správy kraje. Tento ředitel již v současné době v projednávané
věci konal a rozhodnutí vydal. K požadavku týkajícího se určení neplatnosti právního úkonu
služebního hodnocení poukazuje na ustanovení §171 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., podle
kterého se řízení ve věcech služebního poměru nevztahuje na služební hodnocení. Požadavek
stěžovatele ohledně služebního hodnocení je rovněž vyřešen v rozhodnutí ministra vnitra
č. 231/2006 ze dne 18. 10. 2006.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s ., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Po posouzení věci
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že policejní prezident vydal dne
21. 12. 2006 pod č. 152 závazný pokyn, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních
funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České
republiky (personální pravomoc). Tento závazný pokyn byl vydán podle §2 odst. 1 zákona
č. 361/2003 Sb. ve znění zákona č. 530/2005 Sb. a nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2007. Podle čl. 1
se tento závazný pokyn vztahuje na příslušníky Policie České republiky (dále jen „policista“)
s výjimkou policistů povolaných k plnění úkolů v Ministerstvu vnitra a policistů zařazených
v Policejní akademii České republiky, středních policejních školách Ministerstva vnitra
a školských zařízeních. Podle čl. 7 písm. c) tohoto závazného pokynu ředitel správy kraje
rozhoduje o náhradě škody policistů zařazených na okresním ředitelství.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. ve věcech služebního poměru příslušníků jedná
a rozhoduje jménem státu ředitel bezpečnostního sboru, není-li dále stanoveno jinak. V rozsahu
jím stanoveném jedná a rozhoduje též vedoucí organizační části bezpečnostního sboru. Ředitelem
bezpečnostního sboru Policie ČR je ve smyslu legislativní zkratky uvedené v §1 odst. 2
citovaného zákona policejní prezident, který stojí v čele Policie České republiky.
O věci samé uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvedl stížní důvody podle §103 odst. 1 písm. d)
a e) s. ř. s., ale z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že se domáhá zrušení rozsudku Městského
soudu v Praze především z kasačního důvodů vyjádřeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. To obecně spočívá buď v tom, že správně zjištěný skutkový stav
je subsumován pod nesprávnou právní normu nebo je sice vybrána správná právní norma,
ale následně je nesprávně vyložena či aplikována. Důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., tedy tvrzená nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení,
nepřichází v projednávané věci vůbec v úvahu, protože kasační stížností napadeným rozsudkem
došlo k zamítnutí žaloby, nikoli k jejímu odmítnutí.
Stěžovatel namítá pochybení soudu, který v daném případě aplikoval závazný pokyn
policejního prezidenta č. 152 ze dne 21. 12. 2006 jenž stanoví personální pravomoc policejního
prezidenta a dalších služebních funkcionářů Policie ČR. Pro závěr o důvodnosti tohoto stížního
bodu je zásadní odpověď na otázku, zda se závazný pokyn policejního prezidenta vztahuje
i na případy, v nichž se z věcného hlediska jedná o otázky služebního poměru, ale ten, jehož
se rozhodnutí týká, již není v době zahájení řízení příslušníkem Policie ČR.
V posuzované věci se jednalo o žalobu na ochranu před nečinností žalovaného správního
orgánu, kterou soud neshledal důvodnou proto, že podle jeho názoru není žalovaný – policejní
prezident povinen vydat rozhodnutí ve věci stěžovatelem uplatněného nároku na náhradu škody,
ani nemá zákonnou povinnost rozhodnout o návrhu stěžovatele na určení neplatnosti právního
úkonu.
V prvé řadě je třeba uvést, že závazný pokyn policejního prezidenta č. 152 ze dne
21. 12. 2006 je interním normativní aktem (instrukcí). Jimi lze zavazovat v příslušných oblastech
toliko podřízené subjekty, neboť směřují vůči subjektům ovládaným organizační podřízeností
ve vztahu ke správnímu orgánu, který takový akt vydal. Z hlediska právní teorie jde o podřízené
orgány či úřady a osoby ve veřejné službě. Tyto instrukce nemusí být veřejně vyhlášeny; stačí,
když jsou vhodným způsobem sděleny těm, jichž se týkají. Ve smyslu právním nemají interní
instrukce obecnou závaznost, a proto nejsou pramenem správního práva. Normy, obsahující
kompetenční předpisy pro normotvorné orgány, patří do souboru norem procesních, tj. norem
upravujících řízení normotvorné. Uvedené normy se tak vztahují pouze na tzv. povinnostní
subjekty v rámci služební linie, nikoliv vůči třetím osobám. (srov. nález Ústavního soudu Pl. ÚS
9/95 ze dne 28. 2. 1996)
Při ochraně práv fyzických a právnických osob je podstatné, že interní instrukce
se nevztahují na subjekty nepodřízené správnímu orgánu, jenž takové akty vydal. Pokud se tedy
stěžovatel řídil zněním zákonného ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. stanovícím
pravomoc policejního prezidenta pro rozhodování ve věcech služebního poměru příslušníků
a na základě této zákonné úpravy označil za žalovaného policejního prezidenta, nelze mu přičítat
k tíži neznalost interní instrukce, kterou policejní prezident delegoval pravomoc jednat
a rozhodovat ve věcech služebních poměrů příslušníků na další služební funkcionáře (ředitele
správy kraje). Takto provedená delegace personální pravomoci zavazuje pouze subjekty v rámci
určité organizační struktury, stěžovatel však již od doby tvrzené nečinnosti žalovaného
příslušníkem Policie ČR není. Nutno zdůraznit, že není ani reálně možné požadovat po veřejnosti
znalost vnitřních předpisů určité organizační jednotky, vzhledem k tomu, že zpravidla nejsou
zveřejňovány ani jinak zpřístupňovány. Ve svém důsledku by to znamenalo odepření práva
na spravedlivý proces (denegatio iustitiae), pokud by jejich neznalost byla třetím osobám kladena
k tíži při ochraně svých práv.
Nejvyšší správní soud věc posoudil v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2004, č.j. 3 Ans 2/2004 – 60, dostupném
na www.nssoud.cz, že „označí-li žalobce v řízení o ochraně před nečinností správního orgánu jako žalovaného
správní orgán, který nemá pravomoc rozhodnutí vydat, soud žalobu zamítne. Nezkoumá, zda tuto pravomoc
má jiný správní orgán, neboť povinnost by mohl uložit jen žalovanému, tj. tomu, kdo má povinnost vydat
rozhodnutí nebo osvědčení (§79 odst. 2 s. ř. s.) podle žalobního tvrzení“. Nejvyšší správní soud uzavřel,
že Městský soud v Praze při zjišťování podmínek řízení nesprávně vyložil relevantní právní
normu (§2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb.), v důsledku čehož nesprávně posoudil pasivní
legitimaci žalovaného. V daném případě mělo být postupováno podle zákonné úpravy
originárního zmocnění pro rozhodování ve věcech služebního poměru stanovené ve zmíněném
ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., nikoliv podle odkazu na úpravu delegace
personální pravomoci interní normativní instrukcí. V tomto stížním bodu tak Nejvyšší správní
soud přisvědčil námitce stěžovatele a seznal právní závěr soudu nesprávným.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského
soudu v Praze podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a současně vrátil věc soudu k dalšímu řízení.
V něm je soud dle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku tak, že přezkoumá namítanou nečinnost žalovaného správního
orgánu ve věci náhrady škody, to v rozsahu žalobních bodů (důvodů), jak byly stěžovatelem
uplatněny v žalobě, a poté v souladu se zákonem vydá rozhodnutí.
Na závěr se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelovým návrhem, aby v případě,
že by zjistil, že nemůže kasační stížností napadený rozsudek soudu zrušit, neboť dospěje
k závěru, že zákon, jehož má být soudem nebo žalovaným správním orgánem při řešení věci
použito, je v rozporu s ústavním zákonem, aby řízení přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh
podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. Nejvyšší správní soud považoval tento návrh
stěžovatele v tomto řízení za bezpředmětný, neboť rozsudek Městského soudu v Praze zrušil
v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. Městský
soud v Praze v novém rozhodnutí.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven soudem zástupce advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu advokáta částkou 4200 Kč dle §7 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění od 1. 9. 2006, za dva úkony právní služby –
první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti ze dne
6. 8. 2007. Soud advokátovi dále přiznal částku 600 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna soudem ustanoveného zástupce činí
4800 Kč. Protože advokát soudu doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“),
zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč. Zástupci stěžovatele se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti navýšená o daň ve výši 5.712,- Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu