ECLI:CZ:NSS:2008:3.AS.52.2007:107
sp. zn. 3 As 52/2007 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: T-Mobile
Czech Republic a.s., IČ: 649 49 681, se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zastoupeného
JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti
žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě
proti rozhodnutí Rady žalovaného ze dne 15. 9. 2006, čj. 5 137/2005/603-VI, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ca 362/2006, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, č. j. 10 Ca 362/2006 - 15,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, č. j. 10 Ca 362/2006 - 15,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Rady žalovaného ze dne 15. 9. 2006, čj. 5 137/2005/603-VI, bylo podle
§59 odst. 2 spr. ř. (v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 zrušen a nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem
– pozn. soudu) změněno rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 24. 2. 2005, č. 5137/2005/603-
II, tak, že se podle §62 odst. 1 písm. b) spr. ř. povoluje obnova řízení ve věci ukončené
pravomocným rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603,
ve správním řízení zahájeném z podnětu správního orgánu ohledně sporu mezi účastníky
Vodafone Czech Republic a.s. a žalobcem vzniklém po uzavření smlouvy o propojení mezi
uvedenými účastníky dne 20. 12. 2000 a ve věci pravomocného rozhodnutí předsedy žalovaného
ze dne 22. 1. 2002, čj. 34729/2001-603, ve věci uložení předběžného opatření v témže správním
řízení. Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603, bylo podle
§59 odst. 2 spr. ř. zamítnuto odvolání společnosti Vodafone Czech Republic a.s. a potvrzeno
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2002, čj. 32452/2001-620/VII.vyř., jímž žalovaný uložil
na základě §40 odst. 4, §95 odst. 1 písm. c) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích,
a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „zákon o telekomunikacích“;
s účinností od 1. 5. 2005 zrušen a nahrazen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických
komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích)
– pozn. soudu] společnosti Vodafone Czech Republic a.s. podle bodů 3.1 a 6.6 uvedené smlouvy
o propojení a podle bodu 7 přílohy A, bodu 3.1 Přílohy D a Dodatku č. 1 ze dne 25. 5. 2001
k této smlouvě povinnost směřovat veškerý provoz, s výjimkou provozu přelivového, ze své sítě
do sítě žalobce výhradě přímým propojením a dále směřovat přelivový provoz tranzitem přes síť
společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2007, č. j. 10 Ca 362/2006 - 15, žalobu
napadající rozhodnutí Rady žalovaného ze dne 15. 9. 2006, čj. 5 137/2005/603-VI, odmítl. Soud
uvedl, že žalobce brojil proti rozhodnutí o obnově řízení ve věci, která se týkala rozhodnutí
žalovaného o sporu dvou provozovatelů veřejných telekomunikačních sítí ze smlouvy
o propojení ve smyslu §40 odst. 4 zákona o telekomunikacích. Soud posoudil předmětnou
smlouvu o propojení tak, že byť byla podle §38 až 40 zákona o telekomunikacích omezena
smluvní volnost stran a žalovaný byl nadán významnými pravomocemi ohledně procesu jejich
uzavírání, jde podle něj o v konečném hledisku o smlouvu soukromoprávní, uzavřenou mezi
dvěma subjekty soukromého práva, jejímž předmětem je úprava vzájemných práv a povinností
při propojení sítí a na níž se, pokud zákon o telekomunikacích nestanoví jinak, plně vztahuje
obecná úprava závazkových vztahů obsažená v občanském a obchodním zákoníku. Ve sporu
ohledně jejího plnění jsou proti sobě dva subjekty soukromého práva v rovném postavení. Soud
dodal, že kdyby nebylo zvláštní právní úpravy dané §40 odst. 4 a §95 odst. 1 písm. c) zákona
o telekomunikacích, pravomoc k projednání sporu byl měl soud v občanském soudním řízení.
V tomto případě ji však má žalovaný. Ten podle soudu nejedná při řešení těchto sporů
v postavení vrchnostenského orgánu, jenž by na základě veřejného zájmu zasahoval do právní
sféry účastníků řízení, nýbrž vykonává roli arbitra, který, obdobně jako soud v občanském
soudním řízení, rozhoduje spor mezi dvěma stranami smlouvy o propojení.
V uvedeném rozhodnutí Městský soud v Praze dále vyjádřil právní názor, že v řízení,
které má být žalobou napadeným rozhodnutí obnoveno, žalovaný rozhodoval v mezích
své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Protože právní režim soudní ochrany
proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení podle §62 a násl. spr. ř. nemůže být odlišný
od právního režimu soudní ochrany ve věci samé, v posuzovaném případě je o věci, v níž bylo
vydáno žalobou napadené rozhodnutí o obnově řízení, příslušný rozhodnout soud v občanském
soudním řízení. Tyto závěry soud doložil odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 2. 2003, č. j. 7 A 30/2001 - 24, publikované pod č. 44/2004 Sb. NSS a rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2004, č. j. 2 As 71/2003 - 35. Soud podotknul,
že při výkonu jiných pravomocí podle zákona o telekomunikacích ohledně smluv o propojení,
má žalovaný veřejnoprávní postavení a k přezkumu takových rozhodnutí je věcně příslušný
soud ve správním soudnictví, což se týká kupř. rozhodnutí podle §40 odst. 2 zákona
o telekomunikacích, jímž žalovaný nahrazuje smlouvu o propojení, což již vyjádřil Nejvyšší
správní soud ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2006, čj. 3 As 48/2004-82, publikovaném
pod č. 882/2006 Sb. NSS nebo cenového rozhodnutí žalovaného o ceně za propojení podle §78
odst. 2 zákona o telekomunikacích, jak je uvedeno v usnesení zvláštního senátu zřízeného podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 9. 7. 2004,
č. j. Konf 92/2003 - 18, publikovaném pod č. 336/2004 Sb. NSS. V těchto případech podle
soudu totiž žalovaný nahrazoval vůli stran vlastním rozhodnutím, jednal tedy z pozice
vrchnostenského orgánu a na základě veřejného zájmu, jímž je otevřený přístup k veřejným
telekomunikačním sítím, nerozhodoval tedy pouze spor ohledně plnění ze smlouvy o propojení,
jak tomu bylo v předmětné věci. S ohledem na tyto skutečnosti proto soud dospěl k závěru,
že není věcně příslušný k projednání žaloby, neboť se žalobce domáhá podle §46 odst. 2 s. ř. s.
přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci
v soukromoprávní věci. Podle §68 písm. b) s. ř. s. je taková žaloba nepřípustná a soud
ji na základě §46 odst. 1 písm. d) a §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl a poučil žalobce o možnosti podat
žalobu k příslušnému soudu v občanském soudním řízení.
Ve včasné kasační stížnosti namítl žalobce (dále též „stěžovatel“) nezákonnost rozhodnutí
soudu o odmítnutí žaloby. Vyjádřil přesvědčení o nesprávnosti právních závěrů soudu,
který předmětnou věc posoudil tak, že její projednání a rozhodnutí přísluší soudu v občanském
soudním řízení a ne soudu ve správním soudnictví. Rozhodnutí o povolení obnovy není
podle stěžovatele vyloučeno z přezkumu v rámci správního soudnictví a není při tom podstatné,
co bylo předmětem správního řízení, které má být obnoveno. Předmětem soudního řízení nebyl
spor mezi stěžovatelem a společností Vodafone, ale vrchnostenské rozhodnutí o připuštění,
nebo nepřipuštění zásahu do pravomocného rozhodnutí žalovaného cestou obnovy řízení.
Rozhodnutí Rady žalovaného o povolení obnovy řízení je proto způsobilé být předmětem
přezkumu ve správním soudnictví. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006, č. j. 5 Ca 196/2005 - 31, ze kterého plyne, že se soud po věcné
stránce zabýval přezkumem rozhodnutí žalovaného, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy,
a to v téže věci, která byla předmětem řízení ve věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 362/2006.
Uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí žalovaného o zamítnutí návrhu
na povolení obnovy řízení pro nepřezkoumatelnost. Na jeho základě vydala Rada žalovaného
nové rozhodnutí, které je předmětem přezkumu ve věci, v němž Městský soud v Praze usnesením
ze dne 24. 1. 2007, č. j. 10 Ca 362/2006 - 15, žalobu pro věcnou nepříslušnost odmítl. Na základě
toho stěžovatel dovozuje, že Městský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 5 Ca 196/2005 dospěl
ke zcela opačnému závěru, než v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ca 362/2006, když v prvním
případě dospěl k závěru že žaloba proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy
je přezkoumatelná ve správním soudnictví, zatímco v případě druhém soud žalobu proti
rozhodnutí o povolení obnovy, a to v téže věci, odmítl. Podle stěžovatele tak nebyla naplněna
zásada legitimního očekávání. Stěžovatel v této souvislosti uzavřel, že vedle sebe existuje
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006, č. j. 5 Ca 169/2005 - 31 a usnesení téhož
soudu ze dne 24. 1. 2007, č. j. 10 Ca 362/2005 - 15, ze kterých vyplývají zcela opačné právní
názory na otázku ohledně přípustnosti žaloby proti rozhodnutí týkající se obnovy řízení, a to
v téže věci.
Stěžovatel v další části kasační stížnosti svádí polemiku ohledně ústavnosti dělení soudní
kontroly správních rozhodnutí podle jejich důsledků na část soukromoprávní, představovanou
částí pátou o. s. ř. a veřejnoprávní, která je obsažena v s. ř. s. Navrhuje proto Nejvyššímu
správnímu soudu, aby inicioval u Ústavního soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy zrušení celé části
páté o. s. ř. Důvodem zapříčiňujícím protiústavnost duální kontroly správních rozhodnutí
je podle stěžovatele nejednost, rozporuplnost a nepředvídatelnost rozhodování ohledně
toho, který soud je věcně příslušný, dále pak to jsou velmi vágní kritéria vymezení pravomoci
civilních a správních soudů, což následně vyvolává soustavné porušování ústavně zaručeného
práva na přiměřenou délku řízení. Stěžovatel dále uvádí, že tzv. zvláštní senát, zřízený podle
zákona č. 131/2002 Sb. není zakotven v ústavním pořádku, obdobně jako dualismus soudního
přezkumu správních rozhodnutí. S ohledem na tyto skutečnosti proto navrhnul, aby Nejvyšší
správní soud posoudil soulad zákona č. 131/2002 Sb., §104b, §104c a celé částí páté o. s. ř.
a §46 odst. 2 ve spojení s §68 písm. b) s. ř. s. s ústavním pořádkem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy
a pokud dospěje k závěru, že jsou v rozporu s ústavním pořádkem, aby věc podle §64 odst. 3
zákona č. 182/1993 Sb., předložil Ústavnímu soudu. Jinak navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, č. j. 10 Ca 362/2006 - 15, zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje důvod podle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 2 a 3. s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud při tom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Soud prvního stupně nejprve posoudil, zda rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne
28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603, řešilo vztah soukromoprávní či veřejnoprávní. Dovodil,
že smlouva o propojení ze dne 20. 12. 2000, vzdor ustanovení §38 až 40 zákona
o telekomunikacích, v konečném hledisku představuje o smlouvu soukromoprávní, uzavřenou
mezi dvěma subjekty soukromého práva, jejímž předmětem je úprava vzájemných práv
a povinností při propojení sítí a na níž se, pokud zákon o telekomunikacích nestanoví jinak, plně
vztahuje obecná úprava závazkových vztahů obsažená v občanském a obchodním zákoníku.
K tomu dodal, že ve sporu ohledně jejího plnění jsou proti sobě dva subjekty soukromého práva
v rovném postavení, přičemž pokud by nebylo zvláštní právní úpravy dané §40 odst. 4 a §95
odst. 1 písm. c) zákona o telekomunikacích, pravomoc k projednání sporu byl měl soud
v občanském soudním řízení. Na základě svých úvah dospěl soud prvního stupně k závěru,
že není věcně příslušný k projednání žaloby. Na základě této úvahy soud prvního stupně
aplikoval judikaturu Nejvyššího správního soudu představovanou usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 2. 2003, č. j. 7 A 30/2001 - 24, publikovaným pod č. 44/2004 Sb. NSS
a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2004, čj. 2 As 71/2003-35, dostupným
na www.nssoud.cz, podle nichž právní režim ochrany proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení podle §62
a násl. spr. ř. nemůže být odlišný od právního režimu soudní ochrany proti rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s právním posouzením učiněným soudem prvního
stupně ohledně charakteru rozhodnutí ze dne 28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603, podle něhož
žalovaný rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Rozhodnutím ze dne
28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603, bylo zamítnuto odvolání napadající rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 2. 2002, čj. 32452/2001-620/VII.vyř., které bylo současně potvrzeno. Uvedeným
rozhodnutím byla společnosti Vodafone Czech Republic a.s. podle bodů 3.1 a 6.6 smlouvy
o propojení ze dne 20. 12. 2000 a podle bodu 7 přílohy A, bodu 3.1 Přílohy D a Dodatku č. 1
ze dne 25. 5. 2001 k této smlouvě stanovena povinnost směřovat veškerý provoz, s výjimkou
provozu přelivového, ze své sítě do sítě žalobce výhradě přímým propojením a dále směřovat
přelivový provoz tranzitem přes síť společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s.
Nejvyšší správní soud výše zmíněné rozhodnutí považuje za obsahovou změnu právního
vztahu založeného smlouvou o propojení ze dne 20. 12. 2000. Žalovaný z pozice
vrchnostenského orgánu, na základě existujícího sporu mezi smluvními stranami podle §40
odst. 4 ve spojení s §95 odst. 1 písm. c) zákona o telekomunikacích, autoritativně stanovil
povinnosti smluvních stran. Zasáhl tedy do existujícího právního vztahu, provedl jeho obsahovou
změnu tím, že společnosti Vodafone Czech Republic a.s. jednoznačně stanovil právní povinnost.
Žalovaný svým postupem v podobě obsahové změny právního vztahu nahradil vůli smluvních
stran. Soud v dané věci neposuzuje smlouvu samou, ale povolení obnovy řízení ve věci vydání
rozhodnutí správního orgánu, kterým zasáhl do existující smlouvy. V dané souvislosti je třeba
odkázat na právní závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku ze dne 8. 3. 2006,
č. j. 3 As 48/2004 - 82, publikovaným pod č. 882/2006 Sb. NSS, podle něhož pokud žalovaný
vystupoval ve vrchnostenském postavení a svým rozhodnutím nahradil vůli smluvních stran, přezkum takového
rozhodnutí spadá proto do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud,
vycházeje z těchto závěrů dospěl k právnímu názoru, že i rozhodnutí, jímž se podle §40 odst. 4
ve spojení s §95 odst. 1 písm. c) zákona o telekomunikacích, řeší spor vzniklý ze smlouvy
o propojení tak, že modifikuje obsah smlouvy, čímž dochází k obsahové změně právního vztahu,
ve své podstatě představuje nahrazení vůle smluvních stran obdobně jako je tomu u rozhodnutí
učiněných podle §40 odst. 2 zákona o telekomunikacích.
Na základě těchto úvah proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že vrchnostenské
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2002, čj. 32452/2001-620/VII.vyř., potvrzené rozhodnutím
předsedy žalovaného ze dne 28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603, ohledně stanovení
povinnosti společnosti Vodafone Czech Republic a.s., nahradilo vůli smluvních stran. Proto
je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Soud prvního stupně v tomto ohledu nesprávně
posoudil charakter řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím ze dne 28. 6. 2002,
čj. 13109/2002-603, pročež nesprávně rozhodl podle §46 odst. 2 ve spojení s §68 písm. b) a §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s. o odmítnutí žaloby. V novém řízení Městský soud v Praze posoudí,
zda rozhodnutí ze dne 15. 9. 2006, čj. 5 137/2005-603-VI, jímž bylo změněno rozhodnutí
24. 2. 2005, č. 5 137/2005/603-II, tak, že se podle §62 odst. 1 písm. b) spr. ř. povoluje obnova
řízení ve věci ukončené pravomocným rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 28. 6. 2002,
čj. 13109/2002-603, je způsobilé podle §65 odst. 1 s. ř. s. být předmětem zásahu
do stěžovatelových veřejných subjektivních práv. Nejvyšší správní soud při vyslovení tohoto
závěru vycházel z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007,
čj. 5 As 13/2006-46, dostupném na www.nssoud.cz, podle něhož žaloba proti rozhodnutí, jímž byla
správním orgánem z moci úřední nařízena obnova řízení, je přípustná, jde-li o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.
Takový případ nastává např. tam, kde je s rozhodnutím o nařízení obnovy řízení spojen odkladný účinek.
Stěžovatel v kasační stížnosti, zřejmě pod dojmem výše uvedeného nesprávného právního
závěru Městského soudu v Praze, dále uvedl velmi obšírné pojednání ohledně současné
právní úpravy možnosti soudního přezkumu správních rozhodnutí, přičemž ji podrobil kritice.
K jeho námitkám však Nejvyšší správní soud uvádí, že neshledal zákon č. 131/2002 Sb.
a ustanovení §104b, §104c a celou část pátou o. s. ř. a §46 odst. 2 ve spojení s §68 písm. b)
s. ř. s. v rozporu s ústavním pořádkem. Proto nevyužil postupu předvídaným čl. 95 odst. 2 Ústavy
a nepředložil věc podle §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, Ústavnímu soudu. Předmětem stěžovatelovy námitky v tomto ohledu
byla rozpolcenost soudní kontroly veřejné správy v rámci soudního přezkumu správních
rozhodnutí. Je pravdou, že současná Ústava České republiky nezná dualismus soudního
přezkumu, a to kupř. na rozdíl od Ústavy Československé republiky z roku 1920, která ve svém
§105 odst. 1 stanovila, že ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje
o nárocích soukromoprávních, volno jest straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků
dovolávati se nápravy pořadem práva.
Současná právní úprava byla ovlivněna nálezem pléna Ústavního soudu ze dne
27. 6. 2001, publikovaného pod č. 276/2001 Sb., kterým byla část pátá "Správní soudnictví"
(§244 - 250s) o. s. ř. dnem 31. prosince 2002 zrušena. Jak ale dále v souvislosti s rozčleněním
kontroly správních rozhodnutí judikoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 349/03, Ústavní soud by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat
o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou
předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních
vztahů. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitost práva jednoduchého, nikoli základních lidských
práv, ať už hmotných (právo na majetek podle čl. 11 , právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 34
či další práva), nebo procesních (právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a dalších Listiny základních
práv a svobod). Ta mohou být stejně dobře ochráněna nebo opomíjena jednou i druhou větví současného českého
správního soudnictví, přičemž justiční charakter rozhodujících orgánů pochyby nevyvolává. Za účelem,
aby nedošlo k denegatio iustitiae zákonodárce vytvořil zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů, tzv. zvláštní senát, kterému podle §1 odst. 1 písm. b)
zmíněného zákona svěřil pravomoc řešit kompetenční spory mezi soudy v občanském soudním
řízení a soudy ve správním soudnictví. Skutečnost, že tzv. zvláštní senát není zmíněn v Ústavě
a priori neznamená nemožnost jeho zřízení a tím spíše ani protiústavnost zákona č. 131/2002 Sb.,
kterým byl zřízen. Jeho členy jsou navíc soudci soudů, které v Ústavě výslovně uvedeny jsou.
Na základě výše zmíněných skutečností Nejvyšší správní soud shrnuje, že se Městský
soud v Praze bude v novém řízení zabývat primárně posouzením, zda rozhodnutí Rady
žalovaného ze dne 15. 9. 2006, čj. 5 137/2005-603-VI, je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s.,
z čehož odvodí svůj další procesní postup. Nad to Nejvyšší správní soud podotýká,
že by případně měl Městský soud v Praze zvážit a zjistit okruh možných osob zúčastněných
na řízení podle §34 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že Městský
soud v Praze nesprávně rozhodl o odmítnutí návrhu, a proto kasační stížností napadený rozsudek
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Věc současně vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení,
v němž je tento soud podle odstavce 3 téhož ustanovení vázán výše vysloveným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. Městský
soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu