ECLI:CZ:NSS:2008:3.AS.68.2007:134
sp. zn. 3 As 68/2007 - 134
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců: a) L. T., b) Z.
T., a c) K. A., zastoupených JUDr. Petrem Wildtem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 762,
Hradec Králové, proti žalovanému: Krajský úřad Královehradeckého kraje, se sídlem
Wonkova 1142, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2006, zn.
12874/UP/2006/Kd, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) S. J., 2) H. J., 3) S. J., a 4) M. J.,
všech zastoupených JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 232,
Týniště nad Orlicí, o kasační stížnosti žalobce ad a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 18. 10. 2007, č. j. 30 Ca 155/2007 - 89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osobám zúčastněným se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 10. 7. 2006, zn. 12874/UP/2006/Kd, podle §59
odst. 2 spr. ř. (v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 zrušen a nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem
– pozn. soudu) zamítl odvolání mj. žalobců ad a), b) a c) a potvrdil jimi napadené rozhodnutí
Městského úřadu Kostelec nad Orlicí, odboru územního plánu – stavebního úřadu ze dne
18. 1. 2006, čj. 11216/ÚPSÚ/05/06/P (dále jen „stavební úřad“). Uvedeným rozhodnutím
stavební úřad rozhodl o umístění přístavby domu č.p. 880, včetně vodovodní přípojky,
kanalizační přípojky, STL plynové přípojky a elektrické kabelové přípojky a včetně příjezdové
komunikace na pozemcích parc. č. 68, 70/1, 71 a 70/4 (přístavba domu, přípojky a příjezdová
komunikace) a 394/2 (příjezdová komunikace) v k.ú. Kostelec nad Orlicí (dále jen „stavba“).
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný k odvolacím námitkám
mj. žalobců ad a), b) a c), podle kterých umístěním stavby dojde ke zhoršení již nepříznivého
životního prostředí, čímž se zasáhne do ústavně zaručeného práva na příznivé životní prostředí,
zhorší se pohoda bydlení, a že umístění stavby je v rozporu s územním plánem uvedl,
že na základě vyjádření dotčených orgánů státní správy hájících zájmy ochrany jednotlivých
složek životního prostředí neshledal, že by umístění stavby ohrozilo životní prostředí, což dále
odůvodnil jejím navrhovaným využitím. Stávající životní prostředí umístěním stavby nebude nijak
zhoršeno. Ohledně pohody bydlení žalovaný konstatoval, že pokud §8 odst. 2 vyhlášky
č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu (dále jen „vyhláška
č. 137/1998 Sb.“) požaduje minimální vzdálenost mezi rodinnými domy 7 m, pak v případě,
kdy vzdálenost navrhované stavby od stávajících bytových domů činí 13 m, tato představuje,
i s ohledem na předpokládané využití stavby, dostatečný prostor. Navrhovaná stavba je nižší
než bytové domy č.p. 230 a 231 na st.p.č. 70/2 a 70/3 v k.ú. Kostelec nad Orlicí, a současně
její výška je menší než vzdálenost než mezi ní a zmíněnými bytovými domy, navíc stavební úřad
pamatoval na náhradní výsadbu dřevin. Žalovaný dodal, že navrhované umístění stavby není
v rozporu s územním plánem města Kostelec nad Orlicí vyhlášeným obecně závaznou vyhláškou
č. 3/2002, o závazné části Územního plánu města Kostelec nad Orlicí, kdy navíc prostory do
800 m
2
prodejní plochy, což je případ navrhované stavby, jsou podle Regulativu funkčního
a prostorového uspořádání územního plánu výslovně přípustné. S ohledem na tyto skutečnosti
proto odvolání zamítl a napadené rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 2. 2007, č. j. 30 Ca 62/2006 - 48,
žalobu žalobců proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Soud vyjádřil, že žaloba byla podána osobami
k tomu neoprávněnými, neboť žalobci, jako jednotliví spoluvlastníci budovy č.p. 230 a 231
na st.p.č. 70/2 a 70/3 v k.ú. Kostelec nad Orlicí a současně vlastníci bytových jednotek, k jejímu
podání neměli žalobní legitimaci. Tu podle soudu měli pouze všichni vlastníci jednotek společně
– dohromady jako jediný subjekt – společenství vlastníků jednotek. Žalobci měli tento nedostatek
odstranit postupem podle stanov a zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších
předpisů, a uvnitř společenství vlastníků jednotek iniciovat podání žaloby právě tímto subjektem.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, č. j. 3 As 45/2007 - 78, kasační
stížností žalobce ad a) napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v něm vyjádřil závazný právní názor, podle
něhož jednotliví vlastníci jednotek v domech č.p. 230 a 231 na st.p.č. 70/2 a 70/3 v k.ú. Kostelec
nad Orlicí byli z titulu jejich spoluvlastnictví budovy a stavební parcely podle §34 odst. 1 zákona
č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (s účinností od 1. 1. 2007 zrušen
a nahrazen zákonem č. 183/2006 Sb., stavebním zákonem – pozn. soudu), účastníky územního
řízení o umístění stavby, současně měli i žalobní legitimaci podle §65 odst. 2 s. ř. s., kterou
naopak nedisponuje společenství vlastníků jednotek.
Krajský soud v Hradci Králové v novém řízení, v němž byl podle §110 odst. 3 s. ř. s.
vázán výše vysloveným právním závěrem Nejvyššího správního soudu, rozsudkem ze dne
18. 10. 2007, č. j. 30 Ca 155/2007 - 89, po věcném přezkoumání napadeného rozhodnutí, žalobu
zamítl. Soud k námitkám žalobců ad a), b) a c), podle nichž je rozhodnutí žalovaného nezákonné
pro jeho rozpor s právem žalobců na příznivé životní prostředí, narušení pohody bydlení
a nesoulad s územním plánem města Kostelec nad Orlicí uvedl, že jsou totožné s těmi,
které žalobci uplatnili v průběhu řízení před stavebním úřadem a následně v odvolacím řízení,
přičemž důkladně a vyčerpávajícím způsobem se jimi zabýval jak stavební úřad, tak i žalovaný.
Soud se plně ztotožnil s jejich závěry a s tím, že stavba zásadním způsobem nesnižuje kvalitu
života a bydlení žalobců. Dodal, že žalovaný mechanicky nepřejímal stanoviska dotčených orgánů
státní správy, nýbrž jejich kladná vyjádření k uvažované stavbě doplnil vlastním hodnocením,
na která soud dále odkázal. Nad to soud vyjádřil názor, že se jedná o stavbu naprosto
běžnou pro městské prostředí, žádný z dotčených orgánů státní správy se přitom k zamýšlené
stavby nevyjádřil negativně, zvláště ne orgány ochrany životního prostředí. Pohodu bydlení
je třeba podle soudu objektivizovat, protože co je pohodou bydlení pro jednoho, z hlediska
jeho subjektivních pocitů, pro druhého již není. Soudu nebylo zřejmé, jaká další komplexní studie
měla být podle žalobců před umístěním stavby ještě zpracována. Na skutečnosti, že stavba byla
umístěna v souladu s územním plánem města Kostelec nad Orlicí přitom podle soudu nemůže
nic změnit ani okolnost, že byla umístěna při hranici dvou území s různým funkčním využitím.
S ohledem na tyto skutečnosti proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnost namítl žalobce ad a) (dále též „stěžovatel“) nesprávnost
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel uvedl, že soud, obdobně
jako správní orgány, dostatečně nerespektoval jeho zaručené právo na příznivé životní prostředí
a pohodu bydlení. Jím vyjádřené zcela konkrétní námitky nebyly zohledňovány, když žalovaný
uvedl, že požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat. V této souvislosti odkázal na právní
závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 -
166, publikovaném pod č. 850/2006 sb. NSS, z něhož citoval, že „správní orgán nemůže zcela pomíjet
subjektivní hlediska osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat.“ Stěžovatel
konstatoval, že podrobně popsal specifika předmětné lokality, přičemž zdůraznil, že je značně
zatížena hustým provozem motorových vozidel. Spornou přístavbou bude citelně zredukován
jediný souvislý pás zeleně, čímž se dále sníží standard bydlení, což nezmění ani výsadba
náhradní zeleně, která nenahradí stávající vzrostlé dřeviny. Stěžovatel vytýká krajskému soudu,
že se jeho námitkami nezabýval, když se stručně ztotožnil se stanoviskem žalovaného. S ohledem
na tyto skutečnosti proto navrhnul, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2007, č. j. 30 ca 155/2007 - 89, zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Osoby zúčastněné na řízení ve společném vyjádření ke kasační stížnosti uvedly,
že s kasační stížností nesouhlasí, neboť soud zamítnutím žaloby nepochybil. Podle nich stížnostní
námitky jsou toliko „subjektivními stesky stěžovatele“, kdy bez jakýchkoli změn a konkretizací
stále namítá, že stavbou dojde k zásahu do práva na příznivé životní prostředí a pohodu bydlení.
Stěžovatelem vznesené námitky byly zohledňovány, ale nebylo jim vyhověno, což je podstatný
rozdíl. Tudíž „správní orgány nepomíjely subjektivní hlediska osob, jichž se posuzovaná stavba
může dotýkat“. Stanovená náhradní výsadba více než dostatečně nahradí stávající výsadbu.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost je podle nich nedůvodná, navrhly její zamítnutí.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti uvedl důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li taková vada mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle stěžovatele je tento důvod dán tím, že krajský soud se námitkami stěžovatele podrobněji
nezabýval a pouze se stručně ztotožnil se stanoviskem žalovaného.
Tuto námitku neshledává Nejvyšší správní soud důvodnou. Krajský soud se skutečně
ztotožnil se stanovisky a závěry žalovaného, což však neznamená, že by se se vznesenými
žalobními námitkami věcně nezabýval. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v žalobě zvolil naprosto
stejné námitky, které uplatnil jak v odvolání, tak i při ústním jednání v průběhu územního řízení,
krajský soud nepochybil, když se ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného
a dospěl k týmž závěrům. Nutno však podotknout, že krajský soud je nepřejal bez dalšího,
nýbrž uvedl konkrétní důvody, proč je považuje za správné.
Stěžovatel dále uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná
právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel tento důvod kasační stížnosti spatřuje
v nesprávném úsudku soudu, podle něhož umístěním stavby nedojde k zásahu do práva
na příznivé životné prostředí a do pohody bydlení. Soud rovněž nesprávně posoudil otázku
souladu žalobou napadeného rozhodnutí s územním plánem města Kostelec nad Orlicí.
Nejvyšší správní soud ani tyto námitky neshledává důvodnými. Stěžovatel bez bližší
konkretizace uvádí, že v průběhu řízení před správními orgány vznášel naprosto konkrétní
námitky, které však podle něj nebyly zohledňovány. Nejvyšší správní soud toto přesvědčení
stěžovatele nesdílí. Z kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu, ze žalobou
napadeného rozhodnutí, obdobně jako z rozhodnutí stavebního úřadu je zřejmé, že stěžovatel
jak v rámci řízení před správními orgány, tak i v řízení před krajským soudem, setrvává na svých
námitkách, že povolením umístění stavby bude zasaženo do jeho práva na příznivé životní
prostředí, zaručené čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, bude rovněž narušena pohoda
bydlení podle §4 a §8 vyhlášky č. 137/1998 Sb., a že rozhodnutí o umístění stavby je v rozporu
s územním plánem města Kostelec nad Orlicí. Jak však vyplývá z rozhodnutí stavebního
úřadu a posléze i žalovaného, správními orgány se vznesenými námitkami vždy dostatečně
zabývaly, v řízení o žalobě tomu tak učinil i krajský soud. Ke stěžovatelově argumentaci,
vycházející z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 116,
publikovaného pod č. 850/2006 Sb. NSS, podle něhož správní orgán při posuzování,
zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže ovšem zcela abstrahovat ani od určitých
subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení
je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených
osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných
oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality, je třeba dodat,
že z obou zmíněných rozhodnutí správních orgánů je dostatečně zřejmé, že subjektivní hlediska
stěžovatele nebyla opomenuta a správní orgány se s nimi náležitě vypořádaly. Skutečnost,
že stěžovatelovým námitkám nebylo vyhověno tak, jak by si představoval, tedy, že by umístění
stavby nebylo ve svém důsledku povoleno, nelze chápat jako přehlížení a nezohlednění
jeho vznesených námitek. Podle stěžovatele je stávající životní prostředí již zhoršeno, přičemž
převážně argumentuje důvody, které nevycházejí z povahy umisťované stavby, nýbrž z příčin,
které se stavbou nemají nic společného. Jak v této souvislosti uvedl krajský soud, jedná
se o stavbu naprosto běžnou pro městské prostředí, přičemž žádný z dotčených orgánů státní
správy se k zamýšlené stavbě nevyjádřil negativně, a to ani orgány ochrany životního prostředí
a jeho jednotlivých složek. Nejvyšší správní soud se dále shoduje se závěrem krajského soudu,
podle něhož okolnost, že stavba byla umístěna při hranici (nikoli však na hranici, což je třeba
zdůraznit) dvou území s různým funkčním využitím, nemůže změnit, že stavba byla umístěna
v souladu s územním plánem města Kostelec nad Orlicí.
Stěžovatel rovněž podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost a ve věci rozhodl
bez odkladu poté, co bylo účastníkům doručeno poučení o složení senátu, návrhem na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti se proto již nezabýval.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že důvody
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. nejsou dány, a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci ad a) náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce ad a) žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly. Osoby zúčastněné nemají v daném případě podle §60 odst. 5 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť jim soudem nebyla uložena žádná
povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jim vznikly náklady a není dán ani důvod zvláštního
zřetele hodný pro přiznání jiných nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu