ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.106.2007:76
sp. zn. 3 Azs 106/2007 -76
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: nezl. A. J., zastoupen zákonným zástupcem: A. J.,
zastoupen advokátem JUDr. Martinem Šmerdou, se sídlem Vránova 39, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, pošt.
schránka 21/OAM, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2006, č. j. OAM-1196/VL-01-
ZA04-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6.
2007, č. j. 56 Az 9/2007 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 15. 12. 2006, č. j. OAM-1196/VL-01-ZA04-2006. Rozhodnutím žalovaného
správního orgánu nebyla žalobci k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). [Pozn. soudu:
S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen pojmem „mezinárodní
ochrana“ a institut „překážky vycestování“ podle §91 zákona o azylu nahrazen tzv. „doplňkovou
ochranou“ podle §14a zákona o azylu.]
V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud dospěl ke shodnému závěru jako žalovaný,
že skutečnost narození žalobce v České republice zcela vylučuje možnost, že by mohl být
v Kazachstánu pronásledován nebo se pronásledování mohl důvodně obávat z důvodů
uvedených v ust. §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Skutečnosti tvrzené ohledně omezování
svobody náboženského vyznání se v daném případě týkají otce žalobce, tedy jeho zákonného
zástupce. Vzhledem k věku nezletilého žalobce je však jasné, že je v současné době zcela závislý
na svých rodičích a na jejich problémech. V případě žalobce by tedy přicházelo v úvahu udělení
azylu za účelem sloučení rodiny dle ust. §13 zákona o azylu. Všichni rodinní příslušníci žalobce
ve smyslu citovaného ustanovení jsou rovněž žadateli o mezinárodní ochranu, řízení však nebyla
doposud skončena. Krajský soud přezkoumal výrok žalovaného ohledně neudělení azylu
z humanitárních důvodů podle ust. §14 zákona o azylu a neshledal v úvaze žalovaného žádné
pochybení. Krajský soud se ztotožnil i s názorem žalovaného, že v případě žalobce nejsou
splněny podmínky udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. §14a a §14b zákona o azylu.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal žalobce (dále
jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž argumentoval důvodem obsaženým
v ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), napadený rozsudek krajského soudu shledává nezákonným
pro nesprávné posouzení právní otázky, a dále namítl vady řízení. Stěžovatel se domnívá, že došlo
ze strany krajského soudu k porušení ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s., tj. nesplnění poučovací
povinnosti, jestliže soud nevyzval stěžovatele ke konkretizaci žalobních bodů – stěžovatelem
v žalobě citovaných ustanovení neplatného správního řádu – a neupozornil jej na to, že je opírá
o neplatný procesní předpis. Nezákonnost stěžovatel shledává rovněž v porušení ustanovení §12
zákona o azylu, neboť krajský soud nesprávně zhodnotil důvod, pro který zákonný zástupce
stěžovatele podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, a to jmenovitě pronásledování
z náboženských důvodů pro členství v muslimské organizaci Přívrženci Sunny, v důsledku čehož
by mohl být stěžovatel rodičům odebrán a umístěn do dětského domova. Krajský soud se měl
podle názoru stěžovatele dopustit porušení ustanovení §14a zákona o azylu a vady řízení,
pokud nevzal v úvahu, že rodičům stěžovatele při návratu do vlasti hrozí trest tzv. zrady vlasti,
který stíhá všechny navrátivší se osoby, jenž žádaly o azyl v cizině, a stěžovatel by v takovém
případě mohl zůstat bezmocný na ulici. Ve správním i soudním řízení, dle přesvědčení
stěžovatele, byly porušeny čl. 3 a 14 Úmluvy o právech dítěte ve spojení s porušením čl. 1 odst. 2
Ústavy ČR.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje –
v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
S klíčovou otázkou, zda stěžovatel může odvozovat své vlastní předpoklady pro udělení
azylu od tvrzeného pronásledování jiné osoby, byť je tato osoba jeho otcem, se Nejvyšší správní
soud již dostatečně vypořádal např. v rozsudku ze dne 15. 9. 2005, č. j. 1 Azs 41/2005 – 63,
www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 26. 4. 2006, č. j. 4 Azs 332/2005 – 80, www.nssoud.cz.
Ustanovení §12 zákona o azylu nemůže nikdy působit zprostředkovaně, nýbrž se vždy vztahuje
k osobní situaci jednotlivého stěžovatele. Stěžovatel se tedy pro sebe nemůže s úspěchem
domáhat užití ust. §12 zákona o azylu, jehož podmínky zjevně nesplňuje. Zákon o azylu
s takovým rozšiřováním azylových důvodů i na rodinné příslušníky počítá (ovšem jen v případě
hodném zvláštního zřetele) ve svém ust. §13 u těch žadatelů o azyl, jejichž manželovi,
dítěti mladšímu 18 let nebo (u svobodných žadatelů mladších 18 let) rodiči, byl udělen azyl podle
ust. §12 nebo §14 zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 – 81, publikovaný pod č. 388/2004 Sb. NSS). Jak je však soudu
známo z úřední činnosti, stěžovatelovu otci ani matce a bratrovi azyl udělen dosud nebyl
(řízení vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 56 Az 266/2006 a 56 Az 265/2006),
stěžovatel by tedy nemohl být v současné době úspěšný ani podle ust. §13 zákona o azylu.
K námitce stěžovatele, týkající se tvrzeného porušení ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s.,
Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 14. 4. 2005, č. j. 6 Ads 13/2004 – 20,
publikovaný pod č. 616/2005 Sb. NSS, kde se zdejší soud důsledně zabýval rozsahem poučovací
povinnosti ve smyslu citovaného ustanovení, a zdůraznil nezbytnost existence újmy,
která by mohla postihnout účastníka řízení. V daném případě ke zkrácení práv stěžovatele
nemohlo v řízení před krajským soudem dojít, neboť soud posuzoval žalobní námitky směřující
do správního rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, podle smyslu a obsahu jednotlivých
ustanovení správního řádu, nikoliv podle jejich paragrafového označení.
Jestliže až nyní v podané kasační stížnosti stěžovatel opírá důvod, pro který mu měla být
udělena doplňková ochrana podle ust. §14a zákona o azylu, o hrozící trest tzv. zrady vlasti
rodičům stěžovatele při návratu do Kazachstánu, jde o důvod kasační stížnosti podle ust.
§104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustný, neboť ho stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem,
jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, ač je zřejmé, že tak učinit mohl. Co se týče tvrzení
stěžovatele ohledně porušení čl. 3 a 14 Úmluvy o právech dítěte ve spojení s porušením
čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR, jedná se o novou skutečnost, kterou stěžovatel uplatnil poprvé
až po vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu, k níž Nejvyšší správní soud podle ust.
§109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží. K obdobným námitkám Nejvyšší správní soud poukazuje
na rozsudek tohoto soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 – 49, publikovaný pod č.
419/2004 Sb. NSS, v němž zaujal právní názor, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu,
aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné.
Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané
rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém
rozhodování nepřihlíží“.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ust. §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže byla kasační stížnost odmítnuta. Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven
soudem zástupce advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Nejvyššímu správnímu soudu však do dne jeho rozhodnutí
nebylo prokázáno, že v daném případě proběhla první porada s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, v platném znění, proto o odměně advokáta za zastupování v řízení o této kasační stížnosti
nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu