ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.18.2008:65
sp. zn. 3 Azs 18/2008 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A. H., zastoupen JUDr. Josefem Jurasem,
advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 8, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2006, č.j. OAM-1355/VL-07-05-2006, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2007, č. j. 63 Az 140/2006 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna soudem ustanoveného advokáta JUDr. Josefa Jurase se u r č u je částkou
2400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včasně podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 19. 12. 2006, č.j. OAM-1355/VL-07-05-2006. Rozhodnutím
žalovaného správního orgánu nebyla žalobci k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle
ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). [Pozn. soudu: S účinností od 1. 9. 2006 byl v zákoně o azylu termín „azyl“ nahrazen
pojmem „mezinárodní ochrana“ a institut „překážky vycestování“ podle §91 zákona o azylu
nahrazen tzv. „doplňkovou ochranou“ podle §14a zákona o azylu.]
V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný správně
neudělil žalobci azyl podle ust. §12 zákona o azylu, neboť žalobce neuvedl žádnou okolnost,
která by mohla mít vliv na posouzení persekuce jeho osoby dle ust. §12 zákona o azylu. Pouhé
obavy žalobce, že by v případě návratu do země původu mohl být zadržen policí a uvězněn
za to, že požádal v České republice o azyl, nezakládají důvod pro udělení mezinárodní ochrany,
uvedený v ust. §12 zákona o azylu. Ani legalizace pobytu není důvodem pro poskytnutí
mezinárodní ochrany formou azylu. Dále se krajský soud vyjádřil jednotlivě k nesplnění důvodů
pro udělení azylu a doplňkové ochrany podle ust. §13, §14 a §14a a §14b zákona o azylu.
Krajský soud posuzoval i dodržení procesního předpisu v průběhu správního řízení ve věci
žalobce a uvážil, že žalovaný vyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a ten následně správně
právně kvalifikoval. Napadené rozhodnutí žalovaného považuje za přesvědčivé.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal žalobce (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnosti, v níž argumentoval důvody obsaženými
v ust. §103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel se domnívá, že soud nesprávně posoudil právní otázku
udělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu, neboť v případě, že by se vrátil
na Ukrajinu, mu hrozí smrt, když státní orgány nejsou schopny mu zabezpečit ochranu
před mafií – dotírajícími věřiteli. Přitom u něj není dán žádný důvod, pro který by doplňkovou
ochranu nešlo udělit. Je přesvědčen, že u něj existují důvodné obavy z hrozby nebezpečí
v případě jeho návratu do vlasti, jež odůvodňují udělení doplňkové ochrany dle ust. §14a zákona
azylu, neboť takové nebezpečí hrozí všem navrátivším se uprchlíků. Podle stěžovatele celé řízení
trpělo vadou, neboť neměl tlumočníka do běloruského jazyka a seznámení s obsahem protokolu
v ruském jazyce nebylo dostatečné.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu je tedy nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje –
v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
K námitce stěžovatele týkající se podmínek udělení doplňkové ochrany dle ust. §14a
zákona o azylu je třeba nejdříve uvést následující: Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, www.nssoud.cz, jakkoli nelze shledat úplnou shodu
mezi zněním bývalého §91 a nynějšího §14a zákona o azylu, tak v těch částech, kde takovou
shodu shledat lze, je možno i po účinnosti zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní názory
vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému §91 zákona o azylu.
Stěžovatel se domáhá doplňkové ochrany s odvoláním na skutečnost, že mu hrozí nebezpečí
ve vlasti, neboť takové nebezpečí hrozí každému, kdo z Běloruska odešel a poté se tam vrátí.
Tento důvod odpovídá důvodu dle předchozí úpravy §91 odst. 1 písm. a) bod 2. (Povinnost
ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde mu hrozí nebezpečí
mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu.) V daném případě lze tedy ve smyslu
výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jednoznačně shledat shodu a aplikovat
tak právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému
§91 zákona o azylu. Námitkou neúspěšných žadatelů o azyl, že jím hrozí nebezpečí po návratu
do vlasti persekuce ze strany státních orgánu z důvodu, že požádali o azyl v jiném státě,
se Nejvyšší správní soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí, např. rozsudek ze dne 6 Azs
45/2006 – 52, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 28. 11. 2003, č. j. 4 Azs 24/2003 – 68,
www.nssoud.cz.
Jestliže až nyní v podané kasační stížnosti stěžovatel opírá důvod, pro který mu měla být
udělena doplňková ochrana podle ust. §14a zákona o azylu, o hrozbu smrti při návratu
na Ukrajinu, když státní orgány nejsou schopny mu zabezpečit ochranu před mafií – dotírajícími
věřiteli, jde o důvod podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustný, neboť jej stěžovatel neuplatnil
v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, ač je zřejmé, že tak učinit
mohl. Nutno upozornit, že stěžovatel je státním občanem Běloruské republiky, tudíž obavy
spojené s návratem do vlasti ve smyslu ust. §14a zákona o azylu nelze vztahovat k Ukrajině.
Co se týče tvrzení stěžovatele ohledně nepřítomnosti tlumočníka do běloruského jazyka
v průběhu správního řízení a nedostatečném seznámení s obsahem protokolu, jedná se o nová
skutková tvrzení, které stěžovatel uplatnil poprvé až v řízení o kasační stížnosti, pročež se jimi
Nejvyšší správní soud nemohl zabývat, neboť podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem
uplatněným po vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud nepřihlíží. K obdobným
námitkám Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek tohoto soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 – 49, publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS, v němž zaujal právní názor,
že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní
důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl;
takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo
vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem
kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží“.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ust. §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť podle ust. §32 odst. 5 zákona o azylu ve znění účinném ode dne 13. 10. 2005
má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ve věci
azylu odkladný účinek.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ust. §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační
stížnost odmítnuta. Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven soudem zástupce
advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokátovi částkou 2100 Kč dle ust. §7
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění od 1. 9. 2006, za jeden úkon právní
služby – doplnění kasační stížnosti ze dne 20. 12. 2007. Nepřiznal mu náhradu právního úkonu
první porada s klientem, neboť dle výslovného sdělení advokáta se nepodařilo navázat s klientem
osobní kontakt a porada s klientem tak neproběhla. Soud advokátovi dále přiznal částku 300 Kč
jako paušální náhradu hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupci stěžovatele
se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2400 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu