ECLI:CZ:NSS:2008:3.AZS.66.2008:61
sp. zn. 3 Azs 66/2008 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Petra
Průchy v právní věci žalobce: M. P. J.-M., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se
sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 9. 2007, čj. OAM-1356/VL-
07-K01-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 19. 6. 2008, č. j. 32 Az 63/2007 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 13. 9. 2007, čj. OAM-1356/VL-07-K01-2006. Rozhodnutím správního
orgánu nebyla stěžovateli k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12, §13 a §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud se ztotožnil se závěrem správního orgánu, že stěžovatel nesplňuje podmínky
udělení azylu. Obavu ze špatné bezpečnostní situace v zemi původu či snahu o legalizaci pobytu
v České republice nelze považovat za azylově relevantní důvody. Z výpovědi stěžovatele
nevyplynulo, že by se ve své vlasti politicky angažoval či že by měl z tohoto důvodu jakékoliv
potíže s tamějšími státními orgány. Co se týče tvrzení stěžovatele o potížích, které měl v zemi
původu v roce 1992, krajský soud poukázal na značný časový odstup od těchto událostí
a dále na to, že již byly zhodnoceny v předchozích dvou řízeních o žádosti stěžovatele o udělení
azylu a nemohou tak nijak zásadně ovlivnit výsledek v projednávané věci. Tvrzení stěžovatele
o schůzce před velvyslanectvím KDR v Praze v roce 2004 považuje soud za účelové, podle soudu
se stěžovatel snažil dát svému příběhu politický podtext. Informace o situaci v zemi původu
žalovaný správně vyhodnotil tak, že stěžovateli nehrozí nebezpečí vážné újmy podle §14a zákona
o azylu.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu včas po danou kasační stížností z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 písm. b ) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v době,
kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění, nelze spojovat pouze se snahou o legalizaci pobytu
v České republice. V případě, že cizinci hrozí nebezpečí ohrožení života v zemi původu,
nelze dovozovat účelovost podání žádosti jen z uděleného správního vyhoštění bez dalšího
zkoumání relevantních okolností celé věci. Stěžovatel má za to, že mu v případě návratu
do Konžské demokratické republiky hrozí pronásledování, a že minimálně splňuje podmínky
pro udělení tzv. doplňkové ochrany podle ust. §14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu.
Stěžovatel namítl, že si správní orgán neopatřil dostatečné množství podkladů,
a dále nesouhlasil s tím, jak žalovaný a soud shromážděné podklady interpretovaly. Vzhledem
ke specifičnosti řízení o mezinárodní ochraně by podle stěžovatele měla být tíha důkazního
břemene rovnoměrně rozdělena mezi žadatele a správní orgán. Správní orgán má přístup
k informacím o situaci v zemích původu žadatelů, je tedy na něm, aby si v případě pochybností
o tvrzeních stěžovatele obstaral potřebné informace k objektivnímu posouzení důvodnosti
jeho obav z pronásledování. V této souvislosti stěžovatel poukázal na Příručku k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydanou Vysokým komisařem v Ženevě
v lednu 1992. Dále namítl, že žalovaný ani krajský soud nepřihlédly k obecně známým
a přístupným informacím ohledně situace v Konžské demokratické republice, např. publikaci
Agentury UNHCR Global report 2007 vydané v červnu roku 2008, z níž vyplývá, že lidská práva
jsou zde velice často porušována, či publikaci Amnesty International Ochrana lidských práv
v měnícím se světě. Krajský soud pak dostatečným způsobem nezkoumal rozhodnutí žalovaného
v části týkající se neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhled em k tomu, že napadený rozsudek
byl krajským soudem vynesen dne 19. 6. 2008, tedy po účinnosti novely azylového zákona
č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zása dní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Problematikou
udělování doplňkové ochrany za situace, kdy žadatel požádá o mezinárodní ochranu až ve chvíli,
kdy mu hrozí vyhoštění, se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 8. 2008,
č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, www.nssoud.cz, kde konstatoval, že v takovém případě existuje
vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová. Žadatel však může prokázat nejen, že žádost
nemohl podat dříve, ale (nezávisle na tom, že ji mohl podat dříve) rovněž, že ji nepodal
pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Pokud žadatel přesvědčivě prokáže, že mu hrozí
v zemi původu pronásledování z azylově relevantních důvodů nebo skutečné nebezpečí vážné
újmy, je žalovaný povinen se zabývat i jeho tvrzeními podle §12 a §14a zákona o azylu,
a případně azyl či doplňkovou ochranu udělit. V projednávané věci tedy žalovaný i krajský soud
postupovaly v souladu s tímto rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, neboť ačkoli byl
stěžovateli uložen trest zákazu pobytu na území České republiky, zabývaly se jeho azylovým
příběhem, přičemž vedle podmínek pro udělení azylu byly hodnoceny i podmínky udělení
doplňkové ochrany. Samotným posouzením podmínek ustanovení §14a zákona o azylu
se pak Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008 - 57,
www.nssoud.cz.
K důvodnosti kasační stížnosti, v níž stěžovatel namítá, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, se pak Nejvyšší správní soud náležitě vyjádřil např. v rozsudku ze dne
22. 3. 2005, čj. 4 As 56/2003 - 76, www.nssoud.cz. K otázce, kdy je rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
se již rovněž vyjádřil v mnoha rozhodnutích, namátkou lze uvést např. rozsudek ze dne
12. 1. 2005, čj. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS. Otázkou mezí soudního přezkumu
rozhodnutí žalovaného podle ust. §14 zákona o azylu se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz, či rozsudku ze dne
22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003 - 48, www.nssoud.cz.
Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tedy p oskytuje dostatečnou odpověď
na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce podle §104a
s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu