ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.106.2008:34
sp. zn. 4 Ads 106/2008 – 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. Č.,
zast. Mgr. Václavem Mimránkem, advokátem, se sídlem Čechyňská 23, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2007, č. j. 42
Cad 28/2007 – 13,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2007,
č. j. 42 Cad 28/2007 – 13, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla odmítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 28. 11. 2006,
č. j. 4541/SZ/2006. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Most ze dne 18. 10. 2006, č. j. OSV/555/Nv/10676/06,
kterým byla podle §40a zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky
v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, §73 a §94 zákona č. 100/1988 Sb.,
o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, §8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu,
zamítnuta žalobcova žádost o jednorázovou dávku sociální péče.
Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu
v Ústí nad Labem, v níž namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného, protože odporuje čl. 1
odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
čl. 9 až 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Postup
správních orgánů obou stupňů byl podle jeho názoru v hrubém rozporu s čl. 6 odst. 1 a čl. 14
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, řízení před správními orgány obou stupňů bylo zatíženo nezhojitelnými
procesními vadami, které měly vliv na výsledek celého řízení a činí rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce dále namítal, že žalovaný měl kvůli tomu,
že ve věci rozhodovala podjatá pracovnice správního orgánu prvního stupně rozhodnutí
tohoto orgánu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Poukázal na skutečnost, že mu v červenci
a srpnu 2006 byla poskytnuta jednorázová peněžní dávka sociální péče a přestože od té doby
nedošlo k žádným legislativním změnám v oblasti sociálního zabezpečení ani ke změně
v postavení žalobce a není tak pochyb, že žalobce má na tuto dávku nárok i nadále, nebyla
mu požadovaná dávka za období září 2006 poskytnuta. Žalobce poukázal též na čl. 30 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a §1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu,
ze kterých dovodil, že dorovnání příjmů jednotlivce do hranice životního minima je nezbytnou
pomocí. Žalobce označil správní rozhodnutí obou stupňů za diskriminační a šikanozní.
Není mu jasné, z jakého důvodu žalovaný tvrdí, že žalobce nesplňuje podmínky pro poskytování
dávek sociální péče podle zákona o sociální potřebnosti a z jakého právního důvodu žádost
žalobce posuzuje podle §8a téhož zákona, když žalobce ji podával v rámci §23 vyhlášky
Ministerstva práce a sociální věcí ČR č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním
zabezpečení. Žalobci není jasné ani to, proč nemá nárok na dávky a služby sociální péče,
když od 27. 2. 2006 došlo k legislativním změnám v §103 zákoně č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení a od této doby má žalobce, jakožto rodinný příslušník občana EU hlášený v ČR
k pobytu po dobu delší než 3 měsíce podle zvláštního právního předpisu nárok na dávky a služby
sociální péče. S ohledem na shora uvedené žalobce požádal, aby krajský soud „určil ve věci ústní
jednání” , rozhodnutí žalovaného zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 2. 2007, č. j. 42 Cad 28/2007 - 13,
žalobu proti rozhodnutí žalovaného odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”), jako nepřípustnou ve smyslu §68 písm. e) s. ř. s. s tím,
že na předmětnou věc dopadá §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České
republiky v sociálním zabezpečení, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena správní
rozhodnutí o dávkách sociální péče.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel”) uvedl, že kasační stížnost
podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci, pramenícího z nesprávného výkladu
ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky
v sociálním zabezpečení. Stěžovatel nejprve znovu poukázal na svá tvrzení uvedená již v žalobě
(porušení Listiny základních práv a svobod, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, rozhodování podjatých pracovníků správních orgánů ve věci, vyplacení
dávky sociální péče jiným než zákonem stanoveným způsobem) a konstatoval, že rozhodnutím
žalovaného bylo rozhodováno o jeho základních právech a svobodách a proto krajský soud nebyl
oprávněn žalobu s ohledem na čl. 36 odst. 2 větu druhou Listiny základních práv a svobod
odmítnout. Stěžovatel dále konstatoval, že krajský soud vyložil ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., tak, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena všechna rozhodnutí o dávkách
sociální péče a výslovný odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona se vztahuje
pouze na část věty za spojkou „a”, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o mimořádných
výhodách občanům těžce zdravotně postiženým. Stěžovatel s tímto výkladem předmětného
ustanovení nesouhlasí a tvrdí, že odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) se vztahuje
na celé ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., protože poskytování mimořádných
výhod občanům těžce zdravotně postiženým upravuje pouze §34 odst. 1 písm. e), a pod písm. a)
až d) je upraveno poskytování nenárokových dávek sociální péče. Z toho pak podle stěžovatele
vyplývá, že pokud by se odkaz na §34 odst. 1 písm. a) až e) vztahoval pouze na část věty první
§56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., za spojkou „a”, tak by nemohl odkazovat na písm. a)
až e), nýbrž pouze na písm. e), které jediné poskytování mimořádných výhod občanům těžce
zdravotně postiženým upravuje, a odkaz na písm. a) až d) by byl zcela nadbytečný,
protože by jak dávky pod těmito písmeny, tak rovněž všechny ostatní dávky už byly ze soudního
přezkumu vyloučeny první částí věty před spojkou „a”. Stěžovatel dodal, že dávky sociální péče
poskytované podle zákona č. 482/1991 Sb., jsou nárokové a nikoli účelové, na rozdíl od dávek
upravených v §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb., které nejsou nárokové
a jsou účelové. Proto jsou podle názoru žalobce ze soudního přezkumu vyloučeny pouze dávky
sociální péče poskytované podle §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb.,
nikoli všechny dávky. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2007, č. j. 42 Cad 28/2007 – 13, zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Stěžovatel ke kasační stížnosti přiložil žádost o osvobození od soudních poplatků,
odůvodněnou tím, že se jeho rodina skládá ze dvou dospělých osob a pěti malých dětí a je zcela
odkázaná pouze na dávky státní sociální podpory.
Žalovaný v písemném podání ze dne 17. 6. 2008 uvedl, že se ke kasační stížnosti
nebude dále vyjadřovat.
V podání ze dne 30. 8. 2007 požádal stěžovatel krajský soud o ustanovení zástupce z řad
advokátů pro řízení o kasační stížnosti, a to Mgr. Václava Mimránka, advokáta.
Krajský soud usnesením ze dne 10. 6. 2008, č. j. 42 Cad 28/2007 – 21, stěžovateli vyhověl
a ustanovil k ochraně jeho práv pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Václava Mimránka, advokáta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Z obsahu kasační
stížnosti, v kontextu citovaného judikátu, vyplývá, že ji stěžovatel podal právě z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Podle citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
O takový případ jde v projednávané věci a proto byla kasační stížnost shledána
důvodnou.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel spatřuje nezákonnost usnesení krajského
soudu především v nesprávné aplikaci §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti
orgánů ČR v sociálním zabezpečení.
V posuzovaném případě se tedy primárně jedná o posouzení otázky, zda se na rozhodnutí
správního orgánu o zamítnutí žádosti stěžovatele o přiznání jednorázové dávky sociální péče
podle §8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, vztahuje výluka ze soudního přezkumu
uvedená v §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.
K tomu nutno uvést, že dávky sociální péče podmíněné existencí sociální potřebnosti
představují realizaci ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění
základních životních podmínek, zakotveného v článku 30 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a chráněného čl. 4 Ústavy České republiky. Jako takové toto právo nemůže být vyňato
z dosahu přezkumu soudu ve správním soudnictví (jde nepochybně o subjektivní právo veřejné
ve smyslu §2 s. ř. s.). Zákon č. 114/1988 Sb. založil v §56c písm. a) výluku ze soudního
přezkumu rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce
zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e) téhož zákona. Těmito rozhodnutími,
o nichž rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou pravomocí, jsou rozhodnutí:
a) o poskytování příspěvků na opatření zvláštních pomůcek občanům s těžkými
vadami nosného nebo pohybového ústrojí, nevidomým a neslyšícím občanům,
b) o poskytování příspěvků na koupi, na celkovou opravu a na provoz motorového
vozidla a na úhradu pojistného,
c) o poskytování příspěvků na úpravu motorového vozidla na ruční ovládání
občanům s těžkými vadami nosného nebo pohybového ústrojí,
d) o poskytování příspěvků na úpravu bytu občanům s těžkými vadami nosného
nebo pohybového ústrojí a nevidomým občanům,
e) o přiznání mimořádných výhod.
Uvedený výčet rozhodnutí, jež nepodléhají soudnímu přezkumu, je taxativní
a nelze jej tudíž jakkoli dále rozšiřovat. Rozhodnutí o dávkách sociální péče podle zákona
č. 482/1991 Sb. do tohoto výčtu zahrnuta nejsou a podléhají tak soudnímu přezkumu. Z výše
uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu o jednorázové dávce sociální péče
podle §8a zákona č. 482/1991 Sb., nelze na základě ustanovení §56c písm. a) zákona
č. 114/1988 Sb., vyloučit ze soudního přezkumu a to z toho důvodu, že takovéto rozhodnutí
není rozhodnutím podřaditelným pod §34 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 114/1988 Sb.,
a nelze jej podřadit ani pod §34 odst. 1 písm. e) cit. zákona ( o přiznání mimořádných výhod),
neboť toto ustanovení obsahuje odkaz na §86 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
který se opět vztahuje jen na péči o těžce zdravotně postižené a staré občany, když obsahuje
především výčet možností jak pomoci těžce zdravotně postiženým občanům.
Pokud tedy krajský soud ustanovení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., aplikoval
na zcela jiný typ dávek představujících záruky na pomoc v hmotné nouzi, aplikoval na věc
neodpovídající právní normu. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí
žalovaného není zvláštním zákonem, [kterým je zákon č. 114/1988 Sb., konkrétně pak ustanovení
§56c písm. a)] ze soudního přezkumu vyloučeno. Ze soudního přezkumu vyloučeno
není ani podle soudního řádu správního, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí,
které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v §70 písm. a)
až f) s. ř. s. Nezbývá tak než konstatovat, že kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
je nezákonné z důvodu nesprávné aplikace právního předpisu (krajský soud na věc aplikoval
normu, která na ni nedopadá).
Při posouzení této otázky Nejvyšší správní soud vycházel z rozhodnutí zdejšího soudu
ze dne 11. 7. 2006, č. j. 6 Ads 70/2004 - 69, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval,
že rozhodnutí o dávkách sociální péče posuzované podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti,
není vyloučeno z přezkumu soudu ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud v projednávané právní věci neshledal důvod se od tohoto právního
závěru odchýlit. Ze závěrů přijatých ve zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu
lze totiž vycházet i v posuzovaném případě, neboť i zde správní orgán rozhodoval o žádosti
o dávku sociální péče podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a zákona
č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Jednalo se tedy o dávku, která patří mezi dávky řešící
situaci hmotné nouze. Krajský soud přitom žalobu odmítl s poukazem na výluku uvedenou
v §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby řádně
posoudil stěžovatelem napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal se s veškerými žalobními
body a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu