ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.126.2007:43
sp. zn. 4 Ads 126/2007 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: S. M., zast.
JUDr. Janem Bébrem, advokátem, se sídlem Ostrovského 3, Praha 5, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2007, č. j. 4 Cad 60/2007
– 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí proti usnesení
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 14.9. 2007, č. j. 4 Cad 60/2007 – 26,
(dále jen „napadené usnesení“), kterým mu byl ustanoven zástupce JUDr. Jan Bébr, advokát,
se sídlem Ostrovského 3, Praze 5, a to pro řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 7. 2007, č. j. 2007/47897 - 212, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí
Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 27. 6. 2007, č. j. KUOK 69538/2007, kterým nebyla
povolena obnova řízení ve věci dávky pomoci v hmotné nouzi.
V kasační stížnosti, podávané s odkazem na §103 odst. 1 písm. a) až d), stěžovatel
bez bližšího odůvodnění žádá, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že se mu ustanovuje
advokát JUDr. Vít Vohánka, Na Zámecké 457/5, Praha 4. Ke kasační stížnosti přiložil stejnopis
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2006, č. j. 3 Ads 88/2005 – 54,
a dále stejnopis vyjádření ze dne 8. 1. 2007 sepsaného JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem,
kterým se tento advokát jako zástupce stěžovatele ve věci sp. zn. 5 Ca 264/2006, vyjadřuje
k výzvě městského soudu. Ze souvislostí Nejvyšší správní soud dovozuje, že stěžovatel požaduje
ustanovení zástupcem JUDr. Víta Vohánky v nyní posuzované věci namísto JUDr. Jana Bébra
proto, že JUDr. Vít Vohánka jej zastupuje již v jiné věci.
Stěžovatel ve spojení s jeho již dříve projednávanými věcmi u Nejvyššího správního
soudu uváděl, že je omezen ve způsobilosti k právním úkonům, a odkázal na řízení u Okresního
soudu v Šumperku. Proto Nejvyšší správní soud již v průběhu roku 2007 požádal Okresní soud
v Šumperku o ověření této informace a eventuální sdělení stavu řízení ve věci omezení.
Nejvyššímu správnímu soudu byl k výzvě předložen rozsudek Okresního soudu v Šumperku
ze dne 15. 2. 2007, č. j. 40 P 335/88 – 999, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
21. 8. 2007, č. j. 13 Co 371/2007 – 1126, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne
16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86 – 42. Z nich Nejvyšší správní soud zjistil, že uvedeným rozsudkem
Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak,
že tento je schopen samostatně činit veškeré právní úkony, kromě právních úkonů v oblasti
pracovněprávní, kde není schopen samostatně uzavírat pracovní smlouvy a vykonávat
zaměstnání, v němž by odmítnutí příkazu z chorobných příčin mohlo vést k ohrožení vlastního
nebo cizího zdraví, nebo ke značným hmotným škodám. Rozsudkem Okresního soudu
v Šumperku ze dne 15. 2. 2007, č. j. 40 P 335/88 – 999, bylo zastaveno řízení zahájené usnesením
Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 6. 1994, č. j. P 335/88 – 101, o změnu omezení
způsobilosti k právním úkonům, případně o zbavení způsobilosti k právním úkonům S. M., nar.
X. Dále bylo rozhodnuto tak, že se návrh S. M., podaný u Okresního soudu v Šumperku dne 11.
5. 2000, kterým se domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Olomouci, č. j. Nc 1565/86 –
42, (17 Sen 16/87) podle ust. §190 občanského soudního řádu, zamítá. Současně bylo
rozhodnuto tak, že soud ponechává omezení stěžovatele ve způsobilosti k právním úkonům, jak
bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, č. j. Nc 1565/86 –
42, (17 Sen 16/87) tak, že tento je schopen samostatně činit veškeré právní úkony, kromě
právních úkonů v oblasti pracovněprávní, kde není schopen samostatně uzavírat pracovní
smlouvy a vykonávat zaměstnání, ve kterém by odmítnutí příkazu z chorobných příčin mohlo
vést k ohrožení vlastního nebo cizího zdraví nebo ke značným hmotným škodám. K tomuto
závěru dospěl uvedený soud na základě provedeného dokazování, kdy zejména ze znaleckého
posudku z oboru psychiatrie zjistil, že u stěžovatele je nadále přítomna duševní porucha trvalého
rázu, která mu i nadále brání samostatně činit právní úkony v oblasti pracovněprávní tak, jak bylo
konstatováno ve výše již zmíněném rozsudku Okresního soudu v Olomouci. I když nyní dochází
k progresi duševního onemocnění, nezjistil soud, že by stěžovatel nebyl schopen činit ostatní
právní úkony. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2007, č. j. 13 Co 371/2007 –
1126, byl rozsudek Okresního soudu v Šumperku k odvolání stěžovatele v napadené části, tj ve
výroku o zamítnutí návrhu stěžovatele na zrušení rozsudku Okresního soudu v Olomouci
a na ponechání omezení ve způsobilosti k právním úkonům, potvrzen. V odůvodnění
tohoto rozsudku Krajský soud konstatoval, že na základě provedeného dokazování nelze učinit
jiný právní závěr, než učinil soud I. stupně, neboť nevznikly pochybnosti, že by v době
předcházející řízení o způsobilosti k právním úkonům stěžovatele, jenž bylo ukončeno
rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, nebyly podmínky pro omezení
způsobilosti k právním úkonům jmenovaného v provedeném rozsahu. I v současném řízení bylo
znaleckým posudkem v oboru psychiatrie zjištěno, že stěžovatel nadále trpí duševní poruchou,
pro kterou již byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům, a to poruchou trvalou (paranoia
persecutoria et querulans); jelikož nemoc je neléčena, postupně progreduje, chování se stává
inadekvátní, kverulace je chorobná.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů [§109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“)]. Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z jejího obsahu lze zjistit,
že se stěžovatel dovolává důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy tvrzené nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Podle §35 odst. 8 (dříve odst. 7) s. ř. s. může navrhovateli, u něhož jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, předseda senátu
na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Smyslem tohoto ustanovení
je poskytnutí faktické a odborně fundované ochrany práv osobě, která by jinak měla být
osvobozena od soudních poplatků a u níž je takové ochrany třeba,
neboť jen tak lze v kvalifikovaných případech (za splnění §35 odst. 8 s. ř. s.) dostát zásadě
rovnosti, jež se promítá v zákonem výslovně vyjádřené zásadě rovného postavení účastníků
podle §36 odst. 1 s. ř. s. M á-li být tímto ustanovením založeno konkrétní subjektivní právo
stěžovatele na odborné zastoupení osobou s právnickým vzděláním v řízení před soudem,
pak toto právo je toliko právem na zástupce, jímž může být i advokát, nikoli však právem
na konkrétního zástupce, kterého osoba navrhující ustanovení zástupce ve svém návrhu
označuje.
Má-li tedy stěžovatel za to, že ustanovení advokáta JUDr. Jana Bébra je nezákonné,
případně že mu lze vytknout jakoukoli jinou nesprávnost, jež by se stěžovatele dotkla
na jeho právech, Nejvyšší správní soud tomuto tvrzení nepřisvědčuje.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu
nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné náklady neuplatňoval
a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady
jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že ani žalovanému,
přestože měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nenáleží.
Ustanovený zástupce požadoval odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 2856 Kč,
sestávající z odměny za jeden úkon právní pomoci, spočívající v převzetí a přípravě právního
zastoupení, včetně paušální náhrady hotových výdajů a zvýšení odměny a náhrady o částku daně
z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud požadovanou úhradu zástupci nepřiznal,
neboť účtovaný úkon se neváže k řízení o kasační stížnosti, o níž bylo nyní rozhodováno,
nýbrž k řízení o žalobě ve věci samé, o níž zatím rozhodováno nebylo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu