ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.129.2007:53
sp. zn. 4 Ads 129/2007 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: Ing. B.
F., zast. Mgr. Milanem Popelkou, advokátem, se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, zast.
JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 12, Olomouc, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2007, č. j. 38 Cad 3/2007 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele, Mgr. Milanu Popelkovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 3808 Kč, která mu bude vyplacena Nejvyšším správním soudem
do šedesáti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené
usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla odmítnuta jako opožděná jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí žalovaného sp. zn. KÚOK/110859/2006/OSV-SP/7025/SD-230, ze dne
13. 11. 2006. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Městského úřadu v Prostějově, jako správního orgánu I. stupně, ze dne 25. 9. 2006,
č. j. PVMU 126288/2006 21, ve věci dávek sociální péče.
V žalobě stěžovatel zejména namítal, že správní orgány posoudily vadně jeho podání.
Uvedl, že v červenci roku 2006 nebyl žádný právní důvod k zahájení správního řízení
a jeho podání nemohlo být posouzena jako žádost, která by tím pádem byla duplicitní. Současně
uvedl, že mu správní orgán do „dnešního dne“ nedoručil své rozhodnutí o odejmutí dávky.
Navrhl zrušit napadená rozhodnutí, příp. je prohlásit za nicotná. Současně z důvodů tíživé
sociální situace požádal o osvobození od soudních poplatků.
Opožděnost podání žaloby Krajský soud v Ostravě dovodil z toho, že rozhodnutí
žalovaného bylo žalobci doručováno do vlastních rukou na adresu trvalého bydliště dne
20. 11. 2006, a vzhledem k tomu, že nebyl zastižen, písemnost byla uložena na poště a žalobce byl
vyzván, aby si ji vyzvedl. Posledním dnem desetidenní lhůty podle §24 odst. 1 správního řádu byl
den 30. 11. 2006, a tento den se považuje za den doručení rozhodnutí, i když žalobce si fakticky
rozhodnutí převzal až 4. 12. 2006. Ode dne 30. 11. 2006 počala běžet dvouměsíční lhůta k podání
žaloby podle §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), která skončila dne 30. 1. 2007. Jestliže žalobce podal žalobu dne
5. 2. 2007, učinil tak opožděně.
Kasační stížnost stěžovatel podal s odvoláním na důvod vymezený v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Namítal, že písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí mu bylo doručeno
v pondělí 4. 12. 2006, následujícího dne začala běžet dvouměsíční lhůta k podání žaloby,
která skončila v pondělí 5. 2. 2007. Ten den podal žalobu u olomoucké pobočky Krajského
soudu v Ostravě, a žaloba tak byla podána nepochybně včas. Současně uvedl, že dne 20. 11. 2006
zcela jistě nebyl doma, a dále uvedl že si momentálně nevzpomíná, zda se jedná i tento případ,
ale čas od času se stává, že při vyzvednutí uložené zásilky, o které byl řádně informován výzvou,
jsou mu zároveň předány i další dopisy, o kterých až do okamžiku vyzvednutí neměl tušení.
Dále stěžovatel poukázal na podle jeho názoru významově rozdílné pojmy správního řádu
„uložení“ písemnosti a „den, kdy (uložená písemnost) byla k vyzvednutí připravena“. Závěrem
navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 10. 2007 uvedl, že nikdy neobdržel žádnou výzvu
k vyzvednutí poštovní zásilky (s rozhodnutím žalovaného) s poučením o právních důsledcích
nevyzvednutí nebo odmítnutí zásilky. Měl již dříve problémy s doručováním písemností,
neboť chybou doručovatelky mu nebyly opakovaně doručovány výzvy k vyzvednutí
doporučených zásilek, apod., jak je podrobně popsáno ve stěžovatelově stížnosti poště ze dne
14. 6. 2007, a na kterou pošta reagovala přípisem ze dne 25. 6. 2007. Za situace, kdy mu nebyla
doručena žádná výzva k vyzvednutí rozhodnutí žalovaného nemohla být užita zákonná fikce
doručení a počátek běhu lhůty pro podání žaloby tak lze počítat až od fyzického převzetí zásilky
dne 4. 12. 2006.
Žalovaný ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou a postup krajského
soudu za náležitě a správně odůvodněn v napadeném usnesení. Proto navrhl kasační stížnost
zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu z hledisek
uvedených v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační
stížnosti. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu
stěžovatel fakticky převzal oproti podpisu na doručence zásilky adresované do vlastních rukou
dne 4. 12. 2006. Předmětná doručenka založená ve spisu obsahuje prohlášení doručovatelky
s údajem, že adresát nebyl dne 20. 11. 2006 při pokusu o doručení zásilky na adrese I. 18 zastižen,
zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí. Dále obsahuje údaj, že výzva k vyzvednutí
uložené zásilky s poučením o právních důsledcích nevyzvednutí nebo odmítnutí převzetí zásilky
zanechána byla. Toto prohlášení je parafováno doručovatelkou.
Podle §72 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), se rozhodnutí účastníkům oznamuje doručením stejnopisu písemného
vyhotovení do vlastních rukou nebo vyhlášením. Podle §20 odst. 1 správního řádu se fyzické
osobě písemnost doručuje na adresu pro doručování, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech
podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její
elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena. Podle §23 odst. 1
správního řádu platí, že nebyl-li v případě doručování podle §20 adresát zastižen a písemnost
nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným podle §20, písemnost se uloží. Podle §23
odst. 4 správního řádu se adresát vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti
do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 15 dnů
vyzvedl; současně se mu sdělí, kde, odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout.
Po uplynutí 15 dnů se písemnost vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Podle §23 odst. 5
správního řádu platí, že zároveň s oznámením podle odstavce 4 se adresát písemně poučí
o právních důsledcích, které by jeho případné jednání podle §24 odst. 1, 3 a 4 vyvolalo.
Toto poučení musí obsahovat i označení správního orgánu, který písemnost odesílá,
a jeho adresu. Podle §24 odst. 1 správního řádu platí, že jestliže si adresát uložené písemnosti
písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost
se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle §40 odst. 1 s. ř. s., lhůta stanovená
tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná běžet počátkem dne následujícího poté,
kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. To neplatí o lhůtách stanovených podle hodin.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím
dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Není-li takový den
v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Podle ustanovení §40 odst. 4
s. ř. s. je lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu, nebo jemu zasláno
prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence a nebo předáno orgánu,
který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.
Z citace výše uvedených ustanovení zcela jednoznačně plyne, že při doručování zásilky
správního orgánu do vlastních rukou, není-li adresát zastižen, zásilka se uloží a adresát
se vhodným způsobem o uložení vyrozumí s poučením o právních důsledcích nevyzvednutí
zásilky. Pokud si adresát uložené písemnosti zásilku ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla
k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem
této lhůty.
Lhůta k podání žaloby začíná běžet dnem následujícím po dni, kdy nastaly účinky
doručení, a skončí po dvou měsících uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem,
který určil počátek lhůty.
V předmětné věci stěžovatel rozporuje především počátek běhu lhůty pro podání žaloby
s tím, že účinky doručení rozhodnutí žalovaného nemohly nastat shora popsaným způsobem
v návaznosti na uložení zásilky, přičemž tvrdí, že nikdy neobdržel žádnou výzvu k vyzvednutí
poštovní zásilky s předmětným rozhodnutím žalovaného.
Nejvyšší správní soud, obdobně jako Krajský soud v Ostravě, zjistil, jak bylo již shora
uvedeno, že správní spis obsahuje originál doručenky předmětné zásilky, s prohlášením
doručovatelky s údajem, že adresát nebyl dne 20. 11. 2006 při pokusu o doručení zásilky
na adrese I. 18 zastižen, zásilka byla téhož dne uložena a připravena k vyzvednutí,
jakož i s údajem, že výzva k vyzvednutí uložené zásilky s poučením o právních důsledcích
nevyzvednutí nebo odmítnutí převzetí zásilky zanechána byla. Toto prohlášení je parafováno
doručovatelkou.
Stěžovatel na podporu svého tvrzení, že mu předmětná výzva nebyla nikdy doručena,
uvádí, že již měl dříve problémy s doručováním písemností, neboť chybou doručovatelky
mu nebyly opakovaně doručovány výzvy k vyzvednutí doporučených zásilek, apod.,
jak je podrobně popsáno ve stěžovatelově stížnosti poště ze dne 14. 6. 2007, a na kterou pošta
reagovala přípisem ze dne 25. 6. 2007. Kopie této stížnosti i odpovědi pošty je taktéž založena
ve spisu, nicméně Nejvyšší správní soud ji nepovažuje pro tvrzenou skutečnost za relevantní.
Tato stížnost se výslovně váže k jinému případu doručování a také k naprosto jinému problému
s doručováním. Stěžovatel zde namítá, že dne 8. 6. 2007 mu „společně se svazkem reklam“ trčela
z otvoru domovní schránky „výzva k vyzvednutí zásilky do vlastních rukou“. Výzvu
tak považoval za nevhozenou do otvoru domovní schránky. Dále uvedl, že v domovní schránce
objevil opakované výzvy, které vůbec nepatřily jemu. Za toto se mu pošta, jak vyplývá
z jejího přípisu ze dne 25. 6. 2007, omluvila a přislíbila zjednání nápravy.
Uvedené skutečnosti podle názoru Nejvyššího správního soudu nijak nesvědčí o tom,
že stěžovateli nebyla dne 20. 11. 2006 zanechána výzva k vyzvednutí uložené zásilky
s rozhodnutím žalovaného, a toto ani nijak nezpochybňují. Váží se k výzvě k vyzvednutí jiné
zásilky, která navíc stěžovateli doručena prokazatelně byla. Stěžovatel prakticky jen namítá,
že daná výzva měla být do domovní schránky vložena pečlivěji. Pokud namítá, že mu byly
do ani toto nijak neprokazuje, že mu výzva o uložení zásilky při nezastižení dne 20. 11. 2006
do domovní schránky vložena nebyla. Ostatně pokud by výzva do schránky vložena nebyla,
pak by se ztěží dostavil stěžovatel k vyzvednutí zásilky dne 4. 12. 2006. Tento fakt zcela
zpochybňuje pravdivost tvrzení stěžovatele.
Za situace, kdy je ve spisu založen originál doručenky předmětné zásilky, s prohlášením
doručovatelky s údajem, že adresát nebyl dne 20. 11. 2006 při pokusu o doručení zásilky
na adrese I. 18 zastižen, zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí, jakož i s údajem, že výzva
k vyzvednutí uložené zásilky s poučením o právních důsledcích nevyzvednutí nebo odmítnutí
převzetí zásilky zanechána byla, a stěžovatel toto svojí argumentací nevyvrátil, má Nejvyšší
správní soud za prokázané, že uložení předmětné zásilky stěžovateli oznámeno bylo, a účinky
doručení rozhodnutí žalovaného nastaly uplynutím desátého dne úložní lhůty, tedy dne
30. 11. 2006. Žalobu potom bylo nutno podat nejpozději do 30. 1. 2007.
Žaloba byla podána dne 5. 2. 2007, tedy opožděně. Krajský soud v Ostravě tak rozhodl
v souladu se zákonem, když žalobu jako opožděnou odmítl.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatel nebyl s kasační stížností úspěšný, a správní
orgán, tedy žalovaný, náklady řízení o kasační stížnosti neuplatňoval (§60, §120 s. ř. s.).
K tomu ještě Nejvyšší správní soud dodává, že na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost,
že žalovaný se v řízení nechal zastupovat advokátem. Nejvyšší správní soud již opakovaně
vyjádřil názor, že žalovaný správní orgán je z povahy věci orgánem, který je natolik personálně
vybaven, aby mohl před soudy jednat svými zaměstnanci, a nevznikaly by tak žádné náklady
nad rámec jeho úřední činnosti.
Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, Mgr. Milan Popelka, byl ustanoven soudem,
platí odměnu za zastupování a hotové výdaje stát (§35 odst. 7 v návaznosti na §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci náleží v souladu s ust. §11 písm. b), c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve spojení
s §9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky, odměna za čtyři úkony právní služby ve výši á 500 Kč
a dále podle ust. §13 odst. 3 téže vyhlášky náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky
za čtyři úkony právní služby ve výši á 300 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně, vypočtená podle §37
písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 608 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy
přiznává náhrada nákladů v celkové výši 3808 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu