ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.65.2005:91
sp. zn. 4 Ads 65/2005 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. N.,
zast. JUDr. Vladimírem Vyskočilem, advokátem, se sídlem Rezkova 4, Brno, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o starobní důchod,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2005,
č. j. 3 Cad 63/2004 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalované“) ze dne
26. 6. 2002, č. X, byl žalobci přiznán od 16. 1. 2002 starobní důchod (dílčí) podle ustanovení §29
zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění, a podle článku 11 smlouvy mezi Českou a Slovenskou
republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb., a to ve výši 1582 Kč měsíčně. V
odůvodnění žalovaná vysvětlila, že procentní výměra důchodu se stanoví procentní sazbou z
výpočtového základu, který činí 10 688 Kč, přičemž jeho výše odpovídá osobnímu
vyměřovacímu základu ve výši 23 578 Kč za roky 1986 – 2001. Procentní výměra ke dni vzniku
nároku na důchod za 44 roků pojištění tak činí 66 % z výpočtového základu, tj. 7055 Kč měsíčně
a zvýšení procentní výměry za 897 dnů pojištění získaných po vzniku nároku na důchod o 10 %
výpočtového základu činí 1069 Kč měsíčně; celkem tedy výše procentní výměry činí 8124 Kč
měsíčně. Protože procentní výměra důchodu vypočteného podle zákona č. 100/1988 Sb. (jde o
tzv. povinný srovnávací výpočet podle §71 zákona č. 155/1995 Sb.), by činila 4231 Kč, náleží
procentní výměra ve výši 8124 Kč měsíčně. Žalovaná sdělila žalobci, že nárok na starobní důchod
mu vznikl pouze s přihlédnutím ke slovenským dobám pojištění. Odkázala na článek 11 smlouvy
mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (dále jen „Smlouva“), podle níž se
procentní a základní výměra důchodu stanoví v částce odpovídající poměru mezi délkou doby
pojištění hodnocenou podle českých právních předpisů a celkovou dobou pojištění získanou
podle právních předpisů obou smluvních států. Pro výši důchodu byla započtena doba pojištění v
českém důchodovém pojištění v rozsahu 2689 dní a ve slovenském důchodovém pojištění v
rozsahu 13 360 dní (bez doby do 18 let věku), celkem tedy doba pojištění 16 049 dní. Procentní
výměra důchodu byla tedy stanovena podle vzorce:
8124 x 2689
----------------- = 1362 Kč.
16 049
Základní výměra v plné výši činila 1310 Kč měsíčně a byla dílčena podle vzorce:
1310 x 2689
---------------- = 220 Kč,
16 049
Celkem byl tedy dílčí starobní důchod žalobci přiznán ve výši 1582 Kč měsíčně.
Ve včas podané žalobě namítal žalobce, že nemá započtený vyměřovací základ za období
1. 1. 1993 do 31. 8. 1993, kdy byl zaměstnancem státního podniku Chemlon Humenné,
dále dobu od 1. 1. do 5. 9. 1994, kdy vykonával samostatnou výdělečnou činnost a od 1. 12. 1994
do 15. 1. 2002, kdy byl zaměstnancem Obvodního úřadu městské části Praha 4, resp. tato doba
mu nebyla započtena úplně, když chybí doba od 1. 12. 1994 do 31. 12. 1994. Především
však namítal, že za započtenou dobu pojištění (byť neúplně), v délce 44 let a 171 dnů mu byl
vyměřen neuvěřitelně nízký důchod ve výši 1582 Kč. Zdůraznil, že dobu zaměstnání
od 9. 11. 1956 do 31. 12. 1992 nepovažuje za práci ve Slovenské republice, protože pracoval
v ČSSR a následně v ČSFR, byť z části pro zaměstnavatele se sídlem na území dnešní Slovenské
republiky. Žádal o výpočet starobního důchodu žalovanou Českou správu sociálního zabezpečení
s přihlédnutím k celé délce pojištění. V doplňku žaloby požadoval, aby mu byl žalovanou
vyplácen celý důchod z tohoto systému důchodového pojištění, snížený o výši dávky zasílané
ze Slovenska.
Na tomto místě nutno poznamenat, že rozhodnutím Sociální pojišťovny, ústředí
v Bratislavě, ze dne 22. 4. 2002, č. X, byl žalobci přiznán podle ustanovení §21 zákona č.
100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení, ve znění zákona č. 107/1999 z. z. od 16. 1. 2002 starobní
důchod ve výši 5292 Sk měsíčně s tím, že v uvedené částce je zahrnuta úprava podle zákona č.
385/2001 z. z. Důchod byl přiznán žalobci jako pracovníku III. pracovní kategorie a byl
vypočten z průměrného měsíčního výdělky za roky 1992, 1991, 1990, 1993 a 1989, který po
úpravě pro výpočet důchodu činil 3263 Sk. Celková doba zaměstnání činila 39 roků, přičemž pro
výši důchodu bylo rozhodných 36 roků ve III. pracovní kategorii. Takto vypočtený důchod činil
61 % průměrného měsíčního výdělku, tj. 1991 Sk měsíčně. Žalobci bylo sděleno, že o nároku na
důchod za dobu zabezpečení získanou po 31. 12. 1992 na území České republiky rozhodne Česká
správa sociálního zabezpečení v Praze (žalovaná).
Žalovaná v řízení před Městským soudem v Praze navrhovala zamítnutí žaloby
a zdůraznila, že výši starobního důchodu stanovila v souladu s §61 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., a to se zřetelem k mezinárodní Smlouvě, přičemž přihlédla pouze k poměrné části za dobu
pojištění na území České republiky, když doby předcházející rozpadu federace je třeba hodnotit
jako tzv. doby „slovenské“. K dobám a výším výdělku, kterých stěžovatel dosahoval po 1. 9. 1993
uvedla, že při výměře důchodu vycházela z dokladů žalobcem předložených.
Žalobce v písemném vyjádření ze dne 19. 1. 2005 namítal, že Smlouva mezi ČR a SR
má dočasný charakter do přístupu státu do Evropské unie, kde místo ní nastupuje evropské
právo vycházející z principu, že důchod má vyplácet ten stát, na jehož území bylo zaměstnávání
vykonáváno. V této souvislosti odkázal na skutečnost, že je občanem České republiky a má trvalý
pobyt na území České republiky od roku 2000. Předtím měl trvalý pobyt na území Slovenské
republiky a vykonával zaměstnání do 31. 8. 1993 pro zaměstnavatele se sídlem na území
Slovenské republiky (Chemlon Humenné), ale ve skutečnosti bydlel od 1. 1. 1977 v Praze
a v Praze také měl místo výkonu práce (pro Chemlon Humenné) na adrese v Praze 4 – Nusle,
Dačického 6. Tyto skutečnosti žalobce soudu doložil. Vyslovil přesvědčení, že rozhodující
je pobyt, čili bydliště, nikoliv správní evidence k trvalému pobytu, neboť kategorii trvalý pobyt
evropský zákoník sociálního zabezpečení nezná, ale zná jen faktické bydliště. Tímto byla
překonána shora uvedená mezinárodní Smlouva ve svém článku 5 o pobytu. Dále žalobce
odkázal na Smlouvu o přístupu k Evropské unii č. 44/2004 mezinárodních smluv, a to přílohu II,
bod 2, písm. a), kde je zakotven princip, že starobní důchod má platit stát, na jehož území byla
práce vykonávána a tím byl podruhé zrušen článek 11 a 20 Smlouvy. Další skutečnosti jsou
vyjádřeny ve správním ujednání č. 117/2002 Sb. mezinárodních smluv o provádění Smlouvy
a jejího článku 20 o zpětném přiznání sociálního zabezpečení, tedy v případě žalobce starobního
důchodu. Domáhal se zrušení přezkoumávaného rozhodnutí žalované a vrácení věci
tomuto orgánu sociálního zabezpečení k dalšímu řízení s tím, že žalovaná má v daném případě
postupovat podle předpisů evropské integrace, které překonaly ustanovení čl. 11 a 20 Smlouvy
č. 228/1993 Sb. mezi ČR a SR.
Zástupce žalované při jednání soudu, při němž byl vyhlášen napadený rozsudek
připomněl, že přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno dne 26. 6. 2002 a ze strany žalované
muselo být tedy důsledně postupováno v souladu se zákony a dalšími právními předpisy,
které platily v době jeho vydání.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, č. j. 3 Cad 63/2004 – 49, zrušil
rozhodnutí žalované ze dne 26. 6. 2002, č. j. X, pro nezákonnost a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení. Současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve
svém rozsudku odkázal na čl. 20 Smlouvy, ze kterého vyplývá, že doby zabezpečení získané přede
dnem rozdělení ČSFR se považují ze doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území
měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem.
Z tohoto ustanovení se také dovozuje příslušnost nositele zabezpečení (pojištění) smluvního
státu, který přiznává a vyplácí důchod. Slovenská strana tedy postupovala v souladu s uvedenou
Smlouvou, pokud žalobci přiznala důchod ze slovenského pojištění. Protože Smlouva nemá
přednost před zákonem a tuto přednost nezakládá v otázce výše důchodového nároku ani zákon
č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění, ve znění platném ke dni vzniku nároku, je nezbytné,
aby žalovaná srovnala nárok přiznaný druhou smluvní stranou s nárokem, který případně vznikne
nezávisle na této Smlouvě českému občanovi. Splňoval-li žalobce všechny zákonné podmínky
pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle
Smlouvy, je věcí žalované, aby zabezpečila pobírání důchodové dávky v takové výši, která
odpovídá důchodu pobíraného od druhé smluvní strany (po připočtení dílčího českého
starobního důchodu) do zákonného nároku podle českých právních předpisů. Žalovaná
podle městského soudu bude muset respektovat částky důchodu pobírané v souladu se Smlouvou
tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu přiznaných ze stejného
důvodu od dvou různých nositelů pojištění. Ostatní námitky tedy ani tu námitku žalobce, že
žalovaná by v daném případě měla již postupovat podle předpisů evropské integrace, neshledal
důvodnými. Žalované uložil vydat nové rozhodnutí, které bude vycházet z principu, že žalobce
nesmí být krácen na svém důchodovém nároku v důsledku aplikace Smlouvy, za předpokladu
splnění všech podmínek důchodového nároku podle českého právního předpisu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy pro nesprávné právní posouzení věci. Vyslovila názor,
že předmětem žaloby nebylo dorovnání rozdílu mezi výší starobního důchodu přiznaného
stěžovatelkou a výší starobního důchodu přiznaného slovenským nositelem pojištění,
když v žalobě se žalobce domáhal započtení „vyměřovacího základu za období spadající do let
1993, 1994 a dalších částek v letech 1994 až 2002 a dále započtení dob pojištění v období od
1. 9. 1993 do 5. 9. 1994 a současně namítal, že dobu zaměstnání od 9. 11. 1956 do 31. 12. 1992
nemůže považovat za dobu zaměstnání ve Slovenské republice, neboť pracoval v ČSSR
a následně v ČSFR“. Předmětem žaloby byl požadavek, aby jeho důchod byl stěžovatelem
vypočten s přihlédnutím k celé délce pojištění podle českých předpisů. Stěžovatelka poukázala
na rozsudek Městského soudu v Praze, který byl v této věci vydán dne 6. 5. 2003,
pod sp. zn. 26 Ca 177/2002, v němž vyslovil městský soud zcela opačný právní závěr
než v rozsudku napadeném, neboť totéž přezkoumávané rozhodnutí žalované shledal v souladu
s právními předpisy a žalobu proto zamítl. Proti zmíněnému rozsudku podal žalobce kasační
stížnost, kterou se však Nejvyšší správní soud po věcné stránce nezabýval, když rozsudkem
ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 5 Ads 63/2003, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
6. 5. 2003, č. j. 26 Ca 177/2002 – 13, s tím, že jednání soudu, k němuž se žalobce řádně
pro nemoc omluvil, nemělo před uvedeným soudem proběhnout a neměl být při něm vydán
napadený rozsudek, neboť tak bylo porušeno právo žalobce na projednání věci
v jeho přítomnosti. Podle názoru stěžovatelky shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu nemohlo být důvodem změny právního názoru městského soudu již vysloveného.
Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že námitkami žalobce se v napadeném rozsudku Městský
soud v Praze vůbec nezabýval a navíc rozhodl nad rámec předmětu sporu. Stěžejní námitka
žalobce v souzené věci, a to s přihlédnutím k čl. 20 Smlouvy a následně čl. 15 Správního ujednání
nebyla při jednání dne 25. 1. 2005 před městským soudem vůbec projednávána. Stěžovatelka
pro úplnost poznamenala, že Smlouva ke dni vydání rozhodnutí o nároku žalobce měla charakter
smlouvy podle čl. 10 novely Ústavy ČR (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.) a tudíž měla
a má jako součást právního řádu přednost před vnitrostátním zákonem. Tento princip přednosti
Smlouvy před zákonem, jenž zakotvil citovaný ústavní zákon, míří jak na smlouvy budoucí,
tak i na ty sjednané v minulosti. Stěžovatelka při rozhodování a vydání rozhodnutí ze dne
26. 6. 2002 z toho vycházela a rozhodla v souladu jak s vnitrostátními předpisy, tak i Smlouvou
mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení. Navrhovala,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc jí vrátil k dalšímu
řízení; současně požádala o povolení odkladu vykonatelnosti uvedeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 7. 2006, č. j. 4 Ads 65/2005 – 84, naposledy
uvedené žádosti stěžovatelky nevyhověl, když kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že vyslovený
právní názor v napadeném rozsudku neodpovídá jeho žalobním námitkám. Vyslovuje
přesvědčení, že městský soud správně posoudil doplatek podle čl. 20 Správního ujednání
č. 117/2002 Sb., účinného od 1. 1. 1993. Za lichou označil druhou námitku stěžovatelky,
že pokud Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozsudek městského soudu jen z procesních
důvodů, a nikoliv z důvodů nesprávného právního posouzení věci, pak neměl městský soud
důvod se od svého předchozí právního posouzení odchýlit. Zdůraznil, že pokud by Nejvyšší
správní soud považoval rozsudek z hlediska věcného posouzení za nezaměnitelný,
tak by jej nerušil, nebo by svůj právní názor o jeho nezaměnitelné věcné správnosti
ve svém zrušovacím rozsudku vyslovil, což se však nestalo. Navíc poukázal na to, že smlouva
mezi Českou a Slovenskou republikou č. 228/1993 Sb., které se stěžovatelka dovolává, byla
z části nahrazena pozdější vícestrannou mezinárodní smlouvou, totiž Evropským zákoníkem
sociálního zabezpečení, vyhlášeným pod č. 90/2001 Sb. mezinárodních smluv. V podrobnostech
odkázal na své vyjádření ze dne 20. 1. 2005 a navrhoval, aby kasační stížnost stěžovatelky byla
jako bezdůvodná zamítnuta a nebylo vyhověno její žádosti na povolení odkladu vykonatelnosti
rozsudku Městského soudu v Praze.
Ze soudního a správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující relevantní
skutečnosti:
Stěžovatel, který se narodil dne 9. 11. 1938, byl do rozpadu Československého státu
občanem federace, v době vydání napadeného rozhodnutí měl české státní občanství a od roku
2000 má též trvalý pobyt na území České republiky, požádal v roce 2002 o přiznání starobního
důchodu. Jelikož k datu 1. 1. 1993 byl jeho zaměstnavatelem národní podnik Chemlon Humenné,
Slovenská republika, byl mu starobní důchod přiznán slovenským nositelem pojištění – Sociální
pojišťovnou s ústředím v Bratislavě, a to rozhodnutím ze dne 22. 4. 2002. Důchod byl přiznán
od 16. 1. 2002 ve výši 5292 Sk měsíčně. Žalobci bylo sděleno, že o nároku na důchod za dobu
zabezpečení získanou po 31. 12. 1992 na území České republiky rozhodne Česká správa
sociálního zabezpečení. Ta vydala dne 26. 6. 2002 napadené rozhodnutí, jímž přiznala
rovněž od 16. 1. 2002 žalobci starobní důchod podle ustanovení §29 zákona č. 155/1995 Sb.
a podle čl. 11 Smlouvy mezi oběma republikami o sociálním zabezpečení, a to ve výši 1582 Kč
měsíčně, přičemž vycházela z toho, že žalobce má hodnocenu dobu pojištění v rozsahu 44 roků
a 171 dnů, po vzniku nároku na starobní důchod získal ještě 897 dnů pojištění, přičemž celkem
získal v českém důchodovém pojištění 2689 dnů a ve slovenském důchodovém pojištění 13 360
dnů (bez doby do 18 let věku). Provedl poté dílčení dávky podle §61 zákona č. 155/1995 Sb.
Z osobního listu důchodového pojištění bylo zjištěno, že od 9. 11. 1956 do 31. 8. 1993 pracoval
žalobce pro zaměstnavatele na území Slovenské republiky, kde měl i trvalý pobyt, i když fakticky
vykonával od 1. 1. 1977 práci pro národní podnik Chemlon Humenné na detašovaném pracovišti
v Praze.
V žalobě žalobce namítal, že mu stěžovatelkou nebyla hodnocena veškerá doba zaměstná
po 1. 1. 1993 a dále namítal, že dobu od 9. 11. 1956 do 31. 12. 1992 nemůže považovat za práci
ve Slovenské republice, neboť pracoval v ČSSR a následně v ČSFR. V dodatku žaloby
pak výslovně požadoval, aby stěžovatelka mu vyplácela celý důchod z českého systému pojištění
a nikoliv jen poměrnou část, přičemž by tuto dávku snížila o výši důchodu zasílaného
ze Slovenska.
Stěžovatelka v podstatě konstatovala, že dorovnání souhrnu nižšího slovenského
důchodu a dílčího českého důchodu není českou legislativou předpokládaná sociální dávka
a poukázala na čl. 20 Smlouvy, podle něhož doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení
České a Slovenské Federativní Republiky považují za doby zabezpečení toho smluvního státu,
na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení federace nebo naposledy
před tímto dnem. V případě žalobce to byla Slovenská republika.
Městský soud v Praze se přiklonil ke stanovisku žalobce a aniž by zpochybňoval
příslušnost slovenského nositele zabezpečení (pojištění), který přiznává a vyplácí důchod, vyslovil
přesvědčení, že splňoval-li by žalobce všechny zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod
i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle Smlouvy, je věcí žalované
jako nositele českého důchodového pojištění, aby svému občanu zabezpečila pobírání důchodové
dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a rozhodla
o dorovnání výše důchodu pobírané od druhé smluvní strany (po připočtení dílčího českého
starobního důchodu) do zákonného nároku podle českých právních předpisů.
Žalovaná – stěžovatelka – v kasační stížnosti zpochybnila správnost tohoto právního
závěru Městského soudu v Praze a navíc namítala, že uvedený soud se zcela bezdůvodně odchýlil
od svého opačného právního názoru, vyjádřeného v předchozím rozsudku, který byl zrušen
Nejvyšším správním soudem. Navíc namítala, že původně se opravný prostředek žalobce otázek
Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou netýkal.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, je jí napadeno rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná a za stěžovatelku jedná osoba s předepsaným
právnickým vzděláním ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.
Kasační stížnost nebyla shledána důvodnou.
V kasační stížnosti se stěžovatelka dovolává důvodu uvedeného v ustanovení §103
odst. 1 písm.a) s. ř. s., tedy nezákonnosti, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. To může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování
aplikoval na posuzovanou věc nesprávný právní předpis, a pro toto pochybení je výrok soudu
v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že sice byl
aplikován správný právní předpis, avšak ten nebyl správně vyložen.
Smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (vyhlášena
pod č. 228/1993 Sb.) s účinností od 1. 1. 1993 obsahovala pravidla, podle nichž mělo být řešeno
rozdělení dob pojištění získaných na území společného Československého státu
před 31. 12. 1992, mezi systémy důchodového pojištění obou nástupnických států. Článek 20
této Smlouvy představuje právní pravidlo, které obsahuje kolizní kritérium určení příslušnosti
doby k důchodovému systému toho kterého nástupnického státu, když říká, že „doby
zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a slovenské federativní republiky se považují
za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo
ke dni rozdělení republiky nebo naposledy před tímto dnem. Jako subsidiární kritérium
pro situace, kdy pojištěnec nebyl k rozhodnému datu zaměstnán, bylo zvoleno místo trvalého
pobytu k rozhodnému datu. Článek 11 odst. 3 této Smlouvy upravuje situace, kdy nárok
na důchod v jednom ze smluvních států nevznikne bez započítání dob pojištění získaných
ve druhém smluvním státě. Pro tuto situaci zakotvuje povinnost nositele pojištění obou
smluvních států postupovat
takto:
a) nositel zabezpečení smluvní státu zjistí, zda podle jeho právních předpisů splňuje osoba
s přihlédnutím k součtu dob zabezpečení v obou smluvních státech podmínky pro nárok
na důchod,
b) existuje-li nárok na důchod, vypočte nositel zabezpečení nejprve teoretickou výši důchodu,
která by náležela, kdyby se všechny doby zabezpečení započitatelné podle právních předpisů
obou smluvních států zhodnotily výlučně podle právních předpisů pro něj platných.
Podle článku 11 odst. 4 Smlouvy nositel zabezpečení na základě teoretické výše důchodu
přizná důchod v částce odpovídající poměru mezi délkou doby zabezpečení hodnocené podle
jeho právních předpisů a celkovou dobou zabezpečení získanou podle právních předpisů
obou smluvních států. Takový důchod se pak označuje jako důchod „dílčí“. Nutno
na tomto místě poznamenat, že od 1. 5. 2004 je Česká republika (i Slovenská republika) členským
státem Evropské unie a v důsledku této skutečnosti začalo na jejím území působit v souladu
s ustanovením čl. 10a odst. 1 Ústavy České republiky sekundární právo evropského společenství,
avšak vzhledem k tomu, že stěžovateli byl důchod přiznán před tímto datem, není třeba se v dané
věci touto otázkou zabývat.
Dále je třeba upozornit na české vnitrostátní právo, které upravuje podmínky pro vznik
nároku na starobní důchod v ustanovení §28 a 29 zákona č. 155/1995 Sb., tak že pojištěnec musí
splnit jednak podmínku potřebné doby pojištění, která činí obecně 25 let a splnit
rovněž podmínku důchodového věku stanoveného zákonem. Ustanovení §61 odst. 1
téhož zákona pak pro případ souběhu dílčích důchodů obsahuje pravidlo, že vyplácí-li
se poživateli důchodu důchod vypočtený se zřetelem k mezinárodní smlouvě podle poměru dob
získaných v České republice k celkově získané době, stanoví se základní výměra a procentní
výměra takovéhoto dílčího důchodu v poměru těchto dob, nestanoví-li jinak mezinárodní
smlouva.
Nejvyšší správní soud pokládá za potřebné konstatovat, že podle výše uvedených
předpisů stěžovatelka při svém rozhodování vycházela. Nejvyšší správní soud však nemohl
nepřihlédnout k recentní judikatuře Ústavního soud týkající se problematiky aplikace čl. 20
Smlouvy a posuzování příslušnosti nástupnických států Československa pro hodnocení dob
pojištění odpracovaných českými státními občany na území společného Československého státu
do 31. 12. 1992. Za klíčové nálezy z tohoto pohledu je třeba pokládat především nález ze dne
20. 3. 2007, sp. zn. Pl ÚS 4/06 a dále předchozí nálezy ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 405/02
a ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III ÚS 252/04 (přístupné na www.concourt.cz). V kontextu
této judikatury Ústavního soudu Nejvyšší správní soud vykládal pro účely posouzení těchto věcí
i svou vlastní prejudikaturu týkající se Smlouvy a otázky přiznání tzv. dorovnání do výše
fiktivního nároku podle českých vnitrostátních předpisů. Z těchto pro posuzovanou věc
relevantních judikátů je vhodné připomenout zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 11. 2003, č. j. 2 Ads 15/2003 – 39, v němž se uvádí: „Smlouva mezi ČR a SR o sociálním
zabezpečení, není smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění účinném před 1. 6. 2002, a nebyla
tedy do uvedeného data bezprostředně závazná s předností před zákonem. Při stanovení výše dávek důchodového
pojištění, na něž vznikl nárok před 1. 6. 2002, je proto nutno zkoumat, zda je pro pojištěnce výhodnější výpočet
podle uvedené smlouvy či podle vnitrostátních (českých) předpisů. Uvedené pravidlo však platí pouze za podmínky,
že nárok na dávku by pojištěnci vznikl jen s přihlédnutím k dobám pojištění získaným na území ČR (§13
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve spojení s §8 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
s §2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, a s čl. 1 odst. 2ústavního zákona
ČNR 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské federativní republiky.).“
Aniž by to Městský soud v Praze ve svém napadeném rozsudku výslovně uváděl,
je zřejmé, že z této judikatury při svém rozhodování vycházel.
Nejvyšší správní soud rozhoduje o věci za situace, kdy plénum Ústavního soudu
ve svém nálezu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl ÚS 4/06, vyslovilo názor, že pro posouzení
důchodového nároku je významná především okolnost, zda žadatel o dávku je občanem České
republiky (což v projednávané věci žalobce splňuje) a že je nerozhodné, kdy se jím stal. Žadateli
o dávku uplatněný (zvláštní) důchodový nárok je nezbytné odvíjet v režimu již dříve
dovozovaného „dorovnání“ ve vztahu k důchodu pobíranému od nositele slovenského pojištění,
od výše starobního důchodu podle českých předpisů, odpovídajícího zohlednění dob zabezpečení
(pojištění) získaných za existence společného státu, a to samozřejmě za předpokladu, že ostatní
podmínky vzniku nároku na starobní důchod byly splněny (resp. od okamžiku, kdy byly splněny,
což platí především o dosažení požadovaného věku).
Výše citovaný názor Ústavního soudu (vyjádřený obdobně též v nálezu IV ÚS 298/06),
má na posouzení projednávané věci následující dopad:
Doby zaměstnání (pojištění) a náhradní doby získané žalobcem do 31. 12. 1992 v systému
sociálního zabezpečení bývalé ČSFR, jsou pro posouzení nároku na dávku i její výši též dobami
získanými v českém systému důchodového pojištění bez ohledu na skutečnost,
že jsou již započteny pro nárok i výši ve slovenském starobním důchodu. Žalobce v důsledku
toho získal více než 25 let pojištění i v českém systému důchodového pojištění, čímž splnil
základní podmínku pro přiznání starobního důchodu podle §29 zákona č. 155/1995 Sb.
Nejvyšší správní soud respektuje ve své judikatuře výklad čl. 89 odst. 2 Ústavy,
který upravuje závaznost nálezů Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby, ovšem pouze
ve formě direktivy ústavně – konformního výkladu právních předpisů, nikoliv ve formě
precedentní závaznosti. Jak výše Nejvyšší správní soud uvedl, např. v rozsudku ze dne 6. 1. 2006,
č. j. 7 Afs 156/2004 – 80, je plně v souladu s požadavkem ústavně konformní interpretace
a aplikace právních předpisů, aby všechny subjekty aplikující právo postupovaly tak, „aby zvolený
výklad právních předpisů byl souladný s ústavností a to ve smyslu výslovného znění konkrétních
ústavních norem i ústavních principů a hodnot. Jestliže Ústavní soud ve svém rozhodnutí
zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat
i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení“.
Nejvyšší správní soud tudíž respektuje pro řešený případ výklad Ústavního soudu
a z tohoto pohledu posoudil namítaný kasační důvod vymezený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., spočívající v nezákonnosti rozhodnutí Městského soudu v Praze, a shledal,
že tento kasační důvod není dán.
Bude nyní na správním orgánu, aby vypočetl výši starobního důchodu žalobce
podle příslušných ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. (ostatně tak již učinil v souladu s článkem
11 odst. 3 smlouvy pro výpočet tzv. dílčího důchodu), a vytvořil si tak předpoklad pro porovnání
výše důchodů z obou systémů důchodového pojištění a v konečném důsledku pak posoudil,
zda při úpravě výše důchodů vyplácených v souběhu, bude žalobci přiznána ještě konkrétní další
částka důchodu z českého systému důchodového pojištění. Nejvyšší správní soud nemůže
poskytnou žalované žádné konkrétnější vodítko (tím méně závazný právní názor), jak v dané věci
blíže dále postupovat, jelikož jednoduché právo takový postup neupravuje a Ústavní soud
se ve svých nálezech k tomu blíže nevyjádřil.
I když Městský soud v Praze z nálezu Ústavního soudu při svém rozhodování nevycházel
(ostatně z některých z nich ani pro jejich pozdější vydání vycházet nemohl), lze konstatovat, že ve
svém rozhodnutí principy vyjádřené Ústavním soudem v podstatě respektoval a není tudíž
důvodu napadený rozsudek, jímž bylo zrušeno přezkoumávané rozhodnutí stěžovatelky, zrušovat
jen proto, aby ke zrušení došlo z důvodů poněkud odlišných, výše již vyložených.
Na závěr Nejvyšší správní soud ještě dodává, že k otázce kurzového přepočtu
výše slovenského dílčího důchodu na české koruny Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek
ze dne 7. 11. 2007, č. j. 3 Ads 2/2003 – 218, v němž se k této otázce podrobně vyjádřil.
Z všech shora uvedených důvodu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s., zamítl.
Na závěr zbývá dodat, že pokud stěžovatelka namítala, že předmětem přezkumného
řízení soudního před Městským soudem v Praze byly toliko žalobní námitky stěžovatele týkající
se zápočtu (nezápočtu) dob pojištění a výdělků žalobce po 1. 1. 1993, pak tato námitka nemůže
obstát, neboť, jak již bylo výše uvedeno, hlavní námitkou žalobce bylo tvrzení, že dobu
zaměstnání od 9. 11. 1956 do 31. 12. 1992 vykonával na území společného státu a neměla
by mu být hodnocena jako doba jen slovenská. Pokud jde o další námitku stěžovatelky v kasační
stížnosti, že Městský soud v Praze se při vydání svého v pořadí druhého rozsudku nemohl
odchýlit od svého (k otázce aplikace Smlouvy) zcela opačného právního názoru, neboť zrušovací
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 5 Ads 63/2003, se po věcné
stránce obsahem žaloby vůbec nezabýval, neboť zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu
v Praze z procesních důvodů, pak nutno uvést, že soudní řád správní neobsahuje žádné
ustanovení, jež by zavazovalo za této procesní situace Městský soud v Praze k tomu,
aby na svém předchozím právním názoru setrval a které by mu zakazovalo se od již dříve
vyjádřeného názoru odchýlit. Vázanost vysloveným právním názorem je v tomto právním
předpisu založena pro případ, kdy Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského soudu a věc
mu vrátí k dalšímu řízení s vysloveným právním názorem na projednávanou věc (§110 odst. 3
s. ř. s.). Takový názor však Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku, pokud jde
o stanovisko k věci samé, nezaujal.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je výrazem skutečnosti, že stěžovatelka
neměla v řízení úspěch (ostatně nemá podle ustanovení §60 odst. 2, použitého pro toto řízení
podle §120 s. ř. s., na náhradu nákladů právo ze zákona) a v řízení úspěšnému žalobci podle
obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu