ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.83.2007:64
sp. zn. 4 Ads 83/2007 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
TABUC-PACK s. r. o., se sídlem Třída Budovatelů 2830, Most, zast. Mgr. Romanem Hajným,
advokátem, se sídlem Masarykova 1208, Teplice, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, pracoviště Ústí nad Labem, se sídlem Revoluční 15, Ústí nad Labem, o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2007,
č. j. 15 Ca 123/2005 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 2856 Kč na účet
advokáta Mgr. Romana Hajného, se sídlem Masarykova 1208, Teplice, do 15 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Platebním výměrem ze dne 1. 10. 2004, č.: 53/137/04 , uložila Okresní správa sociálního
zabezpečení v Teplicích (dále jen „správní orgán prvního stupně nebo OSSZ”) podle §104c
zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení žalobkyni povinnost
uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstna nosti,
zjištěné za kontrolované období od 1. 11. 2002 do 31. 8. 2004 ve výši 267 721 Kč a penále
z tohoto dlužného pojistného ve výši 128 906 Kč, celkem tedy částku 396 627 Kč. Platební
výměr včetně protokolu č. 137/04 o kontrole pojistného, provádění nemocenského pojištění
a plnění úkolů v důchodovém pojištění byl žalobkyni předán dne 8. 10. 2004.
Proti uvedenému platebnímu výměru podala žalobkyně odv olání, ve kterém namítala,
že v žádném případě nemůže souhlasit se skutečnostmi uvedenými v protokolu o kontrole,
ve kterém je uvedeno, že a) dohody o provedení práce uzavřené mezi žalobkyní a R. K. od 1. 1.
2003 do 31. 12. 2003 na funkci obchodního ředitele, a dohody o provedení práce uzavřené mezi
žalobkyní a Zdeňkem Kubátem od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 a od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003 na
funkci obchodního zástupce, byly posuzovány v souladu s ustanovením §6 odst. 4 písm. a) bod 1
zákona č. 582/1991 Sb., b) že správní orgán prvního stupně došel k závěru, že vztahy, založené
dohodou o provedení práce jsou vlastně pracovním poměrem, z čehož měla žalobkyni vzniknout
povinnost platit pojistné. Podle žalobkyně nelze s uvedenými důvody v žádném případě souhlasit.
Ustanovení §6 odst. 4 písm. a) b od 1 zákona č. 582/1991 Sb., je kompetenčním ustanovením,
nejedná se o ustanovení, které by umožňovalo posuzovanou věc řešit. Závěr žalované, že
zaměstnanci jiných právních subjektů, kteří vykonávají v organizaci jen omezené úkoly v rozsahu
do 100 hodin ročně jsou v pracovním poměru k žalobkyni, je ničím nepodložené. Záleží v
podstatě na názoru účastníka smluvního vztahu, zda určitou činnost posoudí jako ojedinělý úkol,
i když velkého rozsahu, nebo jako opakující se činnost. Ustanovení §236 odst. 1 zákona č.
65/1965 Sb., zákoník práce hovoří toliko o předpokládaném rozsahu práce (pracovního úkolu).
Úkol tedy nemusí být ani ojedinělý, a ni výjimečný, ale je omezen jen počtem 100 hodin ročně.
Skutečnost, že zálohy na odměnu za provedení pracovního úkolu byly zcela v souladu s
ustanovením §236 odst. 4 zákoníku práce poskytovány průběžně, nemohou vést k závěru, že se v
těchto případech jedná o pracovní poměr.
Česká správa sociálního zabezpečení (dále též „žalova ná“) rozhodnutím ze dne
18. 11. 2004, č. j. X, odvolání žalobkyně zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění
rozhodnutí zrekapitulovala dosavadní vývoj věci a zdůraznila, že pro dohody o provedení práce je
typické, že se uzavírají se zaměstnancem tehdy, jestliže pracovní úkol není možné zajistit v rámci
plnění jejich povinností z pracovního poměru proto, že tento úkol nevyplývá z běžné činnosti
zaměstnavatele anebo proto, že to výlučně vyžaduje povaha takového úkolu. Z tohoto důvodu
má mít charakter ojedinělého, výjimečného úkolu. Dohody o provedení práce na výkon funkce
obchodního ředitele a výkon funkce zástupce obchodního ředitele tuto podmínku nenaplňují,
jsou uzavřeny na dlouhé časové období s vymezením pravidelnosti rozsahu práce v každém
měsíci a s měsíčním odměňováním. Žalovaná poukázala na skutečnost, že sama žalobkyně ve
svém odvolání uvádí, že by nemohla pracovat a fungovat, kdyby obchodní zástupce nezajistil
potřebný prodej. Podle §232 zákoníku práce jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat plnění svých
úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru a jen výjimečně mohou uzavírat k
zabezpečení svých potřeb dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. Také způsob
odměňování neodpovídá §236 zákoníku práce, podle kterého je odměna za provedení úkolu
splatná po dokončení a odevzdání práce, i když lze dohodnout, že část bude splatná již po
provedení určité části úkolu. Ze mzdového listu však vyplývá, že se v posuzovaném případě
jednalo o pravidelné měsíční zúčtování mzdy, nikoliv zálohy, neboť byla i pravidelně odváděna
daň z příjmu. Podle žalované došlo k obcházení zákona, protože v daném případě byl y splněny
podmínky pro účast na nemocenském pojištění podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, podle kterého se za zaměstnance v pracovním
poměru pro účely tohoto zákona považuje též osoba činná v poměru, který má obsah pracovního
poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené
pracovněprávními předpisy pro jeho vznik. Na základě uvedeného tak podle žalované vznikla
organizaci (žalobkyni) povinnost platit pojistné podle u stanovení §3 odst. 1 písm. c) bod 1
zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti a měsíčně vyplácené odměny měly být zahrnuty do úhrnu vyměřovacích základů
organizace (žalobkyně) pro odvod pojistného podle §5 odst. 1 citovaného zákona.
V žalobě podané u Městského soudu v Praze uvedla žalobkyně, že nesouhlasí s tím,
jak bylo žalovanou provedeno posouzení dohody o provedení práce uzavřené mezi žalobkyní
na straně jedné a p. R. K. a p. Zdeňkem Kubátem na straně druhé. Poukázala na ustanovení §
236 zákoníku práce a dovozovala, že je právem účastníků posoudit, zda- li se v případě pracovně
právního vztahu jedná o ojedinělý úkol, i když velkého rozsahu, nebo o opakující se činnost.
Žalovaná strana totiž dohody o provedení práce vyhodnotila jako pracovní poměry, s čímž
souvisí účast na nemocenském pojištění vyplývající z pracovního poměru podle ustanovení §2
odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, a dále s tím souvisí i úča st
na pojistném podle ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 589/1992 Sb. o pojistném na
sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Po provedené kontrole
pojistného, provádění nemocenského pojištění a plnění úkolů důchodového pojištění dne 27. 9.
2004, pověřené kontrolní pracovnice Okresní správy sociálního zabezpečení výše uvedené
dohody posoudily jako pracovní poměry s odůvodněním, že se jedná o trvalou opakující se
činnost se sjednanou měsíční mzdou a v návaznosti na toto posouzení pak bylo žalobkyni
doměřeno za kontrolované období pojistné a penále. S tímto posouzením však žalobkyně
kategoricky nesouhlasila, když současná právní úprava obsažená v zákoníku práce, oproti úpravě
platné do 1. 1. 1998, která umožňovala uzavírat doh ody o provedení práce pouze na ojedinělý
určitý pracovní úkon, upravuje toliko kvantitativní vymezení dohody. Žalobkyně má za to, že je
právem účastníků pracovně právního vztahu posoudit, zda-li se jedná o ojedinělý určitý pracovní
úkol, třebaže velkého rozsahu, či nikoliv. Účastníci této dohody mají taktéž právo sjednat si
formu vyplácení odměny a její výši. Uzavřené dohody jsou podle žalobkyně v souladu se
zákonnou úpravou a rozhodně ji neobcházejí. Dále žalobkyně namítla, že u Zdeňka Kubáta
nebyla žalovanou stranou zohledněna skutečnost, že u žalobkyně zastává současně funkci
jednatele a společníka, přičemž v souvislosti s tímto může plnění běžných úkolů zajišťovat mimo
rámec pracovních vztahů podle ustanovení §1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnan osti.
Žalobkyně navrhovala, aby soud rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení. Požadovala rovněž, aby žalované bylo uloženo nahradit jí náklady
řízení.
V tomto stadiu řízení Městský soud v Praze usnesením ze d ne 25. 5. 2005,
č. j. 12 Cad 2/2005 – 20, postoupil věc k vyřízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem,
jako soudu místně příslušnému ve smyslu §7 odst. 4 a 6 s. ř. s.
Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí. Uvedla, že žalobkyně
se mylně domnívá, že pracovnice OSSZ při svém rozhodování vycházely z právní úpravy platné
do 1. 1. 1998. Naopak OSSZ posoudila předmětné dohody o provedení práce podle jejich obsahu
jako činnost zakládající účast na nemocenském pojištění, protože dohody nenaplnily
charakteristické znaky dohod o provedení práce ve smyslu ustanovení §236 zákoníku práce.
S tímto hodnocením se ztotožňuje i žalovaná, když má za to, že takto uzavřené pracovněprávní
vztahy obcházejí zákon s úmyslem vyhnout se povinnému odvodu pojistného. Žalovaná
nesouhlasila ani s tím, že by u Z deňka Kubáta nebyla zohledněna skutečnost, že zastává funkci
jednatele a společníka u žalující společnosti a tudíž, že může plnění běžných úkolů zajišťovat
mimo rámec pracovních vztahů. K této žalobní námitce uvedla, že pokud jednatel či společník
koná pro tuto společnost práci, za kterou je odměňován, patří do okruhu nemocensky
pojištěných osob podle §2 odst. 1 písm. c) zákona o nemocenském pojištění, a proto by stejně
podléhal odvodu pojistného na sociální zabezpečení podle §3 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona
o pojistném na sociální zabezpečení. Protože s touto osobou byl uzavřen pracovněprávní vztah,
i když formou dohody, což za určitých podmínek zákoník práce připouští, byl tento posouzen
jako uzavřený pracovní vztah zakládající účast na nemocenském pojištění.
Žalobkyně v replice k vyjádření žalované uvedla, že se neztotožňuje s názorem žalované,
že jsou splněny podmínky pro účast na nemocenském pojištění podle §2 odst. 2 zákona
č. 54/1956 Sb. a účasti na p ojistném podle §3 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 589/1992 Sb.
Podle žalobkyně žalovaná vadně posoudila celou záležitost, nevza la v úvahu právní úpravu,
v níž je zakotvena smluvní volnost a celou záležitost posoudila s jediným cílem - násilně zařadit
smluvní vztah do kategorie pojistné povinnosti. Podle žalobkyně byl postup žalované
nekvalifikovaný a účelový, což potvrzuje i fakt, že žalovaná provedla u žalobkyně stejnou
kontrolu v roce 2002 a ve shodném smluvním vztahu dohod o provedení práce uzavřených
s osobami Kubát a K. žádné pochybení neshledala, protokolem potvrdila jejich bezvadnost a při
následující kontrole provedené v roce 2003 (kontrola proběhla dne 27. 9. 2004 - pozn. soudu), již
tyto shledává závadné, čímž vyvrací sv ůj původní závěr.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 5. 2007, č. j. 15 Ca 123/2005 – 38,
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil pro vady řízení, věc vrátil žalované k dalšímu
řízení a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákl adů řízení v částce 5117 Kč.
V odůvodnění rozsudku konstatoval, že se nemohl ztotožnit se skutkovými závěry správních
orgánů, které jimi byly vzaty za základ jejich rozhodnutí, tj. že předmětné dohody o provedení
práce byly ve své podstatě pracovními poměry, když má za to, že skutkový stav v tomto směru
nebyl ze strany žalované dostatečně zjištěn a vyžaduje zásadní doplnění. V posuzované věci
dohody o provedení práce zcela dostály kvalitativním a kvantitativním požadavkům daným
zákoníkem práce. Ve všech dohodách totiž bylo uvedeno, v jaké pracovní funkci bude práce
vykonávána, čímž byla učiněna specifikace provedení pracovního úkolu, dále byl sjednán časový
rozsah práce zcela v intencích §236 odst. 2 zákoníku práce a byla sjed nána odměna
za provedenou práci. Za nastalé situace, kdy po formální stránce uzavřené dohody o provedení
práce byly zcela v souladu se zákonnou úpravou a žalované vzniklo podezření, že činnosti
vykonávané panem Kubátem a K. na základě těchto dohod, by mohly být posouzeny
jako pracovní poměry, měl již správní orgán prvního stupně v rámci prováděné kontroly provést
další dokazování tak, aby svoji domněnku o obcházení zákona postavil najisto. Podle krajského
soudu by zejména provedení výslechů pana K ubáta a pana K. mohlo náležitě objasnit,
jakým konkrétním způsobem tito pracovníci vykonávali své pracovní úkoly, jak byl výkon
pracovních úkolů ve skutečnosti časově náročný, jak a k dy jim byla vyplácena odměna
za odvedenou práci, a v neposlední řadě skrze tyto výslechy by mohlo být objasněno, zda oba byli
pracovně vytíženi i u jiného subjektu než u žalobkyně. Teprv e po vyjasnění především
těchto otázek může případně být domněnka žalované o obcházení zákona žalobkyní s jistotou
utvrzena. Jedině až za náležitě zjištěného skutkového stavu lze uč init kvalifikované rozhodnutí
o tom, zda žalobkyni vznikl nedoplatek pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti a popř. penále. Jestliže ale správní orgány obou stupňů ve věci
rozhodovaly, aniž by měly v dostatečné míře zjištěný skutko vý stav, představuje tato skutečnost
podle názoru soudu závažnou vadu řízení ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Krajský soud
dále poukázal na skutečnost, že žalobkyni nebyla dána možnost se před vydáním platebního
výměru seznámit s výsledky kontroly a tedy případně iniciovat provedení dalšího dokazování,
když z obsahu správního spisu vyplývá, že s obsahem kontrolního protokolu č. 137/04 byla
seznámena až dne 8. 10. 2004, tj. 7 dní po vydání platebního výměru. Žalovaná se měla vypořádat
také s tím, proč uzavřené dohody o provedení práce nyní hodnotí jako obcházení zákona,
ačkoliv v minulosti v nich žádné nedostatky neshledala. Krajský soud dále uvedl, že žalovaná
by při posuzování předmětných dohod o provedení práce měla mít na zřeteli rovněž fakt,
že nelze popírat soukromoprávní podstatu pracovního práva, a to smluvní autonomii,
která je hybnou silou v moderní ekonomice a neměla by se snažit o zvyšování zaměstnanosti
nástroji působení státu, a to i předpisy o nemocenském a sociálním pojištění, neboť to nemůže
vést k tomu, aby byly uzavírány pracovní vztahy i tehdy, kdy na jejich uzavření není dán
oboustranný zájem.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost
a to z důvodů nezákonnosti napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů
napadeného rozsudku a nepřezkoumatelnosti spočívající v tom, že skutková podstata, z níž soud
vycházel v napadeném rozsudku, nemá oporu ve správním spise a tyto vady měly za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka uvedla, že podle zákoníku práce musí být
v dohodě o provedení práce sjednaný pracovní úkol charakterizován takovými individuálními
znaky, aby bylo možno určit cílový stav, jehož má být prov edením úkolu dosaženo,
což mimo jiné vyplývá i z ustanovení §236 odst. 3 zákoníku práce podle kterého „musí být
pracovní úkol proveden ve sjednané době, jinak může zaměstnavatel od dohody odstoupit”
a z odst. 4 téhož ustanovení, podle kterého „odměna za provedení pracovního úkolu je splatná
až po dokončení a odevzdání práce”. Funkce obchodního zástupce a obchodního ředitele
jsou podle stěžovatelky vykonávány k zajištění jejího předmětu podnikání, tzn. nejedná
se o výjimečně sjednané práce ve smyslu ustanovení §232 zákoníku práce. Podle předložených
mzdových listů zaměstnanců, jejichž kopie jsou součástí správního spisu byly sjednané činnosti
vykonávány pravidelně v každém kalendářním měsíci téměř ve stejném rozsahu, tj. jednu až čtyři
hodiny měsíčně, a odměny byly vypláceny v každém kalendářním měsíci ve stejné výši. Krajský
soud nevzal v úvahu předložené mzdové listy zaměstnanců, kterými je doložen časový rozvrh
práce a naopak v napadeném rozsudku uvedl, že má za to, že zejména provedení výslechu pana
Kubáta a K. by mohlo náležitě objasnit, jak byl výkon pracovních úkolů ve skutečnosti časově
náročný. Pokud náplní práce obchodního ředitele je mj. sjednání podmínek konkrétní spolupráce
s odběrateli a nejedná se o ojedinělou jednorázovou zakázku, pak je možné předpokládat plnění
sjednané práce v závislosti na pokynech zaměstnavatele, tzn. výkon práce odpovídá závislé
činnosti podle ustanovení §35 zákoníku práce. To samé pak platí pro náplň práce obchodního
zástupce, kterou je mj. i posuzování technické způsobilosti případných obchodních partnerů a
nejedná se o ojedinělou jednorázovou zakázku. Stěžovatelka považuje za prokázané, že
vykonávané práce vyplývají z běžné činnosti organizace a svým faktickým obsahem odpovídají
druhově vymezené činnosti, která je pro pracovní poměr typická a pravidelný výkon práce
stejného druhu a téměř ve stejném rozsahu v každém kalendářním měsíci s pravidelným
měsíčním odměňováním naplňuje faktický obsah pracovního poměru ve smyslu ustanovení §35
a násl. zákoníku práce. Na podporu svého výkladového stanoviska ohledně posouzení dohod o
provedení práce odkázala stěžovatelka na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.
zn. 2 Ads 48/2003. Stěžovatelka se (s poukazem na §236 odst. 4 zákoníku práce) neztotožnila
ani s názorem krajského soudu, že sjednání odměny za provedenou práci dostálo požadavkům
zákoníku práce, neboť v posuzovaných dohodách byly odměny sjednány ve výši 37 500 Kč a 40
000 Kč měsíčně a ve sjednané výši byly také zúčtovány, a to pravidelně v běžném výplatním
termínu zaměstnavatele, což je doloženo mzdovými listy zaměstnanců. Měsíční odměňování
odpovídá pracovnímu poměru, popř. dohodě o pracovní činnosti, nikoliv dohodě o provedení
práce. Ani tuto skutečnost však krajský soud nevzal v úvahu. Provedení výslechů zaměstnanců za
účelem objasnění, zda byli pracovně vytíženi i u jiného subjektu než u žalobkyně považuje
stěžovatelka za irelevantní, neboť tato skutečnosti není předmětem řízení. Na základě ustanovení
§4 zákona č. 54/1956 Sb., kdo vykonává několik činností zakládajících pojištění podle tohoto
zákona, je pojištěn z každé z nich, tzn. vykonává-li jedna fyzická osoba zároveň více činností v
různých pracovních vztazích, je z každého z nich účastna nemocenského pojištění při splnění
ostatních podmínek účasti na nemocenském pojištění. Smluvní volnost se uplatní pouze tam, kde
to pracovněprávní předpisy připouštějí. K poukazu krajského soudu na smluvní autonomii
stěžovatelka konstatovala, že v případech, kdy pracovněprávní předp isy účastníkům řízení
neumožňují, aby si upravili svá práva a povinnosti odchylným než stanoveným způsobem je třeba
to, co nevyhovuje těmto předpisům považovat za zákonem zakázané. Stěžovatelka dále p oukázala
na protokol č. 137/04 ze dne 8. 10. 2004, ve kt erém je uvedeno, že během kontroly byl
v organizaci přítomen statutární zástupce kontrolované organizace (žalobkyně) pan Zdeněk
Kubát, jednatel společnosti a výsledek kontroly s ním byl před ukončením projednán (list. č. I/5
protokolu). V rámci prováděné kontroly mohl tento zástupce podávat průběžné připomínky
a vyjádření k jednotlivým kontrolním zjištěním, čímž bylo dostatečným způsobem naplněno
ustanovení §33 zákona č. 71/1967 o správním řízení (správní řád), tj. možnost navrhovat
důkazy, činit návrhy a vyjadřovat se ke kontrolním zjištěním. Skutečnost, že protokol o kontrole
a platební výměr byly jednateli předány dne 8. 10. 2004 , nemohla ovlivnit možnost žalobkyně
podat námitky proti protokolu o kontrole ve smyslu §17 zákona č. 552/1991 Sb., o státní
kontrole, v platném znění, přičemž žalobkyně námitky proti pr otokolu o kontrole nepodala.
Ke skutečnosti, že předchozí kontrola žalobkyně neshledala nedostatky v prověřovaných
dohodách stěžovatelka uvedla, že hodnotí podklady, které kontrolovaná organizace předloží
ke kontrolovanému období. V případě, že při předchozí kontrole nebyl nedoplatek na pojistném
zjištěn, byť existoval, lze počátek kontrolovaného období stanovit před datum již provedené
kontroly, a to v souladu s §18 zákona č. 589/1992 Sb., až 10 roků nazpět, avšak k tomu je třeba
doplnit náležité odůvodnění. S ohledem na shora uvedené skutečn osti má stěžovatelka za to,
že jak pan Kubát (v období od 1. 11. 2002 do 30. 9. 2003) , tak i pan K. (v období od 1. 1. 2003
do 30. 9. 2003) byli účastni nemocenského pojištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č.
54/1956 Sb., v platném znění a byli poplatníky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení §3 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 589/1992 Sb.
a z tohoto důvodu měly být příjmy zúčtované jmenovaným zaměstnancům v předmětném
období zahrnuty do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a
příspěvku na státní politiku zaměstnanců i ž alobkyně ve smyslu §5 odst. 1 písm. a) b) a odst. 2
zákona č. 589/1992 Sb. Stěžovatelka navrhla aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2007, č. j. 15 Ca 123/2005 – 38, zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se po obsahové stránce zcela
ztotožňuje s odůvodněním rozsudku krajského soudu. Žalobkyně má za to, že jednotlivé dohody
o provedení práce sjednala podle podmínek zákoníku práce. Konstatovala, že neměla zájem
ani cíl obcházet zákon, vycházela z předchozích kontrolních řízení provedených stěžovatelkou,
kdy takovéto dohody byly schváleny bez vad. Při sjednávání dohod vycházela z ustanovení §232
a §236 zákoníku práce a dohody sjednávala se spe cifickým rozsahem činností. Poukázala
na skutečnost, že platební výměr byl vydán dne 1. 10. 2004, a však žalobkyně byla seznámena
s výsledky vlastního šetření až dne 8. 10. 2004. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Uplatněné důvody kasační stížnosti určují svou povahou sled, v jakém se jimi Nejvyšší
správní soud musí zabývat. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila také důvod kasační
stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve
touto námitkou. Pokud by totiž uznal její oprávněnost, nemohl by se zabývat ostatními
námitkami stěžovatelky. Stěžovatelka vytýká napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a v tom,
že skutková podstata, z níž krajský soud vycházel v napad eném rozsudku nemá oporu
ve správním spise.
Nepřezkoumatelností trpí rozhodnutí soudu tehdy, je-li nesrozumitelné,
nebo neobsahuje-li dostatek důvodů, tj. není možné vysledovat myšlenkový postup, jímž soud
ke svému rozhodnutí dospěl. V posuzovaném případě však tomu tak podle názoru Nejvyššího
správního soudu není. Z rozsudku krajského soudu je zřejmé, že rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů zrušil pro vady řízení ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Krajský soud
uvádí důvody, z nichž lze usoudit, jakými úvahami se řídil. Stejně tak odůvodnění obsahuje právní
posouzení věci a je z něj patrné, že krajský soud byl s obsa hem správního spisu
a tedy i se skutkovou podstatou z níž vycházel dobře obeznámen; zda úvahy krajského soudu
vedené na základě v odůvodnění uvedených důvodů jsou v souladu s právem
či nikoliv je předmětem hodnocení jiného důvodu kasační stížnosti a to stěžovatelkou tvrzeného
nesprávného posouzení právní otázky soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř . s.
Ostatně z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka kasační stížností namítá především
nesprávné posouzení věci krajským soudem v přecházejícím řízení, tedy důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Z provedené rekapitulace vyplývá, že v posuzovan ém případě se primárně jedná
o posouzení otázky, zda v posuzovaném případě uzavřené dohody o provedení práce byly
fakticky pracovními poměry a žalobkyně tudíž byla povinna odvádět pojistné na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanost i. Krajský soud závěr žalované o tom,
že se v případě dohod uzavřených žalobkyní jednalo o částečný pracovně právní vztah, označil
za přinejmenším předčasný.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že správní orgán prvního stupně
provedl u žalobkyně dne 27. 9. 2004 kontrolu pojistného, provádění nemocenského pojištění
a plnění úkolů v důchodovém pojištění za období od 1. 11. 2002 do 31. 8. 2004. Tato kontrola
byla uskutečněna za přítomnosti jednatele žalobkyně pana Z deňka Kubáta. Po provedené
kontrole správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o provedení práce písemně
uzavřená mezi žalobkyní a panem K. se sjednanou odměnu 37 500 Kč měsíčně na funkci
obchodního ředitele v rozsahu práce do 100 hodin ročně na období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003
a dohody o provedení práce písemně uzavřené mezi žalob kyní a panem Zdeňkem Kubátem
se sjednanou odměnou 40 000 Kč měsíčně na funkci obchodního zástupce do 100 hodin ročně
od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 a od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003 jsou v e skutečnosti pracovními
poměry, které oproti dohodám o provedení práce zakládají ú čast na nemocenském pojištění
a současně i na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
Podle §236 odst. 1 zákoníku práce může zaměs tnavatel uzavřít s fyzickou osobou
dohodu o provedení práce, jestliže předpokládaný rozsah práce (pracovního úkolu),
na který se dohoda uzavírá, není vyšší než 100 hodin. Do předpokládaného rozsahu práce
se započítává také doba práce konané zaměstnancem pro zaměstnavatele v témže kalendářním
roce na základě jiné dohody o provedení práce. Odstavec 2 citova ného ustanovení pak stanoví,
že dohoda o provedení práce může být uzavřena písemně nebo ústně a musí v ní být vymezen
pracovní úkol, sjednaná odměna za jeho provedení a zpravidla se v ní sjednává též doba,
v níž má být pracovní úkol proveden; v písemné dohodě, popřípadě v písemném záznamu
o ústně uzavřené dohodě má zaměstnavatel mimo to uvést p ředpokládaný rozsah práce
podle předchozího odstavce, pokud její rozsah nevyplývá přímo z vymezení pracovního úkolu.
Předmětem dohody o provedení práce je tedy vždy určitý ucelený pracovní úkol,
který je specifikován konkrétním výsledkem. Práce, kterou se zaměstnanec zavazuje
pro zaměstnavatele vykonat musí být určena individuálně, nikoli druhově. Může být povahy
jak manuální tak intelektuální, její výkon ale musí směřovat ke konkrétnímu výsledku,
předem kvalitativně i kvantitativně vymezenému. Na rozdíl od pracovního poměru, dohoda
o provedení práce nezakládá účast na nemocenském pojištění a z odměny za ní se neodvádí
sociální ani zdravotní pojistné.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzovaném případě vznikají velmi vážné
pochybnosti umožňující úvahu (v tomto ohledu lze stěžovatelce přisvědčit), že by u předmětný ch
dohod o provedení práce se ve skutečnosti mohlo jednat o zastřený pracovně právní vztah
a že tedy fakticky mezi žalobkyní na straně jedné a pány R . K. a Zdeňkem Kubátem na straně
druhé byl uzavřen pracovní poměr. Této úvaze totiž nasvědčují některé skut ečnosti: Předmětem
dohod byla druhově (nikoliv individuálně) vymezena činnost (obchodní ředitel, obchodní
zástupce) a kontinuálně v průběhu delšího období (1 rok) vykonávaná práce a nejednalo se tak
zřejmě o jednorázový pracovní úkol ve smyslu §236 odst. 1 zákoníku práce. Nejvyšší správní
soud se zatím neztotožňuje s krajským soudem ani v názoru, že v posuzované věci dohody o
provedení práce zcela dostály kvalitativním a kvantitativním požadavkům daným zákoníkem
práce, neboť podle názoru Nejvyššího správního soudu zde byla pouze specifikována funkce, v
níž bude pracovník svou činnost vykonávat jako obchodní zástupce, respektive obchodní ředitel.
I forma odměňování se podobá svým charakterem tomu, jak k němu běžně dochází u
zaměstnanců v pracovním poměru, tedy formou měsíční mzdy. Ze mzdového listu p. Kubáta za
rok 2003 pak vyplývá, že celková doba trvání pracovně právního vztahu činila nejméně 3 roky,
když jednotlivé dohody (správní spis obsahuje dohody z let 2002 a 2003) na sebe plynule
navazovaly. Ze mzdových listů dále vyplývá, že žalobkyní byl hodnocen také jeho nárok na
dovolenou. Tyto úvahy pak podporuje zjištění, že podle mzdových listů Z deňka Kubáta v r. 2002
odpracoval 12 dnů při úvazku 7,5 hodin denně, tedy celkem 90 hodin a jeho odměna za
vykonanou práci činila 480 000 Kč. V roce 2003 odpracoval celkem 82,5 hodiny (11 dnů x 7,5
hodin) a jeho odměna činila 360 000 Kč. R. K. v roce 2003 odpracoval 120 hodin (16 dnů x 7,5
hodiny) – zde tedy dokonce došlo k překročení zákonem povolené hranice 100 hodin ročně – a
jeho odměna činila 337 500 Kč. Vznikají tak pochybnosti, zda skutečný objem času, jenž oba
potřebovali pro práci vykonávanou pro žalobkyni, nebyl mnohem vyšší, než zákonem stanovený
limit 100 hodin ročně.
Na druhé straně jsou zde však rovněž skutečnosti, které nasvědčují spíše opaku:
předmětné dohody o provedení práce byly po formální stránce uzavřeny zcela v souladu
se zákonnou úpravou, ze mzdových listů vyplývá, že limit 100 hodin ročně byl dodržován.
Ačkoliv obecně výkon funkce obchodního ředitele a obchodního zástupce je druhově vymezená
činnost, nelze a priori vyloučit výkon těchto funkcí formou jednorázových úkonů, neboť se může
jednat o úzce specializovanou činnost vykonávanou krátkodobě, nesoustavně či v limitovaném
rozsahu, jejíž výkon může být podmíněn faktory do značné míry nezávislými na vůli zadavatele
práce (práce může být podmíněna realizací jednorázově získané zakázky).
Nelze tudíž bez dalšího postavit najisto, tak jak to učinily správní org ány obou stupňů,
že ze strany žalobkyně došlo k obcházení zákona a žalobkyně porušila svou povinnost odvádět
pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Nejvyšší správní
soud se tak plně ztotožňuje s názorem krajského soudu, že již správní orgán prvního stupně měl
v rámci prováděné kontroly provést další dokazování tak, aby svoji domněnku o obcházení
zákona postavil najisto, což neučinil a je tedy třeba provést výsl ech pana Kubáta a pana K.
a náležitě objasnit, jakým konkrétním způsobem tito pracovníci vykonávali své pracovní úkoly,
jak byl výkon pracovních úkolů ve skutečnosti časově náročný a zda oba byli pracovně vytíženi
i u jiného subjektu než u žalobkyně. To platí tím více s ohledem na skutečnost,
že při předcházející kontrole žalobkyně stěžovatelka žádné nedostatky neodhalila. Provedení
výslechu pana Kubáta a K. za účelem zjištění, zda byli pracovně vytíženi i jinak, než na základě
posuzovaných dohod o provedení práce, nelze považovat za irelevantní a nesouvisející s
posuzovaným případem, neboť tato skutečnost může mnoho napovědět při řešení otázky, zda
posuzované dohody o provedení práce jsou nejen formálně, ale i fakticky v souladu s
podmínkami, jež stanoví zákoník práce. Nevyslechnutí uvedených pracovníků je navíc v rozporu
se zásadou materiální pravdy, kterou jsou správní orgány vázány. Kvalifikované rozhodnutí o
tom, zda žalobkyni vznikl nedoplatek pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti lze tedy učinit až poté, co b ude v souzené věci řádně zjištěn skutkový stav.
Podle §108 zákona č. 582/1991 Sb., věta první, platí pro řízení ve věcech nemocenského
pojištění a důchodového pojištění a pro řízení ve věcech pojis tného na sociální zabezpečení
a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti obecné předpisy o správním řízení,
pokud tento zákon nestanoví jinak.
Na řízení se tudíž vztahují všechny zásady správního řízení, zejména zásada materiální
pravdy a zásada oficiality. Je povinností správního orgánu z vlastní iniciativy a vlastními
prostředky objasňovat sporné, pochybné nebo zpochybněné skutečnosti.
Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka při posouzení věci nevyvinula dostatečnou
procesní aktivitu při zjišťování skutkového stavu [nevyslechla pana K ubáta a pana K. (ani od nich
nevyžádala písemné vyjádření)], celou věc dostatečně neprošetřila, přihlížela pouze ke
skutečnostem potvrzujícím její názor a nevypořáda la se skutečnostmi svědčícími o opaku.
Takovýto postup stěžovatelky je v rozporu se zásadou materiální pr avdy. Účelem této zásady je,
aby správní řízení posilovalo důvěru účastníků řízení ve správnost rozhodování. Podle této
zásady lze po správních orgánech oprávněně požadovat, aby jejich rozhodnutí byla zákonná,
správná a především, aby vycházela ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Spolehlivě
zjištěný skutkový stav je podmínkou perfektnosti vydaných rozhodnutí. Zásada materiální pravdy
je zakotvená v ustanoveních §3 odst. 4 správního řádu, resp. §46 správního řádu a úzce souvisí i
se zásadou vyhledávací podle §32 odst. 1 správního řádu a se zásadou volného hodnocení
důkazů (§34 odst. 5 správního řádu). Podle §32 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen
zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro
rozhodnutí, přitom není vázán jen návrhy účastníků. Povinnost, aby rozhodnutí vycházelo ze
spolehlivě zjištěného stavu věci, vyplývá i z ustanovení §46 správního řádu.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že se v žádném případě nemůže se stěžovatelkou
ztotožnit v tom, že ustanovení §33 správního řádu bylo naplněno. Stěžovatelka namítá,
že u kontroly byl přítomen statutární zástupce žalobkyně pan Z deněk Kubát, jednatel společnosti
a výsledek kontroly s ním byl před ukončením kontroly projednán (l ist. č. I/5 protokolu),
přičemž tento zástupce žalobkyně mohl v průběhu kontroly podávat průběžné připomínky
a vyjádření k jednotlivým kontrolním zjištěním, čímž bylo dostatečným způsobem naplněno
ustanovení §33 správního řádu, tj. možnost navrhovat důkazy, činit návrhy a vyjadřovat
se ke kontrolním zjištěním, z čehož stěžovatelka dovozuje, že skutečnost, že protokol o kontrole
a platební výměr byly jednateli předány dne 8. 10. 2004 nemohla ovlivnit možnost žalobkyně
podat námitky proti protokolu o kontrole.
Z listu č. I/5 protokolu o kontrole, na který stě žovatelka poukazuje, mimo jiné vyplývá,
že žalobkyně poskytla kontrolní pracovnici veškeré potřebné doklady. Výsledek kontroly byl
projednán před jejím ukončením s panem Z deňkem Kubátem. Dále je zde uvedeno, že ve smyslu
ustanovení §33 odst. 2 správního řádu byl výsledek kontroly dán k vyjádření dne 8. 10. 2004
jednateli žalobkyně panu Zdeňku Kubátovi, když protokol včetně platebního výměru byl
žalobkyni předán na OSSZ v Teplicích dne 8. 10. 2004.
Podle §33 odst. 1 správního řádu má účastník řízení má právo navrhovat důkazy
a jejich doplnění a klást svědkům a znalcům otázky při ústním je dnání a místním ohledání.
Podle odst. 2 je správní orgán povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním
rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout
jeho doplnění.
V posuzovaném případě bylo správní rozhodnutí prvního stupně (platební výměr) vydáno
již dne 1. 10. 2004, přičemž žalobkyně byla prostřednictvím svého jednatele, pana Z deňka Kubáta
s tímto protokolem seznámena až dne 8. 10. 2004 a je tedy zjevné, že žalobkyně byla s jediným
(správní spis žádný jiný podklad pro rozhodnutí správního orgánu prvního stupně neobsahuje)
a tedy klíčovým podkladem pro rozhodnutí seznámena nikoliv před, jak to požaduje §33 odst. 2
správního řádu, ale až po vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Ze shora
uvedeného vyplývá, že správní orgán prvního stupně postupoval v rozporu s §33 odst. 2
správního řádu, což ve svém důsledku znamená, že žalobkyni znemožnil ve správním řízení
procesní obranu, kdy žalobkyni nebyla dána možnost podklad pro vydání rozhodnutí vyvrátit
nebo zpochybnit. Umožnit účastníkovi řízení procesní obranu je přitom jednou ze základních
povinností správních orgánů, už jenom z toho důvodu, že námitky uplatněné účastníkem řízení
mohou vést k zcela jinému výsledku správního řízení. Účastníkov i řízení musí být umožněno
se k podkladům rozhodnutí vyjádřit, musí mu být dána možnost na zjištění správního orgánu
reagovat a uplatňovat námitky. Pokud mu je tato možn ost upřena, došlo k porušení zásady
spravedlivého procesu a správní řízení je v takovém případě zatí ženo zvlášť závažnou vadou,
pro které je třeba rozhodnutí správního orgánu zrušit. V této souvislosti lze poukázat
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 A 45/2001 - 31,
publikované ve Sb. NSS pod č. 157/2004, ve kterém zdejší soud konstatoval, že „povinnost
prokázat, že jde o zastřený pracovněprávní vztah, leží na správním orgánu, jelikož jeho úlohou
je vyvrátit tvrzení účastníka řízení o tom, že se o takový zastřený pracovněprávní vztah nejedná. Pokud správní
orgán nevyzval účastníka správního řízení k předložení důkazů, jejichž provedení účastník řízení navrhoval,
nevyslechl jej a nevyslechl ani osoby, se kterými měl účastník řízení podle závěru učiněného správním orgánem
uzavřít zastřený pracovněprávní vztah, a přitom se v rozhodnutí ani nevypořádal s odmítnutím navrhovaných
důkazů, odepřel tím účastníku řízení právo na spravedlivý proces a porušil §3 odst. 4, §32, §33 a §46
správního řádu.”
Nejvyšší správní soud se tedy s krajským soudem ztotožňuje rovněž v závěru,
že žalobkyni nebyla dána možnost se před vydáním platebního výměru seznámit s výsledky
kontroly a případně iniciovat provedení dalšího dokazování, když z obsahu správního spisu
vyplývá, že s obsahem kontrolního protokolu č. 137/04 byla žalobkyně seznámena až dne
8. 10. 2004, tj. 7 dní po vydání platebního výměru ze dne 1. 10. 2004.
K poukazu stěžovatelky na nevyužitou možnost žalobkyně podat ve smyslu §17 zák ona
č. 552/1991 Sb., o státní kontrole námitky proti protokolu, Nejvyšší správní soud pouze stručně
konstatuje, že zákon č. 552/1991 Sb., se na posuzovaný případ nevztahuje. Státní kontrolou
se pro účely cit. zákona podle jeho §3 odst. 1 rozumí kontrolní činnost orgánů uvedených v §2
tohoto zákona zaměřená na hospodaření s finančními a hmotnými prostředky České republiky a plnění povinností
vyplývajících z obecně závazných právních předpisů nebo uložených na základě těchto předpisů,
přičemž je zjevné, že žalobkyně s finančními a hmotnými prostředky České republiky
nehospodaří.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v rozhodnutí krajského soudu nezjistil namítaná
pochybení, kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. nebyly prokázány,
a proto Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
Pokud jde o náklady řízení o kasační stížnosti po važuje Nejvyšší správní soud
za oprávněné náklady žalobkyně jeden úkon právní služby po 2100 Kč [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve spojení s §9 odst. 3 písm. f ) téže vyhlášky], dále náhradu hotových
výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky v celkové výši 300 Kč, celkem tedy 2400 Kč.
Protože advokát zastupující žalobkyni je plátcem daně z přidané hodnoty zvyšuje se tento nárok
vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba po vinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona 235/2004 Sb. Částka daně vypočtená
podle tohoto zákona činí 456 Kč. Bylo tedy rozhodnuto tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na účet jejího právního zástupce náklady řízení v celkové výši 2856 Kč. Nejvyšší
správní soud nezahrnul do nákladů právního zastoupení odměnu za převzetí a přípravu
zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, neboť Mgr. Roman Hajný, advokát,
zastupoval žalobkyni již v řízení před krajským soudem. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
pro úplnost konstatuje, že soudní poplatek v řízení o této kasační stížnosti žalovanou zaplacen
nebyl (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu