ECLI:CZ:NSS:2008:4.ADS.94.2007:81
sp. zn. 4 Ads 94/2007 – 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: Z. J.,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, č. j. 1 Cad
11/2006 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 7. 2005, č. X, kterým jí
byl přiznán starobní důchod. Žalobu proti tomuto rozhodnutí, v níž namítala nezhodnocení
některých dob pojištění a dřívější datum vzniku nároku na starobní důchod, než ke kterému
dospěla žalovaná, podala žalobkyně dne 20. 9. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 4. Tento soud
svým usnesením ze dne 16. 12. 2005, č. j. 39 C 275/2005 – 3, žalobu postoupil Městskému soudu
v Praze.
Ve vyjádření k žalobě žalovaná konstatovala, že Obvodní soud pro Prahu 4 nepostupoval
v souladu s §104b odst. 1 o. s. ř., podle něhož měl řízení zastavit a žalobkyni poučit o správném
postupu při podávání žaloby v správním soudnictví. Nebyly tak splněny podmínky §72 odst. 3
s. ř. s.
Městský soud poukázal na to, že nesprávný postupu Obvodního soudu pro Prahu 4
nemůže vést ke zkrácení žalobkyně v právu na soudní ochranu, a žalobou se věcně zabýval.
Dospěl k závěru, že žalovaná nedostatečně zjistila skutkový stav, když nedošetřovala dobu
pojištění (zaměstnání) žalobkyně u organizace Restaurace a jídelny Praha 2. Žalovaná
ani nezdůvodnila datum přiznání dávky. Proto Městský soud v Praze rozsudkem, jenž je napaden
kasační stížností, rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Uvedený rozsudek žalovaná (dále též „stěžovatelka“) napadla kasační stížností,
v níž uvádí, že se dovolává stížnostního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá totéž, co již uváděla ve vyjádření
k žalobě, tj. brojí proti nezákonnému postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 při vyřizování
u něj nesprávně podané žaloby. Dodává, že chybně nepostupoval toliko jmenovaný obvodní
soud, ale i žalobkyně, která se obrátila na nepříslušný soud. Přitom stěžovatelka odkazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 48/2003, z něhož dovozuje, že z chybného
postupu žalobkyně nelze usuzovat na zkrácení jejích práv.
Z vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti vyplývá, že postup Městského soudu v Praze
považuje za správný, a proto navrhuje kasační stížnosti žalované nevyhovět.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek stanovených v §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. (tj. v mezích uplatněných námitek ; přitom nezjistil vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelkou výslovně uplatněné důvody namítají nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že tvrzené důvody kasační stížnosti soud posuzuje
podle jejich obsahu, a nikoliv podle formálního označení. Pokud jsou ze znění kasační stížnosti
její důvody seznatelné a odpovídají zákonným kasačním důvodům, není rozhodující, že stěžovatel
sám podřadil kasační důvody k jednotlivým zákonným ustanovením nepřesně. Stěžovatelka
uplatnila důvod spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, nicméně z obsahu kasační
stížnosti, v níž vytýká městskému soudu, že se věcně zabýval žalobou, která nebyla včas podána
u příslušného soudu, vyplývá, že stěžovatelkou uplatněné důvody obsahově spadají
pod písmeno c) ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., tj. stěžovatelka se dovolává zmatečnosti řízení
před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení.
V souzené věci bylo zjištěno, že ve správním spisu chybí doklad o doručení správního
rozhodnutí stěžovatelky žalobkyni. Pak nezbývá než vycházet z tvrzení žalobkyně,
že toto rozhodnutí jí bylo doručeno dne 27. 7. 2005. Dvouměsíční lhůta pro podání správní
žaloby stanovená v §72 odst. 1 s. ř. s. tedy končila dne 27. 9. 2005. Žalobkyně podala žalobu dne
20. 9. 2005 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4.
Obvodní soud pro Prahu 4 měl v případě podání správní žaloby postupovat v souladu
s §104b odst. 1 o. s. ř., podle něhož „náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje
podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, soud řízení zastaví. V usnesení o zastavení řízení musí být
navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví“.
Poté by se včasnost následně podané správní žaloby řídila ustanovením §72 odst. 3 s. ř. s.:
„Jestliže soud rozhodující v občanském soudním řízení zastavil řízení proto, že šlo o věc, v níž měla být podána
žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, může ten, kdo takovou žalobu v občanském soudním řízení podal,
podat u věcně a místně příslušného soudu žalobu ve správním soudnictví do jednoho měsíce od právní moci
rozhodnutí o zastavení řízení. V takovém případě platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu
rozhodujícímu v občanském soudním řízení.“ Právě o případ podléhající těmto ustanovením
se v souzené věci jednalo. Podaná žaloba byla žalobou brojící proti rozhodnutí správního orgánu,
byla však chybně podána u Obvodního soudu pro Prahu 4. Správný postup obvodního soudu
měl v souladu s §104b odst. 1 o. s. ř. spočívat v zastavení řízení a v poučení žalobkyně
o možnosti podat ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení usnesení žalobu ve správním
soudnictví. Namísto toho Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil svou nepříslušnost a věc postoupil
jako věcně a místně příslušnému Městskému soudu v Praze.
To, že za takových okolností, se nemůže jednat o žalobu opožděnou, Nejvyšší správní
soud vyslovil již ve svém rozsudku ze dne 7. 2. 2007, č. j. 3 As 71/2006 – 90,
(publ. pod č. 1141/2007 Sb. NSS). Tehdy primárně vyšel z judikatury Ústavního soudu. Ústavní
soud již ve svých nálezech opakovaně judikoval, že nedostatky činnosti v soudní moci nemohou
jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou obracejí (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002,
sp. zn. II. ÚS 618/01). V nálezu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 408/03, pak Ústavní soud
mj. deklaroval, že „je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené
v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, byly respektovány.
Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu
svých práv v přiměřené době.“ V nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 674/04 pak Ústavní soud
vyslovil názor, že „Ústavní soud ve své judikatuře již dříve zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti
soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod“.
O podobnou procesní situaci se přitom jednalo i v případě žaloby podané žalobkyní: není sporu
o tom, že postup obvodního soudu byl nesprávný. Za takové situace pak není možné akceptovat
výklad, podle něhož by tento nesprávný procesní postup mohl jít k tíži žalobkyně. Městský soud
v Praze proto správně vycházel ze včasnosti podání správní žaloby, když žalobu k Obvodnímu
soudu pro Prahu 4 žalobkyně podala před uplynutím dvouměsíční lhůty pro podání správní
žaloby, i z tohoto hlediska lze tedy žalobu považovat za včasnou ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s.
Opačným výkladem by bylo pochybení soudu přičteno k tíži účastnice řízení, což – jak bylo výše
vyloženo – není přípustné.
Argumentuje-li žalovaná rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 48/2003,
není zřejmé, co přesně má na mysli. Přestože i uvedený rozsudek se zabýval otázkou postupu
soudů při podání žaloby v jiné soudní větvi, šlo v tehdy posuzované věci o situaci zcela odlišnou,
když žaloba byla podána ve větvi správního soudnictví a správní soud v předcházejícím řízení
v odmítajícím usnesení správně žalobce poučil, že může do jednoho měsíce od právní moci
tohoto usnesení podat žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného u příslušného okresního
(obvodního) soudu. Toto poučení však žalobce nerespektoval a opět se s žalobou obrátil
do téže (tj. správní) soudní větve. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelkou předestřený judikát
se vyslovuje k jiné právní otázce a že stěžovatelkou podaná citace je vytržena z kontextu
a z tohoto judikátu stěžovatelka naprosto nekoherentně dospěla k závěru, jaký tehdy Nejvyšší
správní soud nevyslovil.
Jiné námitky stěžovatelka v kasační stížnosti nevznesla.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že Městský soud v Praze
nepochybil, považoval-li žalobu za včasnou, tedy řízení před ním nebylo zmatečné pro chybějící
podmínky řízení. Kasační stížnost byla proto shledána nedůvodnou a Nejvyšší správní soud
ji proto podle §110 odst. 1 věty druhé zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalobkyně měla ve věci úspěch, náklady řízení o kasační stížnosti
jí však nevznikly. Soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu