ECLI:CZ:US:2005:3.US.674.04
sp. zn. III. ÚS 674/04
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. III. ÚS 674/04 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. S., s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2003 č. j. 12 Co 353/2003-23 a proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 5. 2003 č. j. 7 C 161/2002-13 o odmítnutí odporu podaného proti platebnímu rozkazu.
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2003 č. j. 12 Co 353/2003-23 a usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 5. 2003 č. j. 7 C 161/2002-13 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 11. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud") ze dne 15. 7. 2003 č. j. 12 Co 353/2003-23, jakož i usnesení Okresního soudu v Tachově (dále též "okresní soud") ze dne 7. 5. 2003 č. j. 7 C 161/2002-13, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Tachově v předmětné věci vydal dne 4. 11. 2002 pod č. j. 7 C 161/2002-5 platební rozkaz, kterým uložil žalovanému - v řízení před Ústavním soudem stěžovateli - aby do patnácti dnů od doručení platebního rozkazu zaplatil žalobci - vedlejšímu účastníkovi - částku 33 849 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 7. 5. 2003 č. j. 7 C 161/2002-13 Okresní soud v Tachově podle §174 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odpor podaný proti výše uvedenému platebnímu rozkazu odmítl s odůvodněním, že z podaného odporu nelze zjistit, kdo jej učinil. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 7. 2003 č. j. 12 Co 353/2003-23 usnesení soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, když se řídil poučením obsaženým v usnesení odvolacího soudu, ve kterém se uvádí, že "dovolání proti tomuto usnesení lze podat k Nejvyššímu soudu ve lhůtě do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení tohoto usnesení prostřednictvím soudu prvního stupně". Nejvyšší soud podané dovolání usnesením ze dne 21. 9. 2004 č. j. 32 Odo 221/2004-36 jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Při posuzování formálních náležitostí podané ústavní stížnosti se Ústavní soud mimo jiné zabýval i otázkou, zda stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a dospěl ke kladnému závěru, když ověřil, že žaloba pro zmatečnost proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byl odmítnut odpor (opravný prostředek), není přípustná a ani extenzivním výkladem §229 odst. 4 o. s. ř. nelze její přípustnost dovodit.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ve věci byl dne 4. 11. 2002 Okresním soudem v Tachově vydán platební rozkaz č. j. 7 C 161/2002-5, který byl stěžovateli doručen dne 13. 11. 2002. Proti tomuto platebnímu rozkazu podal stěžovatel v zákonné lhůtě dne 20. 11. 2002 odpor, který byl podán k poštovní přepravě jako doporučená zásilka zapsaná pod č. R 005848. Uvedený odpor proti platebnímu rozkazu však nebyl založen do příslušného soudního spisu, ačkoli z potvrzení pošty bylo zjištěno, že doporučená zásilka R 005848 byla dodána dne 21. 11. 2002, kdy byla převzata odnašečem pošty s dalšími doporučenými zásilkami. Do soudního spisu však nebyl podaný odpor proti platebnímu rozkazu založen, žalobci byla na platebním rozkazu vyznačena právní moc rozhodnutí. Později se podáním návrhu na nařízení exekuce žalobce začal domáhat výkonu rozhodnutí. Usnesení o nařízení exekuce bylo stěžovateli doručeno. Stěžovatel podal proti usnesení o nařízení exekuce odvolání a požádal, aby bylo s ohledem na podaný odpor nařízeno ve věci jednání. Odpor podaný stěžovatelem proti platebnímu rozkazu však byl usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 7. 5. 2003 č. j. 7 C 161/2002-13 odmítnut s odůvodněním, že podání lze sice s ohledem na jeho obsah považovat za odpor proti platebnímu rozkazu, podaný odpor však nebyl podepsán, a soud proto nemůže zjistit, kdo jej učinil.
Stěžovatel je přesvědčen, že názory soudu prvního stupně jsou zcela nesprávné, neboť přestože soud nemá originál stěžovatelem podaného odporu k dispozici, zcela nepřípustně hodnotí jeho obsah dle průpisu, který stěžovatel předložil k prokázání svých tvrzení spolu s podacím lístkem. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že nebyl povinen kopii pořízenou pro vlastní potřebu podepisovat. Stěžovatel je přesvědčen, že pochybení soudu prvního stupně, které spatřuje ve ztrátě jeho doporučené zásilky, nemůže být stěžovateli v žádném případě přičítáno k tíži, a je třeba proto vycházet z tvrzení stěžovatele, že soudu byl řádně doručen odpor proti platebnímu rozkazu, který měl všechny náležitosti a který byl mimo jiné řádně podepsán a opatřen otiskem firemního razítka. Stěžovatel uvádí, že ztráta podání soudem nemůže být posouzena k tíži účastníka řízení. V právní věci stěžovatele je evidentní, že pochybením soudu došlo ke ztrátě podání stěžovatele. Stěžovatel uzavírá, že v řízení prokázal, že odpor proti platebnímu rozkazu byl řádně podán. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími soudů obou stupňů pak bylo podle stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu.
III.
Na výzvu Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni. Přípisem Ústavnímu soudu doručeným dne 10. 2. 2005 plně odkázal na obsah odůvodnění svého usnesení ze dne 15. 7. 2003 č. j. 12 Co 353/2003-23.
Okresní soud v Tachově a vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřili.
Krajský soud v Plzni, Okresní soud v Tachově a stěžovatel souhlasili s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Protože vedlejší účastník řízení se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené Ústavní soud rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.
IV.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že tento soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není obecným soudům nadřízen a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
V odůvodnění usnesení ze dne 7. 5. 2003 č. j. 7 C 161/2002-13, kterým byl odmítnut odpor podaný proti platebnímu rozkazu, Okresní soud v Tachově konstatoval, že proti platebnímu rozkazu byl dne 19. 11. 2002 podán odpor na poště Bělá nad Radbuzou, který byl zapsán v podatelně soudu pod číslem R 005848. Z písemného podání, které lze s ohledem na jeho obsah považovat za odpor proti platebnímu rozkazu, však podle okresního soudu není vůbec zřejmé, kdo podaný odpor učinil. Podání ze dne 19. 11. 2002 není nikým podepsáno ani není opatřeno napsaným nebo vytištěným obchodním jménem společnosti, a není proto možné zjistit, kým bylo učiněno. Okresní soud poukázal na §42 odst. 4 o. s. ř. a uvedl, že přestože zákon ukládá, aby každé podání bylo datováno a podepsáno, podání, kterým byl podán odpor proti platebnímu rozkazu, není podepsáno, a soud proto nemůže ani zjistit, kdo jej učinil. Okresní soud dále konstatoval, že jde o takovou vadu řízení, kterou nelze odstranit postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. Okresní soud poukázal dále na §174 odst. 3 o. s. ř., podle kterého pozdě podaný odpor soud usnesením odmítne, avšak pro nedostatek odůvodnění nelze odpor odmítnout. Podaný odpor soud odmítne též tehdy, podá-li jej ten, kdo k podání odporu není oprávněn. Okresní soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že z podaného odporu nelze zjistit, kdo jej učinil, podaný odpor podle §174 odst. 3 o. s. ř. odmítl.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého usnesení ze dne 15. 7. 2003 č. j. 12 Co 353/2003-23, kterým bylo výše uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, uvedl, že žalovaný doložil podacím lístkem a výpisem z evidovaných doporučených zásilek přepravovaných poštou, že skutečně dne 20. 11. 2002 podal na poště v Bělé nad Radbuzou doporučenou zásilku, jež byla adresována Okresnímu soudu v Tachově a evidována pod č. R 005848. Jejím obsahem byla písemnost, která je natolik nejasným podáním, neboť není podepsané a není zřejmé, proti jakému platebnímu rozkazu směřuje, že soud nemohl zjistit, kdo jej učinil. Jednalo se tedy o takovou vadu řízení, kterou nebylo možno odstraňovat ani postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., neboť nebylo zřejmé, koho by soud měl vyzývat k odstranění vad podání. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně opětovně prošetřit, zda skutečně byla doručována písemnost, o níž žalovaný tvrdí, že byla dána poště k přepravě dne 20. 11. 2002, a jejíž nepodepsanou kopii předložil žalovaný Okresnímu soudu v Tachově dne 16. 4. 2003. Odvolací soud konstatoval, že ani dodatečným šetřením nebyl originál této písemnosti nalezen. Odvolací soud uzavřel, že není vyloučeno, že byla doručována písemnost jiná, než jak tvrdí žalovaný, a protože prý z podaného odporu nebylo možno zjistit, kdo jej činí, soud prvního stupně postupoval správně, když jej podle §174 odst. 3 o. s. ř. odmítl jako podání, jež je podáno tím, kdo k němu není oprávněn. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné a zákonné potvrdil.
Z výše uvedeného je zřejmé, že argumentace obecných soudů je založena na tom, že podaný odpor proti platebnímu rozkazu není podepsán, a soud prý proto nemůže zjistit, kdo jej učinil, přičemž jde o takovou vadu řízení, kterou nelze odstranit postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. Tato argumentace však není přesvědčivá, protože se opírá pouze o kopii listiny, a nikterak z ní nevyplývá, že vytýkané vady se vztahují i k originálu listiny.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 167/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 139, str. 45).
V případě stěžovatele okresní soud nenašel doporučenou zásilku, která byla soudu odeslána z pošty Bělá nad Radbuzou dne 20. 11. 2002 pod číslem R 005848 a která byla dodací poštou v Tachově doručena okresnímu soudu dne 21. 11. 2002. Nebylo by spravedlivé, aby tento nedostatek v činnosti soudu šel k tíži stěžovatele. Je proto nutno, jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že obsahem předmětné zásilky byl stěžovatelem předložený odpor podaný proti platebnímu rozkazu vydanému Okresním soudem v Tachově dne 4. 11. 2002.
V projednávané věci lze dát za pravdu stěžovateli v tom, že kopii podaného odporu proti platebnímu rozkazu pořízenou pro vlastní potřebu nebyl stěžovatel povinen podepisovat. Ze skutečnosti, že stěžovatelem soudu předložený stejnopis odporu proti platebnímu rozkazu nebyl podepsán, nelze v žádném případě automaticky dovozovat, že signován nebyl ani originál písemnosti zaslané soudu. V předmětné věci lze rovněž dovodit, že pokud by soud měl k dispozici originál odporu proti platebnímu rozkazu podaného na poště v Bělé pod Radbuzou k přepravě jako doporučenou zásilku dne 20. 11. 2002, z poštovní obálky by nepochybně zjistil, kdo je odesílatelem předmětné zásilky.
V.
V ustanovení §1 o. s. ř. se uvádí, že občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.
Podle §3 o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení; každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud poukazuje rovněž na nález tohoto soudu sp. zn. III. ÚS 329/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 176, str. 245), ve kterém Ústavní soud v analogické věci judikoval, že v případě, že v soudní evidenci nelze najít faxové podání (může ovšem jít i o jiné než faxové podání), nemůže být stěžovateli (účastníku řízení) tato skutečnost přičítána k tíži, a je proto nutno, jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že (s přihlédnutím k běhu lhůty a k předložení originálu) bylo podáno včas.
Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu ustanovení §1 a §3 o. s. ř., čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 127/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 68, str. 519; viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 154).
Po zohlednění všech v projednávané věci rozhodných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud za dané situace Okresní soud v Tachově odmítl podaný odpor a Krajský soud v Plzni uvedené prvostupňové rozhodnutí potvrdil, oba obecné soudy tímto svým postupem zasáhly do práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.