ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.44.2007:67
sp. zn. 4 As 44/2007 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: V. N.,
zast. Mgr. Miroslavou Veselou, advokátkou, se sídlem Komenského 41, Přerov, proti
žalovanému: Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad, se sídlem Wurmova 2, Přerov, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2006, č. j. 22
Ca 302/2006 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené
usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla odmítnuta jako opožděná jeho žaloba směřující
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2004, č. j. PÚ-3611/04-202.2-Re. Tímto rozhodnutím
žalovaný rozhodl na základě schváleného návrhu komplexní pozemkové úpravy v katastrálním
území Brodek u Přerova podle ustanovení 9 odst. 6 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových
úpravách a pozemkových úřadech (dále jen „zákon o pozemkových úpravách”)
a podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku o výměně nebo přechodu vlastnických práv k pozemkům
v katastrálním území Brodek u Přerova tak, jak je uvedeno v přílohách č. 1 až č. 388
tohoto rozhodnutí, jež jsou jeho nedílnou součástí. Podle přílohy č. 46 stěžovatel a jeho manželka
pozbývají vlastnické právo k pozemkům nebo jejich částem vstupujícím do pozemkových úprav
zapsaných na LV č. 174 [pozemek původního pozemkového katastru (dále jen PK) parc. č. 991
o výměře 15 222 m
2
, PK parc. č. 1090 o výměře 7 612 m
2
, PK parc. č. 1195/1 o výměře 8 235 m
2
a PK parc. č. 2143 o výměře 5836 m
2
, vše v k. ú. Brodek u Přerova), nabývají vlastnické právo
k pozemkům podle schváleného návrhu komplexní pozemkové úpravy a návrhu katastrální mapy
[pozemek katastru nemovitostí (dále jen KN) parc. č. 1474 o výměře 9801 m
2
a KN parc. č. 1614
o výměře 25 011 m
2
, vše v k. ú. Brodek u Přerova
] a vlastnické právo stěžovatele a jeho manželky
je omezeno věcným břemenem ochrany vodního zdroje pro Vodovody a kanalizace Přerov, a. s.
V žalobě stěžovatel brojil proti zatížení pozemku p. č. 1614 v k. ú. Brodek u Přerova
věcným břemenem. Poukázal na to, že až dosud nebylo žádným způsobem reagováno
na odvolání, které společně s manželkou podal dne 22. 6. 2001. Stěžovatel se cítí poškozen tím,
že nebyla žádným způsobem řešena kompenzace za to, že pozemky které má na základě
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2004 nabýt do vlastnictví za původní pozemky
jsou o 2136 m
2
menší. Podle stěžovatele došlo k pochybení na straně žalovaného,
pokud přes stěžovatelem podané připomínky a podané odvolání rozhodl o schválení návrhu
komplexní pozemkové úpravy a poté vydal na to navazující rozhodnutí o výměně nebo přechodu
vlastnických práv a domáhá se, aby mu za původní pozemky byly přiděleny do vlastnictví
pozemky, které nebudou zatíženy věcným břemenem a budou ve stejné výměře jako pozemky
původní, případně aby v jeho vlastnictví zůstaly původní pozemky.
Opožděnost podání žaloby Krajský soud v Ostravě dovodil z toho, že napadené
rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno ve smyslu ustanovení §26 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád”) dne 15. 12. 2004, neboť při doručování
veřejnou vyhláškou je poslední den 15-ti denní lhůty, po kterou je písemnost vyvěšena způsobem
v místě obvyklém, dnem doručení. Posledním dnem prekluzivní lhůty dvou měsíců k podání
žaloby byl proto den 15. 2. 2005. Žaloba však byla podána u Okresního soudu v Přerově až dne
25. 4. 2006, přičemž skutečnost, že stěžovatel následně dodržel jednoměsíční lhůtu k podání
žaloby ke krajskému soudu ve smyslu poučení, jehož se mu dostalo Okresním soudem v Přerově,
je z hlediska dodržení prekluzivní lhůty podle §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.”) irelevantní. S odkazem na uvedené pak krajský soud žalobu
jako opožděnou podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti označil napadené rozhodnutí žalovaného za lživé,
neboť do dnešního dne nebylo vyřízeno jeho odvolání ze dne 22. 6. 2001, ve kterém žádal,
aby jeho pozemky byly bez věcného břemene. Stěžovatel dále popsal své kroky, které ve věci
učinil již dříve a požádal, aby celá věc byla znovu posouzena a bylo vzatu v úvahu, že nejdříve
vyčerpal všechny prostředky a až poté se obrátil na soud.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že vychází ze závěru, že v daném případě
je dán důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Pokud krajský soud posoudil věc
podle ustanovení §72 odst. 1 a 4 s. ř. s., pak při svém postupu dostatečně nepřihlédl
ke skutečnosti, že stěžovatel není práva znalý, nemá právnické vzdělání a je již vyššího věku.
Přesto, že při předchozím řízení ve věci pozemkových úprav a po vydání rozhodnutí,
které je předmětem žaloby jednal s pozemkovým úřadem, podával stížnosti a odvolání, podal
podnět na Policii ČR i ministrovi vnitra, nikdo jej nepoučil o jeho právu, že může ve věci
přezkoumání rozhodnutí ve věci pozemkových úprav podat žalobu u soudu. Nebyl poučen
ani o tom, že pokud by chtěl u soudu žalobu podat, musí tak učinit ve lhůtě dvou měsíců
podle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. S ohledem na shora uvedené považuje stěžovatel napadené
usnesení Krajského soudu v Ostravě za nesprávné a znemožňující mu domáhat se přezkoumání
rozhodnutí ve věci samé. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Ostravě
č. j. 22 Ca 302/2006-28 ze dne 14. 12. 2006 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu z hledisek
uvedených v ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační
stížnosti. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli
doručeno do vlastních rukou dne 3. 12. 2004. Ve spisu se přitom nachází podání (žaloba
proti rozhodnutí žalovaného) ze dne 2. 8. 2005 doručená Okresnímu soudu v Přerově dne
4. 8. 2005, která byla posléze doplněna podáními ze dne 27. 3. 2006 a 24. 4. 2006. Okresní soud
v Přerově usnesením ze dne 30. 6. 2006, č. j. 9 C 117/2006 – 35, řízení zastavil a poučil
stěžovatele o možnosti podat do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení žalobu
u Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatel tedy dne 24. 8. 2006 podal žalobu u Krajského soudu
v Ostravě.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě
podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Podle ustanovení §7 odst. 2 s. ř. s.
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu
je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni, nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.
Podle §40 odst. 1 s. ř. s., lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím
soudu počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující
její počátek. To neplatí o lhůtách stanovených podle hodin. Podle odstavce 2 téhož ustanovení
lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Není-li takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím
posledního dne tohoto měsíce. Podle ustanovení §40 odst. 4 s. ř. s. je lhůta zachována, bylo-li
podání v poslední den lhůty předáno soudu, nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní
licence, popř. zvláštní poštovní licence a nebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit,
nestanoví-li tento zákon jinak.
Z citace z výše uvedených ustanovení zcela jednoznačně plyne, že lhůta určená
podle měsíců končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil
počátek lhůty. Dnem, který určil počátek lhůty, je přitom s odkazem na znění §40 odst. 1 s. ř. s.
den, kdy bylo rozhodnutí žalovaného doručeno stěžovateli. Ze spisu vyplývá, že takovým dnem
byl pátek 3. 12. 2004.
Lhůta k podání žaloby tedy počala běžet ve smyslu §40 odst. 1 s. ř. s. dnem 4. 12. 2004,
a skončila podle §40 odst. 2 s. ř. s. ve čtvrtek dne 3. 2. 2005. K tomu, aby v posuzovaném
případě byla lhůta pro podání žaloby zachována, bylo třeba, aby podání bylo nejpozději dne
3. 2. 2005 předáno soudu, nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence,
nebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit. K zachování lhůty by postačovalo dále to,
aby byla žaloba nejpozději dne 3. 2. 2005 podána u žalovaného.
Tak tomu však nebylo, neboť žaloba sepsaná žalobcem dne 2. 8. 2005 byla doručena
Okresnímu soudu v Přerově dne 4. 8. 2005, tedy více než 6 měsíců po uplynutí zákonné lhůty,
která skončila ve čtvrtek 3. 2. 2005.
Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 10. 2007, č. j. 4 As 82/2006 – 73,
konstatoval, že „oznámení rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav jeho vyvěšením na úřední desce
podle §9 odst. 5 zákona č. 284/1991 Sb. nemá ve vztahu ke známým účastníkům řízení účinky doručení
a lhůta pro podání žaloby známým účastníkům plyne od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí”. Výše
uvedený závěr je podle Nejvyššího správního soudu třeba vztáhnout také na posuzovaný případ,
kdy rozhodnutí žalovaného o výměně nebo přechodu vlastnických práv ze dne 2. 11. 2004
vydané na základě schváleného návrhu komplexní pozemkové úpravy bylo oznámeno veřejnou
vyhláškou ze dne 30. 11. 2004, č. j. PÚ-3846/04-202.2-Re, a bylo na úřední desce žalovaného
vyvěšeno dne 1. 12. 2004 a z úřední desky sňato dne 15. 12. 2004. Rozhodujícím datem,
od kterého je třeba počítat lhůtu pro podání žaloby je však den, kdy bylo stěžovateli rozhodnutí
žalovaného doručeno, tj. v posuzovaném případě pátek 3. 12. 2004. Nejvyššímu správnímu
soudu tak s ohledem na skutečnost, že stěžovateli bylo rozhodnutí žalovaného doručeno
do vlastních rukou dne 3. 12. 2004, nezbývá než konstatovat, že krajský soud pochybil,
pokud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno ve smyslu
ustanovení §26 odst. 2 správního řádu až dne 15. 12. 2004 a posledním dnem prekluzivní lhůty
dvou měsíců k podání žaloby byl proto den 15. 2. 2005. Krajský soud pochybil rovněž v tom,
když konstatoval, že žaloba k Okresnímu soudu v Přerově byla podána dne 25. 4. 2006.
Jak již bylo uvedeno, podání ze dne 25. 4. 2006 bylo pouze jedno z doplnění žaloby podané
stěžovatelem již dne 2. 8. 2005. Podle názoru Nejvyššího správního soudu však výše uvedená
pochybení krajského soudu nemohou být s ohledem na skutečnost, že žaloba byla i tak podána
opožděně (podrobněji k tomu viz výše), důvodem k tomu, že by bylo třeba rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě zrušit.
Z výše uvedeného tedy zcela jednoznačně plyne, že žaloba byla podána opožděně,
a krajský soud nepochybil, pokud ji podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. usnesením odmítl.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že námitce
stěžovatele, že měl být poučen o možnosti soudního přezkumu a lhůtě k podání žaloby
na přezkum rozhodnutí ve věci pozemkových úprav nelze přisvědčit.
Nejvyšší správní soud uvádí, že rozhodnutí žalované bylo vydáno v procesním režimu
správního řádu, jako základního procesního předpisu pro rozhodování o právech, právem
chráněných zájmech a povinnostech právnických a fyzických osob v oblasti veřejné správy,
ve spojení se zákonem o pozemkových úpravách.
V základních pravidlech podle §3 správního řádu je zakotvena (resp. byla zakotvena)
i povinnost správního orgánu poskytovat v řízení pomoc a poučení účastníkům řízení,
aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu. Toto základní pravidlo a povinnost
z něho plynoucí nacházelo pak odraz v konkrétních procesních ustanoveních správního řádu,
mimo jiné i v ustanovení §47 odst. 4, které stanovilo, že obligatorní náležitosti rozhodnutí
je poučení o možnosti odvolání (rozkladu), tj. uvedení údaje, zda je rozhodnutí konečné
nebo zda se lze proti němu odvolat (podat rozklad). Zákon rovněž řešil postup pro případy
chybějícího nebo nesprávného poučení o odvolání (rozkladu). Protože však šlo o řízení
před správním orgánem, vztahovala se poučovací povinnost jen na řízení před správním
orgánem, které je zpravidla dvouinstanční, a tedy toliko na povinnost poskytnout poučení
o tzv. řádných opravných prostředcích (odvolání, rozklad).
V tomto směru bylo také povinností žalovaného, jako správního orgánu, který ve věci
rozhodoval, stěžovatele o nemožnosti uplatnění řádného opravného prostředku poučit.
To žalovaný zcela v souladu se zákonem ( §9 odst. 6 zákona o pozemkových úpravách) učinil.
Nejvyšší správní soud tak k námitce stěžovatele, že orgány na něž se obracel (Pozemkový
úřad, Policie ČR, Ministr vnitra) jej nepoučily o možnosti podání žaloby ve správním
soudnictví, konstatuje, že ze správního řádu, ani ze zákona o pozemkových úpravách,
a stejně tak ani ze soudního řádu správního, nevyplývá, že by žalovaný, jako správní orgán
rozhodující ve správním řízení, takovou povinnost měl.
Za situace, kdy zvláštní právní úprava vylučuje u správního rozhodnutí možnost uplatnění
řádného opravného prostředku, se doručením toto rozhodnutí stává před správními orgány
rozhodnutím konečným (řízení před správním orgánem je skončeno a rozhodnutí nabývá právní
moci). V takovém případě není povinností správního orgánu poučovat účastníky o škále dalších
možností právních prostředků (prostředcích dozorčího práva, mimořádných opravných
prostředcích, stížnosti, žalobě a dalších), které aktuální právní úprava zná a jimiž se zahajuje
jiné řízení (nebo šetření) před státními orgány nebo soudy. Takto široce pojatou poučovací
povinnost orgánu státní moci nelze uložit, ani ji na něm požadovat, neboť její splnění by fakticky
znamenalo zásah státního orgánu do výkonu moci soudní.
Takové poučení, jaké stěžovatel vyžaduje, tedy: "proti tomuto rozhodnutí je možno podat
žalobu k příslušnému soudu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí" by totiž fakticky muselo
předjímat posouzení pravomoci soudu, věcně a popř. i místní příslušnosti (při určení konkrétního
soudu), event. i posouzení, zda nejde o rozhodnutí z přezkumu vyloučené. Nepřípustnost
takového zásahu moci výkonné do moci soudní, plynoucí z ústavních principů státu, je zřejmá,
a právě proto právní úprava správního procesu (správní řád) takovou povinnost nestanoví.
Naopak v ústavních principech je zakotveno právo každého domáhat se ochrany před nezávislým
soudem a pro realizaci tohoto práva ve spojení s posuzovanou věcí pak je stanoven postup
v soudním řádu správním. Je tak na vůli fyzické nebo právnické osoby, která se cítí být zkrácena
rozhodnutím správního orgánu, aby po skončení řízení před ním sama volila mezi prostředky,
které právní úprava připouští, ten, který považuje za vhodný.
Požadavek, aby konečné rozhodnutí správního orgánu obsahovalo poučení
o dalších možných právních prostředcích, je ostatně i věcně nereálný s ohledem na množství
takových prostředků a rozsah podmínek, za jakých jsou připouštěny. Poučení (má-li být řádným)
by totiž muselo obsahovat nejen výčet všech v úvahu připadajících prostředků obrany
proti němu, ale i výčet podmínek, za nichž jsou připuštěny (které v době vydání rozhodnutí
ani nemusí být známy, např. u obnovy řízení), lhůt, v nichž je lze podat, apod. Obecné poučení
bez těchto konkrétních údajů by naopak bylo toliko seznamem názvů prostředků, vedoucích
účastníka většinou k jejich bezúspěšnému uplatnění.
Proto právní úprava poučovací povinnosti správního orgánu o opravných prostředcích,
resp. prostředcích event. nápravy, stojí na principu poučovací povinnosti jen o tzv. řádných
opravných prostředích, a využití dalších právních prostředků (po právní moci rozhodnutí ve věci)
ponechává na vůli účastníků řízení, když obecná znalost jejich výčtu je předpokládána a konkrétní
možnost jejich podání v každém jednotlivém případě je odlišná.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel nebyl v kasační stížnosti
úspěšný a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly (§60 odst. 1 a §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu