ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.49.2008:185
sp. zn. 4 As 49/2008 - 185
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: B. V., zast.
JUDr. Radkem Nápravníkem, advokátem, se sídlem Na Harfě 7, Praha 9, proti žalovanému:
Městský úřad Čáslav, se sídlem náměstí Jana Žižky z Trocnova 1, Čáslav, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2005, č. j. 44 Ca 62/200 4 - 36, a o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008, č. j. 44 Ca
62/2004 - 146,
takto:
I. Kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2005,
č. j. 44 Ca 62/2004 - 36, se zamítá .
II. Kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008,
č. j. 44 Ca 62/2004 - 146, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2005, č. j. 44 Ca 62/2004 - 36, odmítl žalobu
žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2000, č. j. Výst. 1089/2000, a rozhodl dále,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaný
(stavební úřad) povolil stavebníkům J. a M. M. užívání stavby: rozšíření pavlače, výměna okna a
zřízení přístřešku na nářadí u domu č. p. X ve V.ulici v Č. na stavební parcele č. 86 v katastrálním
území Čáslav.
V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud uvedl, že podle úpravy platné v den vydání
správního rozhodnutí [§78 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), ve znění účinném ke dni vydání správního rozhodnutí] nebyli vlastníci
sousedních nemovitostí účastníky kolaudačního řízení. Stavební úřad proto podle soudu
postupoval v souladu se stavebním zákonem, když žalobce jako vlastníka sousední nemovitosti
za účastníka kolaudačního řízení (které nebylo sloučeno s řízením o změně dokumentace)
nepovažoval a napadené rozhodnutí mu ani nedoručoval. Soud shledal, že žalobce nebyl k podání
této žaloby aktivně legitimován, neboť napadeným rozhodnutím nebyla založena, měněna,
rušena ani závazně určena jeho práva a povinnosti a nebyl účastníkem kolaudačního řízení.
Žaloba byla tedy podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou, a proto ji soud podle §46 odst. 1
písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), odmítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
a domáhal se jeho zrušení. Namítal, že krajský soud straní žalovanému a že podle §59 stavebního
zákona byl účastníkem stavebního, a tedy i kolaudačního řízení. Stěžovatel dále vznesl námitku
podjatosti všech soudců Krajského soudu v Praze. Současně požádal o osvobození od soudních
poplatků a o bezplatné přidělení právní pomoci.
Dne 28. 4. 2005 doručil stěžovatel soudu plnou moc ze dne 20. 4. 2005 k zastupování
v řízení o této kasační stížnosti udělenou JUDr. Radku Nápravníkovi, advokátovi.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2005, č. j. 44 Ca 62/2004 - 44, osvobodil
stěžovatele od soudního poplatku z jedné poloviny.
Po změně poměrů stěžovatel znovu požádal o osvobození od soudních poplatků. Krajský
soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2007, č. j. 44 Ca 62/2004 - 87, rozhodl, že se žádost
stěžovatele o osvobození od druhé poloviny soudního poplatku z kasační stížnosti proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2005, č. j. 44 Ca 62/2004 - 36, zamítá. Toto usnesení
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 7. 2007, č. j. 4 As 25/2007 - 105, zrušil a věc vrátil
krajskému soudu s tím, že zavázal krajský soud svým právním názorem, aby stěžovatele
osvobodil i od druhé poloviny soudního poplatku, neboť předpoklady pro jeho osvobození
od soudních poplatků v plném rozsahu jsou splněny.
Usnesením ze dne 18. 9. 2007, č. j. 44 Ca 62/2004 - 116, Krajský soud v Praze ustanovil
Ing. Miroslava Bartůňka, znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, znalcem
a uložil mu vypracovat znalecký posudek k ocenění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele.
Podáním ze dne 3. 10. 2007 stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudkyně Olgy Stránské.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 25. 10. 2007, č. j. Nao 73/2007 - 121, rozhodl,
že soudkyně Olga Stránská není vyloučena z projednávání a rozhodování v této věci.
Krajský soud v Praze následně usnesením ze dne 16. 1. 2008, č. j. 44 Ca 62/2004 - 132,
zprostil Ing. M. B. funkce znalce pro toto řízení a ustanovil znalkyni Ing. M. P.
Usnesením ze dne 29. 4. 2008, č. j. 44 Ca 62/2004 - 146, Krajský soud v Praze rozhodl,
že znalkyně Ing. M. P. je podjatá a zprostil ji funkce. Současně ustanovil znalcem Ing. B. B. a
uložil mu vypracovat znalecký posudek k ocenění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele. Soud
dále uložil stěžovateli, aby na výzvu znalce zpřístupnil znalci nemovitosti, na které má znalec
provést posudek.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včas kasační stížnost, ve které namítal, že krajský
soud nemá v zákoně oporu pro vydání usnesení, na základě něhož má znalec oceňovat
nemovitosti, z nichž některých je stěžovatel jen spoluvlastníkem. Uvedl, že stavební parcela,
na níž stojí rodinný dům, k ní přilehlá zahrádka a přístupová plocha tvoří nedílný celek. Políčko
pronajal ZD Potěhy za 350 Kč ročně a zahrádku 2254/2 Potěhy užívá od roku 1990 exsoudce
Městského soudu v Praze Š., ale nájem neplatí a exekuční návrh není od roku 1994 projednán.
Stěžovatel současně namítl podjatost senátu 44 Ca Krajského soudu v Praze.
Dne 6. 6. 2008 byl spis krajského soudu předložen Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o námitce podjatosti. Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 13. 6. 2008,
č. j. Nao 74/2008 - 157, vrátil spis krajskému soudu k doplnění vyjádření soudců k námitce
podjatosti.
Dne 19. 8. 2008 byl spis krajského soudu opětovně předložen Nejvyššímu správnímu
soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 25. 8. 2008, č. j. Nao 74/2008 - 166, rozhodl,
že soudci Krajského soudu v Praze Olga Stránská, JUDr. Dalila Marečková, JUDr. Jarmila
Hanušová, JUDr. Věra Šimůnková a Mgr. Luboš Dörfl nejsou vyloučeni z projednávání
a rozhodování v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 4. 3. 2005, č. j. 44 Ca 62/2004 - 36.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud současně zjistil, že mu dosud
nebyla k rozhodnutí předložena kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 4. 3. 2005, č. j. 44 Ca 62/2004 - 36, podaná dne 7. 4. 2005. Nejvyšší správní soud
shledal, že příčinou zjištěného prodlení je nedořešená otázka osvobození stěžovatele od soudních
poplatků pro řízení o uvedené kasační stížnosti a s tím související průtahy v řízení zaviněné
krajským soudem, který nerespektuje právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 4 As 25/2007 - 105, jímž byl zavázán k osvobození stěžovatele
od druhé poloviny soudního poplatku (od první poloviny jej osvobodil krajský soud usnesením
ze dne 31. 5. 2005, č. j. 44 Ca 62/2004 - 44).
Z důvodu zjištěných průtahů a porušování principu procesní ekonomie prováděním
zbytečných úkonů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že po rozhodnutí o námitce podjatosti
nevrátí spis zpět krajskému soudu, a na základě pokynu obsaženého v úředním záznamu ze dne
10. 9. 2008, č. j. Nao 74/2008 -171, byla věc ponechána u Nejvyššího správního soudu a zapsána
pod sp. zn. 4 As 49/2008.
Zástupce stěžovatele k výzvě soudu podáním ze dne 23. 9. 2008 sdělil, že vztah právního
zastoupení založený plnou mocí ze dne 20. 4. 2005 trvá.
Nejvyšší správní soud poté usnesením ze dne 13. 10. 2008, č. j. 4 As 49/2008 - 177,
osvobodil stěžovatele od soudních poplatků v řízení o kasační stížnosti a současně zprostil
Ing. Bohumila Bartůňka funkce znalce pro toto řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační stížností stěžovatele proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008, č. j. 44 Ca 62/2004 - 146, a dospěl k závěru,
že není přípustná.
Podle §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž se pouze upravuje vedení řízení.
Předmětným usnesením krajský soud vyslovil podjatost znalkyně, zprostil ji funkce,
ustanovil jiného znalce, uložil mu povinnost vypracovat znalecký posudek a stěžovateli uložil
povinnost umožnit znalci zpracování posudku.
Nejvyšší správní soud posoudil napadené usnesení a shledal, že se jedná o dílčí procesní
rozhodnutí, které mělo sloužit ke zjištění majetkových poměrů stěžovatele pro účely rozhodnutí
o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku. Z povahy věci je zřejmé, že krajský soud
toto rozhodnutí nevydal na návrh či žádost stěžovatele, může je kdykoliv změnit a jeho smyslem
je získání důkazního prostředku k rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudního poplatku.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu patří napadené usnesení do okruhu
rozhodnutí, jimiž se pouze upravuje vedení řízení, a proti kterým tudíž není kasační stížnost
přípustná. Tento závěr nezbavuje účastníka řízení možnosti napadnout kasační stížností
rozhodnutí, které z takto získaného důkazu vychází, a uplatnit tak i námitky proti postupu soudu
při opatřování důkazů.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 29. 4. 2008, č. j. 44 Ca 62/2004 - 146, není přípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. b)
s. ř. s., a proto ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona odmítl.
Soud dále projednal kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 4. 3. 2005, č. j. 44 Ca 62/2004 - 36.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní
soud proto považoval za důvod podání kasační stížnosti důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Soud nejprve zkoumal důvodnost námitky zmatečnosti řízení před krajským soudem,
kterou stěžovatel spatřoval v tvrzené podjatosti soudců, jež se měla projevit straněním
žalovanému.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že o námitce podjatosti soudců,
kteří v projednávané věci činili úkony a rozhodovali, bylo již několikrát rozhodnuto.
Tuto námitku vznesl stěžovatel poprvé dne 19. 8. 2004, tj. před vydáním napadeného usnesení
o odmítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 7. 10. 2004, č. j. Nao 27/2004 - 15,
ve znění opravného usnesení ze dne 14. 12. 2004, č. j. Nao 27/2004 - 23, vyslovil, že soudkyně
Krajského soudu v Praze JUDr. Olga Stránská, JUDr. Olga Píšová a JUDr. Eva Havlová nejsou
vyloučeny z projednávání a rozhodování o žalobě vedené pod sp. zn. 44 Ca 62/2004.
Napadené usnesení vydal krajský soud v senátě složeném ze shora uvedených soudkyň,
které z projednání a rozhodnutí věci vyloučeny nebyly, proto Nejvyšší správní soud neshledal
námitku zmatečnosti řízení důvodnou. O námitkách podjatosti vznesených v tomto řízení
proti soudcům Krajského soudu v Praze rozhodoval Nejvyšší správní soud i později (naposledy
usnesením ze dne 25. 8. 2008, č. j. Nao 74/2008 - 166) a vždy rozhodl tak, že soudci vyloučeni
nejsou.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, že stěžovatel podle §59 stavebního
zákona byl účastníkem stavebního, a tedy i kolaudačního řízení.
Podle §59 odst. 1 stavebního zákona účastníky stavebního řízení jsou a) stavebník,
b) osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně osob,
které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva
mohou být stavebním povolením přímo dotčena, c) další osoby, kterým zvláštní zákon
toto postavení přiznává.
Stěžovateli lze tedy přisvědčit, že účastníkem stavebního řízení by jako vlastník sousední
nemovitosti být měl. V projednávané věci se však nejedná o stavební řízení, ale o řízení
kolaudační, které se svou povahou, účelem i okruhem účastníků řízení od stavebního řízení
odlišuje.
V kolaudačním řízení stavební úřad zejména zkoumá, zda byla stavba provedena
podle dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení a zda byly dodrženy
podmínky stanovené v územním rozhodnutí a ve stavebním povolení. Dále zkoumá,
zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy, především
z hlediska ochrany života a zdraví osob, životního prostředí, bezpečnosti práce a technických
zařízení (§81 odst. 1 stavebního zákona).
Účelem kolaudačního řízení je tedy především posouzení souladu stavby se stavební
dokumentací, územním rozhodnutí, stavebním povolením a veřejnými zájmy, k čemuž již není
zapotřebí účast všech osob, které byly účastníky stavebního, příp. územního řízení. Všichni
účastníci stavebního (územního) řízení mohli v rámci tohoto řízení uplatnit své námitky
a připomínky, které se mohly následně promítnout do stanovení podmínek stavebního povolení.
K posouzení, zda byly tyto podmínky splněny, již není účast osoby, která původně příslušnou
námitku či připomínku vznesla, nezbytná; stavební úřad tyto skutečnosti v kolaudačním řízení
zkoumá z úřední povinnosti. Proto stavební zákon určil užší okruh účastníků kolaudačního
řízení, než v případě řízení stavebního.
Podle §78 odst. 1 stavebního zákona účastníky kolaudačního řízení jsou a) stavebník,
b) vlastník stavby, c) uživatel (provozovatel), je-li v době zahájení řízení znám, d) vlastník
pozemku, na kterém je kolaudovaná stavba umístěna, pokud jeho vlastnické právo
může být kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno.
Podle §78 odst. 2 stavebního zákona, sloučí-li stavební úřad s kolaudačním řízením řízení
o změně dokumentace ověřené ve stavebním řízení, jsou účastníky řízení i ti účastníci stavebního
řízení, jichž by se změna mohla dotknout.
Z obsahu žalobou napadeného správního rozhodnutí Nejvyšší správní soud zjistil,
že nešlo o kolaudační řízení uvedené v §78 odst. 2 stavebního zákona; ostatně stěžovatel
ani nic takového netvrdil. Na posuzovaný případ proto dopadá ustanovení §78 odst. 1
stavebního zákona, které okruh účastníků kolaudačního řízení určuje taxativně a vlastníky
sousedních nemovitostí mezi účastníky kolaudačního řízení neřadí. Nejvyšší správní soud uzavírá,
že ustanovení §78 odst. 1 stavebního zákona jednoznačně vyplývá, že stěžovatel
nebyl účastníkem kolaudačního řízení, které vyústilo ve vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s., kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti,
(dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě
vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Aktivně legitimována k podání žaloby podle §65 odst. 1 s. ř. s. je tedy osoba, tvrdící
zkrácení na svých veřejných subjektivních právech tím, že napadený úkon správního orgánu
její práva nebo povinnosti zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje jinak, než předepisuje zákon,
nebo byl proveden (vydán) v řízení, v němž byla porušena procesní práva dotyčné osoby tak,
že to mohlo mít vliv na zákonnost napadeného úkonu.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu žalobce může účinně namítat
jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech, přičemž zkrácením na právech je pak nutno
rozumět nejen zkrácení na právech hmotných, ale i na právech procesních (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 7 A 139/2001 - 67, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 379/2004, www.nssoud.cz).
Podle §65 odst. 2 s. ř. s. žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník
řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li,
že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem,
že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
V usnesení ze dne 2. 12. 2003, č. j. 7 A 56/2002 - 54, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 162/2004, www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil,
že podle §65 odst. 2 s. ř. s. je oprávněn podat žalobu i ten, s nímž správní orgán nejednal jako s účastníkem,
ačkoli podle zákona účastníkem v daném správním řízení byl, a měl tak práva a povinnosti účastníka správního
řízení, pokud tvrdí, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která mu příslušejí, takovým
způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Skutečnost, zda někdo byl účastníkem správního
řízení, je třeba posuzovat materiálně,a nikoli podle toho, s kým ve skutečnosti správní orgán jednal.
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel nebyl účastníkem správního řízení a žalovaný
postupoval správně, když s ním jako s účastníkem nejednal. Z obsahu napadeného rozhodnutí
je přitom zcela zřejmé, že jím nebylo rozhodováno o právech stěžovatele, ani mu z něj neplynou
žádné povinnosti, stěžovatel tedy tímto rozhodnutím ani postupem správního orgánu
nemohl být na svých právech jakkoliv zkrácen.
Krajský soud tak podle názoru Nejvyššího správního soudu dospěl k naprosto správnému
závěru, že stěžovateli nesvědčila aktivní legitimace k podání žaloby proti napadenému
kolaudačnímu rozhodnutí, a krajský soud proto zcela v souladu se zákonem žalobu podle §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítl, neboť byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Nejvyšší správní soud nezjistil namítanou nezákonnost rozhodnutí krajského soudu,
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tedy nebyl prokázán, a proto Nejvyšší správní
soud kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2005,
č. j. 44 Ca 62/2004 - 36, jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a 3 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože úspěšnému žalovanému v tomto stádiu řízení žádné
náklady nevznikly a stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žádný z účastníků
rovněž nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, která byla odmítnuta (§60
odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2008
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu